Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného. Věřím v jednoho Pána, Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky: Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem: skrze něho všechno je stvořeno. On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe. Skrze Ducha svátého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem. Byl za nás ukřižován za dnů Poncia Piláta byl umučen a pohřben. Třetího dne vstal z mrtvých podle Písma. Vstoupil do nebe, sedí po pravici Otce. A znovu přijde, ve slávě, soudit živé i mrtvé a jeho království bude bez konce. Věřím v Ducha svátého, Pána a dárce života, který z Otce i Syna vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků. Věřím v jednu svátou, všeobecnou, apoštolskou církev. Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů. Očekávám vzkříšení mrtvých a život budoucího věku.
​
KOMENTÁŘ
​—
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​—

Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země. I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho; jenž se počal z Ducha svátého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Ponciem Pilátem, ukřižován umřeli pohřben jest; sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých; vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího; odtud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha svátého, svátou církev obecnou, společenství svátých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život věčný. Amen.
​
KOMENTÁŘ
​—
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​—

Vyznání víry sahají až k Ježíšovi, který své učedníky pověřil posláním křtít. Apoštolové při tom měli od lidí požadovat vyznání konkrétní víry, a sice víru v Otce, Syna a Ducha svátého (-»Trojice). [188-191]
​
KOMENTÁŘ
​Základem všech pozdějších formulí vyznání víry je vyznání Ježíše jako Pána a jeho misijního pověření. To zní: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svátého“ (Mt 28,19). Všechny formule vyznání víry v církvi jsou rozvinutím víry v trojjediného Boha. Vždycky začínají vyznáním Otce, který stvořil a udržuje svět, dále se vztahují k Synu, v němž jsme byli my sami i svět zachráněni, a ústí ve vyznání Ducha svátého, který představuje Boží přítomnost v církvi a ve světě.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 188-191
Řecké slovo „symbolon“ označovalo polovinu rozlomeného předmětu (např. pečeti), která sloužila jako poznávací znamení. Rozlomené části se přiložily k sobě, aby se tak ověřila nositelova totožnost. „Symbol víry“ je tedy znamením k zjištění totožnosti a znamením společenství věřících. Slovem „symbolon“ se později označoval soubor, sbírka nebo souhrn. „Symbol víry“ je soubor základních pravd víry. Z toho vyplývá, že tvoří první a základní opěrný bod katecheze.

Poprvé se „vyznání víry“ pronáší při křtu. „Symbol víry“ je především křestním symbolem. Protože se křest uděluje „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ (Mt 28,19), jsou pravdy víry, vyznáváme při křtu, seřazeny podle svého vztahu ke třem osobám Nejsvětější Trojice.

Vyznání je tedy rozděleno na tři části: „První část je věnována první božské osobě a obdivuhodnému dílu stvoření; druhá je vyhrazena druhé božské osobě a tajemství lidského vykoupení; třetí se zabývá třetí božskou osobou, zdrojem a základem našeho posvěcení.“ To jsou „tři části naší (křestní) pečeti“.

„Tyto tři části jsou navzájem odlišné, i když spolu souvisejí. Podle přirovnání, kterého často užívali církevní otcové, jim říkáme články. Jako máme v našich údech určité klouby (články), které je rozlišují a člení, tak byly správně a právem ve vyznání víry označeny jako články ty pravdy, které máme věřit obzvláště a způsobem jasně vymezeným.“ Podle starobylé tradice, dosvědčené již svatým Ambrožem, má Krédo dvanáct článků, vyjadřujíc tak symbolicky počtem apoštolů souhrn apoštolské víry.

Ve víře nejde o prázdná slova, nýbrž o skutečnost. V církvi se postupem času ustálila taková vyjádření víry, s jejichž pomocí na tuto skutečnost nahlížíme, vyjadřujeme ji, učíme se ji, předáváme ji, slavíme ji a naplňujeme životem. [170-174]
​
KOMENTÁŘ
​Bez závazných formulací se obsah víry vyprazdňuje. Proto církev klade velký důraz na určité věty, jejichž doslovné znění je většinou výsledkem úporného zápasu o to, aby Kristovo poselství bylo chráněno před nedorozuměními a pokřiveními. Tato přesná vyjádření víry jsou důležitá především tehdy, když se víra církve vnáší do nejrůznějších kultur, a přitom si má uchovat svou podstatu. Vždyť společná víra je základem jednoty církve.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 170-174
Nevěříme v nějaké formulace, ale ve skutečnosti, které jsou těmito formulacemi vyjádřené a kterých se „dotknout“ nám umožňuje právě víra. „Úkon víry věřícího neulpívá na vyjádřeném, ale dosahuje vyjádřené skutečnosti.“ Nicméně k těmto skutečnostem se přibližujeme pomocí formulací víry. Umožňují nám vyjadřovat a předávat víru, slavit ji ve společenství, a tak se s ní stále více ztotožňovat a hlouběji ji prožívat.

Církev,která je „sloupem a pevnou oporou pravdy“ (1 Tim 3,15), věrně uchovává „víru, která byla jednou (provždy) křesťanům svěřena“ (Jud 3). Církev uchovává v paměti Kristova slova a předává z generace na generaci apoštolské vyznání víry. Jako matka, která učí své děti mluvit a tím i chápat a komunikovat, i naše matka církev nás učí řeči víry, aby nás naučila víře rozumět a žít ji.

