Církev čerpá život a sílu z Písma svátého. [103-104,131-133, 141]
​
KOMENTÁŘ
​Kromě Ježíšovy přítomnosti v eucharistii neproka­zuje církev ničemu takovou úctu jako Boží přítomnosti v Písmu svátém. Při mši svaté nasloucháme slovům evangelia vestoje, protože k nám lidskými slovy promlouvá Bůh sám. →128
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 103 – 104
Proto církev měla vždy v úctě Boží Písmo, jako má v úctě samo tělo Páně. Neustále totiž podává věřícím chléb života, který bere ze stolu jak Božího slova, tak Kristova těla.

Církev neustále nachází v Písmu svatém svou potravu a svou sílu: vždyťv něm nepřijímá jen pouhé lidské slovo, ale Boží slovo, jímž skutečně je. „V posvátných knihách totiž Otec, jenž je na nebesích, s láskou vychází vstříc svým dětem a rozmlouvá s nimi.“

KKC 131 – 133
„Slovo Boží má takovou sílu a moc, že je pro církev oporou a životem a pro její děti posilou víry, pokrmem duše, čistým a trvalým pramenem duchovního života.“ „Věřícím křesťanům musí být dokořán otevřen přístup k Písmu svatému.“

„Proto má být studium Písma svatého duší posvátné teologie. Ve slově Písma nachází zdravou výživu a svatou svěžest také služba slova, totiž pastýřské kázání, katecheze a všechna křesťanská výuka, ve které má mít liturgická homilie význačné místo.“

Církev „naléhavě a důrazně vybízí také všechny věřící…, aby častým čtením Písma svatého získali ‘nesmírně cenné poznání Ježíše Krista’ (Flp 3,8). ‘Vždyť neznat Písmo znamená neznat Krista’.“

KKC 141
„Církev měla vždy v úctě Boží Písmo jako samo tělo Páně“; v obou nachází celý křesťanský život svou potravu a svou vlastní normu.

V -»Novém zákoně se naplňuje Boží -»zjevení. Čtyři evangelia podle Matouše, Marka, Lukáše a Jana jsou jádrem Písma svátého a nejvzácnějším pokladem církve. Boží Syn nám v nich ukazuje, kdo je, a setkává se s námi. Ze Skutků apoštolů se dovídáme o počátcích církve a o působení Ducha svátého. V apoštolských listech se lidský život se svými nejrůznějšími stránkami posouvá do Kristova světla. Ve Zjevení svátého Jana nahlížíme do udá­lostí dovršení času. [124-127, 128-130, 140]
​
KOMENTÁŘ
​Ježíš je vše, co nám Bůh chtěl říci. Celý -> Starý zákon připravuje lidi na událost vtělení Božího Syna. Veškerá zaslíbení docházejí v Ježíši svého naplnění. Být křesťanem znamená žít stále hlouběji ve spojení s Ježíšovým životem. K tomu ale potřebujeme číst a žít evangelium. Madeleine Delbrélová prohlašuje: „Bůh nám svým slovem říká, kdo je a co chce; říká to s konečnou platností a říká to znovu na každý den. Když bereme do rukou evangelium, měli bychom pamatovat, že v něm přebývá Slovo, které se touží v nás vtělit, které si přeje nás uchvátit, abychom tak na novém místě, v nové době a v novém lidském prostředí začali nanovo svůj život.“
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 124 – 130
„Boží slovo, které je Boží silou k spáse pro každého věřícího, je vynikajícím způsobem podáno a projevuje svou sílu v knihách Nohého zákona.“ Tyto knihy nám podávají definitivní pravdu Božího zjevení. Jejich ústředním námětem je Ježíš Kristus, vtělený Boží Syn, jeho skutky, jeho učení, jeho utrpení a oslavení, a také počátky jeho církve pod vedením Ducha svatého.

Evangelia jsou srdcem celého Písma svatého, „neboť jsou hlavním svědectvím o životě a učení vtěleného Slova, našeho Spasitele“.

