„Svět byl stvořen k Boží slávě“ (1. vatikánský koncil). [293-294, 319]
​
KOMENTÁŘ
​Neexistuje žádný jiný důvod stvoření než láska. V ní se zjevuje Boží sláva a vznešenost. Chválit Boha proto neznamená jenom tleskat Stvořiteli. Člověk totiž není pouhým divákem stvořitelského díla. „Chválit“ Boha znamená vděčně přijmout své místo v díle stvoření a vykoupení. -> 489
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 293-294
To je základní pravda, které Písmo i tradice učí a kterou oslavují: „Svět byl stvořen ke slávě Boží.“ Bůh stvořil všechny věci, vysvětluje svatý Bonaventura, „ne aby rozmnožil vlastní slávu, ale aby ji ukázal a sdělil“. Vždyť Bůh nemá jiný důvod ke stvoření než svou lásku a svou dobrotu: „Byl to klíč lásky, který otevřel jeho ruku, aby vznikli tvorové.“ A 1. vatikánský koncil učí: „Tento jediný pravý Bůh na počátku časů svrchovaně dobrovolným rozhodnutím ve své dobrotě a svou všemohoucí silou stvořil z ničeho zároveň jak duchové, tak tělesné tvory, ne kvůli tomu, aby zvětšil svou blaženost, ani aby dosáhl své dokonalosti, nýbrž aby ji ukázal skrze dobra, která udílí svým tvorům.“

Boží sláva záleží v tom, že se uskuteční toto zjevení a toto sdílení jeho dobroty, neboť kvůli tomu byl stvořen svět. Učinit, „abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista“, byl dobrotivý plán jeho vůle, „proto, aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti“ (Ef 1,5-6). „Vždyť slávou Boha je živý člověk a životem člověka je patření na Boha: jestliže Boží zjevení skrze stvoření zjednalo život všem bytostem, které žijí na zemi, tím více zjevení Otce skrze Slovo dá život těm, kdo vidí Boha.“ Konečným cílem stvoření je, aby Bůh, „který je původcem všeho, byl také ‘všechno ve všem’ (1 Kor 15,28), a tak sobě zjednal slávu a nám blaženost“.

KKC 319
Bůh stvořil svět, aby ukázal a sdělil svou slávu. Aby jeho tvorové měli účast na jeho pravdě, na jeho dobrotě, na jeho kráse: je to tedy sláva, pro niž je Bůh stvořil.

Obraz pracovního týdne, který je korunován dnem odpočinku (Gn 1,1 – 2,3), vyjadřuje, jak dobře, krásně a moudře je uspořádáno stvoření. [337-342]
​
KOMENTÁŘ
​Ze symboliky „šestidenního díla stvoření“ lze vyvodit důležité principy: 1. neexistuje nic, co by Stvořitel nepovolal k bytí; 2. všechno, co existuje, je svým způsobem dobré; 3. také to, co se pokazilo, má dobré jádro; 4. stvořené bytosti a věci jsou na sebe vzájemně odkázány a jsou tu jedny pro druhé; 5. stvoření ve svém řádu a harmonii odráží nekonečnou Boží dobrotu a krásu; 6. ve stvoření existuje určitá hierarchie: člověk je nadřazen nad zvířaty, zvířata nad rostlinami a rostliny nad neživou hmotou; 7. stvoření směřuje ke dni velké slavnosti, kdy Kristus přivede svět ke svému naplnění a Bůh bude všechno ve všem. -> 362
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 337-342
Bůh stvořil viditelný svět v celém jeho bohatství, v jeho rozmanitosti a řádu. Písmo symbolicky představuje dílo Stvořitele, jako božskou „práci“ v pořadí šesti dní, která končí „odpočinkem“ sedmého dne. Posvátný text týkající se stvoření učí pravdy zjevené Bohem pro naši spásu. Pravdy, které umožňují „uznávat vnitřní podstatu všeho stvořeného, jeho hodnotu a zaměření k oslavě Boha“.

