První a hlavní SVÁTOSTÍ pro odpuštění hříchů je křest. Poté je k odpuštění závažných hříchů zapotřebí svátosti smíření (též svátost pokání či svatá zpověď). I pro případ méně závažných hříchů se doporučuje tato svátost. [976-980, 984-987] 226-239
​
KOMENTÁŘ
​
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 976 – 980
Apoštolské vyznání víry váže víru v odpuštění hříchů na víru v Ducha svatého, ale také na víru v církev a ve společenství svatých. Právě když vzkříšený Kristus dával svým apoštolům Ducha svatého, udělil jim božskou moc odpouštět hříchy: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“ (Jan 20,22-23). (Druhá část katechismu bude výslovně pojednávat o odpuštění hříchů skrze křest, svátost pokání a ostatní svátosti, zvláště eucharistii. Zde tedy stačí krátce připomenout některé základní údaje.)

Náš Pán vázal odpuštění hříchů na víru a křest: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu. Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen! (Mk 16,15-16). Křest je první a hlavní svátostí pro odpuštění hříchů, protože nás spojuje s Kristem, jenž „byl vydán na smrt pro naše hříchy a vstal z mrtvých pro naše ospravedlnění“ (Řím 4,25), abychom mohli „i my žít novým životem“ (Řím 6,4).
„Když jsme však poprvé s vyznáním víry obmyti křtem svatým, toto odpuštění je nám dáno s takovou hojností, že nezůstává k zahlazení ani prvotní vina, ani to, čeho jsme se následně dopustili dobrovolně buď přestoupením, anebo opomenutím; nic nezůstává ani z trestů k odčinění. Přitom však křestní milostí není nikdo zbaven všech slabostí přirozenosti. Právě naopak každý je nucen bojovat proti žádostivosti, která nás nepřestává podněcovat ke hříchům.“

Kdo by mohl být v tomto boji proti náklonnosti ke zlu natolik „silný a bdělý, aby se vyhnul jakémukoliv zranění“ hříchem? „Bylo-li tedy nutné, aby měla církev moc odpouštět hříchy, bylo třeba jí svěřit klíče od nebeského království i jiným způsobem než svátostí křtu, způsobem, kterým by se mohly odpouštět hříchy každému kajícníkovi, i kdyby hřešil až do posledního dne svého života.“

Pokřtěný může být smířen s Bohem a církví svátostí pokání: „Otcové právem nazývali pokání ‘namáhavý křest’. Pro ty, kteří po křtu klesli, je tato svátost pokání nutná ke spáse jako sám křest pro ty, kteří ještě nebyli znovuzrozeni.“

KKC 984 – 987
Vyznání víry uvádí do souvislosti „odpuštění hříchů“ s vyznáním víry v Ducha svatého. Vzkříšený Kristus totiž svěřil apoštolům moc odpouštět hříchy, když jim dal Ducha svatého.

Křest je první a hlavní svátost pro odpuštění hříchů: spojuje nás s Kristem, který zemřel a vstal z mrtvých, a dává nám Ducha svatého.

Z Kristovy vůle církev vlastní moc odpouštět hříchy pokřtěným a vykonává ji prostřednictvím biskupů a kněží, obyčejně ve svátosti pokání.

„Při odpuštění hříchů jsou kněží a svátosti pouhé nástroje, jimiž Ježíš Kristus, jediný původce a dárce spásy, v nás působí odpuštění hříchů a dává nám milost ospravedlnění.“

Ano. Ježíš nejenom sám hříchy odpouštěl, ale také k tomu povolal CÍRKEV a propůjčil jí svou moc osvobozovat lidi od jejich hříchů. [981-983,986-987]
​
KOMENTÁŘ
​Službou kněze je člověku darováno Boží odpuštění a jeho vina je smyta tak dokonale, jako by se nikdy nestala. Kněz může takto jednat jedině díky tomu, že mu Ježíš dává podíl na své božské moci odpouštět hříchy. 225-239
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 981 – 983
Kristus po svém vzkříšení vyslal své apoštoly, aby zvěstovali „v jeho jménu … pokání, aby všem národům byly odpuštěny hříchy“ (Lk 24,47). Takovou „službu usmíření“ (2 Kor 5,18) nevykonávají apoštolové a jejich nástupci pouze tím, že hlásají lidem Boží odpuštění, které nám zasloužil Kristus, a že je vyzývají k obrácení a víře, nýbrž i tím, že jim udělují odpuštění hříchů křtem a že je smiřují s Bohem a s církví díky moci klíčů, kterou dostali od Krista: „Církev dostala klíče nebeského království, aby v ní docházelo k odpuštění hříchů skrze Kristovu krev a působení Ducha svatého. Duše, která byla mrtvá kvůli hříchům, se v této církvi znovu zrodí, aby žila s Kristem, jehož milost nás spasila.“

Není žádná vina, byť sebetěžší, kterou by svatá církev nemohla odpustit. „Nelze připustit, že by existoval nějaký člověk, tolik špatný a tolik zvrácený, aby mu nemohla být dána bezpečná naděje na odpuštění, jestliže opravdu lituje svého poblouznění.“ Kristus, který zemřel za všechny lidi, chce, aby v jeho církvi byly vždy otevřeny brány odpuštění každému, kdo se vzdálí od hříchu.

Katecheze se bude snažit probudit a pěstovat ve věřících víru v nesrovnatelnou velikost daru, který dal zmrtvýchvstalý Kristus své církvi: poslání a moc opravdu odpouštět hříchy skrze službu apoštolů a jejich nástupců. „Pán chce, aby jeho učedníci měli co nejrozsáhlejší pravomoc; chce, aby jeho služebníci konali jeho jménem, co on sám konal, když byl na zemi.“ „Kněží dostali moc, kterou Bůh neudělil ani andělům, ani archandělům. To, co kněží vykonají zde na zemi, Bůh potvrzuje tam nahoře.“ „Kdyby v církvi nebylo odpuštění hříchů, nebylo by žádné naděje na věčný život a na věčné osvobození. Děkujeme Bohu, který dal své církvi takový dar.“

KKC 986 – 987
Z Kristovy vůle církev vlastní moc odpouštět hříchy pokřtěným a vykonává ji prostřednictvím biskupů a kněží, obyčejně ve svátosti pokání.

„Při odpuštění hříchů jsou kněží a svátosti pouhé nástroje, jimiž Ježíš Kristus, jediný původce a dárce spásy, v nás působí odpuštění hříchů a dává nám milost ospravedlnění.“