Ježíš z Nazareta je Syn, druhá božská osoba, ke které se obracíme, když se modlíme: „… ve jmé¬nu Otce i Syna i Ducha svátého“ (Mt 28,19).
​
KOMENTÁŘ
​Buď byl Ježíš podvodník, když se prohlásil Pánem nad -» sobotou a když neodmítal oslovení „Pán“, které příslušelo jen Bohu – nebo byl skutečně Bůh. K pohoršení došlo v okamžiku, když začal odpouštět hříchy. Tím se v očích svých současníků dopustil smrtelného provinění. Díky zázrakům a mocným činům, které konal, ale především díky zmrtvýchvstá¬ní učedníci poznali, kým Ježíš opravdu je, a začali ho uctívat jako Pána. Taková je i víra -> církve.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​—

Duch svátý je třetí osobou Nejsvětější Trojice (-»Trojice) a má stejnou božskou velikost jako Otec a Syn. [243-248, 263-264]
​
KOMENTÁŘ
​Objevíme-li v sobě Boží skutečnost, máme co dělat s působením Ducha svátého. Bůh nám „poslal do srdce Ducha svého Syna“ (Gal 4,6), aby zcela naplnil naše srdce. Křesťan nalézá v Duchu svátém hlubokou radost, vnitřní pokoj a svobodu. „Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase znova žít ve strachu. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: ‚Abba, Otče!'“ (Řím 8,15). V Duchu svátém, kterého přijímáme ve křtu a v -» biřmování, můžeme volat k Bohu „Otče“. -» 113-120,203-206,310-311
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 243-248
Před svým umučením Ježíš oznamuje, že pošle „jiného Parakléta“ (Přímluvce), Ducha svatého. Duch, který působí už od stvoření a který kdysi „mluvil skrze proroky“ (nicejsko-cařihradské vyznání víry), bude nyní pobývat mezi učedníky a bude v nich, aby je naučil všemu a uvedl je „do celé pravdy“ (Jan 16,13). Duch svatý je tak zjeven jako další božská osoba ve vztahu k Ježíši a k Otci.

Věčný původ Ducha se zjevuje v jeho poslání v čase. Duch svatý byl seslán na apoštoly a na církev jak Otcem ve jménu Syna, tak osobně Synem po návratu k Otci. Seslání osoby Ducha po Ježíšově oslavení zjevuje plně tajemství Nejsvětější Trojice.

Apoštolskou víru o Duchu definoval 2. ekumenický koncil v roce 381 v Cařihradě: „Věříme v Ducha svatého, Pána a dárce života, který vychází z Otce.“ Tím církev uznává Otce za „zdroj a původ veškerého božství“. Nicméně věčný původ Ducha svatého je spojen s věčným původem Synovým: „Duch svatý, který je třetí osobou Trojice, je Bůh, jeden a rovný Otci i Synu, téže podstaty a také téže přirozenosti ? Proto se neříká, že je pouze Duchem Otce, nýbrž že je zároveň Duchem Otce i Syna.“ Krédo cařihradského koncilu vyznává: „S Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován.“

Latinská tradice vyznání víry říká, že Duch „vychází z Otce i Syna (Filioque)“. Florentský koncil v roce 1439 vysvětluje: „Duch svatý má svou podstatu a své bytí zároveň od Otce i od Syna a od věčnosti vychází z obou jako z jediného principu a jediným vydechováním ? A protože všechno, co je Otcovo, kromě svého otcovství, dal sám Otec svému jednorozenému Synu, když ho zplodil, tedy i toto vychází Ducha svatého ze Syna dostává Syn od věčnosti od Otce, který ho od věčnosti zplodil.“

Výraz Filioque chybí ve vyznání víry vyhlášeném v Cařihradě v roce 381. Avšak na základě starobylé latinské a alexandrijské tradice to již dogmaticky vyznal papež sv. Lev v roce 447, dříve než Řím v roce 451 poznal a přijal během chalcedonského koncilu vyznání víry z roku 381. Užívání tohoto znění Kréda pozvolna vstupovalo do latinské liturgie (mezi 8. a 11. stoletím). Vsunutí „Filioque“ do nicejsko-cařihradského vyznání víry, které převzala latinská liturgie, zůstává dodnes předmětem sporů s pravoslavnými církvemi.

Východní tradice především zdůrazňuje, že ve vztahu k Duchu je prvním původcem Otec. Když vyznává, že Duch „vychází od Otce“ (Jan 15,26), tvrdí, že Duch vychází od Otce skrze Syna. Západní tradice více zdůrazňuje soupodstatné společenství Otce a Syna, když tvrdí, že Duch vychází z Otce i Syna (Filioque). Říká to „oprávněně a odůvodněně“; vždyť věčný řád božských osob v jejich soupodstatném společenství zahrnuje, že Otec je prvním původcem Ducha, nakolik je „počátek bez počátku“, ale také nakolik je Otcem jednorozeného Syna, je s ním „jediným počátkem“, z něhož vychází Duch svatý. Není-li toto oprávněné doplnění jednostranně zdůrazňováno, nenarušuje totožnost víry ve skutečnost téhož vyznávaného tajemství.

