„Bůh připouští zlo pouze proto, aby z něj dal vzniknout něčemu lepšímu“ (sv. Tomáš Akvinský). [309-314, 324]
​
KOMENTÁŘ
​Zlo ve světě je temné a bolestné tajemství. Mnohé z této skutečnosti je nepochopitelné. Jedno však přece jen víme s jistotou: Bůh je stoprocentně dobrý. Nikdy nemůže být původcem něčeho zlého. Bůh stvořil dobrý svět, avšak ten ještě nedošel svého naplnění. … Tak si můžeme lépe srovnat to, co církev nazývá fyzickým zlem, např. vrozené postižení nebo živelnou katastrofu, s tím, čemu říká morální zlo, které se objevuje ve světě následkem zneužití svobody. … Rozhodující otázka proto nezní: „Jak je možné věřit v dobrého Boha, když je tolik zla?“ – ale: „Jak by mohl člověk se srdcem a rozumem v těle snášet život na tomto světě, kdyby Bůh nebyl“ Smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista nám ukazuje: zlo nemělo první slovo a nebude mít ani poslední. Z nejhoršího zla dal Bůh vyrůst absolutnímu dobru.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 309-314
Jestliže Bůh, všemohoucí Otec, Stvořitel uspořádaného a dobrého světa, se stará o všechny své tvory, proč existuje zlo? Na tuto otázku, tak naléhavou jako nevyhnutelnou, tak bolestnou jako tajemnou, nemůže stačit žádná ukvapená odpověď. Křesťanská víra ve svém celku představuje odpověď na tuto otázku: Dobrota stvoření, drama hříchu, shovívavá láska Boha, který vychází vstříc člověku svými úmluvami, vykupitelským vtělením svého Syna, darem Ducha, shromážděním církve, silou svátostí, povoláním k blaženému životu, který se předem předkládá souhlasu svobodných tvorů, ale o který se mohou též předem – a to je úděsné tajemství – připravit! V křesťanském poselství není jediný bod, který by z jistého hlediska nebyl odpovědí na problém zla.

Proč však Bůh nestvořil tak dokonalý svět, aby v něm nemohlo existovat žádné zlo? Bůh ve své nekonečné moci by mohl vždy stvořit něco lepšího. Nicméně Bůh ve své nekonečné moudrosti a dobrotě chtěl svobodně stvořit svět, který je „na cestě“ ke konečné dokonalosti. V Božím plánu toto postupné zdokonalování s sebou nese, že se objeví některé bytosti a jiné vymizí, s něčím dokonalejším přichází i něco méně dokonalého, příroda se někdy zvelebuje a jindy ničí. Tak tedy zároveň s fyzickým dobrem existuje i fyzické zlo potud, dokud stvoření nedosáhne své dokonalosti.

Andělé a lidé, rozumní a svobodní tvorové, mají směřovat ke svému poslednímu cíli svobodným rozhodnutím a dávat mu z lásky přednost. Mohou ovšem sejít na scestí. Ve skutečnosti opravdu zhřešili. Tím vstoupilo do světa mravní zlo, a to je nezměrně horší než fyzické zlo. Bůh není příčinou mravního zla ani přímo, ani nepřímo. Avšak dopouští je, protože respektuje svobodu svého tvora, a dokáže z něj tajemně vytěžit dobro: „Vždyť všemohoucí Bůh ?, protože je svrchovaně dobrý, by nikdy nepřipustil, aby v jeho dílech existovalo jakékoliv zlo, kdyby nebyl dostatečně mocný a dobrý, aby ze samotného zla vytěžil dobro.“

A tak časem je možno objevit, že Bůh ve své všemohoucí prozřetelnosti může vytěžit dobro z následků zla, a to i mravního, které způsobili jeho tvorové: „A tak jste mě sem neposlali vy, ale Bůh ?“, říká Josef svým bratřím, „vy jste proti mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro, ? aby zachoval naživu četný lid“ (Gn 45,8; 50,20). Z největšího mravního zla, které kdy bylo spácháno, z odmítnutí a zabití Božího Syna, což bylo způsobeno hříchem všech lidí, vytěžil Bůh přemírou své milosti největší dobra: oslavu Krista a naše vykoupení. Tím se ovšem zlo nestává dobrem.

„Těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému“ (Řím 8,28). Svědectví světců nepřestávají potvrzovat tuto pravdu: Svatá Kateřina Sienská říká „těm kteří se pohoršují a bouří kvůli tomu, co na ně přichází: Všechno pochází z lásky, vše je zaměřeno na spásu člověka, Bůh nedělá nic, co by nevedlo k tomuto cíli“. A svatý Tomáš Morus utěšuje dceru krátce před svou mučednickou smrtí: „Nemůže se stát nic, co Bůh nechce. Takže cokoli on chce, i když se nám to zdá sebehorší, je ve skutečnosti pro nás to nejlepší.“ A Juliána z Norwiche: „Naučila jsem se díky Boží milosti, že se musím přidržovat pevně víry a s nemenší pevností věřit, že všechno skončí dobře ? Ty sama uvidíš, že všechny věci budou k dobru.“

Pevně věříme, že Bůh je Pánem světa a dějin, avšak cesty jeho prozřetelnosti nám často zůstávají neznámé. Jen na konci, až skončí naše částečné poznání a budeme vidět Boha „tváří v tvář“ (1 Kor 13,12), plně poznáme cesty, kterými Bůh, i přes dramara zla a hříchu, vedl své stvoření až k odpočinku onoho definitivního Sabatu (sedmého dne), pro nějž stvořil nebesa i zemi.

