Svatý Václave




MODLITBA NA NEDĚLI

Bože, ty jsi Otcem všeho na nebi i na zemi. Otče, ty jsi láska a život. Dej, ať skrze tvého Syna Ježíše Krista, zrozeného ze ženy působením Ducha svatého, který je zdrojem lásky, se každá lidská rodina na této zemi stane skutečnou svatyní života a lásky pro pokolení, která se stále obnovují. Dej, ať tvoje milost řídí myšlenky a skutky manželů k dobru jejich rodin a všech rodin na světě. Dej, ať nová pokolení naleznou v rodině pevnou oporu pro svou lidskost a růst v pravdě a lásce. Dej, ať nad každou slabostí a všemi krizemi, jimiž procházejí naše rodiny, zvítězí láska, posílená milostí svátosti manželství. Dej, konečně, prosíme tě o to na přímluvu Svaté Rodiny Nazaretské, ať může církev mezi všemi národy světa úspěšně plnit své poslání v rodině a pro rodinu. Ty, jenž jsi život, pravda a láska, v jednotě Syna a Ducha svatého. Amen.

153. Proč věříme ve vzkříšení „těla“?

Biblický pojem „tělo“ označuje člověka v jeho slabosti a smrtelnosti. Bůh však nepohlíží na lidské tělo jako na něco méněcenného. V Ježíši Kristu sám přijal „tělo“, aby člověka vykoupil. Bůh tedy nevykupuje pouze lidského ducha, ale zachraňuje člověka celého, s duší i tělem. [988-991,997-1001, 1015]

KOMENTÁŘ
​Bůh nás stvořil s tělem a duši. Na konci světa nezahodí „tělo“, tj. celé stvoření, jako nějakou starou hračku. V „poslední den“ nás Bůh vzkřísí v našem těle – to znamená, že vstaneme z mrtvých se svým tělem, které nyní máme, ale toto tělo bude proměněno v oslavené. Ani Ježíš nepokládal své přebývání v těle za pouhou epizodu. Když se po svém zmrtvýchvstání zjevil učedníkům, mohli na jeho těle pozorovat skutečné rány po ukřižování.

KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 988 – 991
Křesťanské Krédo — vyznání naší víry v Boha Otce, Syna a Ducha svatého a v činnost Boha Stvořitele, Spasitele a Posvětitele — vrcholí vyznáním víry ve vzkříšení mrtvých na konci časů a ve věčný život.

Pevně věříme a pevně doufáme, že jako Kristus opravdu vstal z mrtvých a žije navěky, tak také spravedliví po své smrti budou žít navěky se vzkříšeným Kristem, a že on je v poslední den vzkřísí. Naše vzkříšení bude, stejně jako Kristovo vzkříšení, dílem Nejsvětější Trojice: „A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který z mrtvých vzkřísil Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelná těla svým Duchem, který sídlí ve vás“ (Řím 8,11).

Výraz „tělo“ označuje člověka v jeho stavu slabosti a smrtelnosti. „Vzkříšení těla“ znamená, že po smrti nebude žít jen nesmrtelná duše, nýbrž že i naše „smrtelná těla“ (Řím 8,11) znovu ožijí.

Věřit ve vzkříšení z mrtvých, to byl podstatný prvek křesťanské víry už od jejích počátků. „Přesvědčením křesťanů je vzkříšení z mrtvých; tím, že v ně věříme, jsme křesťané.“ „Jak mohou říkat někteří z vás, že vzkříšení z mrtvých není? Není-li však žádné vzkříšení z mrtvých, nevstal ani Kristus! A jestliže Kristus nevstal, marné je naše kázání, marná je vaše víra … Ale Kristus z mrtvých vstal, a to jako první z těch, kteří zesnuli“ (1 Kor 15,12-14.20).

KKC 997 – 1001
Co to znamená „vzkřísit“? Při smrti, odloučení duše a těla, propadá tělo rozkladu, kdežto duše jde vstříc Bohu, i když zůstává v očekávání, až bude znovu spojena se svým oslaveným tělem. Bůh ve své všemohoucnosti definitivně vrátí neporušitelný život našim tělům tím, že je spojí s našimi dušemi mocí Ježíšova zmrtvýchvstání.

