Pravou víru najdeme v Písmu svátém a v živém podání církve (= tradici). [76, 80-82, 85-87, 97, 100]
​
KOMENTÁŘ
​Nový zákon se zrodil z víry církve. Písmo a tradice pa­tří k sobě. Víra není předávána v první řadě prostřed­nictvím textů. V prvotní církvi se říkalo, že Písmo svaté je „ zapsáno spíše v srdci církve než na pergame­nu“. Už učedníci a apoštolově zakoušeli nový život především díky svému živému společenství s Ježíšem. …
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 76
Evangelium bylo předáváno podle Pánova příkazu dvěma způsoby:- ústně, prostřednictvím apoštolů, „kteří ústním kázáním, příkladem a ustanovováním řádu předávali to, co přijali z Kristových úst, ze styku s ním a z jeho skutků, i to, čemu se naučili z vnuknutí Ducha svatého“;- písemně, prostřednictvím těch apoštolů a jejich spolupracovníků, kteří „z vnuknutí téhož Ducha svatého zaznamenali poselství o spáse písemně.“

KKC 80 – 82
„Posvátná tradice a Písmo svaté jsou tedy ve vzájemném těsném spojení a sdílení. Obojí vyvěrá z téhož božského pramene, splývá jaksi v jedno a směřuje k témuž cíli.“ Jedno i druhé zpřítomňuje v církvi tajemství Krista a činí je plodným, neboť on slíbil, že zůstane se svými „po všechny dny až do konce světa“ (Mt 28,20).

„Písmo svaté je totiž Boží řeč, písemně zaznamenaná z vnuknutí Ducha svatého.“ Co se týká posvátné tradice, ta „předává Boží slovo, které svěřil Kristus Pán a Duch svatý apoštolům, bez porušení jejich nástupcům, aby je osvěcováni Duchem pravdy ve svém hlásání věrně uchovávali, vykládali a šířili“.

„A to je důvod, proč církev nečerpá svou jistotu o všem, co bylo zjeveno, pouze z Písma svatého. Proto se má obojí přijímat a ctít se stejnou láskou a vážností.“

KKC 85 – 87
„Úkol autenticky vykládat Boží slovo psané nebo ústně předávané je svěřen pouze živému učitelskému úřadu církve, který vykonává svou pravomoc ve jménu Ježíše Krista“, to je biskupům ve spojení s Petrovým nástupcem, římským biskupem.

„Tento učitelský úřad však není nad Božím slovem, ale slouží mu tak, že učí jen to, co bylo předáno, neboť z Božího příkazu a za pomoci Ducha svatého Boží slovo zbožně slyší, svědomitě střeží a věrně vykládá a z tohoto jediného pokladu víry čerpá všecko, co předkládá k věření jako zjevené od Boha.“

Věřící, kteří si připomínají Kristova slova apoštolům „Kdo poslouchá vás, poslouchá mne“ (Lk 10,16), ochotně přijímají učení a pokyny, které jim pastýři různými způsoby předkládají.

KKC 97
„Posvátná tradice a Písmo svaté tvoří jediný posvátný poklad Božího slova“, v němž putující církev jako v zrcadle nazírá na Boha, zdroj všeho svého bohatství.

KKC 100
Úkol autenticky vykládat Boží slovo byl svěřen pouze učitelskému úřadu církve, papeži a biskupům, kteří jsou s ním spojeni.

Víru předáváme proto, že nám to ukládá Ježíš; „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy“ (Mt 28,19). [91]
​
KOMENTÁŘ
​Žádný skutečný křesťan nepřenechá předávání víry výlučně odborníkům (učitelům, kněžím, misionářům). Křesťanem se člověk stává pro druhé lidi. To zname­ná, že každý skutečný křesťan si přeje, aby Bůh přišel i k druhým lidem. …Matka Tereza měla po ruce výstižné přirovnání: „Často vidíš podél cest natažené dráty elektrického vedení. Dokud jimi nezačne protékat proud, není světlo. Ten drát, to jsi ty a já! Proudem je Bůh! Máme moc dovolit proudu, aby námi protékal a přinášel světu světlo: JEŽÍŠE – nebo můžeme odmítnout dát se použít, a tím připouštíme, aby se šířila temnota.“ -» 123
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 91
Všichni věřící se podílejí na pochopení a předávání zjevené pravdy. Přijali pomazání Ducha svatého, který je učí a uvádí je „do celé pravdy“ (Jan 16,13).