Vznik evangelií je možné rozdělit do tří etap: 1. Ježíšův život a učení. Církev pevně trvá na tom, že čtyři evangelia, „jejichž historičnost bez váhání potvrzuje, věrně podávají to, co Boží Syn Ježíš v době svého života mezi lidmi pro jejich věčnou spásu skutečně konal a učil až do dne, kdy vstoupil do nebe.“ 2. Ústní podání. „Apoštolové pak po nanebevstoupení Pána předali svým posluchačům to, co říkal a dělal, s plnějším porozuměním, jakého se jim, poučeným událostmi Kristova oslavení a vyučeným světlem Ducha pravdy, dostalo.“ 3. Psaná evangelia. „Bibličtí spisovatelé sepsali čtyři evangelia tak, že něco vybrali z množství ústních nebo už i písemných tradic, něco sestavili v celek nebo vysvětlili se zřetelem na tehdejší stav církevních obcí. Přitom zachovali formu hlásání, ale vždy tak, že nám sdělují o Ježíši pravdivé a upřímné údaje.

Evangelium ve čtyřech podáních zaujímá v církvi jedinečné místo; dosvědčuje to úcta, jíž je zahrnuje liturgie, a zcela zvláštní přitažlivost, která v každé době působila na světce. „Není žádný lepší, vzácnější a úchvatnější text než evangelium. Pozorujte a uchovávejte [v srdci] to, co Kristus, náš Pán a Mistr, učil svými slovy a vykonal svými skutky.“ „Nade všechno mě udržuje ve chvílích vnitřní modlitby evangelium. V něm nalézám všechno, co potřebuje má ubohá duše. Odhaluji v něm stále nová světla, skrytý a tajemný smysl.“

Církev už za apoštolských dob, a poté stále vyzdvihovala ve své tradici jednotu Božího plánu v obou zákonech prostřednictvím typologie. Ta rozpoznává v Božích dílech Starého zákona předobrazy toho, co Bůh v plnosti časů dovršil v osobě svého vtěleného Syna.

Křesťané tedy čtou Starý zákon ve světle Krista, který zemřel a vstal z mrtvých. Typologická četba odhaluje nevyčerpatelný obsah Starého zákona. Má nám tak připomenout, že si uchovává svou specifickou hodnotu zjevení, jak to potvrdil sám náš Pán. Ostatně i Nový zákon je nutno číst ve světle Starého zákona. Prvotní křesťanská katecheze se na něj neustále odvolává. Podle starobylého rčení „Nový zákon je skryt ve Starém, zatímco Starý je odhalen v Novém zákoně“.

Typologie vyjadřuje vzestupnou dynamičnost v naplňování Božího plánu, kdy Bůh bude všechno ve všem (srov. 1 Kor 15,28). Například povolání patriarchů a vyjití z Egypta neztrácejí v Božím plánu svou vlastní cenu, jelikož v něm představují etapy určitých mezidobí.

KKC 140
Jednota obou Zákonů vyvěrá z jednoty Božího plánu a jeho zjevení: Starý zákon připravuje Nobý, zatímco Nový naplňuje Starý; oba dva se navzájem osvětlují; oba dva jsou skutečné Boží slovo.

Ve -»Starém zákoně se Bůh zjevuje jako ten, kdo stvořil a udržuje svět, a jako ten, kdo vede a vycho­vává lidi. Rovněž knihy Starého zákona jsou Božím slovem a Písmem svátým. Bez Starého zákona člověk nedokáže porozumět Ježíši Kristu. [121-123, 128-130, 140]
​
KOMENTÁŘ
​Ve Starém zákoně začíná velký příběh vyučování ve víře, která v Novém zákoně doznává rozhodující­ho obratu a na konci světa, v opětovném slavném příchodu Ježíše Krista dosahuje svého cíle. Starý zákon přitom znamená podstatně více než pouhou předehru Nového zákona. Přikázání a proroctví pro lid staré smlouvy a v nich obsažená zaslíbení pro všechny lidi nebyla nikdy odvolána. V knihách Starého zákona nalézáme nenahraditelný poklad modliteb a moudrosti; na prvním místě jsou to žalmy, které se staly součástí každodenní modlitby církve.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 121 – 123
Starý zákon je neodlučitelná část Písma svatého. Jeho knihy jsou inspirované Bohem a uchovávají si nepomíjející hodnotu, protože Stará smlouva nikdy nebyla odvolána.

