Vzdáváme ti chválu




MODLITBA NA NEDĚLI

Bože, ty jsi Otcem všeho na nebi i na zemi. Otče, ty jsi láska a život. Dej, ať skrze tvého Syna Ježíše Krista, zrozeného ze ženy působením Ducha svatého, který je zdrojem lásky, se každá lidská rodina na této zemi stane skutečnou svatyní života a lásky pro pokolení, která se stále obnovují. Dej, ať tvoje milost řídí myšlenky a skutky manželů k dobru jejich rodin a všech rodin na světě. Dej, ať nová pokolení naleznou v rodině pevnou oporu pro svou lidskost a růst v pravdě a lásce. Dej, ať nad každou slabostí a všemi krizemi, jimiž procházejí naše rodiny, zvítězí láska, posílená milostí svátosti manželství. Dej, konečně, prosíme tě o to na přímluvu Svaté Rodiny Nazaretské, ať může církev mezi všemi národy světa úspěšně plnit své poslání v rodině a pro rodinu. Ty, jenž jsi život, pravda a láska, v jednotě Syna a Ducha svatého. Amen.

141. Co je úkolem papeže?

Papež je jako nástupce svátého Petra a jako hlava biskupského kolegia zárukou jednoty církve. Má nejvyšší pastorační zmocnění a nejvyšší autoritu při rozhodování ve věroučných a disciplinárních otázkách. [880-882, 936-937]

KOMENTÁŘ
​Ježíš svěřil Petrovi jedinečné přednostní postavení mezi APOŠTOLY. Petr se tak stal autoritou prvotní církve. ŘÍM – místní církev, kterou Petr vedl, a také místo jeho mučednické smrti – se stal po jeho smrti duchovním centrem mladé církve. Římu podléhaly všechny církevní obce, protože byl měřítkem pravé, úplné a nefalšované apoštolské víry. Až dodnes je každý BISKUP Říma stejně jako Petr vrchním pastýřem církve, jejíž skutečnou hlavou je Kristus. Pouze v této funkci je PAPEŽ „Kristovým zástupcem na zemi“. Jako nejvyšší autorita v oblasti pastorace a v učení bdí nad tím, aby byla hlásána pravá víra. Pokud se dopustí vysvěcení nositelé církevního úřadu závažného pochybení v otázkách učení a mravů, musí papež v nezbytných případech odvolat jejich pověření k vyučování nebo je musí postavit mimo službu. Jednota v otázkách učení a mravů zaručená UČITELSKÝM ÚŘADEM církve, v jejímž čele stojí papež, dodává katolické církvi do značné míry odolnost a přitažlivost

KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 880 – 882
Kristus ustanovil Dvanáct „jako sbor nebo stálou skupinu, které dal do čela Petra, vyvoleného z nich samých“. „Jako z rozhodnutí Pána svatý Petr a ostatní apoštolové tvoří jeden apoštolský sbor, právě tak jsou odpovídajícím způsobem mezi sebou spojeni římský biskup, Petrův nástupce, a biskupové, nástupci apoštolů.“

Pán udělal skálu své církve pouze ze Šimona, kterému dal jméno Petr. Jemu svěřil klíče; jeho ustanovil pastýřem celého stádce. „Je však známo, že moc svazovat a rozvazovat, která byla dána Petrovi, byla udělena také sboru apoštolů, spojenému se svou hlavou.“ Tento pastýřský úřad Petra i ostatních apoštolů tvoří jeden ze základů církve; pokračují v něm biskupové pod papežovým prvenstvím.

Papež, římský biskup a nástupce svatého Petra, „je trvalý a viditelný zdroj a základ jednoty biskupů i celého množství věřících“. „Římský biskup ze svého úřadu Kristova náměstka a pastýře celé církve má totiž nad církví plnou, nejvyšší a všeobecnou pravomoc a je oprávněn ji vždycky svobodně uplatňovat.“

KKC 936 – 937
Pán učinil ze svatého Petra viditelný základ své církve. Jemu svěřil klíče. Římský biskup, nástupce svatého Petra, je „hlavou sboru biskupů, zástupcem Krista a pastýřem celé církve zde na zemi“.

