Duch svátý mě otvírá Bohu; učí mě modlit se a pomáhá mi tu být pro druhé. [738-741]
​
KOMENTÁŘ
​ „Tichý host naší duše“ – tak nazývá Ducha svátého sv. Augustin. Kdo ho chce vnímat, musí se ztišit. Často v nás a s námi totiž promlouvá velice tichým hlasem, třeba hlasem našeho svědomí nebo jinými vnitřními i vnějšími podněty. Být „chrámem Ducha svátého“ znamená být tělem i duší k dispozici tomuto hostu, Bohu v nás. Naše tělo je tedy do jisté míry místem Božího přebývání. Čím více se otevřeme Duchu svátému, tím dokonaleji může být mistrem našeho života a tím spíše nás také zahrne CHARISMATY k budování církve. Tak v nás porostou „PLODY DUCHA SVÁTÉHO“. 290-291,295-297, 310-311,517
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 738 – 741
Tímto způsobem se poslání církve nepřidává k poslání Krista a Ducha svatého, ale je jeho svátostí: celým svým bytím a ve všech svých údech je poslána hlásat a dosvědčovat, zpřítomňovat a šířit tajemství společenství Nejsvětější Trojice (to bude předmětem následujícího článku): „My všichni, kteří jsme obdrželi jediného a téhož ducha, totiž Ducha svatého, jsme spojeni navzájem, ale i s Bohem. Neboť i když je nás jednotlivě mnoho a Kristus dává každému z nás, aby v něm přebýval Duch Otce i jeho Duch, je tento Duch jediný a nedělitelný. Sjednocuje ty, kteří jsou vzájemně odlišní … a působí, že všichni se jeví v něm samém jako jedna věc. Jako moc Kristova svatého lidství působí, že všichni, v nichž je přítomna, tvoří jedno tělo; tak jediný a nedílný Boží Duch, který přebývá ve všech, přivádí všechny k duchovní jednotě.“

Protože je Duch svatý Kristovým Pomazáním, je to sám Kristus, hlava Těla, kdo jej vylévá do svých údů, aby je živil, uzdravoval, aby organizoval jejich vzájemné působení, aby je oživoval, posílal vydávat svědectví a zapojoval je do své oběti Otci a do svých přímluv za celý svět. Kristus sděluje svého Ducha svatého a posvětitele údům svého Těla skrze svátosti církve (o tom bude pojednávat druhá část katechismu).

Tyto „divy Boží“, které církev nabízí věřícím ve svátostech, nesou své ovoce nového života v Kristu podle Ducha (o tom bude pojednávat třetí část katechismu).

„Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit“ (Řím 8,26). Duch svatý, tvůrce Božích děl, je učitelem modlitby (tím se bude zabývat čtvrtá část katechismu).

Duch svatý buduje a vede CÍRKEV. Připomíná jí její -» POSLÁNÍ. Povolává lidi do služby církve a obdarovává je k tomu potřebnými dary. Uvádí nás stále hlouběji do společenství s trojjediným Bohem. [733-741, 747]
​
KOMENTÁŘ
​I když se zdálo, že církev byla v průběhu svých dlouhých dějin občas „opuštěna všemi dobrými duchy“, navzdory všem lidským chybám a nedostatkům je v ní Duch svátý neustále činný. Už jenom její dvoutisíciletá existence a zástup svátých všech epoch a kultur viditelně dokazují Boží přítomnost v ní. Je to Duch svátý, kdo udržuje církev jako celek v pravdě a vede ji ke stále hlubšímu poznání Boha. Je to Duch svátý, kdo působí ve -> SVÁTOSTECH a kdo nám oživuje Písmo svaté. Ty, kteří se mu zcela otevřou, i dnes zahrnuje dary své milosti (->CHARISMATY). -» 203-206
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 734 – 741
Protože jsme mrtví nebo alespoň zranění hříchem, je prvním účinkem daru lásky odpuštění našich hříchů. Je to „společenství Ducha svatého“ (2 Kor 13,13), které v církvi navrací pokřtěným božskou podobu, kterou hříchem ztratili.

Duch svatý nám dává tedy „závdavek“ nebo „prvotiny“ našeho dědictví: sám život Nejsvětější Trojice, který spočívá v tom, že milujeme, jako nás miloval on. Tato láska je principem nového života v Kristu, umožněného tím, že jsme přijali „moc Ducha svatého“ (Sk 1,8).

