LAICI jsou posláni, aby se ve společnosti zasazovali o růst Božího království mezi lidmi. [897-913,940-943]
KOMENTÁŘ
LAIK není křesťanem druhé kategorie, protože má podíl na Kristově kněžském úřadě (všeobecné kněžství). Pečuje o to, aby lidé v jeho okolí (ve škole, při vzdělávání, v rodině a v povolání) poznávali evangelium a učili se milovat Krista. Svou vírou ovlivňuje společnost, ekonomiku a politiku. Podporuje život církve například tím, že přijímá službu ministranta nebo lektora, slouží jako vedoucí modlitební skupiny, pracuje v církevních sdruženích a radách (např. ve farní radě a ve správě církve). Právě mladí lidé by měli intenzivně zvažovat, na kterém místě je Bůh potřebuje.
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
KKC 897 – 913
„Slovem laik se označují všichni věřící křesťané mimo členy stavu duchovenského a stavu řeholního, právně uznaného v církvi; tedy věřící křesťané, kteří — když byli křtem přivtěleni ke Kristu a učiněni Božím lidem, a tak se stali svým způsobem účastnými Kristova úřadu kněžského, prorockého a královského — vykonávají svým podílem poslání celého křesťanského lidu v církvi a ve světě.“
„Z vlastního povolání laiků vyplývá úkol hledat Boží království tím, že se zabývají časnými věcmi a upravují je podle Boha … Jim tedy zvlášť připadá úloha tak prozařovat a pořádat všechny časné záležitosti, s nimiž jsou v těsném styku, aby se vždycky dály a rozvíjely podle Krista a sloužily ke chvále Stvořitele a Vykupitele.“
Iniciativa křesťanských laiků je zvláště nutná, když je třeba objevit a navrhnout prostředky, jimiž by požadavky křesťanského učení a života pronikly do sociálních, politických a hospodářských skutečností. Tato iniciativa je běžným prvkem života církve: „Věřící, a ještě konkrétněji laici, stojí v přední linii života církve; jejich prostřednictvím je církev životním principem lidské společnosti. Proto musí mít zvláště oni stále hlubší vědomí, že nejen patří k církvi, ale že jsou církví, to jest společenstvím věřících na zemi pod vedením papeže jako společné hlavy a biskupů s ním spojených. Oni jsou církev.“
Laici, jako všichni věřící, dostávají od Boha křtem a biřmováním pověření k apoštolátu; proto mají povinnost a právo, jednotlivě nebo společně, ve sdruženích usilovat o to, aby všichni lidé na celé zemi poznali a přijali božské poselství spásy; tato povinnost je ještě naléhavější v případech, kdy mohou lidé jen jejich prostřednictvím slyšet evangelium a poznat Krista. Činnost laiků v církevních společenstvích je tak nutná, že bez nich apoštolát pastýřů ve většině případů nemůže dosáhnout svého plného účinku.
„Laici, zasvěcení Kristu a posvěcení Duchem svatým, jsou podivuhodně povoláni a vybaveni, aby se v nich rodily vždy hojnější plody Ducha. Všechny jejich skutky, modlitby a apoštolská činnost, manželský a rodinný život, každodenní práce, odpočinek duševní i tělesný, jsou–li konány v Duchu, ba i těžkosti života, jsou–li snášeny trpělivě, stávají se duchovními oběťmi Bohu milými skrze Ježíše Krista (srov. 1 Petr 2,5); jsou zbožně přinášeny Otci zároveň s obětí těla Páně při slavení eucharistie. Takto i laici zasvěcují Bohu svět, když všude jednají svatě jako ctitelé Boha.“
Zvláště rodiče se podílejí na službě posvěcování „svým manželským životem v křesťanském duchu a křesťanskou výchovou dětí“.
