Posted on by

Chcem verit


MODLITBA NA NEDĚLI

Ježíši, tvé nejlaskavější Srdce neodmítá ani největšího hříšníka, který se k němu obrací. Proto tě prosím:
Dej mi jakož i všem kajícím hříšníkům, srdce tiché, které miluje skrytý život, nehledá oblibu u lidí a nechce se mstít.
Dej mi srdce trpělivé, které umí snášet i největší životní těžkosti a nouzi.
Dej mi srdce pokojné, které žije v míru s bližním i se sebou samým.
Dej mi srdce nezištné a spokojené s tím, co právě má.
Dej mi srdce, které miluje modlitbu a touží, aby Bůh byl ode všech tvorů poznáván a milován.
Dej mi srdce, které se rmoutí nad hříchem a nemá jiné přání, než žít pro Tebe a usilovat o dobro a spásu bližního.
Dej mi srdce čisté, které ve všem hledá Boha a jen jemu se chce líbit.
Dej mi srdce statečné, které se ničeho neleká, nýbrž všechna protivenství snáší s důvěrou, že jsi blízko.
Dej mi srdce štědré k chudým a soucitné k duším v očistci.
Dej mi srdce vděčné, vyrovnané a chápající, že radost i smutek, náklonnost i protivenství bližních i všechna lidská hnutí jsou v Božím plánu spásy. Amen.

Posted on by

147. Proč má Maria tak výsostné postaveni ve společenství svátých?

Maria je Matkou Boží. Na zemi byla spojena s Ježíšem tak jako nikdo jiný a toto pouto trvá i v nebi. Maria je královnou nebe a ve svém mateřství je nám nesmírně blízko. [972]
​
KOMENTÁŘ
​Protože Maria s tělem i duší přijala od Boha nelehké poslání, byla také s tělem i duší přijata do nebeské slávy. Ten, kdo žije a věří podle jejího příkladu, přijde do nebe. -> 80-85
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 972
Když jsme dlouze mluvili o církvi, o jejím původu, poslání a určení, nemůžeme toto téma lépe zakončit než tím, že obrátíme svůj zrak k Marii, abychom na ní rozjímali, co je církev ve svém tajemství, ve svém „putování ve víře“, a čím bude po skončení své cesty ve vlasti, kde na ni čeká „ve slávě nejsvětější a nerozdílná Trojice“, „ve společenství všech svatých“ ta, kterou církev uctívá jako matku svého Pána a jako svou vlastní matku: „Jako je matka Ježíšova, oslavená už s tělem a duší v nebi, obrazem i počátkem církve, která se dovrší v budoucím věku, tak zde na zemi září před putujícím Božím lidem jako znamení jisté naděje a útěchy, dokud nepřijde den Páně.“

Posted on by

Mnoho věcí nevidíme, ony ale přesto existují…


Mnoho věcí nevidíme, ony ale přesto existují…
Na světě je mnoho věcí, které nevidíme,
ale ony přesto existují a jsou důležité.

Jednou z takových neviditelných věcí je například náš rozum,
o němž je zcela zřejmé, že jsme jím obdařeni.
Nevidíme své myšlenky, ale přesto je máme.

Svou duši také nevidíme,
avšak přesto existuje – vidíme výsledky jejího působení,
neboť můžeme mluvit, myslet, rozhodovat se a tak dále.

Ani elektrický proud nevidíme,
a přesto chápeme, že existuje:
například fungování tohoto mikrofonu,
do kterého právě hovořím,
nám ohlašují svítící kontrolky.

A právě nejhlubší věci, které jsou základem světa,
nevidíme, ale můžeme vidět a vnímat jejich působení.

Stejně tak nevidíme vzkříšeného Krista svýma očima,
ale vidíme, že tam, kde Ježíš působí, se lidé mění, stávají se lepšími.
Vzniká tam větší schopnost žít v pokoji a usmíření.
Nevidíme tedy Pána samého, ale jeho působení.
Proto můžeme poznat, že je Ježíš přítomen.