Papež „má z božského ustanovení nejvyšší, plnou, bezprostřední a všeobecnou pravomoc v oboru duchovní správy“.

Odpustit neznamená zapomenout



Odpustit neznamená zapomenout
Odpustit neznamená zapomenout

Rány, které nám byly v životě zasazeny, si stále neseme v sobě. Máme je vepsány ve své tělesné i duševní paměti. Často slýcháme: „Tak už na to zapomeň a obrať list,“ ale to by nebylo správné. Zapomenout totiž znamená potlačit, avšak to, co jsme potlačili, se stejně dříve nebo později začne hlásit o slovo. Naopak, abychom mohli odpustit, je nutné vybavit si vše, co s naším zraněním souvisí: co se odehrálo, kdo to udělal a co jsme postrádali, a také si uvědomit, jak nás toto zranění v životě poznamenalo. Chceme-li odpustit, měli bychom přesně vědět, co odpouštíme. Kromě vlastní bolesti nás totiž často trápí i pocity viny vůči tomu, kdo nám ublížil, a toho lze snadno zneužít. Viník se snaží skutečnost překroutit a ze zodpovědnosti se vyvléci. Tvrdí, že nám nikdy neublížil, a že tedy o žádném odpouštění nemůže být řeč („Za to, že se takhle cítíš, si můžeš sám!“).

Odpustit neznamená popřít

Říci jen: „Nic vážného se nestalo, já vím, žes to neudělal schválně, už se k tomu nebudeme vracet,“ také není správné. Znamená to zbavit člověka, který nám (nechtěně!) ublížil, zodpovědnosti, znamená to nedat mu možnost, aby své provinění uznal a břemene viny se zbavil. Je třeba vyjádřit svůj protest a dát najevo svou bolest. „Milosrdenství a věrnost se potkají, políbí se spravedlnost a pokoj“ (Ž 85, 11). Doopravdy jsme byli zraněni, a to nelze nijak obejít.

Odpustit není jen věc vůle

Odpustit není vůbec snadné, a než se k odpuštění dospěje, trvá to někdy hodně dlouho. Chtít nestačí, je třeba zapojit všechny naše schopnosti: myšlení, city a pocity, paměť i představivost. Věřícím k odpuštění samozřejmě napomáhá i víra: snaží se hledět na druhého člověka stejně láskyplně jako Ježíš, nesoudit a neodsuzovat, doufat a věřit, tedy jinými slovy neredukovat druhého člověka pouze na jeho chování a jednání.

Nesmíme si představovat, že odpuštění v dospělosti bude stejně rychlé a magické jako v dětství, kdy stačilo říct: „Běž sestřičku (bratříčka, tatínka, maminku) odprosit, a všechno bude hned zase v pořádku!“

Odpuštění nelze nařídit ani vyžadovat

„Je potřeba odpustit!“ K odpuštění mě nemůže nutit nikdo, tím méně sám viník. Odpuštění je svobodné a nezištné a vychází ze srdce. U věřících, kteří se snaží žít podle evangelia, je v pozadí i touha co nejvíc se podobat Kristu: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ Odpuštění je ze všeho nejdřív Boží dar, teprve potom je to i morální povinnost či psychologický postup, který má člověku přinést vnitřní klid. Čím víc si uvědomujeme, jak mocné je Boží milosrdenství, tím víc dokážeme být sami milosrdní k těm, kdo se vůči nám provinili.

