CÍRKEV není svátá proto, že by byli svatí všichni její členové, ale proto, že svátý je Bůh, který v ní působí. Všichni členové církve jsou posvěceni křtem. [823-829]
KOMENTÁŘ
Pokud dovolíme trojjedinému Bohu, aby se nás dotkl, rosteme v lásce, jsme posvěcováni a spaseni. Svatí jsou ti, kdo milují – ne snad proto, že by to nějak obzvlášť dobře uměli, ale proto, že se jich dotkl Bůh. Lásku, kterou od Boha přijali, pak vlastním originálním způsobem předávají dalším lidem. Když pak dojdou k Bohu, nadále posvěcují církev, protože „své nebe prožívají tak“, že nám jsou oporou na cestě ke SVATOSTI. -> 124
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
KKC 823 – 829
„Církev … je podle naší víry nezrušitelně svatá. Kristus totiž, Boží Syn — který je oslavován zároveň s Otcem i Duchem jako ‘jediný svatý’ — miloval církev jako svou snoubenku a obětoval se za ni, aby ji posvětil. Spojil ji se sebou jako své tělo a vrchovatě ji obdařil darem Ducha svatého k Boží slávě.“ Církev je tedy „svatý Boží lid“, a její členové jsou nazýváni „svatí“.
Církev, sjednocená s Kristem, je jím posvěcována; sama se skrze něho a v něm stává posvěcující. Všechna činnost církve směřuje „k posvěcení člověka a oslavě Boha v Kristu“ jako ke svému cíli. Jen v církvi je „plnost všech prostředků spásy“, v ní „Boží milostí dosahujeme svatosti“.
„Církev se totiž už na zemi vyznačuje opravdovou svatostí, třebaže nedokonalou.“ V jejích členech je dokonalá svatost teprve předmětem snažení. „Všechny věřící křesťany, vybavené v každém povolání a stavu tolika a tak velikými prostředky spásy, volá Pán — každého jeho vlastní cestou — k dokonalé svatosti, jako je dokonalý sám Otec.“
Láska je duší svatosti, k níž jsou všichni povoláni: „řídí všechny prostředky posvěcení, je jejich duší a dovádí je k cíli.“ „Pochopila jsem, že má–li církev tělo, složené z různých údů, nechybí jí ten nejpotřebnější, nejušlechtilejší. Pochopila jsem, že církev má srdce a že toto srdce hoří láskou. Pochopila jsem, že jenom láska udržuje údy církve v činnosti. Kdyby láska vyhasla, přestali by apoštolové hlásat evangelium, mučedníci by se zdráhali prolít svou krev … Pochopila jsem, že láska v sobě obsahuje všechna povolání, že láska je všechno, že objímá všechny doby a všechna místa … jedním slovem, že je věčná!“
„Kristus byl ‘svatý, nevinný, neposkvrněný’, nepoznal hřích a přišel jen usmířit hříchy lidu: v církvi však jsou i hříšníci; je zároveň svatá i stále potřebuje očišťování a jde trvale cestou pokání a obnovy.“ Všichni členové církve, včetně jejích služebníků, musí uznávat, že jsou hříšníci. Ve všech je ještě až do konce časů smíšen plevel hříchu s dobrým zrnem evangelia. Církev tedy shromažďuje hříšníky, dotčené Kristovou spásou a nacházející se stále na cestě k posvěcení: „Církev je svatá, i když má v sobě hříšníky, protože sama nemá jiný život než život milosti: její členové se posvěcují tím, že žijí z jejího života; jestliže se od jejího života odkloní, upadají do hříchů a zmatků, které znemožňují působení její svatosti. Z toho důvodu církev trpí a dělá pokání za tyto hříchy — má však moc uzdravit z nich své děti Kristovou krví a darem Ducha svatého.“
„Církev už došla v blahoslavené Panně k dokonalosti bez poskvrny a vrásky. Věřící se však stále ještě snaží přemáhat hřích a růst ve svatosti. Proto pozvedají oči k Marii“; v ní už je církev celá svatá.
