Ježíš Kristus skutečně umřel na kříži a jeho mrtvé tělo bylo uloženo do hrobu. Dosvědčují to prameny. [627]
​
KOMENTÁŘ
​V Janově evangeliu 19,33nn vojáci výslovně potvrzují Ježíšovu smrt: mrtvému Ježíši probodnou kopím srdce a pozorují, jak z rány vytryskne krev a voda. Jan navíc poznamenává, že společně ukřižovaným zločincům byly přeraženy nohy, aby se urychlila jejich smrt. V Ježíšově případě to v daném okamžiku nebylo nutné, protože už podlehl smrti.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 627
Kristova smrt byla skutečnou smrtí, neboť ukončila jeho pozemskou lidskou existenci. Avšak díky spojení, které si osoba Syna zachovala se svým tělem, nedošlo k posmrtnému rozkladu jako u jiných, protože „nebylo možné, aby zůstal v moci smrti“ (Sk 2,24) a proto „božská moc uchránila Kristovo tělo od porušení“. O Kristu se může současně říci: „Byl vyrván ze země živých“ (Iz 53,8) i: „Mé tělo odpočine v naději, neboť nevydáš mě podsvětí napospas, nedopustíš, aby tvůj Svatý podlehl porušení“ (Sk 2,26-27). Ježíšovo vzkříšení „třetího dne“ (1 Kor 15,4; Lk 24,46) bylo toho znamením, protože se předpokládalo, že rozklad začíná od čtvrtého dne.

Křesťané nemají vyhledávat utrpení. Pokud jsou konfrontováni s nevyhnutelným utrpením a pokud ho připojí k Ježíšovu utrpení, mohou v něm objevovat smysl: „Vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích“ (1 Petr 2,21). [618]
​
KOMENTÁŘ
​Ježíš řekl: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě!“ (Mk 8,34). Úkolem křesťanů je zmírňovat utrpení ve světě. Jenže utrpení tu bude vždycky. Ve víře můžeme přijímat vlastní utrpení a sdílet utrpení druhých. Tímto způsobem se lidské utrpení sjednocuje s Kristovou spásnou láskou, a stává se tak součástí božské síly, která proměňuje svět k lepšímu.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 618
Kříž je jedinou obětí Krista, který je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi. Protože se však ve své vtělené božské osobě „jistým způsobem spojil s každým člověkem on sám“, dává všem lidem „možnost, aby se přičlenili k tomuto velikonočnímu tajemství způsobem, který zná Bůh“. Kristus vyzývá své učedníky, aby vzali svůj kříž a následovali ho, protože on sám trpěl za nás a zanechal nám tak příklad, abychom šli v jeho šlépějích. Kristus chce totiž přidružit ke své vykupitelské oběti právě ty, kteří z ní mají prospěch jako první. To se splnilo ve svrchované míře na jeho Matce, která je mnohem niterněji než kdokoliv jiný spjata s tajemstvím jeho vykupitelského utrpení. „Není jiné schodiště k výstupu do nebe než kříž.“

Kříž, na kterém byl nevinný Ježíš strašlivým způsobem popraven, je místem vrcholného ponížení a opuštěnosti. Kristus, náš Spasitel, si vyvolil kříž, aby na sebe vzal vinu světa a aby na sobě vytrpěl utrpení světa. Tak svou dokonalou láskou přivedl svět zpátky k Bohu. [613-617, 622-623]
​
KOMENTÁŘ
​Bůh nám nemohl projevit svou lásku přesvědčivěji, než že se v osobě Syna dal přibít na kříž. Kříž byl v antice tím nejpotupnějším a nejukrutnějším popravčím nástrojem. Římští občané nesměli být odsouzeni k trestu ukřižováním, ať se provinili jakkoliv závažným zločinem. Bůh tak vstoupil do nejpropastnějšího utrpení lidstva. Od té doby už nikdo nemůže říci: „Bůh neví, jak trpím.“
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​“KKC 613 – 617
Kristova smrt je zároveň velikonoční obětí, která dovršuje definitivní vykoupení lidí skrze beránka, který snímá hříchy světa, a obětí nové smlouvy, která znovu uvádí člověka do společenství s Bohem tím, že ho s ním smířila prostřednictvím krve prolité za všechny na odpuštění hříchů.

