Bůh nepřihlíží se složenýma rukama tomu, jak v řetězové reakci hříchu člověk postupně ničí sebe i svět. Posílá nám Ježíše Krista, Zachránce a Spasitele, který nás vysvobozuje z moci hříchu. [410-412,420-421]
​
KOMENTÁŘ
​„Mně už není pomoci“ – toto zvolání lidské zkušenosti už neplatí. Ať se člověk dostane svým hříchem kamkoliv, Bůh Otec za ním posílá svého Syna. Následkem hříchu je smrt (srov. Řím 6,23). Následkem hříchu je však také nádherná solidarita Boha, který nám posílá Ježíše jako přítele a zachránce.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 410-412
Bůh člověka po pádu neopustil. Naopak, Bůh ho volá a tajemným způsobem mu ohlašuje, že zlo bude přemoženo a člověk bude ze svého pádu pozvednout. Tento úryvek z knihy Geneze byl nazván „protoevangelium“, protože je to první zvěst o Mesiáši vykupiteli, o boji mezi hadem a ženou a o konečném vítězství jejího potomka.

Křesťanská tradice vidí v tomto úryvku zvěst o „novém Adamovi“, který svou poslušností „až k smrti na kříži“ (Flp 2,8) více než dostatečně odčinil Adamovu neposlušnost. Kromě toho četní Otcové a učitelé církve vidí v ženě, ohlašované v „protoevangeliu“, Kristovu matku Marii, jako „novou Evu“. Vždyť ona jako první a jedinečným způsobem měla prospěch z vítězství nad hříchem, jehož dobyl Kristus: byla totiž uchráněna jakékoli poskvrny dědičného hříchu a během svého pozemského života se ze zvláštní Boží milosti nedopustila žádného hříchu.

Ale proč Bůh prvnímu člověku nezabránil ve hříchu? Svatý Lev Veliký odpovídá: „Kristova nevýslovná milost nám dala lepší dobra než ta, která nám odňala ďáblova závist.“ A svatý Tomáš Akvinský: „Nic nebrání tomu, aby lidská přirozenost byla určena k vyššímu cíli po hříchu. Bůh totiž dopouští existenci zla, aby z něho vytěžil větší dobro. Odtud je výrok sv. Pavla: ‘Kde se však rozmnožil hřích, tam se v míře ještě daleko štědřejší ukázala milost’ (Řím 5,20). A zpěv Exultet: ‘Ó šťastná vina, pro kterou přišel Vykupitel tak vznešený a veliký!’“

KKC 420-421
Vítězství nad hříchem, jehož dobyl Kristus, nám dalo lepší dobra než ta, která nám odňal hřích: „Kde se rozmnoží hřích, tam se v míře daleko štědřejší ukázala milost“ (Řím 5,20).

Podle víry křesťanů byl tento svět „stvořen a je udržován Stvořitelovou láskou“; tento svět „sice upadl do otroctví hříchu, ale ukřižovaný a zmrtvýchvstalý Kristus, jenž zničil moc Zlého, jej osvobodil ?

Nikoliv. Avšak člověk je dědičným hříchem hluboce zraněn a má ke hříchu sklon. Přesto je s Boží pomocí schopen konat dobro. [405]
​
KOMENTÁŘ
​V žádném případě nejsme nuceni hřešit. Ve skutečnosti se však neustále dopouštíme hříchů, protože jsme slabí, nevědomí a Lehce se dáme svést. Hřích z donucení by ostatně ani nebyl hříchem, protože ke hříchu vždy patří svobodné rozhodnutí.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 405
Ačkoliv je prvotní hřích vlastní každému, nemá u žádného z Adamových potomků povahu osobní viny. Je to ztráta prvotní svatosti a spravedlnosti, ale lidská přirozenost není úplně zkažena: její přirozené síly jsou zraněny, je podrobena nevědomosti, utrpení a vládě smrti a je nakloněna ke hříchu (tento sklon ke zlému se nazývá žádostivost – „concupiscentia“). Křest tím, že dává Kristův život milosti, zahlazuje prvotní hřích a obrací nového člověka k Bohu; avšak následky tohoto hříchu pro přirozenost, oslabenou a náchylnou ke zlu, zůstávají v člověku a vybízejí jej k duchovnímu boji.

