Tomu, kdo odmítá lásku, nedokáže pomoci ani Kristus sám; takový člověk odsuzuje sám sebe
​
KOMENTÁŘ
​Protože Ježíš Kristus je „cesta, pravda a život“ (Jan 14,6), ukáže se na něm, co před Bohem obstojí, a co ne. Podle měřítka jeho života vyjde na denní světlo plná pravda o všech lidech, věcech, myšlenkách a událostech. -» 157, 163
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 678 – 679
Po prorocích a Janu Křtiteli ohlásil Ježíš ve svém kázání soud posledního dne. Tehdy bude odhaleno, jak se každý choval a co je skryto v jeho srdci. Tehdy bude odsouzena zaviněná nevěra, která si nevážila některé Bohem nabízené milosti. Vztah k bližnímu odhalí, zda byla milost a božská láska přijata nebo odmítnuta. V poslední den Ježíš řekne: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40).

Kristus je Pánem věčného života. Jako Vykupiteli světa mu náleží plné právo definitivně soudit skutky i srdce lidí. Toto právo totiž „získal“ svým křížem. Také Otec „všechen soud odevzdal Synovi“ (Jan 5,22). Avšak Syn nepřišel proto, aby soudil, nýbrž aby dával spásu a život, který je v něm. Odmítáním milosti v nynějším životě se každý již sám odsuzuje – dostane (odplatu) podle svých skutků a může se odsoudit i k věčné záhubě, jestliže odmítne Ducha lásky.

KKC 681 – 682
V den soudu, na konci světa, přijde Kristus ve slávě, aby dovršil konečné vítězství dobra nad zlem, které rostly společně v průběhu dějin jako obilí a koukol.

Až přijde oslavený Kristus na konci časů soudit živé i mrtvé, zjeví skryté úmysly srdcí a každému člověku odplatí podle toho, jak přijímal nebo odmítal milost.

Až nastane konec světa, přijde Kristus – a všichni ho uvidí. [675-677]
​
KOMENTÁŘ
​Mezi dramatické otřesy (srov. Lk 18,8; Mt 24,3-14), které oznamuje Písmo svaté, patří: zloba, která vyjde nepokrytě najevo, zkoušky a pronásledování, které protříbí víru mnoha lidí. To je ovšem pouze temná stránka nové skutečnost, v níž se konečné Boží vítězství nad zlem projeví v celé své síle. Boží sláva, pravda a spravedlnost se naplno rozzáří. S Kristovým příchodem přijde „nové nebe a nová země“.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 675 – 677
Před Kristovým příchodem musí církev projít závěrečnou zkouškou, která otřese vírou mnohých věřících. Pronásledování, které provází její putování po zemi, odhalí „tajemství nepravosti“ v podobě náboženského podvodu, přinášejícího lidem zdánlivé řešení jejich problémů za cenu odpadnutí od pravdy. Největším náboženským podvodem je antikristův podvod, to je falešné mesiášství, jímž člověk oslavuje sám sebe místo Boha a jeho Mesiáše, který přišel v těle.

Tento antikristovský podvod vyvstává pokaždé, když někdo předstírá, že v průběhu dějin splní mesiášskou naději, která se může naplnit pouze mimo dějiny, a to eschatologickým (posledním) soudem; církev zavrhla i umírněnou podobu tohoto falšování očekávaného království nazývanou „mileniarismus“, zvláště ve formě politického, „od základu zvrhlého“ sekularizovaného mesiášství.

Církev vejde do slávy království jedině prostřednictvím těchto posledních velikonoc, v nichž bude následovat svého Pána v jeho smrti a vzkříšení. Království se tedy neuskuteční nějakým dějinným trumfem církve, cestou vzestupného pokroku, nýbrž Božím vítězstvím nad posledním řáděním zla, po kterém jeho Nevěsta sestoupí z nebe. Boží vítězství nad vzpourou zla bude mít podobu posledního soudu, a to po závěrečném kosmickém otřesu tohoto pomíjejícího světa.

