MODLITBA NA NEDĚLI
Svatá Maria, Matko Boží, tys darovala světu pravé světlo, Ježíše, svého syna – Syna Božího.
Ty ses bezvýhradně odevzdala Božímu povolání, a tak ses stala zdrojem té dobroty, která prýští z Něho.
Ukaž nám Ježíše. Veď nás k Němu. Uč nás poznávat a milovat ho, abychom byli schopni opravdové lásky a uprostřed žíznícího světa byli pramenem živé vody.
Amen.
Především díky SVÁTOSTI křtu a EUCHARISTII vzniká nerozlučitelné spojení mezi Ježíšem Kristem a křesťanem. Tato vazba je natolik pevná, že ho s námi lidmi spojuje jako hlavu s údy lidského těla, a vytváří tak naprostou jednotu. [787-795]
KOMENTÁŘ
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
KKC 787 – 795
Ježíš hned od počátku přidružil své učedníky ke svému životu; zjevil jim tajemství království; dal jim účast na svém poslání, na své radosti i na svém utrpení. Ježíš mluví o ještě těsnějším spojení mezi sebou a těmi, kdo ho budou následovat: „Zůstaňte ve mně, a já zůstanu ve vás … Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti“ (Jan 15,4-5). A nadto mluví o tajemném a skutečném společenství mezi svými vlastním tělem a naším tělem: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“ (Jan 6,56).
Když byla učedníkům odňata Kristova viditelná přítomnost, nenechal je osiřelé. Slíbil jim, že s nimi zůstane až do skonání věků, poslal jim svého Ducha. Společenství učedníků s Ježíšem se tím v určitém smyslu stalo ještě intenzivnější: „Když udělil svého Ducha bratřím povolaným ze všech národů, vytvořil z nich tajemným způsobem své tělo.“
Přirovnání církve k tělu osvětluje úzký vztah mezi církví a Kristem. Není jenom shromážděna kolem něho, je sjednocena v něm, v jeho Těle. Je třeba zvlášť podtrhnout tři aspekty církve–Kristova Těla: jednotu všech údů mezi sebou v síle spojení s Kristem; Kristus — hlava těla; církev — Kristova nevěsta.
Věřící, kteří odpovídají na Boží slovo a stávají se údy Kristova Těla, jsou úzce spojeni s Kristem: „V tomto těle se Kristův život rozlévá do věřících, kteří se prostřednictvím svátostí tajemně, ale skutečně sjednocují s umučeným a oslaveným Kristem.“ To zvláště platí o křtu, jímž jsme spojeni se smrtí a vzkříšením Krista, a o eucharistii, skrze niž „máme skutečnou účast na těle Páně a jsme povznášeni ke spojení s ním a mezi sebou.“
Jednota těla nevylučuje rozmanitost údů: „Při budování Kristova těla se uplatňuje různost údů a úkolů. Jeden a týž Duch rozděluje k užitku církve své různé dary podle svého bohatství a podle potřeby služeb v církvi.“ Jednota mystického těla plodí a rozněcuje mezi věřícími lásku: „Proto když něčím trpí jeden úd, trpí spolu s ním všechny údy; a když se dostane cti jednomu údu, všechny údy se radují spolu s ním.“ A konečně jednota mystického těla převyšuje jakékoliv lidské rozdělení: „… vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista: už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši“ (Gal 3,27-28).
Kristus „je hlavou těla, to je církve“ (Kol 1,18). Je počátkem stvoření i vykoupení. Vyvýšen do slávy Otce „má ve všem prvenství“ (Kol 1,18), hlavně v církvi, a skrze ni rozšiřuje své království na všechny věci.
Připojuje nás ke své Veliké noci. Všechny údy se musí snažit připodobňovat se mu, „dokud nenabudou podoby Kristovy“ (Gal 4,19). „Proto jsme přibíráni do všech tajemství jeho života … spojujeme se s jeho utrpením jako tělo s hlavou; trpíme s ním, abychom s ním byli oslaveni.“
Stará se o náš růst. Abychom rostli k němu, naší hlavě, Kristus rozděluje ve svém těle, to je v církvi, dary a služby, kterými si navzájem pomáháme na cestě ke spáse.