Kdo vstane z mrtvých? Všichni lidé, kteří zemřeli: „ti, kdo konali dobro, budou vzkříšeni k životu, kdo páchali zlo, budou vzkříšeni k odsouzení“ (Jan 5,29).

Jak? Kristus vstal z mrtvých se svým vlastním tělem: „Podívejte se na mé ruce a na mé nohy: vždyť jsem to já sám!“ (Lk 24,39); on se však nevrátil do pozemského života. Týmž způsobem v něm „všichni vstanou z mrtvých se svým vlastním tělem, které nyní mají“, ale toto tělo bude proměněno v oslavené tělo, v „tělo zduchovnělé“ (1 Kor 15,44): „Někdo snad řekne: A jak mohou mrtví vstát? A jaké to bude mít tělo, až přijdou? Ty bláhový člověče! Když zaséváš semeno, nezačne projevovat známky života, jestliže napřed neodumře. A zaséváš přece ne už tu budoucí rostlinu, ale jen pouhé semeno. Do země se klade tělo, které podléhá zkáze, vstane však tělo, které zkáze nepodléhá … Toto tělo porušitelné musí totiž na sebe vzít neporušitelnost, a toto tělo smrtelné musí na sebe vzít nesmrtelnost“ (1 Kor 15,35-37.42.53).

Ono „jak“ přesahuje možnosti naší představivosti a našeho rozumu; je přístupné jen ve víře. Avšak naše účast na eucharistii nám dává již předem okoušet proměnění našeho těla Kristovým působením: „Jako chléb, který je plodem země, není už obyčejným chlebem po tom, co na něj bylo svoláváno Boží požehnání, ale je eucharistií složenou ze dvou skutečností, z jedné pozemské a z druhé nebeské, tak naše těla, která přijímají eucharistii, nejsou už pomíjející od chvíle, kdy mají v sobě zárodek vzkříšení.“

Kdy? S konečnou platností „v poslední den“ (Jan 6,39-40.44.54; 11,24); „na konci světa“. Vzkříšení z mrtvých je totiž úzce spojeno s Kristovým druhým příchodem: „Až totiž bude dán rozkaz, až zazní archandělův hlas a Boží polnice, sám Bůh sestoupí z nebe. Napřed vstanou zemřelí křesťané …“ (1 Sol 4,16).

KKC 1005
Ke vzkříšení s Kristem je třeba nejprve zemřít s Kristem, je třeba „opustit domov tělesný a odebrat se do domova k Pánu“ (2 Kor 5,8). Při tomto obchodu, jímž je smrt, se duše oddělí od těla. Znovu se spojí se svým tělem v den vzkříšení mrtvých.

Boha si nemůžeme v modlitbě na sto procent ´přivolat´



Boha si nemůžeme v modlitbě na sto procent ´přivolat´
Dělník se dřel celý den, ale dostal stejně peněz jako ten, co pracoval hodinu

V Bibli najdeme příběh o dělníkovi, který se přišel ucházet o práci ve vinohradu na poslední chvíli. Moc toho nenapracoval, a přece dostal zaplaceno stejně jako ti, kteří tvrdě dřeli celý den. A Bůh na to v tomto příběhu řekl: „Proč mi vyčítáte, že jsem dobrý? Dám mu stejně jako vám.“ Tohle je nesmírně zajímavé. „Proč mi vyčítáš, že jsem dobrý?“

Myslím, že v přeneseném smyslu se tím dělníkem může stát třeba nějaký otec velké rodiny, který přiběhne do kostela na poslední chvíli, uchvátaný, uběhaný, udřený, děti, práce, nedostatek času, ale za Pánem Bohem si přece jen aspoň na chvilku zaskočí. Dostane sice méně, ale zato úplně stejný druh darů, jaké přijímá člověk modlící se po celé dlouhé hodiny někde v klášteře.

