Ano. Avšak pouze tehdy, když prostřednictvím slavnostního církevního aktu („ex cathedra“) vyhlašuje dogma neboli závazné rozhodnutí v otázkách učení víry a mravů. Neomylný charakter mohou mít také rozhodnutí biskupského kolegia ve společenství s papežem, která se týkají otázek učení víry, například rozhodnutí ekumenického koncilu. [888-892]
​
KOMENTÁŘ
​PAPEŽOVA neomylnost se netýká jeho mravní integrity a inteligence. Ve své podstatě je neomylná jen církev jako celek, protož Ježíš jí zaslíbil Ducha svátého, který ji zachovává v pravdě a stále hlouběji ji do pravdy uvádí. Jakmile je popírána nebo mylně vykládána nějaká samozřejmá pravda víry, vyhrazuje si církev poslední slovo, kterým definitivně vyhlašuje, co je špatné a co správné. Papež jako nástupce svátého Petra a první mezi BISKUPY má pravomoc vyhlásit pravdu víry podle tradice hlásání církve, aby se jednou provždy předkládala věřícím jako „jistá pravda k věření“. Papež vyhlásí dogma. Dogma proto nesmí přinášet po obsahové stránce nic „nového“. Dogma bývá vyhlašováno jen velice vzácně. Poslední je z roku 1950.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 888 – 892
Biskupové se svými pomocníky, kněžími, „mají především povinnost hlásat všem Boží evangelium“, podle příkazu Pána. „Jsou zvěstovatelé víry, kteří přivádějí ke Kristu nové učedníky; jsou také autentičtí, tj. Kristovou autoritou obdaření učitelé.“

Kristus, který je pravda, chtěl, aby se jeho církev podílela na jeho neomylnosti, a tak ji uchoval v čistotě víry předané apoštoly. Skrze „nadpřirozený smysl víry“ se Boží lid „pevně drží víry“ pod vedením živého učitelského úřadu církve.

Poslání učitelského úřadu je vázáno na definitivní povahu smlouvy, kterou Bůh uzavřel v Kristu se svým lidem; musí jej uchránit před úchylkami a ústupky a zaručit mu objektivní možnost vyznávat bez omylu ryzí víru. Pastýřský úkol učitelského úřadu je tedy zaměřen na bdělost, aby Boží lid zůstával v pravdě, která osvobozuje. Kristus vybavil pastýře pro tuto službu charismatem neomylnosti ve věcech víry a mravů. Toto charisma se může vykonávat několikerým způsobem.
„Tato neomylnost přísluší římskému biskupovi, hlavě biskupského sboru, z jeho úřadu, když s konečnou platností vyhlašuje nauku o víře a mravech jako nejvyšší pastýř a učitel všech věřících křesťanů, který své bratry utvrzuje ve víře … Církvi přislíbenou neomylnost má také biskupský sbor, když s Petrovým nástupcem vykonává nejvyšší učitelský úřad“ především na ekumenickém koncilu. Když církev prostřednictvím svého nejvyššího učitelského úřadu předkládá něco „k věření jako zjevené od Boha“ a jako Kristovo učení, „jsou věřící povinni … k takovému výroku vnitřně přilnout náboženskou poslušností“. Tato neomylnost sahá tak daleko, jak sahá poklad božského zjevení.

Božská pomoc je kromě toho poskytována i nástupcům apoštolů, kteří učí ve společenství s Petrovým nástupcem, a zvláštním způsobem římskému biskupovi, pastýři celé církve, když předkládají při řádném výkonu učitelského úřadu učení, které přispívá k lepšímu pochopení zjevení ve věcech víry a mravů, přestože nedojdou k neomylnému rozhodnutí a nevysloví se „definitivním způsobem“. Toto autentické učení mají věřící „přijímat s úctou … a … upřímně“; i když se takové přijímání liší od souhlasu víry, je nicméně jeho prodloužením.

