Tak jako je jen jeden Kristus, může existovat jen jediné Kristovo tělo, jediná Kristova nevěsta, a tedy jen jediná CÍRKEV Ježíše Krista. On je hlava, církev je tělo. Jako se tělo skládá z mnoha částí, a přece tvoří jeden celek, tak i jedinou církev tvoří mnoho místních církví (diedézí). [811-816, 866, 870]
​
KOMENTÁŘ
​Ježíš založil církev na základě APOŠTOLŮ. Tento základ je podnes nosný. Víra apoštolů se v církvi předává z generace na generaci pod vedením Petrova úřadu. Ten „vykonává svou vůdčí úlohu v lásce“ (sv. Ignác Antiochijský). Rovněž SVÁTOSTI, které Ježíš svěřil kruhu apoštolů, bez ustání působí ve své původní síle.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 811 – 816
„To je jediná Kristova církev, kterou vyznáváme ve Vyznání víry jako jednu, svatou, katolickou a apoštolskou.“ Tyto čtyři znaky, nedílně navzájem spojené, označují podstatné rysy církve a jejího poslání. Církev je nemá sama od sebe; je to Kristus, který skrze Ducha svatého dává své církvi, aby byla jedna, svatá, katolická (všeobecná) a apoštolská; on ji také volá, aby uskutečnila každý z těchto charakteristických znaků.

Jen vírou lze poznat, že tyto charakteristické rysy církve pramení z jejího božského původu. Nicméně jejich dějinné projevy jsou znameními, jež jasně mluví k lidskému rozumu. „Církev,“ připomíná 1. vatikánský koncil, „pro svou vynikající svatost … pro svou všeobecnou jednotu, neotřesitelnou stálost je sama sebou velkým a trvalým důvodem věrohodnosti a nezvratným důkazem svého božského poslání.“

Církev je jedna už pro svůj původ: „Nejvyšším vzorem a zdrojem tohoto tajemství je jednota v Trojici osob jednoho Boha, Otce a Syna v Duchu svatém.“ Církev je jedna, protože je dílem jednoho zakladatele: „Vtělený Syn … smířil totiž skrze svůj kříž všechny lidi s Bohem, obnovil jednotu všech v jednom lidu a v jednom těle.“ Církev je jedna svou duší: „Duch svatý, který sídlí ve věřících a naplňuje i řídí celou církev, vytváří ono podivuhodné společenství věřících a tak hluboce všechny v Kristu spojuje, že je zdrojem jednoty církve.“ Patří tedy k samotné podstatě církve, že je jedna: „Jak úžasné tajemství! Je jediný Otec ve vesmíru, jediný Logos vesmíru a také jediný Duch svatý, všude stejný; a také jediná panna, jež se stala matkou, a já ji rád nazývám církev.“

Nicméně již od počátku se tato „jedna“ církev představuje s velikou rozmanitostí, která pochází jak z různosti Božích darů, tak z různorodosti osob, které tyto dary dostávají. V jednotě Božího lidu se shromažďují rozmanité národy a kultury. Mezi členy církve existuje různost darů, funkcí, podmínek a způsobů života; „v církevním společenství existují místní církve, které si uchovávají vlastní tradice“. Velké bohatství takové rozmanitosti není na překážku jednotě církve. Přesto však hřích a tíže jeho následků stále ohrožují dar jednoty. I apoštol musí vyzývat „… horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení, spojeni poutem pokoje“ (Ef 4,3).

Jaká jsou pouta jednoty? Především „láska, neboť ona je svorník dokonalosti“ (Kol 3,14). Avšak jednotu církve v čase zajišťují také viditelná pouta společenství: — vyznávání jediné víry přijaté od apoštolů; — společné slavení bohoslužby, především svátostí; — apoštolská posloupnost skrze svátost kněžství, která udržuje bratrskou svornost Boží rodiny.

„Jediná Kristova církev …“ je ta, kterou „po svém zmrtvýchvstání náš Spasitel odevzdal Petrovi jako pastýři, jemu a ostatním apoštolům ji svěřil, aby ji šířili a řídili … Tato církev, ustavená a uspořádaná na zemi jako společnost, subsistuje (… uskutečňuje se) v katolické církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním.“ Dekret 2. vatikánského koncilu o ekumenismu objasňuje: „Jedině prostřednictvím katolické církve, která je všeobecným nástrojem spásy, je dosažitelná plnost všech prostředků spásy. Věříme totiž, že jedině apoštolskému sboru, jemuž stojí v čele Petr, svěřil Pán všechno bohatství Nového zákona, aby ustavil jedno Kristovo tělo na zemi, k němuž se potřebují plně přivtělit všichni, kdo už patří nějakým způsobem k Božímu lidu.“

KKC 866
Církev je jedna: má jednoho Pána, vyznává jednu víru, rodí se z jednoho křtu, tvoří jen jedno tělo, oživované jedním Duchem k jedné naději, jejímž naplněním budou překonávat všechna rozdělení.

