Židé jsou „staršími sourozenci“ křesťanů, protože Bůh si je zamiloval jako první a hovořil nejprve s nimi. Skutečnost, že se Ježíš Kristus jako člověk stal příslušníkem židovského národa, nás spojuje. To, že v něm církev uznává Syna živého Boha, nás odděluje. V očekávání konečného příchodu Mesiáše jsme ale zajedno. [839-840]
​
KOMENTÁŘ
​Židovská víra je kořenem naší víry. Písmo svaté Židů, kterému my říkáme -> STARÝ ZÁKON, je první částí naší Bible. Židokřesťanský obraz člověka, jehož etika je určována Desaterem, tvoří základ západních demokracií. Je ostudné, že křesťané po celá staletí nechtěli uznávat toto úzké příbuzenství se židovstvím a že se svou špatnou argumentací až příliš často aktivně podíleli na smrtící nenávisti vůči Židům. Proto papež Jan Pavel II. při příležitosti svátého jubilejního roku 2000 výslovně poprosil Židy za odpuštění. Druhý vatikánský koncil jasně prohlašuje, že Židům jako národu nesmí být připisována kolektivní vina za Ježíšovu smrt na kříži. -» 96-97,335
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 839 – 840
„Lidé, kteří ještě nepřijali evangelium, jsou různými způsoby zaměřeni k Božímu lidu.“ Vztah církve k hebrejskému lidu. Církev, Boží lid Nové smlouvy, při zkoumání svého vlastního tajemství, odhaluje své pouto s Židy, kteří „jsou první, kteří poznali jméno Hospodina, našeho Boha“. Na rozdíl od jiných nekřesťanských náboženství židovská víra je již odpovědí na zjevení Boha ve Staré smlouvě. Právě Izraelité „byli přijati za syny, Bůh s nimi bydlel, uzavřel s nimi smlouvu, dal jim zákonodárství, bohoslužbu i zaslíbení. Jejich předkové jsou praotci (izraelského národa) a od nich podle lidské přirozenosti pochází i Kristus“ (Řím 9,4-5), protože „když Bůh někomu něco daruje nebo když někoho povolá, je to neodvolatelné“ (Řím 11,29).

Ostatně, když se uvažuje o budoucnosti, Boží lid Staré smlouvy a nový Boží lid, směřují k obdobným cílům: očekávání příchodu (nebo návratu) Mesiáše. Avšak toto očekávání je na jedné straně zaměřeno na návrat Mesiáše, který zemřel, vstal z mrtvých a byl uznán za Pána a Božího Syna, na druhé straně je zaměřeno na příchod Mesiáše, jehož rysy zůstávají matné, na konci časů: je to očekávání doprovázené dramatem neznalosti anebo zneuznání Ježíše Krista.

K plnému společenství katolické církve patří ten, kdo se v jednotě s PAPEŽEM a BISKUPY spojuje s Ježíšem Kristem vyznáním katolické víry a přijímáním SVÁTOSTÍ. [836-838]
​
KOMENTÁŘ
​Bůh chtěl jednu církev pro všechny. My křesťané jsme bohužel nezachovali věrnost Ježíšovu přání. Přesto jsme i nyní vzájemně spojeni vírou a jedním křtem.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 836 – 838
„Ke katolické jednotě Božího lidu … jsou povoláni všichni lidé. Různým způsobem k ní patří anebo jsou k ní zaměřeni jak věřící katolíci, tak ostatní věřící v Krista, tak konečně všichni lidé bez výjimky, kteří jsou Boží milostí povoláni ke spáse.“

„Do církevní společnosti jsou plně začleněni ti, kdo mají Kristova Ducha a přijímají celé její zřízení a všechny prostředky spásy v ní ustanovené, a v jejím viditelném organismu se spojují s Kristem — který ho řídí prostřednictvím papeže a biskupů — svazky vyznání víry, svátostí, církevního vedení a společenství. Kdo však nevytrvá v lásce, nedosáhne spásy, i kdyby byl začleněn do církve; zůstává sice v církvi ‘tělem’, ale ne ‘srdcem’.“

„Církev ví, že je z mnoha důvodů spojena s těmi, kteří jsou pokřtěni a nazývají se křesťany, avšak nevyznávají celou víru nebo nezachovávají jednotu společenství pod vedením Petrova nástupce.“ „Neboť ti, kdo věří v Krista a řádně přijali křest, jsou v určitém společenství s katolickou církví, i když ne dokonalém.“ S pravoslavnými církvemi je toto společenství tak hluboké, že „chybí jen málo k dosažené plnosti, která opravňuje ke společnému slavení Pánovy eucharistie“.

„Katolický“ (z řec. katholon) znamená orientovaný na celek. CÍRKEV je katolická, protože ji Kristus povolal k tomu, aby vyznávala celou víru, aby střežila a udílela všechny svátosti, aby všem zvěstovala radostnou novinu, a poslal ji ke všem národům. [830-831, 849-856]
​
KOMENTÁŘ
​
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 830 – 831
Slovo „katolická“ znamená „všeobecná“ ve smyslu „celosti“ nebo „úplnosti“. Církev je katolická ve dvojím smyslu: Je katolická, protože je v ní přítomen Kristus. „Tam, kde je Kristus Ježíš, tam je katolická církev.“ V ní je plnost Kristova Těla spojeného s jeho Hlavou, a to zahrnuje, že od něho dostává „plnost prostředků ke spáse“, jak to on chtěl: přímé a úplné vyznávání víry, úplný svátostný život a kněžství předávané svěcením v apoštolské posloupnosti. V tomto základním smyslu byla církev katolická v den letnic a bude jí vždycky až do dne druhého příchodu Páně (parusie).