„Plán spásy ve Starém zákoně byl zaměřen především k tomu, aby připravoval… příchod Krista, vykupitele světa.“ Knihy Starého zákona „sice obsahují též věci nedokonalé a dočasné“, vydávají však svědectví o celé božské pedagogice spásné Boží lásky. „Vyjadřují živý cit vůči Bohu, jsou v nich uloženy vznešené nauky o Bohu, spasitelná moudrost o životě člověka i podivuhodné poklady modliteb“; a konečně je v nich „ukryto tajemství naší spásy“.

Křesťané si váží Starého zákona jako ryzího slova Božího. Církev vždycky rozhodně odmítala myšlenku zavrhnout Starý zákon pod záminkou, že by se ve světle Nového zákona stal už „jen přežitkem“ (marcionismus).

KKC 128 – 130
Církev už za apoštolských dob, a poté stále vyzdvihovala ve své tradici jednotu Božího plánu v obou zákonech prostřednictvím typologie. Ta rozpoznává v Božích dílech Starého zákona předobrazy toho, co Bůh v plnosti časů dovršil v osobě svého vtěleného Syna.

Křesťané tedy čtou Starý zákon ve světle Krista, který zemřel a vstal z mrtvých. Typologická četba odhaluje nevyčerpatelný obsah Starého zákona. Má nám tak připomenout, že si uchovává svou specifickou hodnotu zjevení, jak to potvrdil sám náš Pán. Ostatně i Nový zákon je nutno číst ve světle Starého zákona. Prvotní křesťanská katecheze se na něj neustále odvolává. Podle starobylého rčení „Nový zákon je skryt ve Starém, zatímco Starý je odhalen v Novém zákoně“.

Typologie vyjadřuje vzestupnou dynamičnost v naplňování Božího plánu, kdy Bůh bude všechno ve všem (srov. 1 Kor 15,28). Například povolání patriarchů a vyjití z Egypta neztrácejí v Božím plánu svou vlastní cenu, jelikož v něm představují etapy určitých mezidobí.

KKC 140
Jednota obou Zákonů vyvěrá z jednoty Božího plánu a jeho zjevení: Starý zákon připravuje Nobý, zatímco Nový naplňuje Starý; oba dva se navzájem osvětlují; oba dva jsou skutečné Boží slovo.

Písmo svaté čteme správně, když se ho modlíme, tedy čteme-li ho s pomocí Ducha svátého, pod jehož vlivem byla Bible sepsána. Je Božím slovem, ve kterém se nám Bůh zásadním způsobem sděluje. [109-119, 137]
​
KOMENTÁŘ
​Bible je jako dlouhý Boží dopis jednomu každému z nás. Proto bychom měli brát Písmo svaté do ruky s velkou láskou a úctou. Nejprve je zapotřebí skutečně si tento Boží dopis přečíst: nevybírat si detaily, a přitom ztrácet ze zřetele celek. Celek bychom měli chápat v pohledu na jeho ústřední bod a tajemství: na Ježíše Krista, o kterém hovoří celá Bible včetně → Starého zákona. Měli bychom tedy číst Písmo svaté s toutéž vírou → církve, s jakou bylo sepsáno. → 491
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 109 – 119
„Protože však Bůh mluví v Písmě svatém prostřednictvím lidí lidským způsobem, musí vykladač Písma svatého, chce-li pochopit, co nám chtěl Bůh sdělit, pozorně zkoumat, co měli svatopisci skutečně v úmyslu vyjádřit a co chtěl jejich slovy zjevit Bůh.“