Kristus a církev tedy vytvářejí „Krista v celé plnosti“ [Christus totus]. Církev je jedna s Kristem. Světci měli velmi živé vědomí této jednoty: „Radujme se a děkujme Bohu nejen za to, že jsme se stali křesťany, nýbrž že nám dal, abychom se stali samotným Kristem. Chápete, bratři, jakou milost nám Bůh udělil, když nám dal Krista jako hlavu? Jásejte a radujte se, stali jsme se Kristem. Je–li on hlava, my jsme údy: jsme celý člověk, on a my … Kristova plnost, to je tedy hlava a údy; jaká je to hlava? A jaké jsou to údy? Kristus a církev.“ „Náš Vykupitel se ukázal jako jedna a táž osoba s církví, kterou si vzal za vlastní.“ „Hlava a údy jsou takřka jedna mystická osoba.“ Jedna odpověď svaté Jany z Arku k jejím soudcům shrnuje víru svatých učitelů a vyjadřuje ryzí smýšlení věřícího: „Myslím, že Ježíš Kristus a církev jsou jedno a není třeba z toho dělat problémy.“
Zakladatelem tohoto lidu je Bůh Otec. Jeho vůdcem je Ježíš Kristus. Zdrojem jeho síly je Duch svátý. Vstupní branou k Božímu lidu je křest. Jeho důstojnost spočívá ve svobodě Božích dětí. Jeho zákonem je láska. Pokud tento lid zachovává věrnost Bohu a hledá nejprve Boží království, dokáže měnit svět. [781-786
KOMENTÁŘ
Boží lid se nepodobá žádnému Lidskému společenství. Nepodřizuje se nikomu než Bohu samému. Má být jako sůl, která dává pokrmům chuť; jako kvas, který všechno prokvasí; jako světlo, které zahání temnotu. Ten, kdo patří k Božímu lidu, musí počítat s tím, že se dostane do otevřeného konfliktu s lidmi, kteří popírají Boží existenci a nedbají na Boží přikázání. Avšak ve svobodě Božích dětí se člověk nemusí bát ničeho, dokonce ani smrti.
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
KKC 781 – 786
„V každé době a v každém národě je Bohu milý každý, kdo se ho bojí a jedná správně. Bůh si však nepřál posvětit a spasit lidi jednotlivě, s vyloučením jakéhokoli vzájemného vztahu, nýbrž chtěl z nich vytvořit lid, který by ho v pravdě uznával a svatě mu sloužil. Proto si vyvolil izraelský národ za svůj lid, uzavřel s ním smlouvu a postupně jej poučoval … Toto všechno však byla pouze příprava a předobraz nové a dokonalé úmluvy, která měla být uzavřena v Kristu … Tuto novou smlouvu uzavřel Kristus, totiž novou úmluvu ve své krvi, a povolal ze Židů i z pohanů lid, který by ne podle těla, nýbrž v Duchu vytvořil jednotu.“
Boží lid má tyto výrazné rysy, které jej jasně odlišují ode všech náboženských, národnostních, politických nebo kulturních seskupení v dějinách: — Je to Boží lid: Bůh nepatří jako vlastnictví žádnému národu. Ale on si z těch, kteří kdysi nebyli žádným národem získal národ: „rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý“ (1 Petr 2,9). — Člověk se stává členem tohoto lidu „zrozením shůry“, „z vody a Ducha“ (Jan 3,3-5), to jest vírou v Krista a křtem, ne tělesným narozením. — Hlavou tohoto lidu je Ježíš Kristus [Pomazaný, Mesiáš]: protože totéž pomazání, Duch svatý, stéká z hlavy na Tělo, je tento lid „mesiášským lidem“. — „Tomuto lidu přináleží důstojnost a svoboda Božích dětí, v jejichž srdci přebývá Duch svatý jako v chrámě.“ — „Jeho zákonem je nové přikázání milovat tak, jak nás miloval Kristus. To je „nový“ zákon Ducha svatého. — Jeho posláním je být solí země a světlem světa. Církev „je pro celé lidské pokolení naprosto bezpečným zárodkem jednoty, naděje a spásy“. — „Jeho cílem je Boží království, které zahájil sám Bůh na zemi a které se má dále šířit, dokud je také nedokoná on sám na konci času.“
Ježíš Kristus je ten, kterého Otec pomazal Duchem svatým a kterého ustanovil „knězem, prorokem a králem“. Celý Boží lid má na těchto třech Kristových funkcích účast a nese odpovědnost za poslání a službu, které z nich vyplývají.
Kdo vstoupil do Božího lidu vírou a křtem, stává se účastným jedinečného povolání tohoto lidu, jeho kněžského povolání: „Kristus Pán, velekněz vybraný z lidí, z nového lidu ‘udělal královský národ a kněze Boha, svého Otce’. Vždyť pokřtění jsou svým znovuzrozením a pomazáním od Ducha svatého posvěceni na duchovní chrám a na svaté kněžstvo.“
„Svatý Boží lid má účast také v Kristově prorockém poslání“, a to především pro nadpřirozený smysl víry, který má celý lid, laikové i hierarchie, když „neúchylně lne k ‘víře jednou provždy křesťanům svěřené“, prohlubuje její chápání a stává se Kristovým svědkem uprostřed tohoto světa.
