Bůh nechce, aby lidé trpěli a umírali. Jeho původ¬ním plánem pro člověka byl ráj: věčný život v pokoji s Bohem, s ostatními lidmi a s přírodou, v pokoji mezi mužem a ženou. [374-379, 384, 400]
​
KOMENTÁŘ
​Někdy tušíme, jaký by život měl být, jací bychom měli být my, ale ve skutečnosti žijeme v nepokoji se sebou samými, jsme vláčeni vlastním strachem a nekontro¬lovanými emocemi, přišli jsme o svou původní harmonii se světem i s Bohem. Písmo svaté toto odcizení vyjadřuje příběhem o „prvotním hříchu“. Namáhavá práce, utrpení, smrtelnost a náchylnost ke hříchu jsou průvodními znaky ztraceného ráje.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 374-379
První člověk byl stvořen nejen jako dobrý, ale byl postaven do přátelství se svým Stvořitelem a do harmonie se sebou i s okolním tvorstvem, které překoná jedině sláva nového stvoření v Kristu.

Církev, která hodnověrně vysvětluje symbolismus biblické řeči ve světle Nového zákona a tradice, učí, že naši prarodiče byli stvořeni ve stavu „svatosti a původní spravedlnosti“. Milost původní svatosti byla účastí na božském životě.

Všechny rozměry života byly posíleny vyzařováním této milosti. Pokud by byl člověk zůstával v důvěrném přátelství s Bohem, neměl ani zemřít, ani trpět. Vnitřní harmonie lidské osoby, soulad mezi mužem a ženou, a konečně harmonie mezi prvním párem a celým stvořením vytvářely stav nazývaný „prvotní spravedlnost“.

„Vláda“ nad světem, kterou Bůh už od počátku daroval člověku, se uskutečňovala především v člověku samém jako sebeovládání. Člověk byl neporušený a spořádaný v celém svém bytí, protože nepodléhal trojí žádostivosti, která z něho dělá otroka smyslových rozkoší, lačnosti po majetku a sebezdůraznění proti příkazům rozumu.

Znamení důvěrného vztahu člověka k Bohu je dáno tím, že Bůh člověka umístil do zahrady, kde žije, „aby ji obdělával a střežil“ (Gn 2,15); práce není nijak namáhavá, ale je spoluprací muže a ženy s Bohem na zdokonalování viditelného stvoření.

Hříchem našich prarodičů byla ztracena veškerá harmonie prvotní spravedlnosti, kterou Bůh ve svém plánu pro člověka zamýšlel.

KKC 384
Zjevení nám dává poznat stav původní svatosti a spravedlnosti muže i ženy před hříchem. Štěstí jejich života v ráji vyplývalo z jejich přátelství s Bohem.

KKC 400
Soulad, ve kterém žili první lidé díky prvotní spravedlnosti, je zničen; vláda duchovních schopností duše nad tělem je podlomena; spojení muže a ženy je podrobeno napětím; jejich vztahy budou poznamenány žádostivostí a sklonem k panování jednoho nad druhým. Soulad s tvorstvem je rozbit: viditelné stvoření se člověku odcizilo a stalo se mu nepřítelem. Vinou člověka je stvoření „podrobeno nicotnosti“ (Řím 8,20). A konečně se uskuteční následek ohlášený pro případ neposlušnosti: člověk se navrátí do země, z níž byl vzat. Do lidských dějin vstupuje smrt.

Církev věří, že v řádu stvoření je zakotvena potřeba doplnění a vzájemná přitažlivost muže a ženy, aby tak mohl být předáván život dětem. Proto církev nemůže schvalovat homosexuální praktiky. Avšak křesťané mají projevovat člověku úctu a lásku, a to bez ohledu na jeho sexuální orientaci, protože Bůh respektuje a miluje všechny lidi.
​
KOMENTÁŘ
​
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​

Bůh, který je láska a pravzor společenství, stvořil člověka jako muže a ženu, aby byli společně obrazem jeho podstaty. [369-373, 383]
​
KOMENTÁŘ
​Bůh stvořil člověka tak, že je buď mužem, nebo ženou a že touží po naplnění a sjednocení se s bytostí opačného pohlaví. Muži a ženy mají naprosto stejnou důstojnost, avšak rozvíjením svého pohlaví vyjadřují různá hlediska Boží dokonalosti. Bůh není muž a není žena, a přece se projevuje jako otcovský (srov. Lk 6,36) a mateřský (srov. Iz 66,13). V lásce muže a ženy může člověk vytušit něco ze štěstí sjednocení se s Bohem, ve kterém člověk nalezne své konečné naplnění.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 369-373
Muž a žena jsou stvořeni, to znamená, že jsou chtěni Bohem: a to jak v dokonalé rovnosti jako lidské osoby, tak v jejich vlastním bytí muže a ženy. „Být mužem“, „být ženou“ je dobrá a Bohem chtěná skutečnost. Muž i žena mají nepomíjející důstojnost, kterou jim uděluje bezprostředně Bůh, jejich stvořitel. Muž a žena jsou, s touž důstojností, „Božím obrazem“. Svým „mužským bytím“ a „ženským bytím“ zrcadlí Stvořitelovu moudrost a dobrotu.