V Ježíši Kristu přišel Bůh sám na tuto zem. On je posledním Božím Slovem. Naslouchají mu lidé všech dob a poznávají tak, kdo je Bůh a co je nezbytné ke spáse. [66-67]
​
KOMENTÁŘ
​V evangeliu Ježíše Krista je Boží →zjevení dokonalé a úplné. Abychom byli osvíceni, uvádí nás Duch svatý stále hlouběji do pravdy. Do života mnoha lidí začíná proudit světlo tak intenzivně, že vidí „nebesa otevřená“ (Sk 7,56). … „Soukromá zjevení“ vizionářů už nemohou nijak přispět k plnosti evangelia Ježíše Krista. Nejsou proto předkládána jako všeobecně závazná k víře. Mohou nám ovšem pomoci k lepšímu pochopení evangelia. → Církev zkoumá jejich pravost.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 66 – 67
„Křesťanské dílo spásy tedy jako nová a konečná úmluva nikdy nepomine a nemůžeme už očekávat nové veřejné zjevení před slavným příchodem našeho Pána Ježíše Krista (srov. 1 Tim 6,14 a Tit 2,13).“ Nicméně, i když je zjevení dokončeno, není úplně rozvinuto; bude úkolem křesťanské víry postupně během staletí proniknout jeho celý dosah.

Během staletí docházelo ke zjevením, jež se nazývají „soukromá“. Některá byla uznána církevní autoritou, avšak nepatří k pokladu víry. Jejich úlohou není „vylepšovat“ nebo „doplňovat“ Kristovo definitivní zjevení, nýbrž napomáhat k tomu, aby se z tohoto zjevení v určitém historickém období plněji žilo. Za vedení učitelského úřadu církve dovede zdravý smysl věřících rozlišit a přijímat, co je v těchto zjeveních opravdová výzva Krista nebo jeho svatých pro církev. Křesťanská víra nemůže přijmout „zjevení“, která si dělají nárok na překonání nebo opravu zjevení, jehož naplněním je Kristus. To je případ některých mimokřesťanských náboženství a také některých novodobých sekt, opírajících se o taková „zjevení“.

Bůh nám v Ježíši Kristu ukazuje celou hloubku své milosrdné lásky. [65-66, 73]
​
KOMENTÁŘ
​V Ježíši Kristu můžeme spatřit neviditelného Boha. Stal se člověkem, jako jsme my. Na něm vidíme, kam až dokáže zajít Boží láska: Bůh na sebe bere celou tíži našeho života. Jde s námi po všech našich cestách. Je i v naší opuštěnosti, v našem utrpení a v našem strachu ze smrti. Je všude tam, kde už nemůžeme dál, aby nám otevřel dveře k životu. -» 314
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 65 – 66
„Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna“ (Žid 1,12). Kristus, Boží Syn, který se stal člověkem, je jedinečným, dokonalým a definitivním Slovem Otce, který v něm říká všechno, a nebude už jiné slovo než toto. Svatý Jan od Kříže po mnoha jiných to vyjadřuje skvěle v komentáři k Žid 1,12: „Když nám dal svého Syna, který je jeho Slovo, a On nemá jiné, řekl nám všechno jednou provždy v tomto jediném Slově a nemá už, co by říkal… protože to, co kdysi mluvil po částech k prorokům, řekl už v celku, když nám dal Všechno, to je svého Syna. Proto kdo by se dnes chtěl tázat Boha nebo si přál nějaké vidění nebo zjevení, nejen by jednal pošetile, ale urážel by Boha, protože by neupíral oči úplně na Krista a vyžadoval by něco jiného nebo nějakou novotu.“

„Křesťanské dílo spásy tedy jako nová a konečná úmluva nikdy nepomine a nemůžeme už očekávat nové veřejné zjevení před slavným příchodem našeho Pána Ježíše Krista (srov. 1 Tim 6,14 a Tit 2,13).“ Nicméně, i když je zjevení dokončeno, není úplně rozvinuto; bude úkolem křesťanské víry postupně během staletí proniknout jeho celý dosah.

KKC 73
Bůh se plně zjevil tím, že poslal svého vlastního Syna, v němž navždy ustanovil svou smlouvu. Syn je definitivním Slovem Otce, takže po něm už nebude žádné jiné zjevení.