Posted on by

146. Co znamená „společenství svátých“?

Ke „společenství svátých“ patří všichni lidé, živí i zemřelí, kteří vložili veškerou svou naději v Ježíše a kteří k němu byli přivtěleni křtem. Protože tvoříme v Kristu jedno tělo, žijeme ve společenství zahrnujícím jak nebe, tak i zemi. [946-962]
​
KOMENTÁŘ
​Církev je větší a živější, než bychom často předpokládali. Patří do ní živí i zemřelí, ať ještě procházejí procesem očišťování, nebo už jsou v Boží slávě, známí i neznáni, velcí světci i docela nenápadní lidé. Můžeme si navzájem pomáhat bez ohledu na hranici smrti. Můžeme prosit o přímluvu své patrony nebo oblíbené světce, ale i své zesnulé příbuzné, o nichž věříme, že už jsou u Boha. A naopak svými přímluvami můžeme přispět na pomoc našim zemřelým blízkým, kteří ještě procházejí vlastním očištěním. Cokoliv jednotlivec vykoná nebo vytrpí pro Krista, připočítává se k prospěchu všech. Bohužel však zároveň opačně platí, že každý hřích toto společenství poškozuje. -» 126, 170, 179
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 946 – 962
Poté, co apoštolské vyznání víry vyslovilo „svatou církev obecnou“, k tomu dodává „společenství svatých“. Tento článek je jistým způsobem vysvětlením předchozího: „Co je církev, ne–li shromáždění všech svatých?“ Společenství svatých je právě církev.

„Protože všichni věřící tvoří jediné tělo, je dobro jedněch sdíleno druhými … Stejně tak je třeba věřit, že existuje sdílení dober v církvi. Nejdůležitějším údem je však Kristus, protože je hlava …Tím se Kristovo dobro sdílí všem údům; dochází k tomu prostřednictvím svátostí církve.“ „Jednota Ducha, jímž je církev oživována a řízena, působí, že všechno, co církev vlastní, je společné všem, kteří do ní patří.“

Výraz „společenství svatých“ má tedy dva úzce spjaté významy: „společenství se svatými věcmi [sancta]“ a „společenství mezi svatými osobami [sancti]“. „Sancta sanctis!“ — svaté věci svatým — ohlašuje celebrant ve většině východních liturgií při pozdvihování svatých darů před přijímáním. Věřící [sancti] jsou živeni Kristovým tělem a krví [sancta], aby rostli ve společenství Ducha svatého [koinónia] a předávali je světu.

Učedníci v prvotní jeruzalémské obci „setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách“ (Sk 2,42). Společenství ve víře. Víra věřících je víra církve přijatá od apoštolů; je to životní poklad, který se rozhojňuje sdílením.

Společenství svátostí. „Ovoce všech svátostí patří všem věřícím, kteří skrze tyto svátosti jsou jakoby svatými pouty svázáni a spojeni s Kristem; nejvíce se to uskutečňuje skrze křest, kterým jako branou se vstupuje do církve. Společenství svatých znamená tuto jednotu vytvořenou svátostmi … Výraz ‘společenství’ (communio) se hodí pro všechny svátosti, protože nás spojují s Bohem … mnohem přesněji se však vztahuje na eucharistii, která uskutečňuje toto společenství.“

Společenství charismat. Ve společenství církve Duch svatý „rozdává mezi věřící každého stavu také zvláštní milosti“ pro budování církve. A „ty projevy Ducha jsou … dány každému k tomu, aby mohl být užitečný“ (1 Kor 12,7).

„Měli všechno společné“ (Sk 4,32). „Opravdový křesťan nevlastní nic tak výlučně, že by to neměl považovat za společné všem, a proto má být vždy ochoten zmírnit nouzi strádajících bratří.“ Křesťan je správcem Pánova majetku.

Společenství lásky. Ve společenství svatých „žádný z nás nežije sám sobě ani neumírá sám sobě“ (Řím 14,7). „Trpí–li jeden úd, trpí s ním všechny ostatní údy, je-li některý úd vyznamenán, všechny ostatní údy se s ním radují. Vy jste Kristovo tělo a každý z vás jeho úd“ (1 Kor 12,26-27). „Láska nemyslí jen na sebe“ (1 Kor 13,5). I sebemenší náš čin, vykonaný s láskou, blahodárně působí na všechny v této solidárnosti se všemi lidmi, živými i mrtvými; tato solidárnost má svůj základ ve společenství svatých. Každý hřích škodí tomuto společenství.