Hřích je ve vlastním smyslu osobní zodpovědnost za to, co člověk zavinil. Slovem „dědičný hřích“ se proto nemíní hřích osobní, nýbrž neblahý stav lidstva, do kterého se jedinec rodí ještě předtím, než může sám ze svobodného rozhodnutí hřešit. [388-389, 402-404]
​
KOMENTÁŘ
​U dědičného hříchu, jak prohlašuje papež Benedikt XVI., je zapotřebí pochopit, „že v sobě všichni neseme kapičku jedu toho smýšlení, které nám přibližují obrazy z knihy GENESIS … Člověk nedůvěřuje Bohu. Sveden hadovými slovy začíná propadat podezření, že by Bůh mohl být naším konkurentem, který chce omezovat naši svobodu, a že se staneme v plném smyslu slova lidmi teprve ve chvíli, kdy Boha sesadíme …“.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 388-389
Zjevení postupně objasňuje i skutečnost hříchu. I když Boží lid Starého zákona narážel na bolestný stav lidstva ve světle příběhu o pádu, o němž vypráví Geneze, přesto nebyl schopen pochopit poslední význam tohoto příběhu, protože se zjevuje jen ve světle smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Je nutno znát Krista jako pramen milosti, abychom poznali Adama jako zdroj hříchu. A Duch-Přímluvce, poslaný zmrtvýchvstalým Kristem, přišel, aby „usvědčil svět ze hříchu“ (Jan 16,8) tím, že zjevil toho, kdo je Vykupitelem z hříchu.

Učení o prvotním hříchu je takřka „rubem“ radostné zvěsti, že Ježíš je Spasitelem všech lidí, že všichni potřebují spásu a že díky Kristu je spása nabídnuta všem. Církev, jež má „mysl Kristovu“, dobře ví, že napadá-li se zjevení o prvotním hříchu, útočí se tím i na Kristovo tajemství.

KKC 402-404
Adamův hřích měl následky pro všechny lidi. Svatý Pavel o tom píše: „Celé množství se stalo neposlušností jednoho člověka hříšníky“ (Řím 5,19); „Skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili ?„ (Řím 5,12). Proti všeobecnosti hříchu a smrti staví apoštol všeobecnost spásy v Kristu: „Nuže tedy: jako provinění jednoho člověka přineslo odsouzení celému lidstvu, tak zase spravedlivý čin jednoho člověka přinesl celému lidstvu ospravedlnění, které dává život“ (Řím 5,18).

Po vzoru svatého Pavla církev vždy učila, že nesčetné utrpení, jež lidi tíží, a lidskou náklonnost ke zlému a ke smrti nelze pochopit bez jejich souvislosti s Adamovou vinou a bez přihlédnutí ke skutečnosti, že Adam nám předal hřích, jímž jsme nakaženi od narození a který je „smrtí duše“. V důsledku této jistoty víry církev uděluje křest na odpuštění hříchů také dětem, které se ještě nedopustily osobních hříchů.

Jak se stal Adamův hřích hříchem všech jeho potomků? Celý lidský rod je v Adamovi „jako jediné tělo jednoho člověka“. Pro tuto „jednotu lidského rodu“ jsou všichni lidé zasaženi Adamovým hříchem, stejně jako jsou zahrnuti do Kristovy spravedlnosti. Nicméně předávání prvotního hříchu je tajemství, jež nemůžeme plně pochopit. Ze zjevení však víme, že Adam nedostal svatost a prvotní spravedlnost jen pro sebe, nýbrž pro celou lidskou přirozenost: když Adam a Eva podlehli pokušiteli, dopustili se osobního hříchu, avšak tento hřích zasáhl lidskou přirozenost, kterou oni předávají v padlém stavu. Je to hřích, který bude předáván plozením, to je předáváním lidské přirozenosti zbavené prvotní svatosti a spravedlnosti, celému lidstvu. Proto je prvotní hřích nazýván „hříchem“ analogicky: jako „převzatý“ hřích, a ne hřích „spáchaný“, je to stav, a ne skutek.