Abychom pochopili záměr svatopisců, je nutno brát v úvahu poměry v jejich době i jejich kulturu, „literární druhy“ tehdy užívané, způsob chápání, vyjadřování a vyprávění obvyklý v jejich době. „Jinak totiž podávají a vyjadřují pravdu texty v různém smyslu historické, jinak texty prorocké nebo básnické, ještě jinak další druhy slovního projevu.“

Protože Písmo svaté je inspirované, je ještě druhá zásada správného výkladu, neméně důležitá než předchozí, bez níž by Písmo zůstalo mrtvou literou: „Písmo svaté se má číst a vykládat v témž Duchu, ve kterém bylo napsáno.“ Druhý vatikánský koncil uvádí tři měřítka k tomu, aby byl výklad Písma shodný s Duchem, který je inspiroval:

1. Bedlivě přihlížet „k obsahu a jednotě celého Písma“. Ať už jsou knihy, ze kterých se skládá, jakkoli různorodé, je přesto Písmo jedno v síle jednoty Božího plánu, v němž Ježíš Kristus je středem a srdcem, otevřeným od jeho Veliké noci. „Kristovým srdcem je označováno Písmo svaté, které dává poznat Kristovo srdce. Toto srdce bylo před utrpením zavřené, protože Písmo bylo temné. Avšak Písmo se po utrpení otevřelo, takže ti, kteří je už chápou, jsou schopni zvážit a rozeznat, jak mají být vykládána proroctví.“

2. Číst Písmo v „živé tradici celé církve“. Podle jednoho z církevních otců, „Písmo svaté bylo napsáno dříve v srdci církve než v hmotných prostředcích, jimiž je vyjádřeno“ (sacra Scriptura principalius est in corde Ecclesiae quam in materialibus instrumentis scripta). Vždyť církev uchovává ve své tradici živou paměť Božího slova a Duch svatý jí poskytuje duchovní výklad Písma (… „podle duchovního smyslu, jímž Duch obdařuje církev“).

3. Přihlížet k „analogii víry“. Výrazem „analogie víry“ míníme spojitost pravd víry mezi sebou a v celkovém plánu zjevení.

Podle starobylé tradice lze rozlišovat dva smysly Písma: literární a duchovní, který se dále dělí na alegorický, morální a anagogický. Hluboký soulad všech čtyř smyslů zaručuje zachování všeho bohatství Písma při jeho živé četbě v církvi.

Literární smysl. To je smysl vyznačený slovy Písma a odhalený exegezí, která se řídí pravidly správného výkladu. „Všechny smysly (Písma svatého) mají svůj základ ve smyslu literárním.“

Duchovní smysl. Protože Boží plán je jednotný, mohou sloužit jako znamní nejen text Písma, nýbrž i věci a události, o kterých mluví. 1. Alegorický smysl. Můžeme dosáhnout hlubšího pochopení událostí, chápeme-li jejich význam v Kristu; tak přechod Rudým mořem je znamením Kristova vítězství a tím také křtu. 2. Morální smysl. Události vyprávěné v Písmu nás mají vést ke správnému jednání. „Bylo to napsáno jako poučení pro nás“ (1 Kor 10,11). 3. Anagogický smysl. Je stejně možné vidět věci a události v jejich věčném významu, který nás vede vzhůru (řecky: „anagoge“) k naší nebeské vlasti. Tak je církev na zemi znamením nebeského Jeruzaléma.

Jedno středověké distichon shrnuje takto význam čtyř smyslů: Literární smysl učí, co se stalo, alegorický, v co věřit, morální, jak jednat, a anagogický, kam směřovat. Littera gesta docet, quid credas allegoria, Moralis quid agas, quo tendas anagogia.