Neexistuje nic, co by nevděčilo za svou existenci Bohu Stvořiteli. Svět měl svůj počátek, když byl Božím slovem učiněn z ničeho; všechny existující bytosti, celá příroda, celé lidské dějiny mají kořen v této prvotní události: je to sám tvůrčí akt, jímž vznikl svět a začal čas.

Každý tvor je svým vlastním způsobem dobrý a dokonalý. O každém díle „šesti dnů“ je řečeno: „A viděl Bůh, že je to dobré.“ Patří k samému pojmu stvoření, že „všechny věci mají vlastní trvalost, pravdivost, hodnotu, vlastní zákony i uspořádání“. Různí tvorové, které Bůh chtěl v jejich vlastním bytí, jsou každý svým způsobem odleskem nekonečné Boží moudrosti a dobroty. Proto každý člověk, aby se vyhnul nezřízenému užívání věcí, které pohrdá Stvořitelem a přináší zhoubné následky lidem i jejich prostředí, má respektovat dobrotu, jež je každému stvoření vlastní.

Vzájemná závislost tvorů je Boží záměr. Slunce a měsíc, cedr i malý květ, orel i vrabec: pohled na jejich nesčetné rozmanitosti a nerovnosti nám říká, že žádný tvor si sám nestačí, že tvorové existují jen ve vzájemné závislosti, aby se navzájem doplňovali a sloužili jeden druhému.

Krása vesmíru. Řád a harmonie stvořeného světa vyvěrají z rozmanitosti bytostí a z jejich vzájemných vztahů. Člověk tyto vztahy postupně objevuje jako přírodní zákony. Jsou předmětem obdivu vědců. Krása stvoření je odleskem nekonečné krásy Stvořitele. Má vnukat úctu a podřízenost rozumu a vůle člověka.

Hierarchie tvorů je vyjádřena pořadím „šesti dnů“, které postupuje od méně dokonalého k dokonalejšímu. Bůh miluje všechny své tvory, o každého se stará, dokonce i o vrabce. A přece Ježíš říká: „Máte větší cenu než všichni vrabci“ (Lk 12,7); a dále: „Oč větší cenu má člověk než ovce!“ (Mt 12,12).

Boží odpočinutí od práce poukazuje na dovršení stvoření, které leží mimo jakoukoliv lidskou snahu. [349]
​
KOMENTÁŘ
​Jakkoliv je pracující člověk mladším partnerem svého Stvořitele (srov. Gn 2,15), ani v nejmenším nedokáže spasit svět vlastním úsilím. Cílem stvoření jsou „nová nebesa a nová země“ (Iz 65,17) prostřednictvím spásy, kterou dostáváme darem. Tak je i nedělní odpočinek – závdavek nebeského odpočinutí – nadřa¬zen práci, která nás na něj připravuje.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 349
Osmý den. Pro nás však nastal nový den: totiž den Kristova zmrtvýchvstání. Sedmý den dokončuje první stvoření. Osmého dne počíná nové stvoření. Tak dílo stvoření vrcholí ve větším díle, ve vykoupení. První stvoření nalézá svůj smysl a vrchol v novém stvoření, v Kristu, jehož zář převyšuje ono první.

Ovšem. Také přírodní zákony a přirozené řády patří do Božího stvoření. [339, 346, 354]
​
KOMENTÁŘ
​Člověk není nepopsaný list. Řídí se řádem a zákony bytí, které Bůh vložil do svého stvoření. Křesťan si jednoduše nedělá, „co se mu zamane“. Ví totiž, že by škodil sobě i svému okolí, kdyby popíral přírodní zákony, kdyby užíval věcí proti jejich řádu a kdyby se snažil být chytřejší než Bůh, který je stvořil. Není v jeho silách, aby sebe od základu sám formoval.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 339
Každý tvor je svým vlastním způsobem dobrý a dokonalý. O každém díle „šesti dnů“ je řečeno: „A viděl Bůh, že je to dobré.“ Patří k samému pojmu stvoření, že „všechny věci mají vlastní trvalost, pravdivost, hodnotu, vlastní zákony i uspořádání“. Různí tvorové, které Bůh chtěl v jejich vlastním bytí, jsou každý svým způsobem odleskem nekonečné Boží moudrosti a dobroty. Proto každý člověk, aby se vyhnul nezřízenému užívání věcí, které pohrdá Stvořitelem a přináší zhoubné následky lidem i jejich prostředí, má respektovat dobrotu, jež je každému stvoření vlastní.