Odpuštění neznamená návrat do původního stavu

Neodpouštíme proto, abychom druhé lidi – třeba svého otce či matku – změnili, ani proto, abychom se mohli vrátit do stavu, v němž jsme žili, dokud nám neublížili. Tak rádi bychom své dětství prožili znovu, šťastně a bez konfliktů, v rodině, kde se všichni mají rádi! Avšak právě v rodině získáváme zkušenost s tím, co jsou to lidské hranice, lidská křehkost a lidský hřích (uzavřenost, sobectví, krutost, touha mít všechno jen pro sebe, mít vždycky poslední slovo atd.). Odpustíme-li, můžeme začít toho druhého milovat takového, „jaký je doopravdy“, jako člověka, který se ode mě v mnohém odlišuje, který se nechce změnit, který mě nemá rád tak, jak bych si přál, neumí se smířit s mými nedostatky a obrátit se ani nechce. Miluji ho takového, jaký je, a ne takového, jakého jsem si vysnil.

Odpustit neznamená omlouvat

Mnoho mladých lidí své rodiče omlouvá, jen aby k nim stále mohli vzhlížet, aby je nemuseli sesadit z piedestalu. „Odpouštím mu, ale není to jeho vina,“ když pije, když se o mě nezajímá a místo toho tráví celé večery na internetu … „Odpouštím jí, nemůže za to,“ když si ze mě dělá terapeutku, vypráví mi o svém vztahu s kolegou a shazuje tátu … Děti, které se snaží své rodiče chránit, chtějí své okolí přesvědčit o tom, že jejich otec či matka žádnou zodpovědnost nenesou, že jsou to jen velké děti. Chránit rodiče a mateřsky je vést, to však rozhodně není úkol dítěte.

Odpustit neznamená dávat najevo svou morální převahu

Člověk, jemuž druzí ublížili, se může snažit svou bolest, hanbu či zoufalství zakrýt kousavým humorem, citovým vydíráním nebo tím, že dává najevo svou morální převahu: „Ano, rád ti odpustím, ale už to nedělej.“ Opravdové odpuštění vždy doprovází pokora, neklade si žádné podmínky a nic od druhého nevyžaduje.

Odpustit neznamená „hodit to na Boha“

Lidé často říkají: „Odpuštění náleží Bohu, pro člověka je to nemožné!“ To je sice pravda, ale zároveň platí i to, že Bůh nám dává svůj život, a tím nám umožňuje druhému člověku odpustit. Pokud ho prosíme a své zraněné nitro mu otevřeme, odpouští v nás on sám. Odpuštění má svou stránku lidskou a božskou. Lidská přirozenost a Boží milost se navzájem nevylučují, ale naopak na sebe navazují a doplňují se.



140. Proč církev není demokratickou organizací?

Princip demokracie zní: Veškerá moc vychází z lidu. V CÍRKVI však všechna moc vychází z Krista. Proto má církev hierarchickou strukturu. Avšak Kristus jí zároveň propůjčil i kolegiální strukturu. [874-879]

KOMENTÁŘ
​Hierarchický prvek v CÍRKVI se zakládá na tom, že v ní jedná sám Kristus skrze zasvěcené nositele úřadu. Ti proto mohou konat nebo udělovat to, co by nemohli konat nebo udělovat sami ze sebe, tedy na Ježíšově místě udělují SVÁTOSTI a s jeho zplnomocněním vyučují. Kolegiální prvek v církvi spočívá v tom, že Kristus svěřil ucelenou víru společenství dvanácti APOŠTOLŮ, jejichž následovníci řídí církev za předsednictví Petrova úřadu. Z hlediska kolegiátního rysu mají nezbytné místo v církvi koncily. Avšak i v jiných církevních grémiích, v synodách a radách, může rozmanitost obdarování a univerzalita světové církve přinášet své plody.

KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 874 – 879
Sám Kristus je původcem služby v církvi. On tuto službu ustanovil, dal jí pravomoc a poslání, zaměření a cíl: „K vedení a neustálému vzrůstu Božího lidu ustanovil Kristus Pán ve své církvi různé služby, které jsou určeny pro dobro celého Těla. Služebníci, kteří jsou vybaveni posvátnou mocí, slouží totiž svým bratřím, aby všichni, kteří patří do Božího lidu … dosáhli spásy.“

„Jak v něj mohou uvěřit, když o něm ještě neslyšeli? Jak o něm však mohou uslyšet bez hlasatele? Ale jak mohou hlásat, jestliže nebyli posláni?“ (Řím 10,14-15). Nikdo nemůže hlásat evangelium sám sobě, ani jednotlivec, ani společenství. „Víra je tedy z hlásání“ (Řím 10,17). Nikdo si nemůže sám dát zmocnění a poslání hlásat evangelium. Ten, koho Pán posílá, nemluví a nejedná ze své autority, nýbrž v síle autority Kristovy; nemluví ke společenství jako jeho člen, ale mluví k němu Kristovým jménem. Nikdo nemůže udělit sám sobě milost. Ta musí být dána a poskytnuta. To předpokládá, že existují služebníci milosti, které Kristus zplnomocnil a oprávnil. Od něho dostávají biskupové a kněží posláni a zmocnění [„posvátnou moc“] jednat „v osobě Krista, hlavy“, jáhni pak moc sloužit Božímu lidu v „diakonii“ liturgie, slova a lásky, ve společenství s biskupem a jeho sborem kněží. Tu službu, jejímž prostřednictvím ti, které Kristus poslal, vykonávají a dávají jako Boží dar to, co sami od sebe nemohou vykonat ani dát, církevní tradice nazývá „svátostí“. Církevní služba je udělována skrze zvláštní svátost.

Se svátostnou povahou takového církevního stavu je niterně spojen jeho služební charakter. Poněvadž služebníci zcela závisí na Kristu, který jim uděluje poslání i pravomoc, jsou opravdu „služebníci Krista“, podle příkladu toho, který pro nás dobrovolně na sebe vzal „přirozenost služebníka“ (Flp 2,7). Protože slova a milost, jejichž jsou služebníky, nepatří jim, nýbrž Kristu, a ten jim je svěřil pro druhé, stávají se dobrovolně služebníky všech.

Stejně tak je svátostné povaze církevní služby vlastní, že má kolegiální charakter. Vždyť Pán Ježíš hned na počátku své veřejné činnosti ustanovil Dvanáct, kteří „byli zárodky nového Izraele a zároveň počátkem posvátné hierarchie“. Byli společně vyvoleni a také jsou společně posláni; jejich bratrské spojení bude sloužit bratrskému společenství všech věřících a bude jakýmsi odleskem a svědectvím společenství božských osob. Proto každý biskup vykonává svou službu v rámci biskupského sboru, ve spojení s římským biskupem, nástupcem svatého Petra a hlavou sboru; kněží vykonávají svou službu v rámci diecézního kněžstva, pod vedením svého biskupa.
Konečně je vlastní posvátné povaze církevní služby to, že má osobní charakter. I když Kristovi služebníci působí ve společenství, přesto vždy jednají také osobně. Každý je osobně povolán: „Ty mě následuj!“ (Jan 21,22), aby byl ve společném poslání osobním svědkem, osobně odpovědným tomu, který uděluje poslání. Jedná „v jeho osobě“ a pro osoby: „Já tě křtím ve jménu Otce …“; „Já tě rozhřešuji …“

Proto je svátostná služba v církvi službou, která se vykonává ve jménu Krista. Má osobní charakter a kolegiální formou. To se potvrzuje jak ve vztazích mezi biskupským sborem a jeho hlavou, nástupcem svatého Petra, tak ve vztazích mezi pastorální odpovědností biskupa za svou místní církev a péčí celého biskupského sboru o všeobecnou církev.

139. V čem spočívá povolání laiků?

LAICI jsou posláni, aby se ve společnosti zasazovali o růst Božího království mezi lidmi. [897-913,940-943]

KOMENTÁŘ
​LAIK není křesťanem druhé kategorie, protože má podíl na Kristově kněžském úřadě (všeobecné kněžství). Pečuje o to, aby lidé v jeho okolí (ve škole, při vzdělávání, v rodině a v povolání) poznávali evangelium a učili se milovat Krista. Svou vírou ovlivňuje společnost, ekonomiku a politiku. Podporuje život církve například tím, že přijímá službu ministranta nebo lektora, slouží jako vedoucí modlitební skupiny, pracuje v církevních sdruženích a radách (např. ve farní radě a ve správě církve). Právě mladí lidé by měli intenzivně zvažovat, na kterém místě je Bůh potřebuje.

KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 897 – 913
„Slovem laik se označují všichni věřící křesťané mimo členy stavu duchovenského a stavu řeholního, právně uznaného v církvi; tedy věřící křesťané, kteří — když byli křtem přivtěleni ke Kristu a učiněni Božím lidem, a tak se stali svým způsobem účastnými Kristova úřadu kněžského, prorockého a královského — vykonávají svým podílem poslání celého křesťanského lidu v církvi a ve světě.“

„Z vlastního povolání laiků vyplývá úkol hledat Boží království tím, že se zabývají časnými věcmi a upravují je podle Boha … Jim tedy zvlášť připadá úloha tak prozařovat a pořádat všechny časné záležitosti, s nimiž jsou v těsném styku, aby se vždycky dály a rozvíjely podle Krista a sloužily ke chvále Stvořitele a Vykupitele.“

Iniciativa křesťanských laiků je zvláště nutná, když je třeba objevit a navrhnout prostředky, jimiž by požadavky křesťanského učení a života pronikly do sociálních, politických a hospodářských skutečností. Tato iniciativa je běžným prvkem života církve: „Věřící, a ještě konkrétněji laici, stojí v přední linii života církve; jejich prostřednictvím je církev životním principem lidské společnosti. Proto musí mít zvláště oni stále hlubší vědomí, že nejen patří k církvi, ale že jsou církví, to jest společenstvím věřících na zemi pod vedením papeže jako společné hlavy a biskupů s ním spojených. Oni jsou církev.“

Laici, jako všichni věřící, dostávají od Boha křtem a biřmováním pověření k apoštolátu; proto mají povinnost a právo, jednotlivě nebo společně, ve sdruženích usilovat o to, aby všichni lidé na celé zemi poznali a přijali božské poselství spásy; tato povinnost je ještě naléhavější v případech, kdy mohou lidé jen jejich prostřednictvím slyšet evangelium a poznat Krista. Činnost laiků v církevních společenstvích je tak nutná, že bez nich apoštolát pastýřů ve většině případů nemůže dosáhnout svého plného účinku.

„Laici, zasvěcení Kristu a posvěcení Duchem svatým, jsou podivuhodně povoláni a vybaveni, aby se v nich rodily vždy hojnější plody Ducha. Všechny jejich skutky, modlitby a apoštolská činnost, manželský a rodinný život, každodenní práce, odpočinek duševní i tělesný, jsou–li konány v Duchu, ba i těžkosti života, jsou–li snášeny trpělivě, stávají se duchovními oběťmi Bohu milými skrze Ježíše Krista (srov. 1 Petr 2,5); jsou zbožně přinášeny Otci zároveň s obětí těla Páně při slavení eucharistie. Takto i laici zasvěcují Bohu svět, když všude jednají svatě jako ctitelé Boha.“

Zvláště rodiče se podílejí na službě posvěcování „svým manželským životem v křesťanském duchu a křesťanskou výchovou dětí“.

Mají–li laici potřebné schopnosti, mohou být přijati do stálé služby lektorů a akolytů. „Jestliže to vyžaduje potřeba církve v případě nedostatku služebníků, mohou i laici, ačkoliv nejsou lektory nebo akolyty, nahrazovat podle předpisů práva některé jejich úkoly, totiž zastávat službu slova, řídit liturgické modlitby, udílet křest a rozdávat svaté přijímání.“

„Kristus … vykonává svůj prorocký úřad nejen prostřednictvím hierarchie …, ale též prostřednictvím laiků; proto je ustanovuje svými svědky a vybavuje smyslem pro víru a milostí slova.“ „Vyučovat někoho, aby byl přiveden k víře, je úkolem každého kazatele a také každého věřícího.“

