CÍRKEV má ve všech národech světa dávat vzklíčit a růst Božímu království, které už započalo v Ježíši. [763-769,774-776, 780]
​
KOMENTÁŘ
​CÍRKEV slouží tomuto království. Není samoúčelná. Pokračuje v díle, které započal Ježíš. Měla by jednat pouze tak, jak jednal Ježíš. Nadále vykonává Ježíšova posvátná znamení (SVÁTOSTI). Šíří Ježíšova slova. Proto je církev přes všechnu svou slabost mocnou částí nebe na zemi.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 763 – 769
Je úkolem Syna uskutečnit Otcův plán spásy v plnosti časů; a to je také důvod jeho „poslání“. „Ježíš začal vytvářet svou církev, když začal hlásat radostnou zvěst, totiž příchod Božího království, které bylo slíbeno odpradávna v Písmě.“ Kristus zahájil nebeské království na zemi, aby splnil Otcovu vůli. Církev je „Kristovo království již dnes tajemně přítomné“.

„Toto království se jasně projevuje lidem v Kristových slovech, v jeho skutcích a v jeho přítomnosti.“ Přijmout Ježíšovo slovo znamená přijmout „samo Boží království“. Zárodek a počátek království je „malé stádce“ (Lk 12,32) těch, které Ježíš přišel shromáždit kolem sebe a jimž se on sám stal pastýřem. Oni vytvářejí opravdovou Ježíšovu rodinu. Ty, které tak kolem sebe shromáždil, učil novému způsobu chování, ale také, jak se mají modlit.

Pán Ježíš dal svému společenství strukturu, která bude trvat až do úplného dovršení království. Je to především volba Dvanácti s Petrem jako jejich hlavou. Tím, že zastupují dvanáct izraelských kmenů, jsou základními kameny nového Jeruzaléma. Skupina dvanácti, ale i ostatní učedníci se podílejí na Kristově poslání, na jeho moci, ale též na jeho osudu. Všemi těmito činy Kristus připravuje a buduje svou církev.

Avšak církev se zrodila hlavně z naprostého sebeobětování Krista za naši spásu; obětování, jež předjímal ustanovením eucharistie a uskutečnil na kříži. Začátek a růst církve „naznačuje krev a voda tryskající z otevřeného boku ukřižovaného Ježíše“; „neboť z boku Krista, zesnulého na kříži, vzešlo obdivuhodné tajemství celé církve“. Jako byla Eva utvořena ze žebra spícího Adama, tak se církev zrodila z probodeného srdce Krista, který zemřel na kříži.

„Když bylo dokončeno dílo, které dal Otec Synovi na zemi vykonat, byl v den letnic seslán Duch svatý, aby stále posvěcoval církev.“ Tehdy „církev veřejně vystoupila před zástupy, kázáním se začalo šířit evangelium mezi národy“. Protože církev je „povolání“ všech lidí ke spáse, je svou přirozeností misionářská, poslaná Kristem ke všem národům, aby z nich učinila učedníky.

Aby církev mohla své poslání uskutečnit, Duch svatý „ji vybavuje a řídí různými hierarchickými a charismatickými dary“. „Tak je církev vybavena dary svého zakladatele, věrně zachovává jeho příkazy lásky, pokory a sebezáporu a přijímá poslání hlásat království Kristovo a Boží a zakládat je u všech národů. Ona sama je zárodek a počátek tohoto království na zemi.“

„Církev … bude dovršena teprve v nebeské slávě“, ve chvíli Kristova slavného návratu. Až do onoho dne „církev se ubírá při svém putování mezi pronásledováními světa a útěchami Boha“. Zde na zemi se cítí ve vyhnanství, daleko od Pána; „touží po dovršeném království a všemi silami doufá a přeje si spojit se ve slávě se svým Králem“. Plné uskutečnění církve — a skrze ni i světa — ve slávě nenastane leč po mnoha zkouškách. Teprve tehdy „budou všichni spravedliví počínaje Adamem — ‘od spravedlivého Ábela až k poslednímu vyvolenému’ — shromážděni ve všeobecné církvi u Otce“.