Hřích je v zásadě odmítnutí Boha a zdráhání se otevřít se jeho lásce. Jasně se to projevuje v porušování Božích přikázání. [385-390]
​
KOMENTÁŘ
​Hřích je více než chybné jednání; není ani pouhou psychickou slabostí. Ve své nejhlubší podstatě je každé odmítnutí nebo zničení něčeho dobrého odmítnutím dobra jako takového, tedy odmítnutím Boha. Hřích ve svém strašlivějším rozměru znamená odtržení se od Boha, a tím od zdroje života. Proto je smrt následkem hříchu. Teprve díky Ježíšovi chápeme propastnou velikost hříchu: Ježíš zakusil odmítnutí Boha přímo na vlastním těle. -» 224-237,315-318,348-468
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 385-390
Bůh je nekonečně dobrý a všechna jeho díla jsou dobrá. Avšak nikdo se nevyhne zkušenosti s utrpením, se zlem v přírodě – které se jeví úzce vázané na omezenost, jež je vlastní tvorům – a především otázce po mravním zlu. Odkud pochází zlo? „Ptal jsem se, odkud je zlo, a nedokázal jsem si dát odpověď,“ říká sv. Augustin a jeho trýznivé hledání najde východisko, jen když se obrátí k živému Bohu. Neboť „tajemství špatnosti“ (2 Sol 2,7) se vysvětluje jedině ve světle náboženského tajemství. Zjevení Boží lásky v Kristu ukázalo zároveň rozsah zla a přemíru milosti. Je tedy třeba se zabývat otázkou původu zla a mít přitom zrak své víry upřený na toho, který nad ním zvítězil.

V dějinách člověka je přítomen hřích: bylo by marné snažit se to popírat nebo dávat této temné skutečnosti jiná jména. Při pokusu pochopit, co je to hřích, je nutno především uznat hluboký vztah člověka k Bohu, protože mimo tento vztah nemůže být zlo hříchu odhaleno ve své pravé podstatě, totiž jako odmítnutí Boha a vzpoury proti němu; i když hřích nadále těžce doléhá na život člověka i na dějiny.

Skutečnost hříchu, a především hříchu prvotního, se objasní jen ve světle Božího zjevení. Bez poznání Boha, které nám dává, nelze jasně rozpoznat hřích. Tím se dá vysvětlit pokušení člověka chápat hřích prostě jako chybný růst, jako psychologickou slabost, omyl, jako nevyhnutelný následek nepřiměřených společenských struktur atd. Jen ten, kdo zná Boží plán s člověkem, může pochopit, že hřích je zneužití oné svobody, kterou Bůh dává stvořeným osobám, aby ho mohly milovat a aby se mohly milovat navzájem.

Zjevení postupně objasňuje i skutečnost hříchu. I když Boží lid Starého zákona narážel na bolestný stav lidstva ve světle příběhu o pádu, o němž vypráví Geneze, přesto nebyl schopen pochopit poslední význam tohoto příběhu, protože se zjevuje jen ve světle smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Je nutno znát Krista jako pramen milosti, abychom poznali Adama jako zdroj hříchu. A Duch-Přímluvce, poslaný zmrtvýchvstalým Kristem, přišel, aby „usvědčil svět ze hříchu“ (Jan 16,8) tím, že zjevil toho, kdo je Vykupitelem z hříchu.

Učení o prvotním hříchu je takřka „rubem“ radostné zvěsti, že Ježíš je Spasitelem všech lidí, že všichni potřebují spásu a že díky Kristu je spása nabídnuta všem. Církev, jež má „mysl Kristovu“, dobře ví, že napadá-li se zjevení o prvotním hříchu, útočí se tím i na Kristovo tajemství.

Vyprávění o pádu (Gn 3) užívá obraznou řeč, potvrzuje však prvotní událost, skutečnost, která se udála na počátku dějin člověka. Zjevení nám dává jistotu víry, že celé lidské dějiny jsou poznamenány prvotní vinou, které se svobodně dopustili naši prarodiče.