Mají–li laici potřebné schopnosti, mohou být přijati do stálé služby lektorů a akolytů. „Jestliže to vyžaduje potřeba církve v případě nedostatku služebníků, mohou i laici, ačkoliv nejsou lektory nebo akolyty, nahrazovat podle předpisů práva některé jejich úkoly, totiž zastávat službu slova, řídit liturgické modlitby, udílet křest a rozdávat svaté přijímání.“
„Kristus … vykonává svůj prorocký úřad nejen prostřednictvím hierarchie …, ale též prostřednictvím laiků; proto je ustanovuje svými svědky a vybavuje smyslem pro víru a milostí slova.“ „Vyučovat někoho, aby byl přiveden k víře, je úkolem každého kazatele a také každého věřícího.“
Laici plní své prorocké poslání také prostřednictvím evangelizace tím, že hlásají Krista „svědectvím života a slovem“. Toto šíření evangelia u laiků „dostává zvláštní ráz a zvláštní účinnost, protože se uskutečňuje v běžných světských podmínkách“: „Takový apoštolát však nezáleží pouze ve svědectví života. Pravý apoštol hledá příležitost hlásat Krista slovy buď nevěřícím … nebo věřícím.“
Při katechetické výchově, vyučování posvátným vědám, v hromadných sdělovacích prostředcích mohou také spolupracovat ti z věřících laiků, kteří k tomu mají schopnost a připraví se na to.
„Křesťané mají právo, dokonce někdy i povinnost podle svých znalostí, příslušnosti a postavení sdělit pastýřům církve své mínění o věcech týkajících se prospěchu církve, a při zachování neporušenosti víry a mravů a úcty vůči pastýřům, s ohledem na obecný prospěch a na důstojnost osob, mají právo s tímto míněním seznámit ostatní věřící.“
Kristus svou poslušností až k smrti udělil svým učedníkům dar královské svobody, „aby sebezáporem a svatým životem přemáhali v sobě vládu hříchu“. „Ten, kdo si podrobí vlastní tělo a ovládá svou duši, aniž zabředl do vášní, je pánem nad sebou: může být nazýván králem, protože je schopen ovládat vlastní osobu; je svobodný a nezávislý a nedá se spoutat otroctvím hříchu.“
„Laici mají, i spojenými silami, ozdravovat světské instituce a životní podmínky, svádějí-li ke hříchu, aby to vše bylo v souladu s požadavky spravedlnosti a spíše prospívalo, než škodilo ctnostnému životu. Tato činnost naplní mravními hodnotami kulturu i lidská díla.“
„Laikové se mohou cítit povoláni, anebo skutečně i povoláni jsou, ke spolupráci se svými pastýři ve službě církevnímu společenství. Usilují o jeho růst a životnost a přispívají k tomu nejrůznějšími službami, podle milostí a darů, kterých se jim od Pána dostalo.“
V církvi při výkonu řídící moci „mohou podle ustanovení práva spolupracovat křesťané laici“, a to svou přítomností na sněmech místních církví, na diecézních sněmech, v pastoračních radách; účastí na pastorační péči o nějakou farnost; spoluprací v ekonomických radách; účastí na církevních soudech.
Věřící se mají „naučit pečlivě rozlišovat práva a povinnosti, které jim patří pro jejich příslušnost k církvi, a ty, které jim přísluší jako členům lidské společnosti. Mají se snažit oboje uvést v soulad a být si přitom vědomi, že je má ve všech časných záležitostech vést křesťanské svědomí, protože žádná lidská činnost — ani světská — nemůže být vyňata z Boží vlády.“
„Tak je každý laik vlivem svých přijatých darů svědkem a zároveň živým nástrojem poslání církve v takové míře, v jaké jim ‘chtěl Kristus ty dary dát’ (Ef 4,7).
KKC 940 – 943
Protože je vlastní laickému stavu „žít uprostřed světa a světských záležitostí, jsou laici povoláni k tomu, aby rozehříváni křesťanským duchem působili apoštolsky ve světě jako kvas“.
Laici se podílejí na Kristově kněžství: stále více s ním spojeni rozvíjejí milost křtu a biřmování ve všech rozměrech osobního, rodinného, sociálního a církevního života a tak uskutečňují povolání ke svatosti, jež se týká všech pokřtěných.
Laici jsou díky svému prorockému poslání „povoláni k tomu, aby byli za všech okolností právě uprostřed lidské společnosti Kristovými svědky“.
Díky svému královskému poslání mají laici moc zvítězit v sobě samých i ve světě nad vládou hříchu sebezáporem a svatostí svého života.