Tři stavy církve. „Dokud Pán nepřijde ve své slávě a všichni andělé s ním, kdy také zničí smrt a všechno mu bude podřízeno, někteří jeho učedníci putují na zemi, jiní se po smrti očišťují, další jsou oslaveni a hledí ‘jasně na samého trojjediného Boha, jak je’“: „Všichni však — i když v různém stupni a různým způsobem — jsme navzájem spojeni v téže lásce k Bohu a k bližnímu a zpíváme týž hymnus slávy našemu Bohu. Neboť všichni, kdo jsou Kristovi a mají jeho Ducha, srůstají v jednu církev a v něm jsou navzájem propojeni.“

„Jednota poutníků s bratry zesnulými v Kristově pokoji se nijak nepřerušuje, ba podle stálé víry církve se ještě posiluje vzájemným sdílením duchovních hodnot.“

Přímluva svatých. „Nebešťané totiž tím, že jsou důvěrněji spojeni s Kristem, upevňují celou církev ve svatosti … neustále se za nás přimlouvají u Otce a podávají mu zásluhy, které získali na zemi skrze jediného prostředníka mezi bohem a lidmi, Ježíše Krista … Jejich bratrská péče o nás nám tedy vydatně pomáhá v naší slabosti.“ „Neplačte. Budu vám užitečnější po své smrti a budu vám pomáhat účinněji než za svého života.“ „V nebi se budu starat jen o to, abych konala dobro na zemi.“

Společenství se svatými. „Památku nebešťanů ctíme nejen pro jejich příklad, nýbrž ještě více proto, aby se jednota církve posilovala v Duchu uskutečňováním bratrské lásky. Vždyť jako nás přivádí blíže ke Kristu křesťanské společenství poutníků, tak nás i společenství se svatými spojuje s Kristem. Z něho — jako ze zdroje a hlavy — pramení všechny milosti a život Božího lidu.“ „Kristu se klaníme, protože je Boží Syn, zatímco mučedníky právem uctíváme jakožto učedníky a napodobitele Pána pro jejich svrchovanou oddanost jejich Králi a Mistrovi; a kéž je dáno i nám, abychom se stali jejich společníky a spoluučedníky!“

Společenství se zemřelými. „Putující církev uznala bez váhání toto společenství celého tajemného Těla Ježíše Krista, a proto už od prvních dob křesťanského náboženství konala památku zesnulých s velkou úctou a obětovala za ně modlitby, neboť ‘svatá a spasitelná je myšlenka modlit se za zemřelé, aby byli osvobozeni od hříchu’ (2 Mak 12,46).“ Naše modlitba jim může nejen pomáhat, ale může jim umožnit, aby jejich přímluva za nás byla účinná.

… v jedné Boží rodině. My všichni totiž „jsme Boží děti a tvoříme jednu rodinu v Kristu, odpovídáme nejhlubšímu povolání církve a už předem máme podíl na liturgii dovršené slávy, když se máme vzájemně rádi a společně chválíme Nejsvětější Trojici“.

Církev je „společenství svatých“: Tento výraz označuje na prvním místě „svaté věci“ [sancta] a především eucharistii, která „představuje a působí jednotu věřících, kteří tvoří jedno tělo v Kristu“.

Tento výraz také označuje společenství „svatých osob“ [sancti] v Kristu, který !zemřel za všechny!, takže co každý koná nebo trpí v Kristu a pro Krista, prospívá všem.

„Věříme ve společenství všech věřících v Krista, těch, kteří putují po této zemi, i zesnulých, kteří procházejí vlastním očištěním, i blažených v nebi. Ti všichni tvoří jedinou církev. A věříme, že v tomto společenství je nám nápomocná milosrdná láska Boha a jeho svatých, kteří stále ochotně slyší naše modlitby.“

Posted on by

145. Proč si Ježíš přeje, aby někteří lidé po celý život žili v chudobě, čistotě bez manželství a poslušnosti?

Bůh je láska. Proto touží také po naší lásce. Jednou z podob milujícího se odevzdání Bohu je žít jako Ježíš – a sice v chudobě, čistotě a poslušnosti. Kdo takto žije, má hlavu, srdce a ruce zcela k dispozici pro Boha a pro lidi. [914-933, 944-945]
​
KOMENTÁŘ
​Vždycky se najdou jednotliví lidé, které Ježíš natolik přemůže a uchvátí, že „pro nebeské království“ (Mt 19,12) odevzdají Bohu úplně všecko – dokonce i tak nádherné dary, jako je vlastní majetek, vlastní vůle a manželská láska. Takový život podle EVANGELIJNÍCH RAD chudoby, čistoty a poslušnosti ukazuje všem křesťanům, že svět sám o sobě ještě není všechno. Teprve setkání s božským Ženichem „tváří v tvář“ zajistí člověku skutečné štěstí.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 914 – 933
„Stav založený na slibu evangelijních rad nepatří sice k hierarchickému zřízení církve, náleží však nepopiratelně k životu a svatosti církve.“