Ježíš Kristus je Pánem světa a Pánem dějin, protože všechno bylo stvořeno pro něho. Všichni lidé jím byli vykoupeni a budou jím souzeni. [668-674,680]
​
KOMENTÁŘ
​Je nad námi jako jediný, před kterým se klaníme na kolenou; je s námi jako hlava své církve, v níž už nyní začíná Boží království; je před námi jako Pán dějin, protože definitivně rozdrtil mocnosti temnot a naplnil dějiny světa podle Božího plánu; vychází nám vstříc ve slávě a jednoho dne, který neznáme, přijde obnovit a naplnit svět. Jeho blízkost lze zakoušet především v Božím slově, v přijímání SVÁTOSTÍ, v péči o chudé a všude tam, kde se dva nebo tři shromáždí v jeho jménu (srov. Mt 8,20).
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 668 – 674
„Vždyť právě proto Kristus umřel a vstal k životu, aby se stal Pánem nad mrtvými i nad živými“ (Řím 14,9). Kristovo nanebevstoupení znamená, že se svým lidstvím podílí na moci a vládě samotného Boha. Ježíš Kristus je Pán: má všechnu moc na nebi i na zemi. Je povýšen „vysoko nad všechna knížata, mocnosti, síly, panstva“, protože Otec „všechno podřídil pod jeho nohy“ (Ef 1,21-22). Kristus je Pán vesmíru i dějin. V něm nacházejí dějiny člověka, ale i celé stvoření své opětné soustředění jako v Hlavě, své transcendentní (přesažné) dovršení.

Jako Pán je Kristus také hlavou církve, která je jeho tělem. Po svém nanebevstoupení a oslavení, když takto splnil své poslání, zůstává na zemi ve své církvi. Vykoupení je zdrojem vlády, kterou Kristus v síle Ducha svatého vykonává nad církví. „Kristovo království je již dnes tajemně přítomné“ v církvi, která je „zárodek a počátek tohoto království na zemi“.

Po nanebevstoupení vstoupil Boží plán do své konečné fáze. Jsme již v „poslední hodině“ (1 Jan 2,18). „Žijeme tedy už v poslední době, obnova světa je už neodvolatelně stanovena a jakýmsi reálným způsobem se v tomto věku předjímá: církev se totiž už na zemi vyznačuje opravdovou svatostí, třebaže nedokonalou.“ Kristovo království, jež hlásá církev, již projevuje svou přítomnost zázračnými znameními.

Kristovo království je už přítomno v církvi, nicméně ještě není dovršeno příchodem Krále na zem „s velikou mocí a slávou“ (Lk 21,27). Toto království je ohrožováno silami nepravosti, i když tyto síly byly radikálně přemoženy Kristovou Velikou nocí. Až do chvíle, kdy mu bude všechno podrobeno, „dokud však nenastane nové nebe a nová země, v nichž bude sídlit spravedlnost, putující církev ve svých svátostech a institucích, jež patří k tomuto věku, má podobu tohoto pomíjejícího světa. Žije mezi tvorstvem, které dosud sténá, trpí bolest a čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě“. Proto se křesťané modlí, zvláště při slavení eucharistie, aby urychlili Kristův návrat, a říkají mu: „Pane, přijď“ (Zj 22,20).

Kristus před svým nanebevstoupením prohlásil, že ještě nenadešla chvíle slavného nastolení mesiášského království očekávaného Izraelem, které mělo podle proroků přinést všem lidem konečný řád spravedlnosti, lásky a pokoje. Nynější čas je, podle Pána, časem Ducha a svědectví, ale také časem ještě poznamenaným „vnějšími strastmi“ a zkouškou zla, čehož není církev ušetřena. Je to začátek bojů posledních dnů. Je to čas čekání a bdělosti.

Ode dne nanebevstoupení je Kristův příchod ve slávě blízký, i když není naší věcí vědět „čas a okolnosti, jak je Otec z vlastní moci ustanovil“ (Sk 1,7). Tento eschatologický příchod může nastat každým okamžikem, i když je „pozdržen“ — on i konečná zkouška, která mu bude předcházet.