Bůh není žádným způsobem k obrazu člověka. Není ani muž, ani žena: Bůh je čirý duch, a proto v něm není místo pro rozdíly pohlaví. Avšak „dokonalosti“ muže a ženy zrcadlí něco z nekonečné Boží dokonalosti: dokonalosti matky a dokonalosti otce a manžela

Muž a žena, stvořeni společně, jsou Bohem chtěni jeden pro druhého. Boží slovo nám to naznačuje v různých úryvcích posvátného textu. „Není dobré, že člověk je sám. Udělám mu pomocníka, který by se k němu hodil“ (Gn 2,18). Tímto lidským „protějškem“ nemůže být žádný živočich. Žena, kterou Bůh „utvořil“ z žebra vyňatého z muže a kterou k němu přivede, vyvolá v muži výkřik úžasu, zvolání lásky a společenství: „Toto je ? kost z mých kostí a tělo z mého těla“ (Gn 2,23). Muž objevuje ženu jako druhé „já“ téhož lidství.

Muž a žena jsou stvořeni „jeden pro druhého“: ne že by je Bůh stvořil jen „napůl“ a „neúplné“; stvořil je pro společenství osob, v němž každý může být „pomocí“ pro toho druhého, protože jsou zároveň rovnocenní jako osoby („kost z mých kostí ?„) a doplňují se jako muž a žena. V manželství je Bůh spojuje tak, že vytvářejí „jedno tělo“ (Gn 2,24) a mohou předávat lidský život: „Ploďte a množte se, naplňte zemi“ (Gn 1,28). Tím, že muž a žena, jako manželé a rodiče, předávají svým dětem lidský život, spolupracují jedinečným způsobem na díle Stvořitele.

Muž a žena jsou v Božím plánu povoláni, aby si jako Boží „správcové podmanili“ zemi. Tato svrchovanost nesmí být svévolná a destruktivně panovačná. Muž a žena jsou povoláni k tomu, aby měli účast na Boží prozřetelnosti vůči ostatním tvorům podle příkladu Stvořitele, který „miluje všechno, co je“ (Mdr 11,24). Z toho vyplývá jejich odpovědnost za svět, který jim Bůh svěřil.

KKC 383
„Bůh však nestvořil člověka osamoceného; od počátku, ‘jako muže a ženu je stvořil’ (Gn 1,27). Jejich spojením vzniká první forma osobního společenství.“

Lidskou duši stvořil přímo Bůh, není tedy „zploze¬na“ biologickými rodiči. [366-368, 382]
​
KOMENTÁŘ
​Duše člověka nemůže být výsledkem evolučního vývoje hmoty ani genetického spojení otce a matky. Tajemství, v němž v každičkém člověku přichází na svět jedinečná duchovní bytost, vyjadřuje církev prohlášením: Bůh dává člověku duši, která neumírá, ani když člověk ve smrti ztrácí své tělo, jež v den vzkříšení opět obdrží.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 366-368
Církev učí, že duchová duše je bezprostředně stvořena Bohem – není tedy „zplozena“ rodiči – a že je nesmrtelná: nezaniká při smrti, ve chvíli svého oddělení od těla, a znovu se spojí s tělem ve chvíli konečného vzkříšení.

Někdy se rozlišuje duše od ducha. Tak svatý Pavel prosí: „Sám Bůh ? kéž vás dokonale posvětí. Ať si uchováte ducha neporušeného a duši i tělo neposkvrněné pro příchod našeho Pána Ježíše Krista“ (1 Sol 5,23). Církev učí, že takové rozlišení nezavádí v duši dvojakost (dualitu). „Duch“ znamená, že člověk je už od svého stvoření zaměřen ke svému nadpřirozenému cíli a že jeho duše je schopna být bez vlastní zásluhy pozdvižena ke spojení s Bohem.

Duchovní tradice církve mluví také o srdci, které v biblickém smyslu označuje onu „hlubinu bytí“, kde se člověk rozhoduje pro Boha nebo proti němu.

KKC 382
Člověk je „jednota duše a těla“. Učení víry dosvědčuje, že duchová a nesmrtelná duše je stvořena přímo Bohem.

Duše je tím, co činí z každého jednotlivce skutečné¬ho člověka: tedy je to jeho životní princip, jeho nitro. Duše vytváří z pouhého hmotného těla živoucí lidské tělo. Díky své duši se člověk stává bytostí, může říkat „já“ a může předstupovat před Boha jako nezaměnitelný jedinec. [362-365, 382]
​
KOMENTÁŘ
​Lidé jsou tělesné a zároveň duchovní bytosti. Rozum nám napovídá, že musí existovat nějaký duchovní princip, který je sice vázaný na tělo, a přece s ním není totožný. Nazýváme ho „duší“.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 362-365
Lidská osoba, stvořená k Božímu obrazu, je zároveň bytost tělesná i duchová. Biblické vyprávění vyjadřuje tuto skutečnost symbolickou řečí, když říká, že „Bůh vytvořil člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem“ (Gn 2,7). Celý člověk je tedy Bohem chtěný.