Ne. BISKUPOVÉ nemohou při vykonávání učitelské pravomoci vystupovat proti -» PAPEŽI, mohou jednat a vyučovat pouze v jednotě s ním. Papež může svou učitelskou pravomoc uplatňovat v jasně stanovených případech i bez aktivní účasti biskupů. [880-890]
​
KOMENTÁŘ
​Při svém rozhodování je ovšem PAPEŽ vázán vírou CÍRKVE. Existuje cosi jako obecný smysl pro víru církve; je to kontinuální podstatné přesvědčení církve v otázkách víry vnuknuté Duchem svátým, cosi na způsob zdravého selského rozumu církve, a tedy něco, „čemu všichni vždycky a všude věřili“ (Vincenc Lerinský).
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 880 – 890
Kristus ustanovil Dvanáct „jako sbor nebo stálou skupinu, které dal do čela Petra, vyvoleného z nich samých“. „Jako z rozhodnutí Pána svatý Petr a ostatní apoštolové tvoří jeden apoštolský sbor, právě tak jsou odpovídajícím způsobem mezi sebou spojeni římský biskup, Petrův nástupce, a biskupové, nástupci apoštolů.“

Pán udělal skálu své církve pouze ze Šimona, kterému dal jméno Petr. Jemu svěřil klíče; jeho ustanovil pastýřem celého stádce. „Je však známo, že moc svazovat a rozvazovat, která byla dána Petrovi, byla udělena také sboru apoštolů, spojenému se svou hlavou.“ Tento pastýřský úřad Petra i ostatních apoštolů tvoří jeden ze základů církve; pokračují v něm biskupové pod papežovým prvenstvím.

Papež, římský biskup a nástupce svatého Petra, „je trvalý a viditelný zdroj a základ jednoty biskupů i celého množství věřících“. „Římský biskup ze svého úřadu Kristova náměstka a pastýře celé církve má totiž nad církví plnou, nejvyšší a všeobecnou pravomoc a je oprávněn ji vždycky svobodně uplatňovat.“

„Biskupský sbor či těleso má však pravomoc, jen když se chápe spolu s římským biskupem, Petrovým nástupcem, jakožto hlavou sboru.“ Jako takový je tento sbor „spolu se svou hlavou, římským biskupem, a nikdy bez této hlavy, také nositelem nejvyšší a plné pravomoci nad celou církví“.

„Biskupský sbor vykonává moc nad celou církví slavnostním způsobem na obecném sněmu.“ „O všeobecném církevním sněmu se dá mluvit jen tehdy, je–li Petrovým nástupcem jako takový potvrzen nebo aspoň přijat.“

„Tím, že je tento sbor složen z mnoha jedinců, vyjadřuje rozmanitost a všeobecnost Božího lidu; tím, že je sdružen pod jednou hlavou, vyjadřuje jednotu Kristova stádce.

„Jednotliví biskupové jsou … viditelným zdrojem a základem jednoty ve svých místních církví.“ Jako takoví „vykonávají svou pastýřskou správu nad částí Božího lidu, která jim byla svěřena“; a v tom jim pomáhají kněží a jáhnové. Ale poněvadž jsou členy biskupského sboru, každý z nich se podílí na péči o všechny církve, a vykonávají ji především tím, že „dobře řídí vlastní církev jako díl všeobecné církve“, a tak přispívá „k dobru celého tajemného Těla, které je také tělem církví“. Taková péče se bude zvláště týkat chudých, pronásledovaných pro víru, jakož i misionářů, kteří působí ve všech končinách země.
Místní církve, které jsou si blízké a mají stejnorodou kulturu, vytvářejí církevní provincie nebo větší celky nazývané patriarchy nebo oblasti. Biskupové těchto seskupení se mohou shromáždit na synodech nebo provinčních koncilech. Podobně i biskupské konference mohou dnes mnohostranně a plodně přispívat k tomu, aby „sborové smýšlení nacházelo výraz v konkrétní realizaci“.

Biskupové se svými pomocníky, kněžími, „mají především povinnost hlásat všem Boží evangelium“, podle příkazu Pána. „Jsou zvěstovatelé víry, kteří přivádějí ke Kristu nové učedníky; jsou také autentičtí, tj. Kristovou autoritou obdaření učitelé.“

Kristus, který je pravda, chtěl, aby se jeho církev podílela na jeho neomylnosti, a tak ji uchoval v čistotě víry předané apoštoly. Skrze „nadpřirozený smysl víry“ se Boží lid „pevně drží víry“ pod vedením živého učitelského úřadu církve.

Poslání učitelského úřadu je vázáno na definitivní povahu smlouvy, kterou Bůh uzavřel v Kristu se svým lidem; musí jej uchránit před úchylkami a ústupky a zaručit mu objektivní možnost vyznávat bez omylu ryzí víru. Pastýřský úkol učitelského úřadu je tedy zaměřen na bdělost, aby Boží lid zůstával v pravdě, která osvobozuje. Kristus vybavil pastýře pro tuto službu charismatem neomylnosti ve věcech víry a mravů. Toto charisma se může vykonávat několikerým způsobem.