Tato Kristova oběť je jediná: dovršuje a převyšuje všechny oběti. Je to především dar samého Boha Otce, který vydává svého Syna, aby nás smířil se sebou. Zároveň je to oběť vtěleného Božího Syna, který dobrovolně a z lásky obětuje vlastní život svému Otci v Duchu svatém, aby napravil naši neposlušnost.

„Jako se totiž celé množství stalo neposlušností jednoho člověka hříšníky, tak zase poslušností jednoho se celé množství stane spravedlivými“ (Řím 5,19). Svou poslušností až k smrti splnil Ježíš zástupnou úlohu trpícího Služebníka, který „položil svůj život v oběť za vinu“ a „nesl hřích mnohých“, které „tím, že vezme na sebe jejich nepravosti, ospravedlní“. Ježíš napravil naše chyby a podal Otci zadostiučinění za naše hříchy.

Právě láska „až do krajnosti“ (Jan 13,1) dodává Kristově oběti hodnotu vykoupení, odčinění, usmíření a zadostiučinění. Při oběti svého života nás všechny znal a miloval. „Kristova láska nás nutí k tomuto úsudku: Jeden zemřel za všechny, umřeli tedy všichni“ (2 Kor 5,14). Žádný, byť sebesvětější člověk nemohl na sebe vzít hříchy všech lidí a vydat se jako oběť za všechny. To, že v Kristu existuje božská osoba Syna, která přesahuje a zároveň i objímá všechny lidi a ustanovuje ho hlavou celého lidstva, umožňuje jeho vykupitelskou oběť za všechny.

„Svým přesvatým utrpením na dřevě kříže nám zasloužil ospravedlnění“ (sua sanctissima passione in ligno crucis nobis iustificationem meruit), učí tridentský koncil a zdůrazňuje jedinečnou povahu Kristovy oběti jako příčiny věčné spásy. A církev uctívá kříž zpěvem: „O crux, ave, spes unica“ (buď pozdraven, kříži, jediná naděje).

KKC 622 – 623
V tom spočívá Kristovo vykoupení: „přišel… aby dal svůj život jako výkupné za všechny“ (Mt 20,28), to je, aby miloval „svoje … až do krajnosti“ (Jan 13,1), aby byli „vykoupeni“ … „ze svého prázdného způsobu života“, jak ho „zdědili po předcích“ (1 Petr 1,18).

Poslušností své lásky k Otci „až k smrti na kříži“ (Flp 2,8) splnil Ježíš své smírné poslání trpícího Služebníka, který ospravedlní mnohé tím, že vezme na sebe jejich nepravost.“

Ježíš byl pravý člověk, proto na Olivové hoře prožíval skutečně smrtelnou úzkost tak jako každý člověk.
​
KOMENTÁŘ
​Ježíš musel bojovat o vnitřní přijetí Otcovy vůle týmiž lidskými silami jako každý z nás, aby dokázal položit svůj život za život světa. Ve své nejtěžší hodině, opuštěn celým světem a dokonce i svými přáteli, svedl Ježíš vítězný zápas a řekl „ano“. „Otče můj, nemůže-li mě tento kalich minout a musím ho vypít, ať se stane tvá vůle“ (Mt 26,42). -» 476
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​“KKC 612
Kalich nové smlouvy, který Ježíš předjímá při poslední večeři tím, že vydává sám sebe, přijímá z Otcových rukou při smrtelné úzkosti v Getsemanech tím, že „byl poslušný až k smrti“ (Flp 2,8). Ježíš se modlí: „Otče můj, jestliže je to možné, ať mě mine tento kalich!“ (Mt 26,39). Vyjadřuje tak hrůzu, jíž je smrt pro jeho lidskou přirozenost, která, stejně jako naše, je určena pro věčný život; ba víc, na rozdíl od naší, je naprosto nedotčena hříchem, který je příčinou smrti. Tuto přirozenost na sebe vzala božská osoba, „Původce života“, „Živého“. Tím, že Ježíš svou lidskou vůlí přijal Otcovu vůli, přijímá svou smrt jako vykupitelskou, aby „na svém těle vynesl hříchy na dřevo kříže“ (1 Petr 2,24).
„