K dovršení stvoření prostřednictvím Boží prozřetel¬nosti nedochází kdesi vysoko nad našimi hlavami. Bůh nás vyzývá, abychom se svou spoluprací podíleli na naplňování stvoření. [307-308]
​
KOMENTÁŘ
​Člověk se může zdráhat Boží vůli. Ale udělá lépe, stane-li se nástrojem božské lásky. Matka Tereza se po celý život snažila smýšlet následujícím způsobem: „Jsem jen malá tužtička v ruce našeho Pána. Ať si svou tužku ořeže nebo naostří. Aťsi píše nebo kreslí, co chce a kde chce. Vždyť je-li to, co bylo napsáno nebo nakresleno, dobré, nebudeme za to chválit tužku nebo použitý papír, nýbrž toho, kdo materiál použil.“ Působí-li Bůh i v nás a skrze nás, nikdy si nesmíme plést vlastní myšlenky, plány a činy s Božím působením. Bůh nepotřebuje naši práci, jako by se bez ní nedokázal obejít.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 307-308
Bůh dává lidem také moc, aby se svobodně podíleli na jeho prozřetelnosti tím, že jim svěřil odpovědnost „podmanit si zemi“ a panovat nad ní. Tím dal Bůh možnost lidem, aby byli rozumnou a svobodnou příčinou k dokončení díla stvoření tím, že budou zdokonalovat jeho soulad k vlastnímu dobru i k dobru svých bližních. Lidé mohou často jako bezděční spolupracovníci s Boží vůlí svobodně vstoupit do Božího plánu svými skutky, svými modlitbami, ale i svým utrpením. Tak se pak plně stávají „Božími spolupracovníky“ (1 Kor 3,9) a jeho království.

Je neoddělitelnou pravdou od víry v Boha Stvořitele, že Bůh působí ve veškerém jednání svých tvorů. On je první příčina, která působí ve druhých příčinách a skrze ně: „Vždyť i to, že chcete, i to, že pak jednáte, působí přece ve vás Bůh, abyste se mu mohli líbit“ (Flp 2,13). Tato pravda nijak nezmenšuje důstojnost tvora, naopak ji zvyšuje. Vždyť tvor, učiněný Boží mocí, moudrostí a dobrotou z ničeho, nemůže nic, je-li odříznut od vlastního původu, protože „bez Stvořitele se ztrácí“; tím méně pak může dosáhnout svého posledního cíle bez pomoci milosti.

Ano, avšak tajemným způsobem. Bůh vše vede cestami, které zná jen on, vstříc konečnému naplnění. [302-305]
​
KOMENTÁŘ
​V Božích rukou jsou jak velké události dějin, tak i drobné příhody našeho osobního života. Tím však není omezena naše svoboda, protože nejsme pouhými loutkami v Božím odvěkém plánu. V Bohu „žijeme, hýbáme se a jsme“ (Sk 17,28). Bůh je ve všem, co nás potkává během našeho života, včetně bolestných událostí a zdánlivě nesmyslných náhod. Bůh hodlá psát rovně i na křivých řádcích našeho života. To, co nám bere a dává, čím nás posiluje a tříbí – to všechno je jeho řízením a zna¬mením jeho vůle.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 302-305
Stvoření má svou vlastní dobrotu a dokonalost, ale nevyšlo z rukou Stvořitele zcela dokončené. Je stvořeno tak, že je „na cestě“ (in statu viae) ke konečné dokonalosti, k jaké je Bůh určil;tu však má teprve dosáhnout. Záměry, kterými Bůh vede stvoření k této dokonalosti, nazýváme Boží prozřetelností. „Bůh uchovává a řídí svou prozřetelností všechno, co stvořil, ‘mocně se rozpíná od jednoho konce světa k druhému’ (Mdr 8,1). Vždyť ‘před jeho očima je všechno nahé a odkryté’ (Žid 4,13), i to, co vykonají tvorové svým svobodným jednáním.“

Svědectví Písma je jednoznačné: péče Boží prozřetelnosti je konkrétní a bezprostřední; stará se o všechno od nejmenších věcí až po největší světové a dějinné události. Posvátné knihy zdůrazňují naprostou Boží svrchovanost nad během událostí: „Bůh náš je na nebesích, učinil všechno, co chtěl“ (Ž 115,3); a o Kristu se říká: „Když on otevře, nikdo nemůže zavřít, a když on zavře, nikdo nemůže otevřít“ (Zj 3,7); člověk má v srdci mnoho plánů, „jen Hospodinův úradek se však uskuteční“ (Př 19,21).

Tak je vidět, že Duch svatý, hlavní autor Písma svatého, často přičítá skutky Bohu, aniž by se zmiňoval o druhotných příčinách. Není to však primitivní „způsob vyjadřování“, nýbrž výrazný způsob, jak připomenout Boží prvenství a jeho absolutní svrchovanost nad dějinami a světem, a tak vychovávat k důvěře v něho. Modlitba žalmů je velikou školou této důvěry.

Ježíš požaduje synovskou odevzdanost do prozřetelnosti nebeského Otce, který se stará o ty nejnepatrnější potřeby svých dětí: „Nedělejte si proto starost a neříkejte: Co budeme jíst? nebo: Co budeme pít? nebo: Do čeho se oblečeme? ? Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Nejprve tedy hledejte Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno“ (Mdr 6,31-33).