KKC 774 – 776
Řecké slovo „mystérion“ [tajemství] bylo přeloženo do latiny dvěma výrazy: „mysterium“ a „sacramentum“. V dalším výkladu výraz „sacramentum“ vyjadřuje přiléhavěji viditelné znamení skryté skutečnosti spásy, označené výrazem „mysterium“. V tomto smyslu je sám Kristus tajemstvím spásy: „Není jiného Božího tajemství než Kristus.“ Spasitelné dílo jeho svatého a posvěcujícího lidství je svátostí spásy, která se projevuje a působí ve svátostech církve (které východní církve také nazývají „svatá tajemství“). Sedm svátostí jsou znamení a nástroje, jimiž Duch svatý šíří milost Krista, který je hlavou církve, a ta je jeho tělem. Církev tedy vlastní a sděluje neviditelnou milost, jejímž je znamením. A v tomto analogickém smyslu je nazývána „svátostí“.

„Církev je totiž v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva.“ Být svátostí vnitřního spojení lidí s Bohem: to je první účel církve. Protože lidské společenství má své kořeny ve spojení s Bohem, je církev také svátostí jednoty lidského pokolení. Tato jednota v ní už začala, protože církev shromažďuje lidi „ze všech národů, kmenů a jazyků“ (Zj 7,9); zároveň je církev „znamením a nástrojem“ plného uskutečnění této jednoty, která má teprve nastat.

Jako svátost je církev Kristovým nástrojem. V jeho rukou je „nástrojem vykoupení všech“, „všeobecnou svátostí spásy“, skrze kterou Kristus „zjevuje a zároveň uskutečňuje tajemství Boží lásky vůči lidem“. „Je viditelným projektem Boží lásky pro lidstvo“, projektem, který chce, „aby celé lidstvo vytvořilo jeden Boží lid, srostlo v jedno Tělo Kristovo a bylo vybudováno v jeden chrám Ducha svatého“.

KKC 780
Církev je v tomto světě svátostí spásy, znamením a nástrojem společenství Boha a lidí.

Bůh chce CÍRKEV, protože nás nechce zachránit jako jednotlivce, nýbrž jako společenství. Přeje si, aby se celé lidstvo stalo jeho lidem. [758-781, 802-804]
​
KOMENTÁŘ
​Nikdo se nedostane do nebe nějakou asociální cestou. Ten, kdo myslí pouze na sebe a na spásu vlastní duše, žije asociálně. Něco takového není myslitelné ani v nebi ani na zemi. Bůh přece není asociální; není to osamělá a soběstačná bytost ale Trojice. Podle Božího modeluje také člověk orientován na vztahy, sdílení, účast a lásku. Neseme zodpovědnost jeden za druhého.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 758 – 761
Při zkoumání tajemství církve je třeba především uvažovat o jejím původu v plánu Nejsvětější Trojice a o jeho postupném uskutečňování v dějinách.

„Věčný Otec podle zcela svobodného a tajemného záměru své moudrosti a dobroty stvořil celý svět a rozhodl se povznést lidi k účasti na božském životě“, k němuž volá všechny lidi ve svém Synu. „Stanovil, že ty, kteří věří v Krista, svolá vjedno ve svaté církvi.“ Tato „Boží rodina“ se vytváří a postupně uskutečňuje během údobí lidských dějin podle Otcových úradků: církev byla totiž „už od počátku světa předobrazována a podivuhodně připravována v dějinách izraelského národa a ve Starém zákoně; když se naplnil čas, byla založena a stala se zjevnou vylitím Ducha; slavně bude dovršena na konci času“.