KKC 263-264
Seslání Ducha svatého, kterého Otec posílá jménem Syna a kterého Syn posílá „od Otce“ (Jan 15,26), zjevuje, že je s nimi jediný Bůh. „S Otcem i Synem je stejně uctíván a oslavován.“

„Duch svatý vychází z Otce jako z prvního počátku, a protože Otec ho od věčnosti dává Synu, vychází z Otce i Syna společně.“

Boha uctíváme jako Otce proto, že je Stvořitel a láskyplně se ujímá svého stvoření. Ježíš, Boží Syn, nás učí hledět na svého Otce jako na našeho Otce a oslovovat ho „Otče náš“.
​
KOMENTÁŘ
​Boha uctíváme jako Otce proto, že je Stvořitel a láskyplně se ujímá svého stvoření. Ježíš, Boží Syn, nás učí hledět na svého Otce jako na našeho Otce a oslovovat ho „Otče náš“.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​—

Nikoliv. Boží trojjedinost (-»Trojice) je tajemství. O Bohu ve třech osobách víme jenom díky Ježíši Kristu. [237]
​
KOMENTÁŘ
​Lidé nedokážou odhalit tajemství Boží Trojice pro¬středky vlastního rozumu. Pokud však přijmou Boží zjevení v Ježíši Kristu, poznávají racionální důvody tohoto tajemství. Kdyby Bůh byl sám a osamělý, nemohl by milovat od věčnosti. Osvíceni Ježíšem, objevujeme už ve -> Starém zákoně (např. Gn 1,2; 18,2; 2 Sam 23,2), ba dokonce v celém stvoření stopy Boží Trojice.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 237
Trojice je tajemství víry v nejvlastnějším slova smyslu, jedno „z tajemství skrytých v Bohu, které nelze poznat, není-li zjeveno Bohem“. Bůh zanechal nepochybně stopy svého trojjediného bytí v díle stvoření a ve svém zjevení v průběhu Starého zákona. Avšak hlubina jeho bytí jako Nejsvětější Trojice je nepřístupným tajemstvím pro pouhý rozum, stejně jako pro víru Izraele před vtělením Božího Syna a sesláním Ducha svatého.

Věříme v jednoho Boha ve třech osobách (-»Trojice). „Bůh není samota, nýbrž dokonalé společenství“ (Benedikt XVI., 22. května 2005). [232-236, 249-256, 261, 265-266]
​
KOMENTÁŘ
​Křesťané se nemodlí ke třem různým bohům, nýbrž k jedinému Bohu Otci, Synu a Duchu svátému. To, že je Bůh trojjediný, nám sdělil Ježíš Kristus: on, Syn, hovoří o svém Otci v nebi („Já a Otec jedno jsme“ – Jan 10,30). Modlí se k němu a dává nám svého svátého Ducha, který je láskou Otce a Syna. Proto jsme byli pokřtěni „ve jménu Otce i Syna i Ducha svátého“ (Mt 28,19).
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 232-236
Křesťané jsou křtěni „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ (Mt 28,19). Před křtem odpovídají „Věřím“ na trojí otázku, kterou se od nich žádá, aby vyznali svou víru v Otce, Syna i Ducha svatého: „Víra všech křesťanů má svůj základ v Trojici.“

Křesťané jsou křtěni „ve jménu“, a nikoliv „ve jménech“ Otce i Syna i Ducha svatého; je totiž jen jeden Bůh, všemohoucí Otec a jeho jednorozený Syn a Duch svatý: Nejsvětější Trojice.

Tajemství Nejsvětější Trojice je hlavní tajemství víry a křesťanského života. Je to tajemství Boha, jaký je sám o sobě. Toto tajemství je tedy zdrojem všech ostatních tajemství víry; je světlem, které je osvěcuje. Je to nejzákladnější a nejpodstatnější učení v „hierarchii pravd“ víry. „Celé dějiny spásy nejsou ničím jiným než dějinami různých cest a prostředků, kterými jediný a pravý Bůh: Otec, Syn a Duch svatý, se zjevuje, smiřuje a spojuje se sebou lidi, kteří se odvracejí od hříchu.“

V tomto odstavci bude krátce vyloženo, jakým způsobem bylo zjeveno tajemství Nejsvětější Trojice (II), jak církev formulovala učení víry o tomto tajemství (III) a konečně jak skrze božská poslání Syna a Ducha svatého Bůh Otec uskutečňuje svůj „dobrotivý plán“ stvoření, vykoupení a posvěcení (IV).