Je katolická, protože dostala poslání od Krista pro všechny lidi: „Všichni lidé jsou voláni do nového Božího lidu. Proto i když tento lid zůstává jeden a jediný, má se šířit po celém světě a ve všech dobách, aby se splnil záměr našeho Boha, který na počátku stvořil jedinou lidskou přirozenost a rozhodl se své rozptýlené děti nakonec shromáždit vjedno … Tento celosvětový ráz, jímž se vyznačuje Boží lid, je dar samého Pána; dík jemu katolická církev účinně a trvale směřuje k tomu, aby celé lidstvo se všemi jeho hodnotami přivedla ke spojení s jeho hlavou, Kristem, v jednotě jeho Ducha.“

KKC 849 – 856
Misijní příkaz. „Církev byla poslána Bohem k národům světa, aby byla ‘všeobecnou svátostí spásy’. Proto se snaží, vedena nejvnitřnějšími požadavky své katolicity a poslušností k svému Zakladateli, hlásat evangelium všem lidem.“ „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“ (Mt 28,19-20).

Původ a cíl misie. Misionářský příkaz Pána má svůj původní pramen ve věčné lásce Nejsvětější Trojice“ „Putující církev je svou podstatou misionářská, protože odvozuje svůj původ z poslání Syna a z poslání Ducha svatého podle plánu Boha Otce.“ Konečným cílem misie není nic jiného, než aby se lidé podíleli na společenství, které existuje mezi Otcem a Synem v jejich Duchu lásky.

Proč misie? Církev odevždy odvozovala povinnost a čerpala sílu své misionářské horlivosti z Boží lásky ke všem lidem: „Kristova láska nás nutí …“ (2 Kor 5,14). Bůh opravdu „chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy“ (1 Tim 2,4). Bůh chce spásu všech skrze poznání pravdy. Spása se nachází v pravdě. Ti, kteří poslouchají hnutí Ducha pravdy, jsou již na cestě ke spáse; avšak církev, které byla svěřena tato pravda, musí jít vstříc jejich touze, aby jim ji přinesla. Právě proto, že církev věří ve všeobecný plán spásy, musí být misionářská.

Cesty misie. „Duch svatý je opravdu hlavní osobou pro celé poslání církve.“ Je to on, který vede církev po cestách misie. Tato je „pokračováním a dějinným rozvíjením poslání samého Krista, který byl poslán hlásat radostnou zvěst chudým. Proto církev musí jít pod vedením Ducha svatého stejnou cestou, jakou šel Kristus, totiž cestou chudoby, poslušnosti, služby a sebeobětování až k smrti, nad kterou Pán zvítězil svým zmrtvýchvstáním.“ Tak se stává „krev mučedníků semenem křesťanů“.

Při svém putování církev zakouší, „jak veliká vzdálenost dělí poselství, které přináší, od lidské slabosti těch, jimž bylo evangelium svěřeno“. Jen když bude bez ustání dělat „pokání a obnovu“ a „kráčet úzkou cestou kříže“, může Boží lid rozšířit Kristovo království. Vždyť „jako Kristus vykonal dílo vykoupení v chudobě a v pronásledování, tak je i církev povolána vydat se toutéž cestou, aby lidem zprostředkovala plody spásy.“

Církev skrze své vlastní poslání „jde spolu s celým lidstvem, sdílí s ním týž pozemský osud a je jakoby kvas a duše lidské společnosti, kterou má v Kristu obnovit a přetvořit v Boží rodinu“. Misionářské úsilí tedy vyžaduje trpělivost. Začíná hlásáním evangelia národům a skupinám, které ještě nevěří v Krista; pokračuje vytvářením křesťanských společenství, které „jsou znamením Boží přítomnosti ve světě“, a zakládáním místních církví; podněcuje proces inkulturace, aby se evangelium mohlo vtělit do kultur jednotlivých národů; přitom nezůstane ušetřena neúspěchů. „Pokud jde o lidi, skupiny a národy, církev jen postupně s nimi přichází do styku a proniká do nich a tak je přijímá do katolické plnosti.“

Církevní misie vyžaduje úsilí o jednotu křesťanů. Vždyť také „rozdělení křesťanů brání církvi uskutečnit plnost katolicity jí vlastní v těch synech, kteří jsou k ní sice křtem přidruženi, ale jsou odloučeni od plného společenství s ní. I pro církev samu se tak stává obtížnějším projevovat v životní skutečnosti plnost katolicity po všech stránkách“.

Misionářská činnost zahrnuje ohleduplný dialog s těmi, kteří ještě nepřijímají evangelium. Věřící mohou z tohoto dialogu vytěžit pro sebe prospěch tím, že se lépe naučí poznávat „cokoli z pravdy a milosti“ existující „vlivem tajemné Boží přítomnosti už u pohanských národů“. Jestliže totiž hlásají radostnou zvěst těm, kteří ji neznají, je to kvůli tomu, aby upevňovali, doplňovali a povznášeli pravdu a dobro, které Bůh rozšířil mezi lidmi a národy, a aby je očišťovali od omylu a zla „k Boží slávě, k zahanbení zlého ducha a ke štěstí člověka“.