„Je povinností exegetů přispívat podle těchto pravidel k pronikavějšímu pochopení a výkladu smyslu Písma svatého, aby na základě předběžné vědecké práce dozrál úsudek církve. Neboť všechno z oboru výkladu Písma nakonec podléhá posouzení církve, která plní božský příkaz a službu uchovávat a vykládat Boží slovo.“ „Nevěřil bych evangeliu, kdyby mě k tomu nepohnula autorita katolické církve.“

KKC 137
Výklad inspirovanýcn knih Písma musí především soustředit pozornost na to, co chce Bůh prostřednictvím svatých autorů (či svatopisců) zjevit k naší spáse. „Co je dílem Ducha, nelze plně chápat leč pod vlivem Ducha.“

Bible nám nezprostředkovává historicky přesné údaje nebo přírodovědecké poznatky. Navíc její autoři byli také dětmi své doby. Sdíleli kulturní představy svého okolí a často vězeli i v jeho omylech. Přesto v Písmu svátém najdeme s jistotou všechno, co člověk potřebuje vědět o Bohu a o cestě ke spáse. [106-107, 109]
​
KOMENTÁŘ
​Bez komentáře
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 106 – 107
Bůh inspiroval lidské autory posvátných knih. „K sepsání posvátných knih si však Bůh vybral lidi a použil jich s jejich schopnostmi a silami, působil v nich a skrze ně, aby jako praví autoři zapsali všechno to a pouze to, co on chtěl.“

Inspirované knihy učí pravdě. „Protože tedy všechno, co tvrdí inspirovaní autoři neboli svatopisci, se musí považovat za tvrzení Ducha svatého, je třeba uznat, že knihy Písma svatého učí spolehlivě, věrně a bez omylu pravdu, kterou chtěl mít Bůh zaznamenanou v Písmě svatém pro naši spásu.“

KKC 109
„Protože však Bůh mluví v Písmě svatém prostřednictvím lidí lidským způsobem, musí vykladač Písma svatého, chce-li pochopit, co nám chtěl Bůh sdělit, pozorně zkoumat, co měli svatopisci skutečně v úmyslu vyjádřit a co chtěl jejich slovy zjevit Bůh.“

„Protože tedy všechno, co tvrdí inspirovaní autoři neboli svatopisci, se musí považovat za tvrzení Ducha svatého, je třeba uznat, že knihy Písma svatého učí spolehlivě, věrně a bez omylu pravdu, kterou chtěl mít Bůh zaznamenanou v Písmu svátém pro naši spásu“ (2. vatikánský koncil, DV 11). [103-107]
​
KOMENTÁŘ
​Bible nespadla hotová z nebe, ani ji Bůh nedikto­val lidským psacím strojům. Ale k jejímu sepsání si „vybral lidi a použil jich s jejich schopnostmi a silami, působil v nich a skrze ně, aby jako praví autoři zapsali všechno to a pouze to, co on chtěl“ (2. vatikánský koncil, DV 11). K uznání určitých textů jakožto Písma svatého patří tedy i všeobecný souhlas církve…. Rozhodnutí o tom, které z mnohých raně křesťanských spisů byly skutečně inspirovány Duchem svátým, padlo ve 4. století, kdy byl sestaven takzvaný → kánon Písma svátého.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 103 – 107
Proto církev měla vždy v úctě Boží Písmo, jako má v úctě samo tělo Páně. Neustále totiž podává věřícím chléb života, který bere ze stolu jak Božího slova, tak Kristova těla.

Církev neustále nachází v Písmu svatém svou potravu a svou sílu: vždyťv něm nepřijímá jen pouhé lidské slovo, ale Boží slovo, jímž skutečně je. „V posvátných knihách totiž Otec, jenž je na nebesích, s láskou vychází vstříc svým dětem a rozmlouvá s nimi.“

Bůh je autorem Písma svatého. „Co bylo Bohem zjeveno a je v Písmě svatém obsaženo a vyjádřeno, bylo zaznamenáno z vnuknutí Ducha svatého. Svatá matka církev totiž považuje podle apoštolské víry všechny knihy jak Starého, tak Nového zákona se všemi jejich částmi za posvátné a kanonické, protože jejich původcem je Bůh, neboť byly sepsány z vnuknutí Ducha svatého, a jako takové byly církvi předány.“