„Svět byl stvořen vzhledem k církvi“, říkávali první křesťané. Bůh stvořil svět vzhledem k jeho účasti na svém božském životě; tato účast se uskutečňuje „svoláním“ lidí v Kristu, a toto „svolání“ je církev. Církev je cílem všech věcí; a tak i bolestné události, jako pád andělů a hřích člověka, byly Bohem dopuštěny jen jako příležitost a prostředek k tomu, aby rozvinul veškerou svoji moc a celou nezměrnost lásky, kterou chtěl darovat světu: „Jako je Boží vůle čin a tento čin se nazývá svět, tak jeho úmysl je spása člověka, a ta se nazývá církev.“

Svolání Božího lidu začíná ve chvíli, kdy hřích zničil společenství lidí s Bohem a společenství mezi lidmi. Svolání církve je, takřka, Boží reakce na chaos, který vyvolal hřích. Tato obnova jednoty se uskutečňuje skrytě v lůně všech národů: „V každém národě je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, co je správné“ (Sk 10,35).

KKC 802 – 804
Ježíš Kristus „vydal sám sebe za nás, vykoupil nás z každé špatnosti a očistil nás, abychom byli jeho vlastním lidem“ (Tit 2,14).

„Vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu“ (1 Petr 2,9).

Do Božího lidu se vstupuje vírou a křtem. „Všichni lidé jsou voláni do nového Božího lidu“, aby v Kristu „lidé utvořili jednu rodinu a jeden Boží lid“.

Řecký výraz pro CÍRKEV (latinsky „ekklesia“) znamená vyvolení. My všichni, kdo jsme byli pokřtěni a věříme v Boha, jsme vyvoleni Bohem. Společně tvoříme církev. Kristus je podle Pavlových slov hlavou církve. My jsme jejím tělem. [748-757]
​
KOMENTÁŘ
​Přijímáme-li SVÁTOSTI a nasloucháme-li Božímu slovu, pak žijeme ve společenství s Ježíšem a to je CÍRKEV. Úzké životní společenství všech věřících s Ježíšem líčí Písmo svaté v nových a nových obrazech: jednou hovoří o Božím lidu, podruhé o Kristově nevěstě; církev je nazývána matkou, Boží rodinou neboje přirovnávána ke svatební společnosti. Nikdy však není pouhou institucí, jenom nějakým „církevním úřadem“, který člověk může odsunout stranou. Mohou nás rozčilovat její chyby a nedostatky, ale nikdy se od ní nemůžeme distancovat, protože se Bůh pro ni neodvolatelně rozhodl a protože se od ní navzdory všem jejím hříchům neodvrátil. Církev je Boží přítomností mezi námi lidmi. Už proto bychom ji měli milovat.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 748 – 757
„Kristus je světlo národů. Proto tento posvátný sněm, shromážděný v Duchu svatém, má vřelou touhu hlásáním evangelia všemu stvoření osvítit všechny lidi jasem Kristova světla, které září na tváři církve.“ Těmito slovy začíná „Věroučná konstituce o církvi“ 2. vatikánského koncilu. Tím koncil ukazuje, že článek víry o církvi plně závisí na článcích týkajících se Ježíše Krista. Církev nemá jiného světla, než je světlo Kristovo. Podle oblíbeného přirovnání církevních otců se podobá měsíci, který pouze odráží sluneční světlo.

Článek o církvi také plně závisí na článku o Duchu svatém, který mu předchází. „Protože, když bylo vysvětleno, že Duch svatý je pramen a dárce veškeré svatosti, nyní vyznáváme, že je dárcem svatosti pro církev.“ Podle výroků Otců církev je místem, „kde kvete Duch“.

Věřit, že církev je „svatá“ a „katolická“ a že je „jedna“ a „apoštolská“ (jak dodává nicejsko–cařihradské vyznání víry) je neoddělitelné od víry v Boha Otce, Syna a Ducha svatého. V apoštolském vyznání víry říkáme, že vyznáváme „svatou církev“ (Credo … Ecclesiam), tedy nikoliv „in Ecclesiam“, ne „v církev“, abychom nesměšovali Boha a jeho díla a abychom jasně připisovali Boží dobrotě všechny dary, které vložil do své církve.

