Ježíš nám vychází v ústrety a vede nás k věčnému životu. „Nevezme mě smrt, ale Bůh“ (sv. Terezie z Lisieux). [1005-1014, 1016,1019]
​
KOMENTÁŘ
​V pohledu na Ježíšovo utrpení a umírání může být i naše umírání snazší. Můžeme říci Otci „ano“, a tak mu projevit svou důvěru a lásku, jak to udělal Ježíš v Getsemanské zahradě. Takovému postoji říkáme „duchovní oběť“: umírající se sjednocuje s Ježíšovou obětí na kříži. Kdo umírá v důvěře v Boha a v pokoji s lidmi, kdo tedy nemá těžký hřích, je na cestě ke společenství se zmrtvýchvstalým Kristem. Naše umírání nám nedovolí padnout hlouběji než do jeho náruče. Umírající se nevydává na cestu nikam, nýbrž se navrací do Boží lásky, v níž byl stvořen.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 1005 – 1014
Ke vzkříšení s Kristem je třeba nejprve zemřít s Kristem, je třeba „opustit domov tělesný a odebrat se do domova k Pánu“ (2 Kor 5,8). Při tomto obchodu, jímž je smrt, se duše oddělí od těla. Znovu se spojí se svým tělem v den vzkříšení mrtvých.

„Záhada lidského údělu nejvíce vystupuje tváří v tvář smrti.“ Z jedné strany je tělesná smrt přirozená, avšak pro víru je ve skutečnosti „odplatou za hřích“ (Řím 6,23). A pro ty, kteří umírají v Kristově milosti, je účastí na smrti Pána, aby mohli mít podíl na jeho vzkříšení.

Smrt je ukončením pozemského života. Naše životy jsou odměřeny časem, během něhož se měníme, stárneme, a jako u všech živých bytostí na zemi smrt se jeví jako normální ukončení života. Toto hledisko smrti dodává našim životům naléhavost: pomyšlení na to, že jsme smrtelní, nám pomáhá uvědomit si, že máme jen omezený čas k uskutečnění své existence. „Pamatuj na svého Tvůrce ve dnech svého mládí … Pak se vrátí prach do země, odkud vzešel, a duch se vrátí k Bohu, který ho dal“ (Kaz 12,1.7).

Smrt je důsledkem hříchu. Učitelský úřad církve, hodnověrný vykladatel tvrzení Písma svatého a tradice, učí, že smrt vstoupila do světa pro hřích člověka. Ačkoli člověk vlastnil smrtelnou přirozenost, Bůh stanovil, že nezemře. Smrt tedy odporovala plánům Boha Stvořitele a vstoupila do světa jako následek hříchu. „Tělesná smrt, které by byl člověk ušetřen, kdyby nezhřešil“, je tedy jeho „posledním nepřítelem“, který má být přemožen (1 Kor 15,26).

Smrt je Kristem přeměněna. I Ježíš, Boží Syn, podstoupil smrt, jež je příznačná pro lidský úděl. Avšak navzdory smrtelným úzkostem ji vzal na sebe úkonem naprostého a svobodného podrobení se vůli svého Otce. Ježíšova poslušnost proměnila prokletí smrti v požehnání.

Díky Kristu má křesťanská smrt kladný smysl. „Pro mě život je Kristus a smrt ziskem“ (Flp 1,21). „Tohle je jisté: Když jsme s ním umřeli, budeme s ním také žít“ (2 Tim 2,11). Podstatně nové je na křesťanské smrti toto: Křtem již křesťan svátostně „zemřel s Kristem“, aby žil novým životem; umíráme-li v Kristově milosti, tělesná smrt dovršuje toto „zemřít s Kristem“ a zakončuje tak přivtělení k němu v jeho vykupitelském úkonu. „Pro mne je lepší zemřít v („eis“) Ježíši Kristu než být králem až do končin země. Hledám toho, který pro nás zemřel; chci toho, který pro nás vstal z mrtvých. Mé narození se už blíží … Nechte mě, ať přijmu čiré světlo; až tam dojdu, budu opravdu člověkem.“

Smrtí Bůh volá člověka k sobě. Proto může křesťan zakoušet vůči smrti podobnou touhu, jakou měl svatý Pavel: „Mám touhu zemřít a být s Kristem“ (Flp 1,23); a může proměnit podle Kristova příkladu svou vlastní smrt v úkon poslušnosti a lásky k Otci. „Má láska je ukřižovaná … je ve mně živá voda, která mi uvnitř našeptává a říká: ‘Pojď k Otci!’“ „Chci vidět Boha, ale abych ho viděla, je třeba zemřít.“ „Neumírám, vcházím do života.“

Křesťanský pohled na smrt je vytříbeným způsobem vyjádřen v liturgii církve: „Život těch, kdo v tebe věří, nezaniká, ale ve smrti se naplňuje, a když se rozpadne naše pozemské obydlí, dostaneme u tebe domov věčný.“

Smrt je konec pozemského putování člověka, času milosti a slitování, který mu Bůh dopřává, aby naplnil svůj pozemský život podle Božích záměrů a aby rozhodl o svém posledním osudu. Když skončí náš „jediný pozemský život“, už se nevrátíme žít jiné pozemské životy. Každý člověk umírá jen „jednou“ (Žid 9,27). Po smrti není žádné „převtělování“ (reinkarnace).