V předvečer smrti Ježíš umyl učedníkům nohy; ustanovil -> EUCHARISTII a ustanovil kněžství nové smlouvy. [610-611]
​
KOMENTÁŘ
​Ježíš projevil svou lásku do krajnosti trojím způsobem. Když učedníkům umyl nohy a ukázal jim, že je mezi nimi jako ten, který slouží (srov. Lk 22,27). Když nad dary chleba a vína pronesl slova: „Toto je moje tělo, které se za vás vydává …“ (Lk 22,19b), a tím z této večeře učinil památku svého spásného utrpení, -> eucharistii. Když své apoštoly vyzval: „To čiňte na mou památku“ (1 Kor 11,24b), a tak je ustanovil -> Kněžími nové smlouvy.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​“KKC 610 – 611
Tuto svobodnou oběť sebe sama vyjadřuje Ježíš svrchovaným způsobem při večeři, kterou slavil s dvanácti apoštoly „v tu noc, kdy byl zrazen“ (1 Kor 11,23). V předvečer svého utrpení, když byl Ježíš ještě volný, učinil z této poslední večeře se svými apoštoly památku své dobrovolné oběti Otci pro spásu lidí: „To je mé tělo, které se za vás vydává“ (Lk 22,19). „To je má krev nové smlouvy, která se prolévá za všechny na odpuštění hříchů“ (Mt 26,28).

Eucharistie, kterou v tomto okamžiku ustanovuje, bude „památkou“ jeho oběti. Ježíš zahrnuje své apoštoly do své oběti a žádá je, aby ji stále zpřítomňovali. Tím Ježíš ustanovuje své apoštoly kněžími nové smlouvy: „A pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě“ (Jan 17,19).“

Ježíšova násilná smrt nebyla plodem jen tragických vnějších okolností. Ježíš byl „vydán, jak to Bůh předem rozhodl a předpověděl“ (Sk 2,23). Nebeský Otec „s tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem“ (2 Kor 5,21), abychom my, děti hříchu a smrti, měli život. Velikost oběti, jakou Bůh Otec požadoval od svého Syna, odpovídala velikosti Synovy oddanosti: „Co mám říci? Otče, vysvoboď mě od té hodiny? Ale právě kvůli té hodině jsem přišel“ (Jan 12,27). Na obou stranách je to láska, která se osvědčuje v krajní situaci kříže. [599-609, 620]
​
KOMENTÁŘ
​Aby nás Bůh zachránil ze smrti, vylil „lék nesmrtelnosti“ (Ignác z Antiochie) na náš svět smrti – svého Syna Ježíše Krista. Otec a Syn byli v tomto poslání nerozlučnými spojenci, plnými ochoty a touhy přijmout na sebe z lásky k člověku i nejkrajnější situaci. Bůh se odhodlal k výměně, aby nás navždy zachránil. Chtěl nám darovat svůj věčný život, abychom se mohli těšit z jeho radosti, a byl ochoten vytrpět naše umírání, naše zoufalství, naši opuštěnost a naši smrt, aby měl s námi podíl úplně na všem.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 599-609
Ježíšova násilná smrt nebyla plodem náhody v rámci nějaké nešťastné shody okolností. Patří k tajemství Božího plánu, jak to vysvětluje svatý Petr jeruzalémský Židům hned ve svém prvním svatodušním projevu: „On byl vydán, jak to Bůh předem rozhodl“ (Sk 2,23). Tento biblický jazyk však neznamená, že ti, kdo Ježíše vydali, byli jen pasivními vykonavateli scénáře předem sepsaného Bohem.

Před Bohem jsou všechny okamžiky času přítomny ve své aktuálnosti. On tedy stanovil svůj věčný plán „předurčení“ tak, že do něj zahrne svobodnou odpověď každého člověka na svou milost: „Skutečně, v tomto městě se spolčili Herodes a Poncius Pilát s pohany a s izraelským lidem proti tvému svatému služebníku Ježíšovi, kterého jsi pomazal za Mesiáše. Tak vykonali, co předem určila tvoje moc a tvé rozhodnutí“ (Sk 4,27-28). Bůh dopustil činy, které vzešly z jejich zaslepenosti, aby uskutečnil svůj plán spásy.

Božský plán spásy skrze zabití Služebníka, Spravedlivého, byl v Písmech předem ohlášen jako tajemství všeobecného vykoupení, to je vysvobození, které zbavuje lidi otroctví hříchu. Svatý Pavel hlásá ve vyznání víry, o němž říká, že je „sám přijal“, že „Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy“ (1 Kor 15,3). Ježíšova výkupná smrt naplňuje zvláště proroctví o trpícím Služebníkovi. Sám Ježíš ukázal smysl svého života i své smrti ve světle trpícího Služebníka. Po zmrtvýchvstání podal tento výklad učedníkům z Emauz, a potom samotným apoštolům.