Slovo „církev“ (biblické pojmenování „ekklésia“, z řeckého „ek–kalein“ — „svolat“) znamená „svolání“, „shromáždění“. Označuje shromáždění lidu, obyčejně náboženského rázu. Výraz je často užíván v řeckém překladu Starého zákona, když označuje shromáždění vyvoleného národa, které se sešlo před Bohem, především shromáždění u Sinaje, kde Izrael dostal Zákon a kde byl Bohem ustaven jako jeho svatý lid. Tím, že se první společenství těch, kteří věřili v Krista, nazvalo „církev“, vyjádřilo, že se považuje za dědice onoho shromáždění. V církvi Bůh „shromažďuje“ svůj lid ze všech končin země. Výraz „kyriaké“, z něhož vzniklo angl. „church“, něm. „Kirche“ a české „církev“, znamená „ta, jež patří Pánu“.

V křesťanském slovníku výraz „církev“ označuje liturgické shromáždění, ale také místní společenství, nebo všeobecné společenství věřících. Ve skutečnosti jsou tyto tři významy nedílné. „Církev“ je lid, který Bůh shromažďuje z celého světa. Církev existuje v místních společenstvích a uskutečňuje se jako liturgické shromáždění, především eucharistické. Žije z Kristova slova a z jeho těla, a tak se sama stává Kristovým Tělem.

V Písmu svatém nacházíme velmi mnoho obrazů a přirovnání, která navzájem úzce souvisejí; v nich zjevení mluví o nevyzpytatelném tajemství církve. Obrazy ze Starého zákona jsou obměnami základní myšlenky, totiž myšlenky „Božího lidu“. V Novém zákoně nacházejí všechny tyto obrazy nový střed tím, že se Kristus stává „hlavou“ tohoto lidu, a tento lid je tedy jeho Tělem. Okolo tohoto středu se nakupily obrazy, „převzaté ze života pastýřského nebo zemědělského, ze stavby budov nebo také z rodinného života a ze zásnub.“

„Církev je ovčinec, jehož jedinými a nutnými dveřmi je Kristus. Je též stádo, o němž Bůh předpověděl, že bude sám jeho pastýřem; jeho ovce, i když je řídí lidští pastýři, stále vede a živí sám Kristus, dobrý pastýř a nejvyšší pastýř, který dal za ovce svůj život.“

„Církev je obdělávaná půda, Boží pole. Na tom poli roste prastará oliva, jejímž svatým kořenem byli patriarchové a v níž docházelo a dojde ke smíření Židů a pohanů. Nebeský hospodář pěstuje církev jako vybranou vinici. Pravý vinný kmen je kristus, jenž dává život a plodnost větvím, totiž nám, kteří prostřednictvím církve zůstáváme v něm a bez něhož nemůžeme nic dělat.“

„Často je církev nazývána také Boží stavbou. Sám Pán se přimlouvá ke kameni, který stavitelé odhodili, ale který se stal svorníkem. Na tomto základě budují církev apoštolové a z něho má církev svou pevnost a soudržnost. Tato stavba je označována různými názvy: Boží dům, ve kterém bydlí jeho rodina; Boží příbytek v Duchu, „Boží stan mezi lidmi“ (Zj 21,3); ale především svatý chrám, který svatí Otcové opěvují jako zpodobený v kamenných svatyních a který liturgie právem přirovnává ke svatému městu, novému Jeruzalému. Do této stavby jsme jako živé kameny zde na zemi vestavěni také my. Evangelista Jan nazírá toto svaté město, jak při obnově světa sestupuje z nebe od Boha, „vystrojeno jako nevěsta okrášlená pro svého ženicha“ (Zj 21,2).“

„Dále je církev nazývána též „Jeruzalém pocházející shora“ a „naše matka“ (Gal 4,26). Je popisována i jako neposkvrněná nevěsta neposkvrněného Beránka. Kristus „miloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil“ (Ef 5,25-26). Přidružil ji k sobě nezrušitelnou smlouvou a bez ustání jí dává jíst a přeje jí (srov. Ef 5,29).“