Ve -» Starém zákoně se Bůh dává poznat jako ten, který z lásky stvořil svět i člověka, a jako ten, který zachovává věrnost dokonce i poté, co od něho člověk hříchem odpadl. [54-64, 70-72]
​
KOMENTÁŘ
​Bůh se dává poznat v dějinách: s Noemem uzavírá smlouvu na záchranu všeho živého stvoření. Povolává Abraháma a ustanovuje ho „otcem mnohých národů“ (Gn 17,5b), aby v něm těmto „všem pokolením země“ mohl požehnat (Gn 12,3b). Národ Izrael vzešlý z Abraháma se stává zvláštním Božím vlastnictvím. Bůh se představuje Mojžíšovi svým vlastním jménem. Jeho tajemné jméno se nejčastěji přepisuje jako → Jahve, „Jsem, který jsem“ (Ex 3,14). Vysvobozuje Izrael z egyptského otroctví, na Sinaji s ním Mojžíšo­vým prostřednictvím uzavírá smlouvu a dává mu Zákon. Bůh neustále posílá svému národu proroky, aby jej volali k obrácení a k obnově smlouvy. Proroci zvěstují, že Bůh uzavře novou a věčnou smlouvu, která bude mít za následek radikální obnovu a definitivní spásu. Tato smlouva se týká všech lidí.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 54 – 64
„Bůh, který skrze Slovo všechno tvoří (srov. Jan 1,3) a udržuje, dává lidem ve stvořených věcech trvalé svědectví o sobě (srov. Řím 1,19-20). Protože chtěl otevřít cestu nadpřirozené spásy, zjevil kromě toho již na začátku sám sebe prarodičům.“ Vybídl je k důvěrnému společenství se sebou samým a přitom je oděl zářící milostí a spravedlností.

Toto zjevení nebylo přerušeno hříchem našich prarodičů. Bůh totiž „po jejich pádu v nich vzbudil naději na spásu příslibem vykoupení (srov. Gn 3,15) a neustále pečoval o lidský rod, aby dal věčný život všem, kteří hledají spásu trpělivým konáním dobrých skutků (srov. Řím 2,6-7)“. „A když ti člověk odepřel poslušnost a ztratil tvé přátelství, tys ho nenechal napospas smrti. Slitoval ses nad lidmi… Častokrát jsi jim nabízel smlouvu.“

Když byla hříchem rozbita jednota lidského pokolení, Bůh nejprve zve lidstvo ke spáse svou neustálou přítomností v jednotlivých etapách lidských dějin. Smlouva s Noemem po potopě vyjadřuje zásadu Božího řádu spásy (ekonomie) vůči „národům“, to znamená vůči lidem seskupeným „v různých zemích, různého jazyka a různých čeledí“ (Gn 10,5).

Tento řád rozličných národů, zároveň kosmický, společenský a náboženský, má za úkol omezovat pýchu padlého lidstva, které je svorné ve své zvrácenosti a chtělo by samo vybudovat jednotu v babylonském stylu. Avšak následkem hříchu, ať už mnohobožství nebo zbožňování národa a jeho vůdce, ohrožují neustále pohanskou zkažeností tento prozatímní řád spásy.

Smlouva s Noemem zůstává v platnosti po celý čas národů, až do všeobecného vyhlášení evangelia. Písmo svaté uctívá některé velké postavy „národů“, jako „spravedlivého Ábela“, krále-kněze Melchizedecha, předobraz Krista, nebo spravedlivého muže „Noema, Daniela a Joba“ (Ez 14,14). Písmo svaté tak ukazuje, jakých výšin svatosti mohou dosáhnout ti, kteří žijí podle Noemovy smlouvy v očekávání, že Kristus „rozptýlené Boží děti shromáždí vjedno“ (Jan 11,52).

Bůh, aby shromáždil rozptýlené lidstvo, vyvolil Abráma a povolal ho z jeho země, z jeho příbuzenstva a z domu jeho otce, aby z něho udělal Abraháma, to znamená „otce mnohých národů“ (Gn 17,5): „Skrze tebe dojdou požehnání všecky národy země“ (Gn 12,3 LXX).

Lid vzešlý z Abraháma bude nositelem příslibu daného patriarchům, stane se vyvoleným národem a bude povolán připravovat na to, aby se jednoho dne všechny Boží děti shromáždily v jednotě církve; tento lid bude kořenem, na který budou naroubováni pohané, kteří se stali věřícími.

Patriarchové a proroci i další velké postavy Starého zákona byli a vždy budou uctíváni ve všech liturgických tradicích církve jako svatí.

Po době patriarchů Bůh utváří Izrael jako svůj lid tím, že ho zachrání z egyptského otroctví. Uzavírá s ním smlouvu na Sinaji a dává mu skrze Mojžíše svůj zákon, aby ho uznával a aby mu sloužil jako jedinému, živému a pravému Bohu, starostlivému otci a spravedlivému soudci, a aby očekával slíbeného Spasitele.

Izrael je Boží kněžský národ, je nazýván „Hospodinovým jménem“ (Dt 28,10). Je to národ těch, kteří „první… poznali jméno Hospodina, našeho Boha“, národ „starších bratří“ v Abrahámově víře.