Boží lid má konečně účast na Kristově královské funkci. Kristus vykonává svou královskou moc tím, že všechny lidi přitahuje k sobě svou smrtí a svým vzkříšením. Kristus, král a pán celého vesmíru, se stal služebníkem všech, protože „nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny“ (Mt 20,28). Pro křesťana „kralovat“ znamená „sloužit“ Kristu, především v „chudých a trpících“, v nichž církev „vidí obraz svého chudého a trpícího zakladatele“. Boží lid uskutečňuje svou „královskou důstojnost“ tím, že žije podle svého povolání sloužit s Kristem. „Všichni, kteří se znovuzrodili v Kristu, se skrze znamení kříže stávají králi: pomazáním Ducha svatého jsou posvěceni na kněze. Proto si všichni křesťané, kteří jsou duchovní a používají svého rozumu, mají uvědomit, že — pomineme-li zvláštní službu vlastní našemu úřadu — jsou členové tohoto královského rodu a že mají účast na kněžském úkolu. Což není královskou funkcí skutečnost, že duše ovládá své tělo a je podřízena Bohu? Což to není kněžská funkce, zasvětit Pánu čisté svědomí a obětovat mu na oltáři vlastního srdce neposkvrněné oběti naší zbožnosti?“
CÍRKEV je více než instituce, protože je tajemstvím (MYSTÉRIUM), které je lidské a zároveň božské. [770-773, 779]
KOMENTÁŘ
Opravdová Láska nezaslepuje, naopak dává prohlédnout. S pohledem na CÍRKEV je to stejné: vnějším pohledem vnímáme církev jako pouhou duchovní instituci, s jejími historickými událostmi, ale také omyly a dokonce zločiny – je to církev hříšníků. Tento pohled ale nejde dostatečně do hloubky. Ježíš totiž vyšel nám hříšníkům natolik vstříc, že svou církev nikdy neopouští, i kdybychom ho každodenně zrazovali. Toto nedílné spojení lidského a božského, hříchu a milosti, tvoří tajemství církve. V pohledu víry je proto církev nezrušitelně svátá. -» 132
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
KKC 770 – 773
Církev je v dějinách, ale zároveň je přesahuje. Pouze „očima víry“ lze v její viditelné skutečnosti zahlédnout zároveň duchovní skutečnost, nositelku božského života.
„Jediný prostředník Kristus ustanovil a bez přestání udržuje svou svatou církev, společenství víry, naděje a lásky zde na zemi, jako viditelný organismus a jejím prostřednictvím rozlévá pravdu a milost na všechny.“ Církev je zároveň — „společnost vybavená hierarchickými orgány i Kristovo tajemné tělo; — viditelné shromáždění i duchovní společenství; — pozemská církev i církev obdařená nebeskými dary.“ Tyto rozměry tvoří jedinou složenou skutečnost, srůstající z lidského a božského prvku“. Církev „je totiž zároveň lidská i božská, viditelná a přitom vybavená neviditelnými hodnotami, je horlivě činná i oddaná kontemplaci, je přítomna ve světě, a přece jím jen prochází. Tyto vlastnosti církve jsou ve vzájemném vztahu: to, co je v ní lidské, má být zaměřeno k božskému a jemu podřízeno, viditelné k neviditelnému, činnost ke kontemplaci a přítomné k budoucí vlasti, kterou hledáme.“ „Ó pokoro! Ó vznešenosti! Kedarský stane, Boží svatyně; pozemský příbytku, nebeský paláci; blátivá chatrči, královský dvore; smrtelné tělo, světelný chráme; smetí pro pyšné, ale nevěsto Kristova! Jsi snědá, ale krásná, jeruzalémská dcero: i když tě hyzdí námaha a bolest dlouhého vyhnanství, přesto tě krášlí nebeská krása.“
Kristus v církvi uskutečňuje a zjevuje své vlastní tajemství jako cíl Božího plánu: sjednotit v něm vše. Svatý Pavel nazývá snoubenecké spojení Krista s církví „velkým tajemstvím“ (Ef 5,32). Církev se sama stává tajemstvím, protože je spojena s Kristem jako se svým ženichem. Při kontemplaci jejího tajemství svatý Pavel píše: „Kristus je ve vás, naděje na věčnou spásu“ (Kol 1,27).
Takové společenství lidí s Bohem skrze lásku, která „nikdy nepřestává“ (1 Kor 13,8), je v církvi cílem, k němuž směřuje všechno, co je v ní svátostným prostředkem vázaným na tento pomíjivý svět. Struktura církve je zcela zaměřena na svatost Kristových údů. A svatost má cenu potud, pokud je zaměřena na veliké tajemství, v němž Snoubenka odpovídá darem lásky „na nevýslovný dar … Snoubence“. Maria nás předchází jako nevěsta bez poskvrny a vrásky „na cestě svatosti“, která je tajemstvím církve. Z toho důvodu „mariánská“ dimenze předchází dimenzi „petrovskou“.
KKC 779
Církev je zároveň viditelná i duchovní, hierarchická společnost i mystické tělo Kristovo. Je „jedna“, vytvořená z lidského a z božského prvku. Toto je její tajemství, které dokáže přijmout jen víra.