Proto může svatý Petr vyjádřit apoštolskou víru v Boží plán spásy takto: „Víte přece, že jste ze svého prázdného způsobu života, jak jste ho zdědili po předcích, byli vykoupení ne snad nějakými věcmi pomíjejícími, stříbrem nebo zlatem, ale drahou krví Krista jako bezúhonného a neposkvrněného beránka. On byl ovšem k tomu vyhlédnut už před stvořením světa, ale pro vás se objevil teď na konci časů“ (1 Petr 1,18-20). Lidské hříchy spáchané po prvním hříchu jsou trestány smrtí. Bůh tím, že poslal svého vlastního Syna v postavení otroka — v takovém stavu tedy, v jakém bylo lidstvo padlé a zasvěcené smrti kvůli hříchu — „s tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha“ (2 Kor 5,21).

Ježíš nepoznal zavržení, jako kdyby sám byl zhřešil. Avšak ve vykupitelské lásce, která ho stále spojovala s Otcem, vzal na sebe naše odloučení od Boha kvůli hříchu, a to až do té míry, že mohl naším jménem říci na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mk 15,34). Když ho Bůh učinil takovým způsobem solidárním s námi hříšníky, „vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky“ (Řím 8,32), abychom byli „s Bohem usmířeni smrtí jeho Syna“ (Řím 5,10).

Tím, že Bůh vydal svého Syna za naše hříchy, ukazuje, že jeho plán spásy, který má s námi, je plán dobrotivé lásky, která předchází jakoukoliv naši zásluhu: „V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy (1 Jan 4,10). „Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme ještě byli hříšníky“ (Řím 5,8).

Tato láska nikoho nevylučuje; Ježíš to připomněl na závěr podobenství o ztracené ovci: „Stejně tak nechce váš nebeský Otec, aby zahynul jediný z těchto nepatrných“ (Mt 18,14). Prohlašuje, že „dává svůj život jako výkupné za všechny“ (Mt 20,28); tento poslední výraz „za všechny“ nikoho nevylučuje, neboť staví proti sobě celé lidstvo a osobu jediného Vykupitele, který se vydává proto, aby lidstvo spasil. Proto církev po vzoru apoštolů učí, že Kristus zemřel za všechny bez výjimky: „Není, nebyl a nebude žádný člověk, pro něhož by nebyl Kristus trpěl.“

Boží Syn sestoupil z nebe, ne aby konal svou vůli, ale vůli toho, který ho poslal. „Když přicházel na svět, řekl: ‘… Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli …’ A touto vůlí jsme posvěceni obětováním těla Ježíše Krista jednou provždy“ (Žid 10,5-10). Od první chvíle svého vtělení Syn plně přijímá ve svém vykupitelském poslání Boží plán spásy: „Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo“ (Jan 4,34). Ježíšova oběť „za hříchy celého světa“ (1 Jan 2,2) je výrazem jeho společenství lásky s Otcem: „Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život“ (Jan 10,17). „Ale ať svět pozná, že miluji Otce a jednám, jak mi Otec přikázal“ (Jan 14,31).

Tato touha bezvýhradně se ztotožnit s plánem vykupitelské lásky svého Otce proniká celým Ježíšovým životem, protože jeho vykupitelské lásky svého Otce proniká celým Ježíšovým životem, protože jeho vykupitelské utrpení je vlastním důvodem jeho vtělení: „Otče, vysvoboď mě od té hodiny! Ale právě kvůli té hodině jsem přišel“ (Jan 12,27). „Což nemám pít kalich, který mi podal Otec?“ (Jan 18,11). A ještě na kříži, dříve než bylo všechno dokonáno, říká: „Žízním“ (Jan 19,28).

Když Jan Křtitel souhlasil s tím, že udělí Ježíšovi křest stejně jako hříšníkům, spatřil v Ježíšovi Božího beránka a ukázal na něho jako na toho, který snímá hříchy světa. Vyjadřuje tím, že Ježíš je trpící Služebník, který se dává tiše vést na porážku a nese hříchy mnohých a současně velikonoční beránek, symbol vykoupení Izraele při první Veliké noci. Celý Kristův vyjadřuje jeho poslání: sloužit a dát svůj život jako výkupné za všechny.