Církev nás vybízí, abychom se připravovali na hodinku své smrti („Od náhlé a nenadálé smrti, vysvoboď nás, Pane“: Litanie ke všem svatým), abychom prosili Matku Boží, aby se za nás přimlouvala „v hodinu smrti naší“ (Zdrávas Maria), a abychom se svěřovali svatému Josefovi, patronu šťastné smrti: „Vždycky by sis měl ve skutcích i myšlenkách počínat tak, jako bys už dnes umíral. Kdybys měl čisté svědomí, nebál by ses příliš smrti. Proto by bylo lepší chránit se hříchů než utíkat před smrtí. Nejsi-li připraven dnes, jak budeš zítra?“ „Buď chválen, můj Pane, za naši sestru tělesnou smrt, které žádný živý člověk nemůže uniknout. Běda těm, kteří zemřou ve smrtelných hříších! Blažení jsou ti, které smrt nalezne ve tvé nejsvětější vůli, těm pak druhá smrt nijak neuškodí.“

KKC 1016
Při smrti se duše odděluje od těla, ale při vzkříšení Bůh navrátí našemu proměněnému tělu nepomíjející život tím, že je spojí s naší duší. Jako Kristus je vzkříšen a žije navěky, tak i my všichni vstaneme z mrtvých v poslední den.

KKC 1019
Ježíš, Boží Syn, dobrovolně za nás podstoupil smrt úkonem naprostého a svobodného podrobení se vůli Boha, našeho Otce. Svou smrtí přemohl smrt, a tak otevřel všem lidem možnost ke spáse.

Ve smrti se duše odděluje od těla. Tělo zaniká, zatímco duše kráčí vstříc Bohu a čeká, až bude znovu sjednocena se svým tělem vzkříšeným při druhém příchodu Pána. [992-1004,1016-1018]
​
KOMENTÁŘ
​Je zahaleno tajemstvím, jak proběhne vzkříšení našeho těla. Můžeme si ale pomoci obrazem a představit si to následovně: při pohledu na tulipánovou cibulku ještě nedokážeme rozeznat, jaká nádherná květina z ní v tmavé půdě vyroste. Podobně si neumíme představit budoucí podobu našeho nového těla. Pavel si je přesto naprosto jist: „Do země se klade tělo, které budí ošklivost, vstane však tělo, které budí úctu“ (1 Kor 15,43a).
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 992 – 1004
Vzkříšení z mrtvých zjevoval Bůh svému národu postupně. Naděje na tělesné vzkříšení mrtvých se prosadila jako vnitřní důsledek víry v Boha, Stvořitele celého člověka, duše i těla. Stvořitel nebe i země také věrně dodržuje svou smlouvu s Abrahámem a jeho potomstvem. A v tom dvojím výhledu se začne vyjadřovat víra ve vzkříšení. Makabejští mučedníci vyznávají před svou smrtí: „Král vesmíru nás vzkřísí k životu novému a věčnému, protože jsme zemřeli za jeho Zákon“ (2 Mak 7,9). „Je radostné skonat lidskou rukou, když máme v Bohu jistou naději, že jím budeme znovu vzkříšeni“ (2 Mak 7,14).

Farizeové a mnozí současníci Páně doufali ve vzkříšení. Ježíš je hlásá s důrazem. Odpovídá saduceům, kteří vzkříšení popírají: „Jste na omylu, protože neznáte Písma ani Boží moc“ (Mk 12,24). Víra ve zmrtvýchvstání spočívá na víře v Boha, který „není Bohem mrtvých, ale živých!“ (Mk 12,27).

Ale co více! Ježíš váže víru ve zmrtvýchvstání na svou vlastní osobu: „Já jsem vzkříšení a život“ (Jan 11,25). Sám Ježíš vzkřísí v poslední den ty, kteří v něho uvěří a kteří budou jíst jeho tělo a pít jeho krev. Už nyní dává toto znamení a záruku tím, že některým mrtvým vrací život; ohlašuje tím své vlastní vzkříšení, které však bude jiného druhu. O této jedinečné události mluví jako o „znamení Jonáše“, o znamení chrámu: ohlašuje, že vstane z mrtvých třetího dne po svém usmrcení.

Být Kristovým svědkem znamená být „svědkem jeho zmrtvýchvstání“ (Sk 1,22), patřit k těm, kteří „s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání“ (Sk 10,41). Křesťanská naděje ve vzkříšení je plně poznamenána setkáními se vzkříšeným Kristem. Vstaneme z mrtvých jako on, s ním a skrze něho.

Hned od počátku narážela křesťanská víra ve vzkříšení na nepochopení a odpor. „V žádném jiném bodě nenaráží křesťanská víra na takový odpor jako v otázce vzkříšení těla.“ Dost snadno se přijímá, že život lidské osoby pokračuje po smrti duchovním způsobem. Avšak jak věřit, že by toto tělo, jehož smrtelnost je tak zřejmá, mohlo vstát k věčnému životu?