Příchod oslaveného Mesiáše je totiž v každé chvíli dějin pozastaven, až jej uzná „celý Izrael“ (Řím 11,26), jehož „část se zatvrdila“ (Řím 11,25) v nevěře vůči Ježíšovi. Po letnicích říká svatý Petr jeruzalémským Židům: „Obraťte se tedy a dejte se na pokání, aby vaše hříchy byly zahlazeny, aby přišla od Pána ona doba útěchy a aby vám poslal Mesiáše, který byl pro vás určen, Ježíše. Nebe ho musí přijmout až do té doby, kdy bude zase všechno obnoveno, jak o tom už dávno mluvil ústy svých svatých proroků“ (Sk 3,19-21). A svatý Pavel říká podobně: „To, že byli vyloučeni, přineslo světu smíření s Bohem. Co teprve bude znamenat, až budou znova přijati? To bude úplné vzkříšení z mrtvých!“ (Řím 11,15). Jedině vstup židů „v plném počtu“ (Řím 11,12) do mesiášské spásy, po vzoru plného počtu pohanů, umožní Božímu lidu dosáhnout „Kristovy plnosti“ (Ef 4,13), v níž „bude Bůh všechno ve všem“ (1 Kor 15,28).

KKC 680
Kristus Pán již vládne prostřednictvím církve, ale nejsou mu ještě podrobeny všechny věci tohoto světa. Vítězství Kristova království nenastane bez posledního útoku mocností zla.

Nanebevstoupení znamená vstup Ježíšova lidství do božské slávy, v níž navěky zůstává s Otcem. Ve svém Synu je nám Bůh lidsky blízký. Nadto Ježíš prohlašuje v Janově evangeliu: „A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě“ (Jan 12,32). [659-667]
​
KOMENTÁŘ
​V Novém zákoně vyznačuje Ježíšovo nanebevstoupení konec čtyřicetidenní mimořádné blízkosti Vzkříšeného s učedníky. V závěru této doby vstupuje Ježíš s celým Lidstvím do Boží slávy. Ježíš Kristus je nyní u Otce a odtud přijde jednoho dne „soudit živé i mrtvé“. Kristovo nanebevstoupení znamená, že Ježíš už není viditelně přítomen na zemi, a přece je tu.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 659 – 667
„Tak k nim Pán Ježíš mluvil. Potom byl vzat do nebe a zasedl po Boží pravici“ (Mk 16,19). Kristovo tělo bylo oslaveno hned v okamžiku jeho zmrtvýchvstání, jak to dokazují nové nadpřirozené vlastnosti, jež má jeho tělo od té doby trvale. Avšak během čtyřiceti dní, kdy s učedníky důvěrně jí a pije a učí je o království, zůstává jeho slávy ještě zahalena vnějšími rysy obyčejného lidství. Poslední Ježíšovo zjevení končí nezvratným vstupem jeho lidství do božské slávy, symbolizované oblakem a nebem, kde od té doby sedí po Boží pravici. Později se už jen jednou, zcela výjimečně, ukáže Pavlovi jako „nedochůdčeti“ (1 Kor 15,8) v posledním zjevení, kterým Pavla ustanovuje apoštolem.

To, jak je v té době sláva Zmrtvýchvstalého zastřená, vysvítá z tajemného výroku k Marii Magdaléně: „Ještě jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a oznam jim: ‘Vystupuji k svému Otci a k vašemu Otci, k svému Bohu a k vašemu Bohu’“ (Jan 20,17). To ukazuje, jak rozdílně se projevuje sláva vzkříšeného Krista a sláva Krista povýšeného na pravici Otce. Událost nanebevstoupení, současně historická i přesažná, označuje přechod od jedné ke druhé.

Nanebevstoupení zůstává úzce spojeno se sestoupením z nebe, které se uskutečnilo vtělením. Pouze ten, který „vyšel od Otce“, se může k Otci navrátit: Kristus. „Nikdo nevystoupil do nebe kromě toho, který sestoupil z nebe, totiž Syn člověka“ (Jan 3,13). Lidstvo ponechané svým přirozeným silám nemá přístup do „Otcova domu“, do Božího života a jeho blaženosti. Jedině Kristus mohl otevřít člověku tento přístup, aby nám dal naději, že i my, jeho údy, budeme spojeni v téže slávě tam, kam nás předešel on, jako naše Hlava a jako Prvorozený.