Pán Bůh není „na objednávku“

Čas, který věnujeme modlitbě, je sice důležitý, jenže pro Boha žádný čas neexistuje. On je ve věčnosti. My se domníváme, že když se půl hodinky pomodlíme, dostaví se účinky. Když se pomodlíme hodinku, budou ty účinky ještě lepší. A když vydržíme modlit se půl dne, tak už bude dočista všechno O. K. Opravdu myslíte, že takový je Bůh?

„Modlení, to je to taková nuda!“

Nikdo nemůže disponovat Bohem. Pán nám to občas připomíná. Problém se může skrývat v tom, že se člověk modlí jen kvůli radosti z modlitby a že něco dělá jen proto, že mu to přináší velké potěšení. Modlil se kvůli kráse zpívaných žalmů, možná také kvůli tomu, že měl zalíbení v hudební formě modlitby, a ne pro Boha samého. A tak Bůh někdy způsobí, že se modlitba omrzí a začne se zdát nudná a prázdná jako pochod pouští. Stává se to poměrně často. Když ale člověk tu poušť přečká, Bůh se mu opět zjeví. Zato když si člověk řekne: „Nevyplácí se modlit se, vždyť je to taková nuda!“, znamená to konec.

„Tvrdili, že se vyplácí modlit se. Vyzkoušel jsem si to, a nic. Tak jsem to nechal plavat.“ Tímto způsobem uvažuje celá řada lidí, a bohužel se tím připravují o veškeré šance. Bůh se k dotyčnému sice vrátí, ale nebude to hned. Počká si, až člověk bude ochoten překonat „nudného Boha“. V tom okamžiku ho nalezne a zjistí, že Pán je půvab sám. Naprosté okouzlení. Jenže často se předtím po celá dlouhá léta může projevovat jako nudný.

Vyplatí se vytrvat

Jednou jsem svému známému radil, aby své manželce koupil něco pěkného, nové šaty nebo kabát. Odpověděl mi, že je mu úplně fuk, v čem jeho žena chodí, že pro něj a za něj na sobě klidně může mít pytel. Je to důkaz lásky. Ona se nemusí parádit pro svého manžela, může chodit třeba v pytli. Méně zamilovaný si přeje, aby vypadala krásně. A nějak podobně je tomu i s Bohem. Bůh se někdy pro nás stává tím, o němž mluví z kazatelny zoufale nudný kněz. Proto lidé přicházejí o možnost hlubšího kontaktu. Když ale přemohou svůj odpor a nudu, Bůh se jim začne pozvolna zjevovat ve své kráse.



152. Proč věříme ve vzkříšení mrtvých?

Věříme ve vzkříšení mrtvých, protože Kristus vstal z mrtvých, žije navěky a dává nám podíl na svém věčném životě. [988-991]

KOMENTÁŘ
​Když člověk zemře, jeho tělo je uloženo do hrobu nebo zpopelněno. Přesto věříme, že tento člověk žije po smrti dále. Ježíš svým zmrtvýchvstáním dokázal, že je Pánem nad smrtí; jeho slovu lze věřit: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i když umřel, bude žít“ (Jan 11,25b). -> 103-108

KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 988 – 991
Křesťanské Krédo — vyznání naší víry v Boha Otce, Syna a Ducha svatého a v činnost Boha Stvořitele, Spasitele a Posvětitele — vrcholí vyznáním víry ve vzkříšení mrtvých na konci časů a ve věčný život.
Pevně věříme a pevně doufáme, že jako Kristus opravdu vstal z mrtvých a žije navěky, tak také spravedliví po své smrti budou žít navěky se vzkříšeným Kristem, a že on je v poslední den vzkřísí. Naše vzkříšení bude, stejně jako Kristovo vzkříšení, dílem Nejsvětější Trojice: „A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který z mrtvých vzkřísil Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelná těla svým Duchem, který sídlí ve vás“ (Řím 8,11).

Výraz „tělo“ označuje člověka v jeho stavu slabosti a smrtelnosti. „Vzkříšení těla“ znamená, že po smrti nebude žít jen nesmrtelná duše, nýbrž že i naše „smrtelná těla“ (Řím 8,11) znovu ožijí.