Bůh skrze proroky vychovává svůj lid v naději na spásu, v očekávání nové a věčné smlouvy určené všem lidem, smlouvy, která bude vepsána do srdcí. Proroci hlásají radikální vykoupení Božího lidu, očištění od všech jeho nevěrností, spásu, jež zahrne všechny národy. Nositeli této naděje budou především chudí a pokorní Páně. Svaté ženy jako Sára, Rebeka, Ráchel, Miriam, Debora, Anna, Judit a Ester si uchovaly živou naději na spásu Izraele, jejíž nejzářivějším obrazem je Maria.

KKC 70 – 72
Bůh kromě svědectví, které vydává sám o sobě ve stvořených věcech, zjevil sám sebe i našim prarodičům. Mluvil k nim; po pádu jim přislíbil spásu a nabídl jim svou úmluvu.

Bůh uzavřel s Noemem věčnou smlouvu, je to smlouva mezi Bohem a všemi živými bytostmi. Ta bude platit, pokud bude trvat svět.

Bůh vyvolil Abraháma a uzavřel s ním a jeho potomstvem smlouvu. Utvořil z něho svůj lid, jemuž zjevil skrze Mojžíše svůj zákon. Tento lid připravoval skrze proroky, aby přijal spásu určenou všemu lidstvu.

Člověk dokáže svým rozumem poznávat, že Bůh je, avšak už ne to, jaký Bůh skutečně je. Protože si Bůh přeje, abychom ho poznávali, zjevil se nám. [50-53,68-69]
​
KOMENTÁŘ
​Bůh se nám nemusel zjevovat, a přece to udělal – z lásky. Jako v láskyplném lidském vztahu můžeme poznat milovanou osobu pouze za předpokladu, že nám otevře své srdce, tak se rovněž dovídáme o nejvnitřnějších Božích myšlenkách jen díky tomu, že se nám věčný a tajemný Bůh z lásky otevřel. Bůh promlouval k Lidem od okamžiku stvoření po celé dějiny praotců až k dokonalému → sebezjevení ve svém Synu Ježíši Kristu. V něm nám vylil své srdce a jednou provždycky zjevil svou nejvnitřnější podstatu.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 50 – 53
Člověk může přirozeným světlem rozumu bezpečně poznat Boha z jeho díla. Existuje však ještě jiný řád poznání, kterého člověk svými vlastními silami vůbec nemůže dosáhnout, totiž řád Božího zjevení. Ze zcela svobodného rozhodnutí se Bůh zjevuje a dává člověku tím, že mu vyjevuje své tajemství, svůj dobrotivý plán se všemi lidmi, stanovený přede všemi věky v Kristu. Plně zjevuje svůj plán tím, že posílá svého milovaného Syna Ježíše Krista, našeho Pána, a Ducha svatého.

„Bůh se ve své dobrotě a moudrosti rozhodl zjevit sebe samého a oznámit tajemství své vůle (srov. Ef 1,9): že lidé prostřednictvím Krista, vtěleného Slova, mají v Duchu svatém přístup k Otci a stávají se účastnými božské přirozenosti (srov. Ef 2,18; 2 Petr 1,4).

Bůh, který „přebývá v nepřístupném světle“ (1 Tim 6,16), chce sdílet svůj božský život lidem, které svobodně stvořil, aby je ve svém jediném Synu přijal za adoptivní syny. Tím, že se Bůh zjevuje, chce, aby lidé byli schopni mu odpovědět, poznat ho a milovat ho víc, než by toho byli schopni sami od sebe.

Boží plán zjevení se uskutečňuje zároveň „činy i slovy, které navzájem vnitřně souvisí“ a vzájemně se objasňují. To vyžaduje zvláštní „božskou výchovu“: Bůh se sdílí člověku postupně, po etapách jej připravuje na přijetí nadpřirozeného zjevení, jímž dává poznat sama sebe a které vrcholí v osobě a poslání vtěleného Slova, Ježíše Krista. Svatý Irenej z Lyonu několikrát mluví o této „božské výchově“, když používá o Bohu a člověku obratu „zvykat si jeden na druhého“: „Boží Slovo přebývalo v člověku a stalo se Synem člověka, aby si člověk zvykl chápat Boha a Bůh aby si zvykl přebývat v člověku podle zalíbení Otce.“

KKC 68 – 69
Bůh se z lásky zjevil a daroval člověku. Nabízí tak definitivní a vyčerpávající odpověď na otázky člověka týkající se smyslu a cíle jeho života.

Bůh se zjevil člověku tím, že mu postupně činy i slovy zjevoval své tajemství.