Církevní otcové rozlišují mezi „teologií“ a „ekonomií“; prvním termínem označují tajemství vnitřního života trojjediného Boha a druhým všechna Boží díla, jimiž se Bůh zjevuje a sdílí svůj život. Skrze „ekonomii“ je nám zjevena „teologie“; ale též „teologie“ zase osvětluje celou „ekonomii“. Boží díla zjevují, kým je Bůh sám v sobě; a naopak tajemství jeho vnitřního bytí osvětluje chápání všech jeho děl. Podobně je tomu i mezi lidskými osobami. Osoba se projevuje svými činy, a čím lépe známe nějakou osobu, tím lépe chápeme její činy.

KKC 249-256
Zjevená pravda o Nejsvětější Trojici byla od počátku kořenem živé víry církve, hlavně skrze křest. Nachází svůj výraz v křestním vyznání víry formulovaném v kázání, v katechezi a v modlitbě církve. Podobné formulace se již objevují v apoštolských spisech, jako např. tento pozdrav, který přijala liturgie mše svaté: „Milost Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství svatého Ducha, s vámi se všemi“ (2 Kor 13,13).

Církev se během prvních staletí snažila mnohem jasněji formulovat svou trinitární víru, ať již proto, aby prohloubila své chápání víry, nebo aby víru bránila proti bludům, které ji překrucovaly. To bylo úkolem prvních koncilů, kterým pomáhalo teologické bádání církevních otců a které se opíraly o smysl křesťanského lidu pro víru.

Pro vyjádření článku víry o Trojici musela církev vyvinout vlastní terminologii s pomocí pojmů filosofického původu: „podstata“, „osoba“ nebo „hypostaze“, „vztah“, atd. Tím však nepodřídila víru lidské moudrosti, ale dala nový, neobvyklý smysl těmto převzatým termínům, určeným napříště také k tomu, aby vyjadřovaly nevýslovné tajemství, které „nekonečně převyšuje všechno, co jsme v naší lidské omezenosti schopni pochopit“.

Církev používá termínu „podstata“(substance), někdy také „bytnost“ (essence) či „přirozenost“ (natura), aby označila božské bytí v jeho jednotě; termínu „osoba“ nebo „hypostasis“, aby pojmenovala Otce, Syna a Ducha svatého v jejich skutečném, vzájemném rozlišení; termínu „vztah“ (relace), aby označila skutečnost, že rozlišení mezi božskými osobami tkví v tom, v jakém poměru je každá k ostatním.

Trojice je jedna. Nevyznáváme tři bohy, nýbrž jednoho Boha ve třech osobách: „soupodstatnou Trojici“. Božské osoby se nedělí o jediné božství, nýbrž každá z nich je úplně celý Bůh: „Otec je všechno to, co je Syn, Syn všechno to, co je Otec, Otec a Syn všechno to, co je Duch svatý, totiž jediný Bůh, podle své přirozenosti.“ „Každá ze tří osob je onou skutečností, totiž podstatou, bytností nebo božskou přirozeností.“

Božské osoby jsou od sebe skutečně odlišné. „Bůh je jediný, ale ne osamocený.“ „Otec“, „Syn“ a „Duch svatý“ nejsou pouhá jména, označující způsoby božského bytí, nýbrž osoby skutečně odlišné: „Syn není Otec, Otec není Syn a Duch svatý není Otec nebo Syn.“ Liší se od sebe navzájem vztahy svého původu: „Je to Otec, který plodí, Syn, který je plozen, Duch svatý, který vychází.“ Božská jednota je trojjediná.

Božské osoby jsou ve vzájemném vztahu. Skutečná, vzájemná odlišnost božských osob, protože božskou jednotu nedělí, spočívá výhradně ve vzájemných vztazích: „Ve jménech osob, která vyjadřují vztah, se Otec vztahuje k Synovi, Syn k Otci, Duch svatý k oběma; nicméně, mluvíme-li z hlediska vztahu o těchto třech osobách, přece věříme v jedinou přirozenost či podstatu“. Vždyť v nich „je všechno jedno tam, kde není žádný protiklad vztahů“. „Pro tuto jednotu je Otec celý v Synovi, celý v Duchu svatém; Syn je celý v Otci, celý v Duchu svatém; Duch svatý je celý v Otci, celý v Synovi.“

KKC 261
Tajemství Nejsvětější Trojice je ústřední tajemství víry a křesťanského života. Jen Bůh sám je může dát poznat tím, že se zjevuje jako Otec, Syn a Duch svatý.

KKC 265-266
Skrze křestní milost „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ (Mt 28,19) jsme povoláni k tomu, abychom měli účast na životě Nejsvětější Trojice, zde na zemi v temnotě víry a po smrti ve věčném světle.

„Toto je však katolická víra, že uctíváme jednoho Boha v Trojici a Trojici v jednotě, aniž bychom směšovali osoby či rozlučovali podstatu: jiná je totiž osoba Otce, jiná Syna, jiná Ducha svatého; jediné je však božství, rovná sláva a stejná věčná velebnost Otce a Syna a Ducha svatého.“