Ovšem. Anděly lze prosit o pomoc a o přímluvu u Boha. [334-336, 352]
​
KOMENTÁŘ
​Každý člověk dostává od Boha anděla strážce. Je dobré a smysluplné modlit se k andělu strážci za sebe i za ostatní. Andělé mohou dát o sobě vědět v životě křesťanů například jako poslové nějaké zprávy nebo jako pomáhající průvodci. S falešnými anděly ezoteriky nemá víra nic společného.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 334-336
Stejně se těší z tajemné a mocné pomoci andělů celý život církve.

Církev se spojuje v liturgii s anděly, aby se klaněla třikrát svatému Bohu; vzývá jejich pomoc (tak v „In paradisum deducat te angeli ?„ – Ať tě andělé doprovázejí do ráje – z pohřebních obřadů nebo také v „Hymnu cherubínů“ z byzantské liturgie) a slaví zvlášť památku některých andělů (sv. Michaela, sv. Gabriela, sv. Rafaela, andělů strážných).

Od svého počátku až k hodině smrti je lidský život obklopen ochranou andělů a jejich přímluvou. „Každý věřící má u sebe anděla jako ochránce a pastýře, aby ho vedl k životu.“ Křesťanský život má již zde na zemi ve víře podíl na blaženém společenství andělů a lidí sjednocených v Bohu.

Andělé jsou zcela duchovní Boží stvoření, obdařená rozumem a vůlí. Jsou netělesní, nesmrtelní a obvykle neviditelní. Žijí neustále v Boží přítom¬nosti a zprostředkovávají lidem Boží vůli a ochranu. [328-333, 350-351]
​
KOMENTÁŘ
​Anděl, jak napsal papež Benedikt XVI., „je jakoby osobní myšlenkou, kterou mě oslovuje Bůh“. Avšak i andělé se zcela obracejí ke svému Stvořiteli. Planou láskou k němu a ve dne v noci mu slouží. Jejich chvalozpěv nikdy neumlká. Andělé, kteří od Boha odpadli, se v Písmu svatém nazývají ďáblové nebo démoni.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 328-333
Existnce duchových, netělesných bytostí, které Písmo svaté obvykle nazývá anděly, je pravda víry. Svědectví Písma je tak jasné, jako jednomyslnost tradice.

Svatý Augustin o nich říká: „Anděl je název úkolu, ne přirozenosti. Ptáš-li se, jak se nazývá tato přirozenost, je to duch; ptáš-li se, jaký má úkol, je to anděl. Podle toho, co je, je duch, podle toho, co koná, je anděl.“ Andělé jsou celým svým bytím Boží služebníci a poslové. Protože „andělé v nebi stále hledí na tvář svého Otce“ (Mt 18,10), jsou „dbalí jeho rozkazů, poslušní na jeho slovo“ (Ž 103,20).

Jako bytosti čistě duchové mají rozum a vůli: jsou to bytosti osobní a nesmrtelné. Všechny viditelné tvory převyšují dokonalostí, jak o tom svědčí lesk jejich slávy.

Jako bytosti čistě duchové mají rozum a vůli: jsou to bytosti osobní a nesmrtelné. Všechny viditelné tvory převyšují dokonalostí, jak o tom svědčí lesk jejich slávy.

Od počátku stvoření a po celou dobu dějin spásy, zdáli či zblízka, hlásají andělé tuto spásu a slouží při uskutečňování Božího záměru: uzavírají pozemský ráj, chrání Lota, zachraňuje Hagar a její dítě, zachytí Abrahámovu ruku, skrze jejich službu je sdělován zákon, vedou Boží lid, ohlašují narození a povolání a pomáhají prorokům, abychom uvedli alespoň některé příklady. A konečně anděl Gabriel oznamuje narození Předchůdce Páně i samotného Ježíše.

Celý život vtěleného Slova od vtělení po nanebevstoupení je obklopen klaněním a službou andělů. Když Bůh uvádí svého Prvorozeného do světa, říká: „Ať se mu klanějí všichni Boží andělé“ (Žid 1,6). Jejich chvakozpěv při Kristově narození nepřestal znít ve chvalozpěvu církve: „Sláva na výsostech Bohu ?“ (Lk 2,14). Andělé ochraňují Ježíšovo dětství, obsluhují Ježíše na poušti, dodávají mu síly ve smrtelné úzkosti, i když by ho mohli zachránit z rukou nepřátel jako kdysi Izrael. Andělé také „evangelizují“ tím, že oznamují radostnou zvěst o vtělení a Kristově vzkříšení. Při Kristově návratu, který ohlašují, mu budou sloužit při jeho soudu.

KKC 350-351
Andělé jsou duchoví tvorové, kteří neustále oslavují Boha a slouží jeho spásným plánům, které má vzhledem k jiným tvorům: „Andělé spolupracují na všem, co je nám k dobru.“

Andělé obklopují Krista, svého Pána. Slouží mu především při naplňování jeho poslání spasit všechny lidi.

