Ježíš postavil své okolí před rozhodující otázku: buď koná z Božího zplnomocnění, neboje podvodník, rouhač a narušitel Zákona a pak musí být podle Zákona volán k odpovědnosti. [574-576]
​
KOMENTÁŘ
​V mnoha ohledech byl Ježíš pro tradiční židovství své doby čirou provokací. Odpouštěl hříchy, což bylo vyhrazeno pouze Bohu, relativizoval předpisy týkající se sobotního dne odpočinku, vystavoval se podezření z rouhačství a bylo mu předhazováno, že je falešným prorokem. To všechno jsou zločiny, na které se podle židovského Zákona vztahoval trest smrti.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 574-576
Již na počátku Ježíšovy veřejné činnosti se někteří farizeové a někteří Herodovi přívrženci dohodli s kněžími a zákoníky, že ho dají usmrtit. Někteří zlovolní lidé podezřívali Ježíše kvůli některým skutkům, že je posedlý zlým duchem. Je obviňován z rouhání a z falešného prorokování, tedy z náboženských zločinů. které Zákon trestal smrtí ukamenováním.

Mnoho Ježíšových skutků i slov tedy patřilo ke „znamení, kterému se bude odporovat“ (Lk 2,34), a to mnohem více v očích náboženských předáků z Jeruzaléma, těch, které evangelium sv. Jana často nazývá „Židy“, než v očích prostého lidu. Jeho vztahy k farizeům jistě nebyly jenom polemické. Jsou to právě farizeové, kteří ho upozorňují na nebezpečí, jemuž se vystavuje. Ježíš některé z nich chválí, jako zákoníka z Mk 12,34, a vícekrát stoluje v domě farizeů. Ježíš potvrzuje některé nauky, které zastávala tato náboženská elita Božího lidu: vzkříšení z mrtvých, formy zbožnosti (almužnu, modlitbu a půst), zvyk obracet se k Bohu jako k Otci, charakteristický pro přikázání lásky k Bohu a bližnímu.

Mnohým v Izraeli se zdálo, že Ježíš jedná proti základním institucím vyvoleného národa: — proti poslušnosti Zákonu v celé úplnosti jeho písemných předpisů a — v případě farizeů — ve výkladu ústního podání; — proti ústřednímu významu jeruzalémského chrámu jako svatého místa, kde přebývá Bůh výsadním způsobem; — proti víře v jediného Boha, jehož slávu nemůže sdílet žádný člověk.

Ježíš si vybral svátek velikonoc svého izraelského národa jako symbol pro to, co se s ním mělo stát ve smrti a ve zmrtvýchvstání. Tak jako byl jeho národ vysvobozen z egyptského otroctví, vysvobozuje Ježíš i nás z otroctví hříchu a z moci smrti. [571-573]
​
KOMENTÁŘ
​Židovské velikonoce byly svátkem, který připomínal osvobození Izraele od egyptského jha. Ježíš šel do Jeruzaléma, aby nás osvobodil mnohem hlubším způsobem. Spolu s učedníky slavil velikonoční večeři, avšak místo obětování obvyklého velikonočního beránka se sám stal tím pravým obětním Beránkem. Jako „náš velikonoční Beránek – Kristus – je už obětován“ (1 Kor 5,7b), aby jednou provždy usmířil Boha s člověkem.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 571-573
Velikonoční tajemství kříže a zmrtvýchvstání Krista je středem radostné zvěsti, kterou mají apoštolové a po nich církev hlásat světu. Boží plán spásy byl splněn jednou provždy výkupnou smrtí Ježíše Krista, Božího Syna.

Církev zůstává věrná „výkladu všech Písem“, který podal Ježíš jak před svou Velkou nocí, tak po ní: „Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?“ (Lk 24,26). Ježíšovo utrpení nabylo svou konkrétní historickou podobu tím, že byl „zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona“ (Mk 8,31), kteří ho vydali „pohanům“, aby se mu „posmívali, zbičovali a ukřižovali ho“ (Mt 20,19).

Víra se tedy může snažit zkoumat okolnosti Ježíšovy smrti, jak je věrně podávají evangelia a jak je osvětlují jiné historické prameny, aby tak lépe pochopila smysl vykoupení.

Ano. Ježíš natřikrát oznámil své utrpení a smrt, ještě než se vědomě a dobrovolně (Lk 9,51) vydal na místo svého utrpení. [557-560, 569-570]
​
KOMENTÁŘ
​
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 557-560
„Když se přibližovala doba, kdy měl být vzat vzhůru, pevně se [Ježíš] rozhodl jít do Jeruzaléma“ (Lk 9,51). Tímto rozhodnutím naznačil, že vstupuje do Jeruzaléma a je ochoten zemřít. Třikrát už předpověděl své utrpení a své vzkříšení. Když směřoval k Jeruzalému, řekl: „Není možné, aby prorok zahynul mimo Jeruzalém“ (Lk 13,33).

Ježíš připomíná umučení proroků, kteří byli v Jeruzalémě zabiti. Přesto nepřestává vyzývat Jeruzalém, aby se kolem něho shromáždil: „Kolikrát jsem chtěl shromáždit svoje děti, jako shromažďuje kvočna svoje kuřátka, ale nechtěli jste“ (Mt 23,37b). Když už má Jeruzalém na dohled, Ježíš pláče nad městem a ještě jednou vyjádří touhu svého srdce: „Kéž bys v tento den poznalo i ty, co je pro tebe k pokoji! Nyní však je to tvým očím skryté“ (Lk 19,42).

Jak přijme Jeruzalém svého Mesiáše? I když se Ježíš vždycky vyhýbal snahám lidu provolat ho králem, volí přesto čas a podrobně připravuje svůj mesiášský vstup do města „svého předka Davida“ (Lk 1,32). Je pozdravován jako Davidův syn, jako ten, který přináší spásu („Hosanna“ znamená: „Nuže, spas!“, „Dej nám spásu!“). A nyní „král slávy“ (Ž 24,7-10) vjíždí do svého města na oslátku: nedobývá siónskou dceru, obraz své církve, ani lstí, ani násilím, nýbrž pokorou, jež vydává svědectví pravdě. Proto jsou toho dne poddanými jeho království děti a „Boží chudí“, kteří ho s jásotem pozdravují, jako ho andělé ohlašovali pastýřům. Jejich volání: „Požehnaný, kdo přichází v Hospodinově jménu“ (Ž 118,26), přebírá církev v „Sanctus“ eucharistické liturgie jako úvod k památce Veliké noci Páně.

Ježíšův vjezd do Jeruzaléma totiž ukazuje, že přichází království, které se král–Mesiáš chystá uskutečnit Velikou nocí (paschou — přechodem) své smrti a vzkříšení. Oslavou Ježíšova vstupu do Jeruzaléma, na květnou neděli, liturgie církve zahajuje Svatý týden.

KKC 569-570
Ježíš vstupoval do Jeruzaléma dobrovolně, přestože věděl, že tam podstoupí násilnou smrt pro odpor hříšníků.

Ježíšův vjezd do Jeruzaléma ukazuje příchod království, které se král–Mesiáš, přivítaný ve svém městě dětmi a lidmi pokorného srdce, chystá uskutečnit „paschou“ své smrti a svého vzkříšení.