„Já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě“ (Jan 12,32). Vyzdvižení na kříž znamená a ohlašuje vyvýšení při nanebevstoupení a je jeho počátkem. Ježíš Kristus, jediný kněz nové a věčné smlouvy, „nevešel do svatyně, zbudované lidskýma rukama … ale do samého nebe, aby se teď staral o naše záležitosti u Boha“ (Žid 9,24). V nebi vykonává Kristus své kněžství bez přestání, „proto také je schopen přinést navždy spásu těm, kdo skrze něho přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval“ (Žid 7,25). Jako „velekněz budoucích hodnot“ (Žid 9,11) je středem a hlavním představitelem liturgie, která oslavuje Otce na nebesích.

Kristus teď sedí po pravici Otce. „Pravicí Otce rozumíme slávu a čest božství, kde ten, který existoval jako Boží Syn přede všemi věky jako Bůh a soupodstatný s Otcem, tělesně usedl poté, co se vtělil a co bylo jeho tělo oslaveno.“

Sedět po pravici Otce znamená zahájení Mesiášovy vlády, splněné vidění proroka Daniela o Synu člověka: Od věčného Boha „byla mu dána moc, sláva a království a sloužily mu všechny národy, kmeny i jazyky: jeho moc je moc věčná, a ta nepřestane, jeho království nebude zničeno“ (Dan 7,14). Od této chvíle se apoštolové stali svědky jeho království, které „bude bez konce“.

Kristovo nanebevstoupení označuje definitivní vstup Ježíšova lidství do nebeské slávy, odkud znovu přijde, ale která jej zatím ukrývá před zraky lidí.

Ježíš Kristus, hlava církve, vstupuje před námi do slavného království Otce, abychom my, údy jeho Těla, žili v naději, že jednou s ním budeme na věky.

Protože Ježíš Kristus vstoupil jednou provždy do nebeské svatyně, nepřestává se za nás přimlouvat jako prostředník, který nás ujišťuje, že na nás bude stále vylévat Ducha svatého.

„

Protože od té chvíle smrtí už nic nekončí, vrátila se na svět radost a naděje. A když smrt ztratila nad Ježíšem „svou moc“ (Řím 6,9), přišla o svou moci nad námi, pokud patříme k Ježíšovi. [655, 658]
​
KOMENTÁŘ
​
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 655
A konečně Kristovo zmrtvýchvstání — sám vzkříšený Kristus — je základem a zdrojem našeho budoucího vzkříšení: Kristus vstal z mrtvých „jako první z těch, kteří zesnuli … Jako totiž pro spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak zase pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu“ (1 Kor 15,20-22). Než se to splní, žije vzkříšený Kristus v srdci svých věrných. V něm křesťané zakoušejí „moc budoucího věku“ (Žid 6,5) a jejich život je Kristem unášen do lůna božského života: „Umřel za všechny, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sobě, ale pro toho, který za ně umřel a vstal z mrtvých“ (2 Kor 5,15).

KKC 658
Kristus, „prvorozený mezi vzkříšenými z mrtvých“ (Kol 1,18), je základem našeho vlastního vzkříšení, a to již nyní ospravedlněním naší duše, později oživením našeho těla.

Zmrtvýchvstalý Pán dovolil učedníkům, aby se ho dotýkali, jedl s nimi a ukázal jim na svém těle stopy svého utrpení. Přesto svým tělem už nepatří pozemskému životu, nýbrž se podílí na božském životě svého Otce.645-646
​
KOMENTÁŘ
​Zmrtvýchvstalý Kristus, který na svém těle nadále nese rány po ukřižování, už není vázán prostorem a časem. Jeho zmrtvýchvstání proto nebylo návratem do normálního pozemského života, nýbrž vstupem do nového způsobu bytí: „Víme totiž, že Kristus vzkříšený z mrtvých už neumírá, smrt nad ním už nemá vládu“ (Řím 6,9).
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 645 – 646
Vzkříšený Ježíš navazuje se svými učedníky přímé vztahy dotykem a společným jídlem. Tím je vyzývá, aby uznali, že není žádný přízrak, ale hlavně aby si ověřili, že vzkříšené tělo, v němž se jim představuje, je totéž, které bylo umučeno a ukřižováno, neboť dosud nese stopy po utrpení. Toto pravé a skutečné tělo má však zároveň nové vlastnosti oslaveného těla; není už umístěno v prostoru a čase, ale může se podle libosti zpřítomnit, kde chce a kdy chce, neboť jeho lidství už nemůže být zadrženo na zemi a patří už jen božské vládě Otce. Proto je také vzkříšený Ježíš svrchovaně svobodný a může se zjevovat, jak chce: v podobě zahradníka nebo v jiných podobách, na které byli učedníci zvyklí, a to proto, aby vzbudil jejich víru.