KKC 346
Stvořením položil Bůh základ a dal zákony, které zůstávají stálé, o které se věřící může s důvěrou opírat a které pro něho budou znamením a zárukou toho, že Bůh zůstává neotřesitelně věrný své úmluvě. Člověk pak ze své strany se má věrně toho základu držet a repsektovat zákony, které tam Stvořitel vepsal.

KKC 354
Respektovat zákony vepsané do stvoření a vztahy vyplývající z přirozenosti věcí je zásadou moudrosti a základem morálky.

Sám Bůh, který je mimo čas a prostor, stvořil svět z ničeho a povolal všechny věci k bytí.
​
KOMENTÁŘ
​
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​—

Nikoliv. Příčinou světa je Bůh, a tedy v žádném případě náhoda. Nejen původ světa, ale ani jeho vnitřní řád a účelnost není výsledkem „beze smyslu“ působících faktorů. [295-301, 317-318, 320]
​
KOMENTÁŘ
​Křesťané věří, že mohou ve stvoření rozeznat Boží rukopis. Jan Pa¬vel II.: „Pokud by někdo chtěl tváří v tvář universu, ve kterém objevujeme tak komplexní uspořádání jednotlivých prvků a tak úžasnou účelnost života, hovořit o náhodě, … Znamenalo by to odložit lidský rozum, přestat přemýšlet a hledat řešení problémů.“ -» 49
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 295-301
Věříme, že Bůh stvořil svět podle své moudrosti. Svět není plodem žádné nutnosti, slepého osudu nebo náhody. Věříme, že svět pochází ze svobodné vůle Boha, který chtěl, aby se tvorové podíleli na jeho bytí, na jeho moudrosti a na jeho dobrotě: „Pane ? stvořil jsi všechno, z tvé vůle to povstalo“ (Zj 4,11). „Jak četná jsou tvá díla, Hospodine! Všechno jsi moudře učinil“ (Ž 104,24). „Dobrotivý je Hospodin ke všem a soucit má se všemi svými tvory“ (Ž 145,9).

Věříme, že ke stvoření Bůh nepotřebuje nic předem existujícího ani žádné pomoci. Stvoření není ani žádný nutný výron božské podstaty. Bůh tvoří svobodně „z ničeho“: „Co by na tom bylo zvláštního, kdyby Bůh vytvořil svět z nějaké předem existující hmoty? Řemeslník, když se mu dá materiál, udělá z něho, co chce. Avšak Boží moc se projevuje právě v tom, že vychází z ničeho a udělá všechno, co chce.“

Víra ve stvoření „z ničeho“ je dosvědčena v Písmu jako pravda plná příslibu a naděje. Takto povzbuzuje matka sedm synů k mučednictví: „Nevím, jak jste vznikli v mém lůně, já jsem vám nedarovala ducha a život, ani jsem nikomu z vás nedala dohromady všechny části těla. Proto tedy Stvořitel světa, který dává vzniknout člověku při zrození a zná původ všech věcí, vám ve své milosti daruje život znovu, když teď dáváte přednost jeho zákonům před sebou samými? Prosím tě, dítě, pohlédni k nebi i na zemi, na všechno, co je zde vidět, a věz, že to Bůh udělal ne z toho, co bylo, a že lidský rod takto povstal“ (2 Mak 7,22-23.28).

Protože Bůh může stvořit z ničeho, může také působením Ducha svatého dát hříšníkům život duše tím, že jim stvoří čisté srdce, a zesnulým při vzkříšení život těla, neboť on „oživuje mrtvé a volá k bytí to, co není“ (Řím 4,17). A jestliže Bůh mohl svým slovem dát zazářit z temnot světlu, pak také může dát světlo víry těm, kteří ho neznají.