Po celá staletí, mnoha jazyky, v mnoha kulturách, kmenech a národech církev nepřestává vyznávat svou jedinou víru, kterou přijala od jediného Pána a předávala skrze jeden křest; ta je totiž zakořeněna v přesvědčení, že všichni mají jen jediného Boha a Otce. Svatý Irenej z Lyonu, svědek této víry, prohlašuje:
„Vždyť ačkoliv je církev rozšířena po celém světě a sahá až do všech končin země, protože dostala od apoštolů a jejich učedníků víru…, uchovává starostlivě toto hlásání a tuto víru, a jako by obývala jediný dům, věří jedním a tímž způsobem, jako by měla jednu duši a jedno srdce, a hlásá pravdy víry, učí jim a předává je jednomyslným hlasem, jako by měla jen jedna ústa.“

„Vždyť i když jsou ve světě různé jazyky, obsah tradice je jediný a týž. A nemají jinou víru nebo jinou tradici ty církve, jež jsou v Německu, ani ty, které jsou ve Španělsku, ani ty, které jsou u Keltů (v Galii), ani ty východní, v Egyptě, v Libyi, ani ty, které jsou ve středu světa…“ „Poselství církve je tedy věrohodné a spolehlivé, protože ukazuje celému světu jedinou cestu spásy.“

Vyznání víry jsou stručné formulace, jimiž všichni věřící společně vyznávají svou víru. [185-188, 192-197]
​
KOMENTÁŘ
​Tato stručná vyjádření nalezneme už v Pavlových listech. Raně křesťanské apoštolské vyznání víry se těší mimořádné úctě, protože je považováno za shrnutí víry apoštolů. Vysokého uznání dosáhlo velké vyznání víry, jelikož vyšlo z velkých koncilů dosud nerozdělené církve (nicejského roku 325, cařihradského roku 381) a až do dneška tvoří společný základ křesťanů Západu i Východu.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 186-188
Apoštolská církev již od počátku vyjadřovala a předávala svou víru v krátkých a pro všechny závazných formulích. Ale již velmi brzy církev také chtěla shrnout podstatu své víry do soustavně uspořádaných výtahů, určených hlavně čekatelům na křest. „Tento souhrn víry nebyl sepsán podle lidských názorů, nýbrž bylo z celého Písma vybráno to, co je v něm nejdůležitější, a tak bylo podáno v úplnosti jediné učení víry. A jako sémě hořčice obsahuje ve zcela malém zrnku mnoho větví, tak tento souhrn víry zahrnuje do několika slov celé poznání pravé zbožnosti obsažené ve Starém i Novém zákoně.“

Tyto souhrny víry se nazývají „vyznání víry“, protože shrnují víru, kterou vyznávají křesťané. Říká se jim také „Krédo“, podle jejich prvních slov (lat. credo = věřím). Nazývají se také „symboly víry“.

Řecké slovo „symbolon“ označovalo polovinu rozlomeného předmětu (např. pečeti), která sloužila jako poznávací znamení. Rozlomené části se přiložily k sobě, aby se tak ověřila nositelova totožnost. „Symbol víry“ je tedy znamením k zjištění totožnosti a znamením společenství věřících. Slovem „symbolon“ se později označoval soubor, sbírka nebo souhrn. „Symbol víry“ je soubor základních pravd víry. Z toho vyplývá, že tvoří první a základní opěrný bod katecheze.

KKC 192-197
Během staletí bylo mnoho vyznání nebo symbolů víry, jež odpovídaly na potřeby různých období: symboly různých apoštolských a starobylých církví, symbol „Quicumque“, také zvaný Atanášův, vyznání víry některých sněmů (toledského, lateránského, lyonského, tridentského) nebo některých papežů, jako „Fides Damasi“ nebo „Vyznání víry Božího lidu“ Pavla VI. (1968).

Žádné z vyznání jednotlivých období života církve nemůže být považováno za překonané a zbytečné. Pomáhají nám zůstávat dnes ve styku s vírou všech věků a prohlubovat ji prostřednictvím různých souhrnů, které z níbyly vytvořeny. Mezi všemi vyznáními jsou však dvě, která zaujímají zcela zvláštní místo v životě církve:

Apoštolské vyznání víry, které se tak nazývá proto, že je právem považováno za věrné shrnutí víry apoštolů. Je starobylým křestním vyznáním římské církve. Právě díky tomu se těší veliké vážnosti: „Je to vyznání, které opatruje římská církev, v níž měl svůj stolec Petr, první z apoštolů, a kam přinesl i společné vyjádření víry.“

Vyznání víry nazývané nicejsko-cařihradské odvozuje svou velikou vážnost ze skutečnosti, že je plodem prvních dvou ekumenických koncilů (325 a 381). Dodnes je společné všem východním i západním církvím.

Náš výklad víry bude postupovat podle apoštolského vyznání, které je takřka „nejstarším římským katechismem“. Tento výklad však bude doplňován stálými odkazy na nicejsko-cařihradské vyznání víry, jež je v mnoha bodech jasnější a podrobnější.

Přijměme vyznání své víry, která dává život, jako v den křtu, kdy byl celý náš život podřízen „pravidlu nauky“ (Řím 6,17). Modlit se s vírou „Věřím v Boha“ znamená vstupovat do společenství s Bohem Otcem, Synem a Duchem svatým a také s celou církví, jež nám víru předává a v jejímž lůně věříme: Toto vyznání je duchovní pečeť, je to rozjímání našeho srdce a stále přítomná stráž: je to určitě poklad naší duše.