A díky této síle Ducha mohou Boží děti přinášet plody. Ten, který nás naštípil na pravý vinný kmen, dá, že budeme přinášet „ovoce Ducha, [jímž] je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost“ (Gal 5,22-23). „Duch je naším životem“ (Gal 5,25): čím více se zřekneme sami sebe, tím více také jednáme podle Ducha. „Společenství s ním nás zduchovňuje, obdarovává, navrací do ráje, přivádí do království nebeského k synovskému přijetí, dává nám odvahu nazývat Boha Otcem a podílet se na milosti Kristově, nazývat se dětmi světla a mít účast na věčné slávě.“

Poslání Krista a Ducha svatého se naplňuje v církvi jako v Kristově těle a chrámu Ducha svatého. Toto společné poslání přidružuje nyní Kristovy následovníky k jeho společenství s Otcem v Duchu svatém: Duch připravuje lidi, předchází je svou milostí, aby je přitahoval ke Kristu. Zjevuje jim vzkříšeného Pána, připomíná jim jeho slovo, otevírá jim ducha k chápání jeho smrti a vzkříšení. Zpřítomňuje jim Kristovo tajemství, především v eucharistii, aby je smířil a uvedl do společenství s Bohem, aby přinášeli „hojné ovoce“.

Tímto způsobem se poslání církve nepřidává k poslání Krista a Ducha svatého, ale je jeho svátostí: celým svým bytím a ve všech svých údech je poslána hlásat a dosvědčovat, zpřítomňovat a šířit tajemství společenství Nejsvětější Trojice (to bude předmětem následujícího článku): „My všichni, kteří jsme obdrželi jediného a téhož ducha, totiž Ducha svatého, jsme spojeni navzájem, ale i s Bohem. Neboť i když je nás jednotlivě mnoho a Kristus dává každému z nás, aby v něm přebýval Duch Otce i jeho Duch, je tento Duch jediný a nedělitelný. Sjednocuje ty, kteří jsou vzájemně odlišní … a působí, že všichni se jeví v něm samém jako jedna věc. Jako moc Kristova svatého lidství působí, že všichni, v nichž je přítomna, tvoří jedno tělo; tak jediný a nedílný Boží Duch, který přebývá ve všech, přivádí všechny k duchovní jednotě.“

Protože je Duch svatý Kristovým Pomazáním, je to sám Kristus, hlava Těla, kdo jej vylévá do svých údů, aby je živil, uzdravoval, aby organizoval jejich vzájemné působení, aby je oživoval, posílal vydávat svědectví a zapojoval je do své oběti Otci a do svých přímluv za celý svět. Kristus sděluje svého Ducha svatého a posvětitele údům svého Těla skrze svátosti církve (o tom bude pojednávat druhá část katechismu).

Tyto „divy Boží“, které církev nabízí věřícím ve svátostech, nesou své ovoce nového života v Kristu podle Ducha (o tom bude pojednávat třetí část katechismu).

„Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit“ (Řím 8,26). Duch svatý, tvůrce Božích děl, je učitelem modlitby (tím se bude zabývat čtvrtá část katechismu).

KKC 747
Duch svatý, kterého Kristus, hlava, vylévá do svých údů, buduje, oživuje a posvěcuje církev, která je svátostí společenství Nejsvětější Trojice a lidí.

Padesát dní po svém zmrtvýchvstání seslal Pán z nebe na své učedníky Ducha svátého. Tím započal věk – CÍRKVE. [731-733]
​
KOMENTÁŘ
​Duch svátý proměnil o Letnicích ustrašené apoštoly v odvážné Kristovy svědky. Zakrátko nato přicházely za učedníky tisíce lidí, aby se daly pokřtít. Byla to hodina zrodu církve. Zázrak jazyků o -> LETNICÍCH ukazuje, že církev je tu od svého počátku pro všechny; je univerzální (lat. pojem pro řecký výraz katolická) a misijní. Oslovuje všechny lidi, překonává etnické a jazykové bariéry a především může být všem srozumitelná. Duch svatý je dnes jako dříve elixírem života církve
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 731 – 733
V den letnic (po skončení sedmi velikonočních týdnů) se naplňuje Kristova Veliká noc sesláním Ducha svatého: ten se projeví, je dán a sdělen jako božská osoba: Kristus Pán ze své plnosti štědře vylévá Ducha.

V tento den je konečně plně zjevena Nejsvětější Trojice: Od toho dne je království, hlásané Kristem, otevřeno těm, kdo v něho věří: v pokoře těla a ve víře se již podílí na společenství Nejsvětější Trojice. Duch svatý svým příchodem, který nepřestává, uvádí svět do „posledních časů“, do doby církve, do již zděděného, ale ne ještě dovršeného království: „Spatřili jsme pravé Světlo, přijali jsme nebeského Ducha, našli jsme pravou víru: klaníme se nedílné Trojici, neboť ona nás spasila.“

„Bůh je láska“ (1 Jan 4,8.16) a láska je první dar, jsou v ní totiž zahrnuty všechny ostatní. Tato „Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5).