Věřit ve vzkříšení z mrtvých, to byl podstatný prvek křesťanské víry už od jejích počátků. „Přesvědčením křesťanů je vzkříšení z mrtvých; tím, že v ně věříme, jsme křesťané.“ „Jak mohou říkat někteří z vás, že vzkříšení z mrtvých není? Není-li však žádné vzkříšení z mrtvých, nevstal ani Kristus! A jestliže Kristus nevstal, marné je naše kázání, marná je vaše víra … Ale Kristus z mrtvých vstal, a to jako první z těch, kteří zesnuli“ (1 Kor 15,12-14.20).

151. Jaké prostředky k odpouštění hříchů má církev k dispozici?

První a hlavní SVÁTOSTÍ pro odpuštění hříchů je křest. Poté je k odpuštění závažných hříchů zapotřebí svátosti smíření (též svátost pokání či svatá zpověď). I pro případ méně závažných hříchů se doporučuje tato svátost. [976-980, 984-987] 226-239

KOMENTÁŘ


KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 976 – 980
Apoštolské vyznání víry váže víru v odpuštění hříchů na víru v Ducha svatého, ale také na víru v církev a ve společenství svatých. Právě když vzkříšený Kristus dával svým apoštolům Ducha svatého, udělil jim božskou moc odpouštět hříchy: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“ (Jan 20,22-23). (Druhá část katechismu bude výslovně pojednávat o odpuštění hříchů skrze křest, svátost pokání a ostatní svátosti, zvláště eucharistii. Zde tedy stačí krátce připomenout některé základní údaje.)

Náš Pán vázal odpuštění hříchů na víru a křest: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu. Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen! (Mk 16,15-16). Křest je první a hlavní svátostí pro odpuštění hříchů, protože nás spojuje s Kristem, jenž „byl vydán na smrt pro naše hříchy a vstal z mrtvých pro naše ospravedlnění“ (Řím 4,25), abychom mohli „i my žít novým životem“ (Řím 6,4).
„Když jsme však poprvé s vyznáním víry obmyti křtem svatým, toto odpuštění je nám dáno s takovou hojností, že nezůstává k zahlazení ani prvotní vina, ani to, čeho jsme se následně dopustili dobrovolně buď přestoupením, anebo opomenutím; nic nezůstává ani z trestů k odčinění. Přitom však křestní milostí není nikdo zbaven všech slabostí přirozenosti. Právě naopak každý je nucen bojovat proti žádostivosti, která nás nepřestává podněcovat ke hříchům.“

Kdo by mohl být v tomto boji proti náklonnosti ke zlu natolik „silný a bdělý, aby se vyhnul jakémukoliv zranění“ hříchem? „Bylo-li tedy nutné, aby měla církev moc odpouštět hříchy, bylo třeba jí svěřit klíče od nebeského království i jiným způsobem než svátostí křtu, způsobem, kterým by se mohly odpouštět hříchy každému kajícníkovi, i kdyby hřešil až do posledního dne svého života.“

Pokřtěný může být smířen s Bohem a církví svátostí pokání: „Otcové právem nazývali pokání ‘namáhavý křest’. Pro ty, kteří po křtu klesli, je tato svátost pokání nutná ke spáse jako sám křest pro ty, kteří ještě nebyli znovuzrozeni.“

KKC 984 – 987
Vyznání víry uvádí do souvislosti „odpuštění hříchů“ s vyznáním víry v Ducha svatého. Vzkříšený Kristus totiž svěřil apoštolům moc odpouštět hříchy, když jim dal Ducha svatého.

Křest je první a hlavní svátost pro odpuštění hříchů: spojuje nás s Kristem, který zemřel a vstal z mrtvých, a dává nám Ducha svatého.

Z Kristovy vůle církev vlastní moc odpouštět hříchy pokřtěným a vykonává ji prostřednictvím biskupů a kněží, obyčejně ve svátosti pokání.

„Při odpuštění hříchů jsou kněží a svátosti pouhé nástroje, jimiž Ježíš Kristus, jediný původce a dárce spásy, v nás působí odpuštění hříchů a dává nám milost ospravedlnění.“