Co to znamená „vzkřísit“? Při smrti, odloučení duše a těla, propadá tělo rozkladu, kdežto duše jde vstříc Bohu, i když zůstává v očekávání, až bude znovu spojena se svým oslaveným tělem. Bůh ve své všemohoucnosti definitivně vrátí neporušitelný život našim tělům tím, že je spojí s našimi dušemi mocí Ježíšova zmrtvýchvstání.

Kdo vstane z mrtvých? Všichni lidé, kteří zemřeli: „ti, kdo konali dobro, budou vzkříšeni k životu, kdo páchali zlo, budou vzkříšeni k odsouzení“ (Jan 5,29).

Jak? Kristus vstal z mrtvých se svým vlastním tělem: „Podívejte se na mé ruce a na mé nohy: vždyť jsem to já sám!“ (Lk 24,39); on se však nevrátil do pozemského života. Týmž způsobem v něm „všichni vstanou z mrtvých se svým vlastním tělem, které nyní mají“, ale toto tělo bude proměněno v oslavené tělo, v „tělo zduchovnělé“ (1 Kor 15,44): „Někdo snad řekne: A jak mohou mrtví vstát? A jaké to bude mít tělo, až přijdou? Ty bláhový člověče! Když zaséváš semeno, nezačne projevovat známky života, jestliže napřed neodumře. A zaséváš přece ne už tu budoucí rostlinu, ale jen pouhé semeno. Do země se klade tělo, které podléhá zkáze, vstane však tělo, které zkáze nepodléhá … Toto tělo porušitelné musí totiž na sebe vzít neporušitelnost, a toto tělo smrtelné musí na sebe vzít nesmrtelnost“ (1 Kor 15,35-37.42.53).

Ono „jak“ přesahuje možnosti naší představivosti a našeho rozumu; je přístupné jen ve víře. Avšak naše účast na eucharistii nám dává již předem okoušet proměnění našeho těla Kristovým působením: „Jako chléb, který je plodem země, není už obyčejným chlebem po tom, co na něj bylo svoláváno Boží požehnání, ale je eucharistií složenou ze dvou skutečností, z jedné pozemské a z druhé nebeské, tak naše těla, která přijímají eucharistii, nejsou už pomíjející od chvíle, kdy mají v sobě zárodek vzkříšení.“

Kdy? S konečnou platností „v poslední den“ (Jan 6,39-40.44.54; 11,24); „na konci světa“. Vzkříšení z mrtvých je totiž úzce spojeno s Kristovým druhým příchodem: „Až totiž bude dán rozkaz, až zazní archandělův hlas a Boží polnice, sám Bůh sestoupí z nebe. Napřed vstanou zemřelí křesťané …“ (1 Sol 4,16).

Je-li pravda, že nás Kristus vzkřísí „v poslední den“, je také pravda, že jsme již v jistém smyslu s Kristem vzkříšeni. Křesťanský život je, díky Duchu svatému, už nyní, na zemi, účastí na Kristově smrti a vzkříšení: „Křtem jste byli spolu s Kristem položeni do hrobu, a tím také zároveň s ním vzkříšeni, protože jste uvěřili v moc Boha, který ho vzkřísil z mrtvých … Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici“ (Kol 2,12; 3,1).

Věřící, spojeni s Kristem prostřednictvím křtu, se již skutečně podílejí na nebeském životě vzkříšeného Krista, ale tento život je „s Kristem skrytý v Bohu“ (Kol 3,3). „Zároveň s ním [Bůh] vzkřísil i nás, a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal je zároveň i nám, protože jsme s ním spojeni“ (Ef 2,6). Protože se sytíme jeho tělem v eucharistii, náležíme již k Tělu Kristovu. Až budeme vzkříšeni v poslední den, i my se „s ním ukážeme ve slávě“ (Kol 3,4).

V očekávání onoho dne se již tělo i duše věřícího podílí na důstojnosti, že je „v Kristu“; odtud pramení požadavek úcty k vlastnímu tělu, ale i k tělu bližního, zvláště když trpí: „Tělo je pro Pána a Pán pro tělo. A Bůh, který vzkřísil Pána, vzkřísí svou mocí také nás. Nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovými? … Proto už nepatříte sami sobě … Oslavujte proto Boha svým tělem“ (1 Kor 6,13-15.19-20).

KKC 1016 – 1018
Při smrti se duše odděluje od těla, ale při vzkříšení Bůh navrátí našemu proměněnému tělu nepomíjející život tím, že je spojí s naší duší. Jako Kristus je vzkříšen a žije navěky, tak i my všichni vstaneme z mrtvých v poslední den.

„Věříme v opravdové vzkříšení toho těla, které máme nyní.“ Nicméně zatímco se zasévá do hrobu tělo pomíjející, vstává z mrtvých tělo nepomíjející, „tělo zduchovnělé“ (1 Kor 15,44).

Následkem prvotního hříchu člověk musí podstoupit „tělesnou smrt, které by byl ušetřen, kdyby nebyl zhřešil“.