Výraz duše označuje v Písmu svatém často lidský život nebo celou lidskou osobu. Označuje však také to, co je v člověku nejniternější, co má v něm největší cenu, to, v čem je člověk obzvláště Božím obrazem: „duše“ znamená duchový princip v člověku.

Tělo člověka se podílí na důstojnosti „Božího obrazu“: je to lidské tělo, právě proto, že je oživováno duchovou duší a že celá lidská osoba je určena stát se v Kristově těle chrámem Ducha svatého. „Člověk je jednota duše a těla. Jakožto tělesná bytost v sobě zahrnuje prvky hmotného světa; v něm dosahují svého vrcholu a pozvedají hlas k svobodnému chválení Stvořitele. Člověk proto nesmí pohrdat tělesným životem, nýbrž naopak je povinen považovat své tělo za dobré a hodné úcty, poněvadž bylo stvořeno Bohem a posledního dne má být vzkříšeno.“

KKC 382
Tělo člověka se podílí na důstojnosti „Božího obrazu“: je to lidské tělo, právě proto, že je oživováno duchovou duší a že celá lidská osoba je určena stát se v Kristově těle chrámem Ducha svatého. „Člověk je jednota duše a těla. Jakožto tělesná bytost v sobě zahrnuje prvky hmotného světa; v něm dosahují svého vrcholu a pozvedají hlas k svobodnému chválení Stvořitele. Člověk proto nesmí pohrdat tělesným životem, nýbrž naopak je povinen považovat své tělo za dobré a hodné úcty, poněvadž bylo stvořeno Bohem a posledního dne má být vzkříšeno.“

Všichni lidé jsou si rovni, protože mají týž původ v Boží stvořitelské lásce. Všichni lidé mají v Ježíši Kristu svého jediného Spasitele. Všichni jsou určeni k tomu, aby nalezli věčné štěstí a blaženost v Bohu.
​
KOMENTÁŘ
​Proto jsou všichni lidé bratry a sestrami. Křesťané mají být solidární nejen s ostatními křesťany, ale se všemi lidmi. Mají s rozhodností vystupovat proti jakémukoliv rozdělování lidské rodiny.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​

Ježíš Kristus je jedinečný, protože nám na sobě samém ukazuje nejen pravou Boží podstatu, ale také pravý ideál člověka. [358-359, 381]
​
KOMENTÁŘ
​Ježíš byl více než dokonalý člověk. Vždyť i lidé, kteří jsou v našich očích ideální, jsou hříšníky. Proto se žádný člověk nemůže stát měřítkem pro ostatní. Ježíš byl bez hříchu. Ježíš, Boží Syn, je skutečný a pravý člověk. V něm poznáváme, jak moc si Bůh přál člověka.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 358-359
Bůh stvořil všechno pro člověka, avšak člověk byl stvořen, aby miloval Boha a sloužil mu a aby mu obětoval celé stvoření: „Jaká je to tedy bytost, která byla stvořena s takovou vážností? Je to člověk, velká, obdivuhodná a živá postava, jež má v Božích očích větší cenu než všechno ostatní stvoření: je to člověk a pro něho existuje nebe i země a moře a celé stvoření; jeho spáse přikládal Bůh takovou důležitost, že pro něho neušetřil ani svého jednorozeného Syna. Vždyť Bůh neúnavně používal všech prostředků, aby dal člověku vystoupit až k sobě a posadil si ho po své pravici.

„Je skutečností, že tajemství člověka se opravdu vyjasňuje jen v tajemství vtěleného slova“. „O dvou lidech prohlásil svatý apoštol, že dali počátek lidskému pokolení, totiž o Adamovi a o Kristovi. ? První Adam, praví apoštol, byl stvořen jako lidská bytost, jež přijala život; poslední je bytostí duchovní, jež dává život. První byl stvořen tímto posledním a dostal od něho duši, aby mohl žít ? Druhý Adam vtiskl svůj obraz prvnímu Adamovi, když ho formoval. A to je důvod, proč na sebe vzal jeho postavení a přijal jeho jméno; aby nedopustil zatracení toho, kterého učinil podle svého obrazu. První Adam a poslední Adam: první začal, poslední nikdy neskončí. Protože ten poslední je ve skutečnosti první, jak to sám řekl: ‘Já jsem První i Poslední.’“

KKC 381
Člověk je předurčen, aby věrně napodobil obraz Božího Syna, jenž se stal člověkem, „obraz neviditelného Boha“ (Kol 1,15), aby Kristus byl první z mnoha bratří a sester.