Naše víra nazývá „peklem“ stav definitivního odloučení se od Boha. Ten, kdo před tváří Boha jasně vidí lásku, a přece ji odmítá, sám se pro tento stav rozhoduje. [1033-1036]
​
KOMENTÁŘ
​Ježíš, který zná peklo, hovoří o něm jako o nejhlubší „temnotě“ (Mt8,12). Vyjádřeno našimi pojmy je spíše chladné než žhavé. V mrazivé skutečnosti vytušíme stav naprosté strnulosti a beznadějného odloučení od čehokoliv, co by v životě mohlo přinášet pomoc, úlevu, radost a útěchu. -» 161-162
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 1033-1036
Nemůžeme být spojeni s Bohem, jestliže se svobodně nerozhodneme milovat ho. Avšak nemůžeme milovat Boha, jestliže těžce hřešíme proti němu, proti svému bližnímu a proti sobě samým: „Kdo nemiluje, zůstává ve smrti. Každý, kdo nenávidí svého bratra, je vrah — a víte, že žádný vrah nemá v sobě trvalý a věčný život“ (1 Jan 3,14-15). Náš Pán nás upozorňuje, že budeme od něho odděleni, jestliže nepřispějeme na pomoc chudým a maličkým v jejich nouzi: jsou totiž jeho bratry. Zemřít ve smrtelném hříchu, aniž by byl smyt lítostí, a nepřijmout milosrdnou Boží lásku, to znamená zůstat navždy odděleni od Boha v důsledku našeho svobodného rozhodnutí. A tento stav konečného sebevyloučení ze společenství s Bohem a s blaženými je označován slovem „peklo“.

Ježíš často mluví o „pekle“, o „neuhasitelném ohni“, vyhrazeném tomu, kdo až do konce života odmítá uvěřit a obrátit se, tam mohou zahynout jak duše, tak tělo. Ježíš ohlašuje přísnými slovy, že „pošle své anděly, ti posbírají z jeho království … ty, kdo dělají nepravosti, a uvrhnou je do ohnivé pece“ (Mt 13,41-42), a že vynese rozsudek: „Pryč ode mne, vy zlořečení, do věčného ohně!“ (Mt 25,41).

Církev ve svém učení potvrzuje existenci pekla i jeho věčnost. Duše těch, kteří umírají ve stavu smrtelného hříchu, sestupují ihned po smrti do pekla, kde snášejí pekelné tresty, „věčný oheň“. Hlavním trestem pekla je věčné odloučení od Boha, neboť pouze v Bohu může mít člověk život a štěstí, pro které byl stvořen a po nichž touží.

Výpovědi Písma svatého a nauka církve o pekle jsou výzvou k odpovědnosti, s níž má člověk užívat své svobody se zaměřením na svůj věčný osud. Současně jsou i naléhavou výzvou k obrácení: „Vejděte těsnou branou. Neboť prostorná je brána a široká cesta, která vede k záhubě, a mnoho je těch, kdo tamtudy vcházejí. Jak těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málo je těch, kdo ji najdou“ (Mt 7,13-14). „Protože však neznáme den ani hodinu, je třeba, jak nás napomíná Pán, stále bdít, abychom si po skončení svého jediného pozemského života zasloužili přijít s ním ke svatební hostině a přidružit se k požehnaným, a ne, aby nám bylo rozkázáno jako špatným a lenivým služebníkům odejít do věčného ohně, do vnější temnoty, kde ‘bude pláč a skřípění zubů’.“

Nebe je Boží prostředí, příbytek andělů a svátých a cíl stvoření. Slovy „nebe a země“ označujeme veškeré stvoření. [325-327]
​
KOMENTÁŘ
​Nebe není místo kdesi ve vesmíru. Je to stav věčnosti. Nebe je tam, kde se děje Boží vůle bez nejmenšího odporu. Nebe je i tehdy, když život dosáhne nejvyšší intenzity a blaženosti – takový život ale nenajdeme na zemi. Jestliže se s Boží pomocí jednou dostaneme do nebe, čeká na nás to, „co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, a nač člověk nikdy ani nepomyslil, co všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují“ (1 Kor 2,9). -> 158,285
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 325-327
Apoštolské vyznání víry hlásá, že Bůh je Stvořitel „nebe i země“, a nicejsko-cařihradské vyznání víry říká výslovně: Stvořitel „všeho viditelného i neviditelného“.

V Písmu svatém znamená výraz „nebe a země“ všechno, co existuje, celé stvoření. Poukazuje také v rámci stvoření na pouto, které zároveň spojuje a rozlišuje nebe a zemi: „Země“ je svět lidí. „Nebe“ nebo „nebesa“ může označovat oblohu, ale také „místo“ vlastní Bohu, on je náš „Otec v nebesích“ (Mt 5,16), a proto označuje i „nebe“, které je eschatologickou (konečnou) slávou. A konečně se výrazem „nebe“ označuje také „místo“ duchových tvorů – andělů – kteří obklopují Boha.

Vyznání víry 4. lateránského koncilu tvrdí, že Bůh „na samém počátku časů stvořil z ničeho obojí řád stvoření, duchový i tělesný, to je anděly i pozemský svět; potom člověka, který se podílí na obojím, protože sestává z duše a těla“.