Tím, že se Ježíš sjednotil ve svém lidském srdci s Otcovou láskou k lidem, „projevil jim lásku až do krajnosti“ (Jan 13,1), protože „nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí život“ (Jan 15,13). A tak se v utrpení a ve smrti stalo Ježíšovo lidství svobodným a dokonalým nástrojem jeho božské lásky, která chce, aby všichni lidé byli spaseni. On totiž svobodně přijal své utrpení a smrt z lásky ke svému otci a k lidem, které Otec chce spasit: „Nikdo mi život nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe“ (Jan 10,18). Odtud svrchovaná svoboda Božího Syna, když jde dobrovolně na smrt.

KKC 620
Naše spása pochází z iniciativy Boží lásky k nám, protože „on si nás zamiloval a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy“ (1 Jan 4,10). „Vždyť Bůh pro Kristovy zásluhy smířil svět se sebou“ (2 Kor 5,19).

Nikdo nesmí na „Židy“ svalovat kolektivní vinu za Ježíšovu smrt. Co však církev s jistotou vyznává, je spoluvina všech hříšníků na Ježíšově smrti. [597-598]
​
KOMENTÁŘ
​Prorocký stařec Simeon předpověděl, že Ježíš bude „znamením, kterému se bude odporovat“ (Lk 2,34b). Židovské autority skutečně odmítly Ježíše, avšak mezi farizeji se našli i jeho tajní přívrženci, například Nikodém nebo Josef z Arimatie. Na Ježíšově soudním procesu se podíleli různí římští i židovští představitelé a instituce (Kaifáš, Jidáš, velerada, Herodes, Poncius Pilát), jejichž individuální vinu zná jenom Bůh sám. Představa, že všichni tehdy či dnes žijící Židé nesou vinu na Ježíšově smrti, je zvrácená a biblicky neudržitelná.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KC 597-598
S ohledem na dějinnou složitost „Ježíšova procesu“, jak nám jej líčí evangelijní vyprávění, a na osobní vinu hlavních představitelů procesu (Jidáš, velerada, Pilát), kterou zná jen Bůh, nelze za něj připisovat odpovědnost všem jeruzalémským Židům, navzdory křiku zmanipulovaného davu a kolektivním výtkám obsaženým ve výzvách k obrácení po letnicích. Sám Ježíš ve svém odpuštění na kříži a Petr podle jeho příkladu uznali „nevědomost“ jeruzalémských Židů a jejich předáků. Tím méně lze na základě křiku lidu: „Jeho krev ať padne na nás a na naše děti (Mt 27,25), který znamená jen jakousi schvalovací formuli, rozšiřovat odpovědnost na ostatní Židy v čase a prostoru: Velmi dobře to církev vyjádřila na 2. vatikánském koncilu: „Nelze to, co bylo spácháno při jeho mučení, přičítat všem Židům bez rozdílu, ani tehdejším ani dnešním … Židé nesmějí být označováni ani za zavržené Bohem ani za prokleté, jako kdyby to vysvítalo ze svatého Písma.“

Církev v učitelském úřadu své víry a ve svědectví svých svatých nikdy nezapomněla, že „každý hříšník je příčinou a nástrojem … utrpení“ božského Vykupitele. Vzhledem k tomu, že naše hříchy urážejí samého Krista, neváhá církev křesťanům připsat mnohem těžší odpovědnost za Ježíšovu popravu, kterou oni sami často svalovali jen a jen na Židy: Je jasné, že mnohem větší vinu mají ti, kteří často upadají do svých hříchů. Jelikož naše viny přivedly Ježíše k popravě na kříži, pak ti, kteří se utápějí v nepravostech, znovu křižují svými hříchy Božího Syna ve svých srdcích, nakolik v nich přebývá, a uvádějí ho v posměch. Je třeba přiznat, že náš vlastní zločin v tomto případě je větší než ten, kterého se dopustili Židé. Ti totiž — jak dosvědčuje svatý Pavel — by nebyli ukřižovali Ježíše, kdyby ho byli poznali jako božského krále. Avšak my křesťané, ačkoliv vyznáváme, že ho známe, ve skutečnosti ho svými skutky zapíráme a vztahujeme na něj své násilnické ruce. A nebyli to jen zlí duchové, kteří ho ukřižovali; byls to i ty s nimi, který jsi ho ukřižoval a ještě ho přibíjíš na kříž, když si libuješ v neřestech a hříších.