Laici plní své prorocké poslání také prostřednictvím evangelizace tím, že hlásají Krista „svědectvím života a slovem“. Toto šíření evangelia u laiků „dostává zvláštní ráz a zvláštní účinnost, protože se uskutečňuje v běžných světských podmínkách“: „Takový apoštolát však nezáleží pouze ve svědectví života. Pravý apoštol hledá příležitost hlásat Krista slovy buď nevěřícím … nebo věřícím.“

Při katechetické výchově, vyučování posvátným vědám, v hromadných sdělovacích prostředcích mohou také spolupracovat ti z věřících laiků, kteří k tomu mají schopnost a připraví se na to.

„Křesťané mají právo, dokonce někdy i povinnost podle svých znalostí, příslušnosti a postavení sdělit pastýřům církve své mínění o věcech týkajících se prospěchu církve, a při zachování neporušenosti víry a mravů a úcty vůči pastýřům, s ohledem na obecný prospěch a na důstojnost osob, mají právo s tímto míněním seznámit ostatní věřící.“

Kristus svou poslušností až k smrti udělil svým učedníkům dar královské svobody, „aby sebezáporem a svatým životem přemáhali v sobě vládu hříchu“. „Ten, kdo si podrobí vlastní tělo a ovládá svou duši, aniž zabředl do vášní, je pánem nad sebou: může být nazýván králem, protože je schopen ovládat vlastní osobu; je svobodný a nezávislý a nedá se spoutat otroctvím hříchu.“
„Laici mají, i spojenými silami, ozdravovat světské instituce a životní podmínky, svádějí-li ke hříchu, aby to vše bylo v souladu s požadavky spravedlnosti a spíše prospívalo, než škodilo ctnostnému životu. Tato činnost naplní mravními hodnotami kulturu i lidská díla.“

„Laikové se mohou cítit povoláni, anebo skutečně i povoláni jsou, ke spolupráci se svými pastýři ve službě církevnímu společenství. Usilují o jeho růst a životnost a přispívají k tomu nejrůznějšími službami, podle milostí a darů, kterých se jim od Pána dostalo.“

V církvi při výkonu řídící moci „mohou podle ustanovení práva spolupracovat křesťané laici“, a to svou přítomností na sněmech místních církví, na diecézních sněmech, v pastoračních radách; účastí na pastorační péči o nějakou farnost; spoluprací v ekonomických radách; účastí na církevních soudech.

Věřící se mají „naučit pečlivě rozlišovat práva a povinnosti, které jim patří pro jejich příslušnost k církvi, a ty, které jim přísluší jako členům lidské společnosti. Mají se snažit oboje uvést v soulad a být si přitom vědomi, že je má ve všech časných záležitostech vést křesťanské svědomí, protože žádná lidská činnost — ani světská — nemůže být vyňata z Boží vlády.“

„Tak je každý laik vlivem svých přijatých darů svědkem a zároveň živým nástrojem poslání církve v takové míře, v jaké jim ‘chtěl Kristus ty dary dát’ (Ef 4,7).

KKC 940 – 943
Protože je vlastní laickému stavu „žít uprostřed světa a světských záležitostí, jsou laici povoláni k tomu, aby rozehříváni křesťanským duchem působili apoštolsky ve světě jako kvas“.

Laici se podílejí na Kristově kněžství: stále více s ním spojeni rozvíjejí milost křtu a biřmování ve všech rozměrech osobního, rodinného, sociálního a církevního života a tak uskutečňují povolání ke svatosti, jež se týká všech pokřtěných.

Laici jsou díky svému prorockému poslání „povoláni k tomu, aby byli za všech okolností právě uprostřed lidské společnosti Kristovými svědky“.

Díky svému královskému poslání mají laici moc zvítězit v sobě samých i ve světě nad vládou hříchu sebezáporem a svatostí svého života.