Jestliže Bůh stvořil svět moudře, dal stvoření i řád: „Ty jsi vše uspořádal s mírou, počtem a vahou“ (Mdr 11,20). Stvoření učiněné skrze věčné Slovo a v něm, „obrazu neviditelného Boha“ (Kol 1,15), je určeno a zaměřeno na člověka, Boží obraz, který je povolán k osobnímu vztahu s Bohem. Protože náš rozum se podílí na světle božského intelektu, může chápat, co nám Bůh říká skrze své stvoření, i když zajisté jen s velkým úsilím a v duchu pokory a úcty před Stvořitelem a jeho dílem. Stvoření vzešlé z Boží dobroty má na této dobrotě účast („A viděl Bůh, že je to dobré? velmi dobré“: Gn 1,4.10.12.18.21.31). Vždyť Bůh chtěl stvoření jako dar člověku, jako dědictví, které mu určil a svěřil. Církev při mnoha příležitostech musela hájit, že stvoření, včetně hmotného světa, je dobré.

Bůh je nekonečně větší než všechna jeho díla: „Svou velebností převýšil nebesa“ (Ž 8,2), „jeho velikost je nevýstižná“ (Ž 145,3). Protože však je svrchovaný a svobodný Stvořitel a první příčina všeho, co existuje, je přítomen v nejhlubším nitru svých tvorů: „V něm žijeme ? hýbáme se a jsme“ (Sk 17,28). Podle slov svatého Augustina on je „vyšší než to, co je ve mně nejvyšší, a hlubší než to, co je ve mně nejhlubší“.

KKC 317-318
Bůh sám stvořil vesmír svobodně, přímo a bez jakékoliv pomoci.

Žádný z tvorů nemá nekonečnou moc, která je nezbytná ke „stvoření“ ve vlastním slova smyslu, to znamená vytvořit něco, co neexistovalo, a dát tomu bytí (povolat k existenci z „ničeho“).

KKC 320
Bůh, který stvořil vesmír, jej uchovává v existenci svým Slovem, což je Syn, který „všechno udržuje svým mocným slovem“ (Žid 1,3), a skrze Ducha Stvořitele, který dává život.

Nikoliv. Věta „Bůh stvořil svět“ není žádnou překonanou přírodovědeckou výpovědí, ale výrokem teologickým, tedy výrokem o božském smyslu a původu věcí. [282-289]
​
KOMENTÁŘ
​Zpráva o stvoření není přírodovědeckým pokusem vysvětlit počátek světa. „Bůh stvořil svět“ je teologický výrok a jeho obsahem je vztah světa k Bohu. Bůh chtěl mít svět; udržuje jej a hodlá jej dovést k naplnění. Být stvořen je trvalá kvalita věcí a základní pravda o nich.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 282-289
Katecheze o stvoření má zásadní význam. Týká se samých základů lidského i křesťanského života, objasňuje totiž odpověď křesťanské víry na základní otázky, které si kladli lidé všech dob: „Odkud pocházíme?“ „Kam jdeme?“ „Jaký je náš původ?“ „Jaký je náš cíl?“ „Odkud pochází a kam směřuje všechno, co existuje?“ Obě otázky, totiž o původu a o konci, jsou neoddělitelné. Jsou rozhodující pro smysl a zaměření našeho života i našeho jednání.

Problém původu světa a člověka je předmětem četných vědeckých bádání, která mimořádně obohatila naše vědomosti o stáří a rozměrech vesmíru, o vzniku živých forem, o objevení se člověka. Tyto objevy nás tím více vybízejí k obdivu velikosti Stvořitele, k tomu, abychom mu děkovali za všechna jeho díla a za nadání a moudrost, kterou dal vědcům a badatelům. Ti pak mohou řící se Šalomounem: „Bůh sám mi dal pravé poznání o tom, co je, znát složení světa a sílu živlů ?, neboť mě poučila moudrost, která to stvořila všechno“ (Mdr 7,17-21).