Bůh inspiroval lidské autory posvátných knih. „K sepsání posvátných knih si však Bůh vybral lidi a použil jich s jejich schopnostmi a silami, působil v nich a skrze ně, aby jako praví autoři zapsali všechno to a pouze to, co on chtěl.“

Inspirované knihy učí pravdě. „Protože tedy všechno, co tvrdí inspirovaní autoři neboli svatopisci, se musí považovat za tvrzení Ducha svatého, je třeba uznat, že knihy Písma svatého učí spolehlivě, věrně a bez omylu pravdu, kterou chtěl mít Bůh zaznamenanou v Písmě svatém pro naši spásu.“

Věřící jakožto celek se nemohou mýlit ve víře, protože Ježíš zaslíbil svým učedníkům, že jim pošle Ducha pravdy a že je zachová ve své pravdě (srov. Jan 14,17). [80-82, 85-87, 92, 100]
​
KOMENTÁŘ
​Tak jako učedníci věřili Ježíšovi z hloubi svého srdce, stejně se může i křesťan naprosto spolehnout na církev při svém hledání cesty k životu. Protože Ježíš Kristus osobně pověřil své apoštoly úkolem vyučovat druhé, má tedy církev →učitelský úřad (úřad = úkol) a nesmí mlčet. Jednotliví členové církve se sice mohou mýlit, a dokonce se mohou dopouštět i ošklivých chyb, avšak církev jako celek nemůže nikdy vybočit z oblasti Boží pravdy. …
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 80 -82
„Posvátná tradice a Písmo svaté jsou tedy ve vzájemném těsném spojení a sdílení. Obojí vyvěrá z téhož božského pramene, splývá jaksi v jedno a směřuje k témuž cíli.“ Jedno i druhé zpřítomňuje v církvi tajemství Krista a činí je plodným, neboť on slíbil, že zůstane se svými „po všechny dny až do konce světa“ (Mt 28,20).

„Písmo svaté je totiž Boží řeč, písemně zaznamenaná z vnuknutí Ducha svatého.“ Co se týká posvátné tradice, ta „předává Boží slovo, které svěřil Kristus Pán a Duch svatý apoštolům, bez porušení jejich nástupcům, aby je osvěcováni Duchem pravdy ve svém hlásání věrně uchovávali, vykládali a šířili“.

„A to je důvod, proč církev nečerpá svou jistotu o všem, co bylo zjeveno, pouze z Písma svatého. Proto se má obojí přijímat a ctít se stejnou láskou a vážností.“

KKC 85 – 87
„Úkol autenticky vykládat Boží slovo psané nebo ústně předávané je svěřen pouze živému učitelskému úřadu církve, který vykonává svou pravomoc ve jménu Ježíše Krista“, to je biskupům ve spojení s Petrovým nástupcem, římským biskupem.

„Tento učitelský úřad však není nad Božím slovem, ale slouží mu tak, že učí jen to, co bylo předáno, neboť z Božího příkazu a za pomoci Ducha svatého Boží slovo zbožně slyší, svědomitě střeží a věrně vykládá a z tohoto jediného pokladu víry čerpá všecko, co předkládá k věření jako zjevené od Boha.“

Věřící, kteří si připomínají Kristova slova apoštolům „Kdo poslouchá vás, poslouchá mne“ (Lk 10,16), ochotně přijímají učení a pokyny, které jim pastýři různými způsoby předkládají.

KKC 92
„Celek věřících… se nemůže mýlit ve víře. Tuto svou neobyčejnou vlastnost projevuje prostřednictvím nadpřirozeného smyslu pro víru celého lidu, když od ‘biskupů až po poslední věřící laiky’ dává najevo svůj obecný souhlas ve věcech víry a mravů.“

KKC 100
Úkol autenticky vykládat Boží slovo byl svěřen pouze učitelskému úřadu církve, papeži a biskupům, kteří jsou s ním spojeni.