Ano. Lidský rozum může s jistotou poznávat Boha. [31-36,44-47]
KOMENTÁŘ
Svět nemůže mít svůj původ a cíl sám v sobě. Ve všem, co existuje, se skrývá víc, než je na první pohled patrné. Řád, krása a vývoj světa poukazují nad své bytí, k Bohu. Každý člověk je otevřený pravdě, dobru a kráse. Slyší v sobě hlas svědomí, které ho nabádá k dobru a varuje před zlem. Ten, kdo moudře následuje tuto stopu, dojde k Bohu.
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
KKC 31 – 36
Když člověk, stvořený k Božímu obrazu, povolaný k tomu, aby Boha poznával a miloval, ho hledá, objeví určité „cesty“, po nichž lze dojít k poznání Boha. Bývají také nazývány „důkazy Boží existence“, ne ve smyslu důkazů, jaké si vyžadují přírodní vědy, nýbrž ve smyslu „konvergentních (sbíhavých) a přesvědčivých závěrů“, které umožňují dosáhnout opravdové jistoty. Východiskem těchto „cest“, jak se přiblížit Bohu, je stvoření: hmotný svět a lidská osoba.
Svět: vyjde-li se od pohybu, vzniku, nahodilosti, řádu a krásy světa, lze dospět k poznání Boha, který je původcem a cílem vesmíru. Svatý Pavel tvrdí o pohanech: „Neboť co se může o Bohu poznat, je pro ně jasné, protože jim to Bůh (sám) zjevil. Co je totiž u něho neviditelné – jeho věčná moc a jeho božské bytí – to je možné už od počátku světa poznat světlem rozumu z toho, co stvořil“ (Řím 1,19-20). A svatý Augustin: „Ptej se krásy země, moře, ovzduší, který je všude; ptej se krásy nebe… ptej se všech těchto skutečností. Všechny ti odpoví: Jen si nás prohlížej a pozoruj, jak jsme krásné. Jejich krása je jako jejich vyznání (confessio). A kdo tedy stvořil tyto tak krásné, i když pomíjivé tvory, ne-li Někdo, kdo je krásný [‘pulcher’] neměnným způsobem.“
Člověk: svou otevřeností k pravdě a kráse, svým smyslem pro mravní dobro, svou svobodou a hlasem svého svědomí, svou touhou po nekonečnu a po štěstí se člověk ptá, zda existuje Bůh. Tím vším vnímá známky své nehmotné duše. „Zárodek věčnosti, který v sobě nosí a jejž nelze převést na pouhou hmotu“, jeho duše nemůže mít svůj původ, leč v Bohu.
Svět i člověk dosvědčují, že nemají v sobě ani svůj původ, ani svůj poslední cíl, ale že mají účast na samém Bytí, které nemá ani začátek, ani konec. Tak může člověk těmito různými „cestami“ dospět k poznání existence jedné skutečnosti, která je první příčinou a konečným cílem všeho a „kterou všichni nazývají Bůh“,
Člověk má schopnosti, které mu umožňují poznat, že existuje jeden osobní Bůh. Aby však s ním mohl člověk navázat důvěrný vztah, chtěl se mu Bůh zjevit a dát mu milost, aby mohl přijmout toto zjevení ve víře. Nicméně „důkazy“ Boží existence mohou disponovat k víře a pomáhat k zjištění, že víra není proti lidskému rozumu.
„Svatá církev, naše matka, zastává a učí, že Bůh, počátek a cíl všech věcí, může být s jistotou poznán ze stvořených věcí přirozeným světlem lidského rozumu.“ Bez této schopnosti by člověk nemohl přijmout Boží zjevení. Člověk má tuto schopnost, protože je stvořen „k Božímu obrazu“.
KKC 44 – 47
Člověk je svou přirozeností i svým povoláním náboženská bytost. Protože člověk pochází od Boha a jde k Bohu, nežije plně lidským životem, neprožívá-li svobodně svůj vztah k Bohu.
Člověk je stvořen, aby žil ve společenství s Bohem, v němž nachází své štěstí: „Když se k tobě přimknu celou svou bytostí, nečeká mne nikde bolest ani námaha; a můj život bude živý, naprosto plný tebe.“
Když člověk naslouchá poselství tvorstva a hlasu vlastního svědomí, může dosáhnout jistoty, že existuje Bůh, příčina a cíl všeho.
Církev učí, že jediný a pravý Bůh, náš Stvořitel a Pán, může být s jistotou poznán skrze svá díla díky přirozenému světlu lidského rozumu.