Kristovo vzkříšení nebylo návratem k pozemskému životu, jak tomu bylo při vzkříšeních, která vykonal před velikonocemi, při vzkříšení Jairovy dcery, mládence z Naimu, Lazara. Tyto skutky byly zázračné události, ale osoby, které byly předmětem těchto zázraků, se Ježíšovou mocí vrátily do „obyčejného“ pozemského života. A po nějakém čase znovu zemřely. Kristovo vzkříšení je podstatně odlišné. On ve svém vzkříšeném těle přechází ze stavu smrti do jiného života, mimo čas a prostor. Ježíšovo tělo je při vzkříšení naplněno mocí Ducha svatého; ve stavu své slávy se podílí na božském životě, takže svatý Pavel může o Kristu říci, že je to „člověk z nebe.

Neexistují žádné přímé důkazy Ježíšova zmrtvýchvstání ve smyslu výsledků exaktních věd. Avšak existují silná svědectví četných jednotlivců i skupin těch, kteří byli přímými účastníky jeruzalémských událostí. [639-644, 647, 656-657
​
KOMENTÁŘ
​Nejstarším křesťanským svědectvím o zmrtvýchvstání je list, který napsal sv. Pavel církevní obci v Korintu asi dvacet let po Ježíšově smrti: „Vyučil jsem vás především vtom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem; že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti. Pak se zjevil více než pěti stům bratřím najednou – většina z nich dosud žije, někteří však už zesnuli“ (1 Kor 15,3-6). Učedníci pochopili prázdný hrob jako první odkaz na Ježíšovo zmrtvýchvstání (Lk 24,5-6). I když se píše, že apoštol Jan už u prázdného hrobu „uviděl a uvěřil“ (Jan 20,8b), jistota o tom, že Ježíš žije, se upevnila teprve celou řadou jeho zjevení. Četná setkání se Zmrtvýchvstalým uzavírá Kristovo nanebevstoupení. A přece i po něm až do dnešních dnů se lze setkat se živým Pánem: Ježíš Kristus žije.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​“KKC 639 – 644
Tajemství Kristova vzkříšení je skutečná událost, spojená s historicky zjištěnými úkazy, jak dosvědčuje Nový zákon. Již kolem roku 56 může svatý Pavel psát křesťanům do Korinta: „Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem; že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti“ (1 Kor 15,3-4). Apoštol zde mluví o živé tradici zmrtvýchvstání, o níž se dověděl po svém obrácení před Damaškem.

„Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není tady, byl vzkříšen“ (Lk 24,5-6). První skutečností, se kterou se v rámci velikonočních událostí setkáváme, je prázdný hrob. Sám o sobě není přímým důkazem. Nepřítomnost Kristova těla v hrobě by se dala vysvětlit i jinak. Přesto však byl prázdný hrob pro všechny podstatným znamením. To, že jej učedníci objevili, byl první krok k uznání samé skutečnosti vzkříšení. Tak tomu bylo napřed u zbožných žen, pak i u Petra. „Učedník … kterého Ježíš miloval“ (Jan 20,2), tvrdí, že při vstupu do prázdného hrobu „viděl, že tam leží pruhy plátna“ (Jan 20,6, „viděl a uvěřil“ (Jan 20,8. To předpokládá, že podle stavu, v jakém byl prázdný hrob, poznal, že nepřítomnost Ježíšova těla nemohla být lidským dílem a že se Ježíš nevrátil do pozemského života, jako tomu bylo v případě Lazara.

Marie Magdaléna a zbožné ženy, které šly dokončit nabalsamování Ježíšova těla, jež bylo pohřbeno ve spěchu, protože na Velký pátek večer začínal sobotní klid, se setkaly se Zmrtvýchvstalým jako první. Tak se ženy staly prvními hlasatelkami Kristova zmrtvýchvstání i pro samotné apoštoly. Jim se Ježíš ukázal potom: napřed Petrovi a potom Dvanácti. Petr, který měl posilovat víru svých bratří, uviděl tedy Zmrtvýchvstalého dříve než oni, a na základě jeho svědectví společenství zvolalo: „Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi“ (Lk 24,34).