KKC 870
„To je jediná Kristova církev, kterou vyznáváme ve vyznání víry jako jednu, svatou, katolickou (všeobecnou) a apoštolskou … subsistuje (… uskutečňuje se) v katolické církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním, i když i mimo její organismus je mnoho prvků posvěcení a pravdy.“

CÍRKEV je prostorem ve světě, ve kterém je dokonale přítomen Duch svátý. [797-801, 809]
​
KOMENTÁŘ
​Izrael uctíval Boha v jeruzalémském chrámě. Tento chrám už dnes neexistuje. Jeho úlohu převzala CÍRKEV, která není vázána jen na jediné určené místo. „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20). Církev oživuje Ježíšův Duch: přebývá ve slovech Písma svátého a v posvátných znameních – SVÁTOSTECH. Žije v srdcích věřících a promlouvá v jejich modlitbách. Vede je a obdarovává je svými dary (CHARISMATY) – prostými i zářivými. Ten, kdo se spolehne na Ducha svátého, může i dnes zakusit skutečné zázraky.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 797 – 801
„Co je náš duch, to jest naše duše, pro naše údy, totéž je Duch svatý pro Kristovy údy, pro Kristovo Tělo, jímž je církev.“ „Skutečnost, že všechny části Těla jsou spojeny jak mezi sebou, tak se svou nejvyšší hlavou, je třeba přičítat Kristovu Duchu jako skrytému zdroji, protože přebývá celý v hlavě, celý v Těle a celý v každém z jeho údů.“ Duch svatý dělá z církve „chrám živého Boha“ (2 Kor 6,16)- „Církvi byl svěřen ‘Boží dar’ … do ní bylo vloženo společenství s Kristem, to je Duch svatý, závdavek neporušitelnosti, utvrzení naší víry, žebřík, po němž vystupujeme k Bohu … Vždyť kde je církev, tam je také Duch Boží, a kde je Duch Boží, tam je církev a veškerá milost.“

Duch svatý je „počátek každé činnosti životné a opravdu spasitelné v každém z rozmanitých údů Těla“. Nejrůznějším způsobem působí při budování celého Těla v lásce: skrze Boží slovo, „které má moc vzdělávat“ (Sk 20,32); skrze křest, kterým vytváří Kristovo Tělo; skrze svátosti, které dávají růst údům Kristovým a uzdravují je; skrze milost danou apoštolům“, jež mezi těmito dary zaujímá první místo; skrze ctnosti, které uschopňují ke správnému jednání; a konečně skrze rozmanité zvláštní milosti (nazývané „charismata“), kterými se věřící stávají „schopnými a pohotovými přijímat různé práce či úkoly užitečné pro obnovu a další rozvoj církve“.

Charismata, ať mimořádná, nebo prostá a skromná, jsou milosti Ducha svatého, které přímo nebo nepřímo slouží užitku církve a jsou zaměřeny k jejímu budování, aby prospívaly lidem a potřebám světa.

Charismata má s vděčností přijímat nejen ten, kdo je dostává, nýbrž všichni členové církve. Charismata jsou totiž úchvatným bohatstvím milosti pro apoštolskou pohotovost a pro svatost celého Kristova Těla, pokud se ovšem jedná o dary, které opravdu pocházejí od Ducha svatého a jsou uplatňovány tak, že se plně shodují s ryzími podněty téhož Ducha, totiž s láskou, která je pravým měřítkem charismat.

A právě v tomto smyslu je vždy nutné charismata rozlišovat. Žádné charisma nezprošťuje povinnosti mít v ústě pastýře církve a podřizovat se jim; pastýřům církve „zvláště přísluší nezhášet oheň Ducha, ale všechno zkoumat a držet se toho, co je dobré,“ aby všechna charismata ve své rozmanitosti a vzájemném doplňování spolupracovala ke „společnému prospěchu“ (1 Kor 12,7).

KKC 809
Církev je chrámem Ducha svatého. Duch je jakoby duše mystického těla, zdroj jeho života, jednoty v různorodosti a bohatství jeho darů a charismat.

Ježíš Kristus miluje CÍRKEV, jako ženich miluje nevěstu. Navěky se s ní spojuje a dává za ni svůj život. [796 ]
​
KOMENTÁŘ
​Ten, kdo byl už někdy zamilovaný, tuší, co je láska. Ježíš ji zná a sám sebe nazývá ženichem, který se s vášnivou láskou uchází o svou nevěstu a touží s ní slavit svátek lásky. Jeho nevěsta – to jsme my, jeho CÍRKEV. Už ve STARÉM ZÁKONĚ je Boží láska k vyvolenému národu přirovnávána k lásce mezi mužem a ženou.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 796
Jednota Krista a církve, hlavy a údů, zahrnuje také rozlišení obou v osobním vztahu. Tento aspekt se často vyjadřuje obrazem ženicha a nevěsty. Téma Krista, ženicha církve, bylo připraveno proroky a hlásáno Janem Křtitelem. Sám Pán se definoval jako „ženich“ (Mk 2,19). Apoštol představuje církev a každého věřícího, úd jeho Těla, jako nevěstu „zasnoubenou“ Kristu Pánu, aby s ním byla jeden duch. Církev je neposkvrněnou snoubenkou neposkvrněného Beránka; kterou si Kristus zamiloval a vydal sám sebe za ni, „aby ji posvětil“ (Ef 5,26); spojil se s ní věčnou smlouvou a nepřestává se o ni starat jako o vlastní tělo. „To je tedy Kristus v celé plnosti, hlava i tělo, jediný utvořený z mnohých … Ať mluví hlava nebo údy, vždy to mluví Kristus: mluví jako hlava [ex persona capitis], mluví jako tělo [ex persona corporis]. Vždyť co je psáno? ‘… a ze dvou se stane jeden člověk. Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a církve’ (Ef 5,31-32). A sám Kristus v evangeliu: ‘Již nejsou dva, ale jeden’ (Mt 19,6). Vždyť jak dobře víte, ve skutečnosti to jsou dvě rozdílné osoby, ale pak v manželském spojení tvoří jednu … Vždyť jako hlava se nazývá „ženichem“, a jako tělo si říká „nevěsta.“