Evangelijní rady ve své rozmanitosti jsou předkládány každému Kristovu učedníku. Dokonalost lásky, k níž jsou všichni věřící povoláni, ukládá těm, kteří dobrovolně přijmou povolání k zasvěcenému životu, povinnost zachovávat čistotu v celibátu pro Boží království, chudobu a poslušnost. A slib zachovávat tyto rady ve stálém životním stavu uznaném církví charakterizuje Bohu „zasvěcený život“.

Stav zasvěceného života tedy představuje způsob „zvláštního“ zasvěcení, které má svůj kořen ve křtu a je úplným odevzdáním se Bohu. Věřící v Krista si v zasvěceném životě pod vlivem Ducha svatého umiňují následovat Krista „více zblízka“, oddat se Bohu, kterého nadevše milují, a tím, že usilují o dokonalost lásky ve službě Božímu království, stát se v církvi znamením a hlasateli slávy budoucího světa.

„Tak se stalo, že … na stromě, který se podivuhodně a bujně rozvětvil na poli Páně ze semene daného od Boha, vyrostly různé formy života v samotě nebo ve společenství a různé řeholní rodiny, které slouží jak k prospěchu svých členů, tak k dobru celého Kristova Těla.“

„Od počátku byli v církvi muži a ženy, kteří se rozhodli zachováváním evangelijních rad následovat Krista svobodněji a napodobovat ho věrněji; vedli život zasvěcený Bohu každý svým způsobem. Mnozí z vnuknutí Ducha svatého žili jako poustevníci, jiní dali vznik řeholním rodinám, které ochotně přijala a schválila církev svou autoritou.“

Biskupové se budou vždy snažit rozpoznávat nové dary zasvěceného života, které Duch svatý svěřuje své církvi; schválení nových forem zasvěceného života je vyhrazeno Apoštolskému stolci.

Poustevníci „prostřednictvím přísnějšího odloučení od světa zasvěcují svůj život ke chvále Boha a spáse světa tichem samoty, vytrvalými modlitbami a pokáním“, aniž by vždycky veřejně slibovali zachovávání tří evangelijních rad.

Ukazují každému vnitřní aspekt tajemství církve, jímž je důvěrný osobní vztah ke Kristu. Život poustevníka, skrytý očím lidí, je mlčenlivým kázáním Krista, kterému odevzdal svůj život, protože Kristus je pro něho vším. Je to zvláštní povolání najít na poušti slávu Ukřižovaného právě v duchovním boji.

Již od apoštolských dob existovaly křesťanské panny a vdovy, které Pán povolal, aby se mu bezvýhradně oddaly s větší svobodou srdce, těla i ducha; udělaly rozhodnutí, schválené církví, žít v panenském stavu respektive ve stavu trvalé čistoty „pro nebeské království“ (Mt 19,12).
Když panny veřejně „vyjádřily posvátné předsevzetí důsledněji následovat Krista a byly od diecézního biskupa podle schváleného liturgického obřadu zasvěceny Bohu, mysticky se zasnoubily Kristu, Božímu Synu, a oddaly se službě církve“. Tímto slavnostním obřadem (Consecratio virginum) „se panna stává zasvěcenou osobou jako znamení přesažné lásky církve ke Kristu, eschatologického obrazu nebeské Nevěsty a budoucího života“.

Stav panen, který „k těmto způsobům zasvěceného života přistupuje“, určuje ženu, která žije ve světě (nebo řeholnici) k modlitbě, pokání, službě bratřím a apoštolské práci, podle stavu nebo příslušných darů, kterých se každé z nich dostalo. Zasvěcené panny se mohou sdružovat, aby věrněji zachovávaly své životní rozhodnutí.

Řeholní život vznikl na Východě v prvních křesťanských staletích a uskutečňoval se ve společnostech církví kanonicky zřízených; liší se od jiných forem zasvěceného života svým kultovním aspektem, veřejnými sliby zachovávat evangelijní rady, společným bratrským životem, svědectvím o Kristově spojení s církví.