Vše, co se odehrálo v těch velikonočních dnech, zavazuje každého apoštola — a zvláště Petra — aby budoval novou éru, která začala velikonočním ránem. Jako svědkové Zmrtvýchvstalého zůstávají apoštolové základními kameny při budování jeho církve. Víra prvotního společenství věřících je založena na svědectví konkrétních lidí, křesťanům známých a většinou ještě mezi nimi žijících. Těmito svědky Kristova zmrtvýchvstání je především Petr s Dvanácti, avšak nejen oni: Pavel jasně mluví o více než pěti stech osobách, kterým se Ježíš zjevil najednou, kromě toho Jakubovi a všem apoštolům.

Po takových svědectvích není možné vysvětlovat Kristovo zmrtvýchvstání mimo fyzický řád a neuznat je jako historickou skutečnost. Z faktů vyplývá, že víra učedníků byla podrobena radikální zkoušce tím, že jejich Mistr trpěl a zemřel na kříži, jak jim to sám předem oznámil. Otřes vyvolaný utrpením Páně byl tak veliký, že učedníci (alespoň někteří z nich) neuvěřili hned zprávě o zmrtvýchvstání. Evangelia nám ani zdaleka nepředstavují společenství zachvácené mystickým vzrušením, nýbrž nám líčí, jak byli učedníci skleslí a vystrašení. Proto též nevěřili zbožným ženám vracejícím se od hrobu, a ta slova jim „připadala jako plané řeči“ (Lk 24,11). Když se Ježíš na velikonoční večer zjevil jedenácti apoštolům, „káral je pro jejich nevěru a tvrdost srdce, že nevěřili těm, kteří ho spatřili vzkříšeného“ (Mk 16,14).

I když jsou učedníci postaveni před skutečnost zmrtvýchvstalého Krista, přesto ještě pochybují, tak se jim to zdá nemožné: domnívají se, že vidí ducha. „Pro samou radost však tomu pořád ještě nemohli věřit a jen se divili“ (Lk 24,41). Stejnou zkoušku pochybnosti poznal i Tomáš a při posledním zjevení v Galileji, o němž píše Matouš, „někteří … pochybovali“ (Mt 28,17). Proto neobstojí domněnka, podle níž prý bylo zmrtvýchvstání „výplodem“ víry (nebo důvěřivosti) apoštolů. Právě naopak, jejich víra ve zmrtvýchvstání se zrodila — působením Boží milosti — z přímého zážitku skutečnosti vzkříšeného Krista.

KKC 647
„Ó vskutku blažená noc“, zpívá velikonoční chvalozpěv, „ta jediná směla znát čas i hodinu, kdy Kristus vstal z říše zemřelých.“ Nikdo totiž nebyl očitým svědkem samotné události zmrtvýchvstání, a žádný evangelista je nepopisuje. Nikdo nemohl říci, jak proběhlo fyzicky. Tím méně byla smysly postižitelná jeho nejniternější podstata, přechod k jinému životu. I když je zmrtvýchvstání historickou událostí, zjistitelnou podle znamení prázdného hrobu a na základě skutečnosti, jednotlivých setkání apoštolů se vzkříšeným Kristem, nicméně tím, jak dějiny přesahuje a překonává, zůstává ústředním předmětem víry. To je důvod, proč se vzkříšený Kristus nedává poznat světu, ale svým učedníkům, „těm, kdo zároveň s ním přišli z Galileje do Jeruzaléma; ti jsou nyní před lidem jeho svědky“ (Sk 13,31).

KKC 656 – 657
Předmětem víry ve vzkříšení je událost historicky dosvědčená učedníky, kteří se skutečně setkali se Zmrtvýchvstalým , a zároveň tajemně transcendentní (přesažná), poněvadž je vstupem Kristova lidství do Boží slávy.

Prázdný hrob a v něm odložená plátna samy o sobě znamenají, že Kristovo tělo Boží mocí uniklo poutům smrt a rozkladu. Je to příprava učedníků na setkání se Zmrtvýchvstalým.
„