Velký zájem, který tato bádání vzbuzují, je silně podněcován otázkou jiného řádu, která přesahuje vlastní pole přírodních věd. Nejde jen o to, vědět, kdy a jak hmotně vznikl vesmír, ani kdy se objevil člověk, jako spíše objevit, jaký je smysl takového původu: je-li ovládán čirou náhodou, slepým osudem, bezejmennou nutností, anebo přesažnou Bytostí, rozumnou a dobrou, která se nazývá Bůh. A pochází-li svět z Boží moudrosti a dobroty, proč existuje zlo? Odkud pochází? Kdo je za ně odpovědný? Je možné se od něho osvobodit?

Křesťanská víra byla už od počátku konfrontována s různými odpověďmi, jež se v otázce původu lišily od její odpovědi. Vždyť ve starobylých náboženstvích a kulturách jsou četné mýty týkající se původu světa. Jistí filozofové tvrdili, že všechno je Bůh, že svět je Bůh nebo že vznikání světa je vznikání Boha (panteismus); jiní tvrdili, že svět je nutný výron Boha, že vyvěrá z tohoto pramene a vrací se do něho; jiní zase zastávali názor, že existují dva věčné principy, Dobro a Zlo, Světlo a Temnota, ve stálém souboji (dualismus, manicheismus); podle některých z těchto pojetí svět (nebo alespoň hmotný svět) je prý špatný, je výplodem úpadku, a je tedy nutno jej odmítnout nebo se nad něj povznést (gnose); jiní připouštějí, že svět učinil Bůh, ale způsobem hodináře, který ho jednou udělal a pak jej prý ponechal sobě samému (deismus); jiní opět nepřipouštějí žádný transcendentní původ světa, ale vidí v něm čirou hru hmoty, která prý existuje odvždycky (materialismus). Všechny tyto pokusy o vysvětlení dokazují, že problém původu je trvalý a všeobecný. Toto hledání je člověku vlastní.

Lidský rozum je však jistě schopen najít odpověď na otázku původu všeho. Skutečně je možno s jistotou poznat existenci Boha Stvořitele skrze jeho díla ve světle lidského rozumu, i když je toto poznání často zatemněno a zkresleno omylem. Proto víra přichází posílit a osvítit rozum ve správném chápání této pravdy: „Vírou poznáváme, že svět byl stvořen Božím slovem, takže to, co vidíme, nepovstalo z něčeho, co zde už bylo“ (Žid 11,3).

Pravda o stvoření je tak důležitá pro celý lidský život, že Bůh ve své laskavosti chtěl svému lidu zjevit všechno, co je o tom nutno vědět z hlediska spásy. Kromě přirozeného poznání, které může mít o Stvořiteli každý člověk, Bůh postupně zjevoval Izraeli tajemství stvoření. On, který vyvolil patriarchy, který vyvedl Izraele z Egypta a který tím, že ho vyvolil, ho stvořil a formoval, se zjevuje jako ten, jemuž patří všechny národy země a celý svět, jako ten, který sám „učinil nebe i zemi“ (Ž 115,15).

Zjevení o stvoření je tedy neodlučitelné od zjevení a od uskutečnění smlouvy Boha, Jediného, s jeho lidem. Stvoření je zjeveno jako první krok k této smlouvě, jako první a všeobecné svědectví všemohoucí Boží lásky. Pravda o stvoření je také vyjadřována se stále rostoucí silou v poselství proroků, v modlitbě žalmů a liturgie a v mudroslovných úvahách vyvoleného lidu.

Mezi všemi slovy Písma svatého o stvoření zaujímají jedinečné místo první tři kapitoly knihy Genesis. Z literárního hlediska mohou mít tyto texty různé prameny. Inspirovaní autoři je umístili na začátek Písma, aby se tak jejich slavnostním jazykem vyjádřila pravda o stvoření, o jeho původu a o jeho cíli v Bohu, o tom, že má řád a je dobré, o povolání člověka a konečně o dramatu hříchu a o naději na spásu. Tato slova čtená ve světle Krista, v jednotě Písma svatého a živé tradice církve zůstávají hlavním pramenem katecheze o tajemství „počátku“: o stvoření, o pádu a o příslibu spásy.