Řeholní život pramení z tajemství církve. Je to dar, který církev dostává od svého Pána a který pak nabízí jako stálý životní stav věřícímu, jehož Bůh volá k životu podle evangelijních rad. Tak může církev jasně ukazovat Krista a zároveň se považovat za nevěstu Spasitele. Po řeholním životě se požaduje, aby ve svých rozmanitých formách vyjadřoval Boží lásku současným jazykem.

Všichni řeholníci, i ti, kteří byli vyňati z pravomoci místních ordinářů, jsou počítání mezi spolupracovníky diecézního biskupa v jeho pastýřském úřadě. Zakládání a misionářské rozšíření církve vyžaduje přítomnost řeholního života ve všech jeho formách už od počátků evangelizace. „Dějiny potvrzují velkou zásluhu řeholní rodiny při šíření víry a při formaci nové církve od starobylých mnišských institutů přes středověké řády až po kongregace současné doby.“

„Sekulární společnost je společnost zasvěceného života, v níž křesťané žijící ve světě usilují o dokonalou lásku a především zevnitř se snaží přispívat k posvěcování světa.“

Členové těchto společností se svým „životem dokonale a zcela oddaným [tomuto] posvěcování“, „účastní evangelizační služby církve“, „ve světě a ze světa“, v němž jejich přítomnost působí „jako kvas“. Jejich svědectví křesťanského života je zaměřeno na to, aby napomáhalo „k uspořádání světských věcí podle Boha“ a „k oživování světa silou evangelia“. Posvátnými závazky přijímají členové sekulárních společností za své evangelijní rady a podle svého „vlastního způsobu světského života“ pěstují vzájemné společenství a bratrství.
„Kromě společností zasvěceného života jsou společnosti apoštolského života, jejichž členové neskládají řeholní sliby a usilují o dosažení apoštolátního cíle vlastního společenství, vedou bratrský společný život podle vlastního způsobu života a zachováváním stanov směřují k dokonalosti lásky. V některých z těchto společností přijímají členové evangelijní rady prostřednictvím závazků určených stanovami.“

Zasvěcený člověk, zcela vydán Bohu, kterého nade vše miluje a kterému se odevzdal už křtem, se tak stává důvěrněji zasvěcen Boží službě a oddán dobru církve. Stavem zasvěcení se Bohu zjevuje církev Krista a ukazuje, jak podivuhodně v ní působí Duch svatý. Je tedy prvním posláním těch, kteří se hlásí k evangelijním radám, žít své zasvěcení. Členové společnosti zasvěceného života však od té chvíle, kdy „se oddali službě církvi, jsou povinni věnovat se podle povahy své společnosti zvláštním způsobem misijní činnosti“.

V církvi, která je jako svátost, to je znamení a nástroj Božího života, se zasvěcený život jeví jako zvláštní znamení tajemství vykoupení. Následovat a napodobovat Krista „více zblízka“, zjevovat „jasněji“ jeho sebezmaření znamená, že v srdci Kristově jsou „mnohem hlouběji“ blízko svým současníkům. Ti totiž, kteří jdou touto „úzkou“ cestou, povzbuzují vlastním příkladem své bratry a „vydávají … jasné a skvělé svědectví, že svět nemůže být přetvořen a Bohu zasvěcen bez ducha blahoslavenství“.

Kristův příchod zůstává pro všechny zasvěcené počátkem a zaměřením jejich života, ať už je jejich svědectví veřejné, jako v řeholním stavu, anebo méně zjevné či dokonce tajné: „Boží lid nemá zde na zemi trvalý domov … řeholní stav … lépe ukazuje všem věřícím nebeské hodnoty přítomné už na tomto světě, lépe vydává svědectví o novém, věčném životě, který pro nás získal Kristus vykoupením, a lépe předem ohlašuje budoucí zmrtvýchvstání a slávu nebeského království.“

KKC 944 – 945
Bohu zasvěcený život je charakterizován veřejným slibem zachovávat evangelijní rady chudoby, čistoty a poslušnosti ve stálém životním stavu uznaném církví.

Ve stavu zasvěceného života se věřící, který byl určen pro Boha již křtem a Bohu, kterého nadevše miluje, se úplně odevzdal, mnohem niterněji zasvěcuje Boží službě a oddává dobru celé církve.