Očistec, který si lidé často představují jako určité místo, je stavem. Kdo zemře v Boží milosti (tedy v pokoji s Bohem a s lidmi), avšak potřebuje ještě očistit, než se může zahledět na Boha tváří v tvář, prochází očistcem. [1030-1031]
​
KOMENTÁŘ
​Když Petr zradil Ježíše, Pán se obrátil a pohlédl na Petra a Petr vyšel a hořce se rozplakal“ – prožil pocit jako v očistci. Takový očistec čeká pravděpodobně většinu z nás v okamžiku naší smrti: Pán na nás s láskou pohlédne – a my pocítíme sžíravý stud a bolestnou lítost kvůli svému zlému nebo „pouze“ neláskyplnému jednání. Teprve po této očišťující bolesti budeme schopni se setkat v nezkalené nebeské radosti s jeho milujícím pohledem.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 1030 – 1031
Ti, kdo umírají v Boží milosti a přátelství, ale nejsou dokonale očištěni, i když jsou si jisti svou věčnou spásou, jsou po smrti podrobeni očišťování, aby dosáhli svatosti nutné ke vstupu do nebeské radosti.

Církev nazývá toto konečné očišťování vyvolených očistcem; to je něco úplně jiného než trest zavržených. Církev formulovala nauku víry o očistci zvláště na florentském a tridentském sněmu. Církevní tradice mluví, s odvoláním na některé texty Písma, o očistném ohni: „Co se týká některých lehkých hříchů, je třeba věřit, že před posledním soudem je očistný oheň; vždyť ten, který je pravda, říká, že jestliže se někdo rouhá Duchu svatému, nebude mu odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucím (Mt 12,32). Z tohoto tvrzení se odvozuje, že jisté viny mohou být odpuštěny v tomto věku, ale jiné v budoucím věku.“

Nebe je jediným nekonečným okamžikem lásky. Nic už nás neodloučí od Boha, kterého naše duše miluje a kterého po celý život hledala. Společně se všemi anděly a svátými se navždycky můžeme radovat z Boha a s ním.[1023-1026,1053]
​
KOMENTÁŘ
​Ten, kdo někdy pozoroval, jak na sebe Láskyplně hledí zamilovaní; kdo si všiml, jak miminko při kojení hledá oči své maminky, jako by si chtělo uložit do zásoby každý její úsměv, dokáže vzdáleně vytušit cosi o nebi. Moci hledět na Boha tváří v tvář – to je jako jediný nekonečný okamžik lásky.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 1023 – 1026
Ti, kdo umírají v Boží milosti a přátelství a kdo jsou dokonale očištěni, žijí navždy s Kristem. Jsou navždy podobni Bohu, protože ho vidí „takového, jaký je“ (1 Jan 3,2), „tváří v tvář“ (1 Kor 13,12): „Svou apoštolskou autoritou definujeme, že podle všeobecného Božího ustanovení duše všech svatých, kteří zemřeli před Kristovým utrpením … a všech ostatních věřících, kteří zemřeli po přijetí Kristova svatého křtu, na nichž ve chvíli smrti nebylo či nebude, jestliže zemřou v budoucnu, nic k očišťování, anebo jestliže na nich bylo nebo bude něco k očišťování, když se po smrti očistili … ještě před vzkříšením jejich těl a před posledním soudem — a to po nanebevstoupení Pána a Spasitele, Ježíše Krista — byly, jsou a budou v nebi, jsou přidruženy k nebeskému království a k nebeskému ráji s Kristem spolu se svatými anděly. A po utrpení a smrti našeho Pána Ježíše Krista viděly a vidí božskou podstatu intuitivním nazíráním a také tváří v tvář bez prostřednictví jakéhokoliv stvoření.“

Tento dokonalý život, toto společenství života a lásky s Nejsvětější Trojicí, s Pannou Marií, s anděly a všemi blaženými se nazývá „nebe“. Nebe je konečným cílem a uskutečněním nejhlubších tužeb člověka, stav svrchovaného a konečného štěstí.

Žít v nebi znamená „být s Kristem“. Vyvolení žijí „v něm“, ale uchovávají si, ba nacházejí svou pravou totožnost, své vlastní jméno: „Život totiž, to je být s Kristem, protože kde je Kristus, tam je život, tam je království.“

Ježíš Kristus nám svou smrtí a zmrtvýchvstáním „otevřel“ nebe. Život blažených spočívá v plném vlastnění plodů vykoupení, které zjednal Kristus; ten přidružuje ke své nebeské oslavě ty, kteří v něho uvěřili a zůstali věrni jeho vůli. Nebe je blažené společenství všech, kteří jsou dokonale přivtěleni ke Kristu.

KKC 1053
„Věříme, že množství duší, shromážděné kolem Ježíše a Marie v ráji, tvoří nebeskou církev, kde tyto duše ve věčné blaženosti vidí Boha tak, jak je, a kde v různém stupni a různým způsobem se podílejí spolu se svatými anděly na božské vládě příslušející Kristu ve slávě, přimlouvají se za nás a pomáhají nám v našich slabostech svou bratrskou péčí.“

Takzvaný zvláštní nebo také osobní soud nastává v okamžiku smrti jednotlivého člověka. Všeobecný soud, kterému také říkáme poslední, nastane posledního dne, tedy na konci světa, při opětovném příchodu Pána. [1021-1022]
​
KOMENTÁŘ
​Ve smrti člověk dosahuje bodu pravdy. V ní už nelze nic popírat, skrývat nebo změnit. Bůh nás vidí takové, jací jsme. Předstupujeme před jeho soud, před okamžik jeho nápravy. V Boží přítomnosti totiž můžeme být jen „správně“, tedy takoví, jaké nás Bůh chtěl mít, když nás stvořil, anebo nemůžeme být vůbec. Někdo se může rovnou vrhnout Bohu do náruče, jiný bude muset nejdříve projít procesem pročišťování. Kdo je plný zloby, nenávisti a popírání všeho, navždycky odvrátí tvář od Lásky, od Boha. Život bez lásky však není nic jiného než peklo.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 1021 – 1022
Smrt ukončuje život člověka, to znamená, ukončuje čas otevřený k přijetí nebo odmítnutí božské milosti projevené v Kristu. Nový zákon mluví o soudu hlavně ve výhledu na konečné setkání s Kristem při jeho druhém příchodu, ale mluví také na více místech o bezprostřední odplatě, kterou po smrti dostane každý podle svých skutků a své víry. Podobenství o chudém Lazarovi a Kristova slova na kříži pronesená ke kajícímu zločinci, stejně jako další texty Nového zákona, mluví o konečném osudu duše, který může být pro každého jiný.

Každý člověk hned po smrti obdrží ve své nesmrtelné duši při soukromém soudu, který hodnotí jeho život ve vztahu ke Kristu, svou věčnou odplatu: buď projde očišťováním, nebo ihned vchází do nebeské blaženosti, nebo je ihned navždy zavržen. „Až nastane večer života, budeme souzeni podle toho, jak jsme milovali.“