Bůh je láska. Proto touží také po naší lásce. Jednou z podob milujícího se odevzdání Bohu je žít jako Ježíš – a sice v chudobě, čistotě a poslušnosti. Kdo takto žije, má hlavu, srdce a ruce zcela k dispozici pro Boha a pro lidi. [914-933, 944-945]
​
KOMENTÁŘ
​Vždycky se najdou jednotliví lidé, které Ježíš natolik přemůže a uchvátí, že „pro nebeské království“ (Mt 19,12) odevzdají Bohu úplně všecko – dokonce i tak nádherné dary, jako je vlastní majetek, vlastní vůle a manželská láska. Takový život podle EVANGELIJNÍCH RAD chudoby, čistoty a poslušnosti ukazuje všem křesťanům, že svět sám o sobě ještě není všechno. Teprve setkání s božským Ženichem „tváří v tvář“ zajistí člověku skutečné štěstí.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 914 – 933
„Stav založený na slibu evangelijních rad nepatří sice k hierarchickému zřízení církve, náleží však nepopiratelně k životu a svatosti církve.“

Evangelijní rady ve své rozmanitosti jsou předkládány každému Kristovu učedníku. Dokonalost lásky, k níž jsou všichni věřící povoláni, ukládá těm, kteří dobrovolně přijmou povolání k zasvěcenému životu, povinnost zachovávat čistotu v celibátu pro Boží království, chudobu a poslušnost. A slib zachovávat tyto rady ve stálém životním stavu uznaném církví charakterizuje Bohu „zasvěcený život“.

Stav zasvěceného života tedy představuje způsob „zvláštního“ zasvěcení, které má svůj kořen ve křtu a je úplným odevzdáním se Bohu. Věřící v Krista si v zasvěceném životě pod vlivem Ducha svatého umiňují následovat Krista „více zblízka“, oddat se Bohu, kterého nadevše milují, a tím, že usilují o dokonalost lásky ve službě Božímu království, stát se v církvi znamením a hlasateli slávy budoucího světa.

„Tak se stalo, že … na stromě, který se podivuhodně a bujně rozvětvil na poli Páně ze semene daného od Boha, vyrostly různé formy života v samotě nebo ve společenství a různé řeholní rodiny, které slouží jak k prospěchu svých členů, tak k dobru celého Kristova Těla.“

„Od počátku byli v církvi muži a ženy, kteří se rozhodli zachováváním evangelijních rad následovat Krista svobodněji a napodobovat ho věrněji; vedli život zasvěcený Bohu každý svým způsobem. Mnozí z vnuknutí Ducha svatého žili jako poustevníci, jiní dali vznik řeholním rodinám, které ochotně přijala a schválila církev svou autoritou.“

Biskupové se budou vždy snažit rozpoznávat nové dary zasvěceného života, které Duch svatý svěřuje své církvi; schválení nových forem zasvěceného života je vyhrazeno Apoštolskému stolci.

Poustevníci „prostřednictvím přísnějšího odloučení od světa zasvěcují svůj život ke chvále Boha a spáse světa tichem samoty, vytrvalými modlitbami a pokáním“, aniž by vždycky veřejně slibovali zachovávání tří evangelijních rad.

Ukazují každému vnitřní aspekt tajemství církve, jímž je důvěrný osobní vztah ke Kristu. Život poustevníka, skrytý očím lidí, je mlčenlivým kázáním Krista, kterému odevzdal svůj život, protože Kristus je pro něho vším. Je to zvláštní povolání najít na poušti slávu Ukřižovaného právě v duchovním boji.

Již od apoštolských dob existovaly křesťanské panny a vdovy, které Pán povolal, aby se mu bezvýhradně oddaly s větší svobodou srdce, těla i ducha; udělaly rozhodnutí, schválené církví, žít v panenském stavu respektive ve stavu trvalé čistoty „pro nebeské království“ (Mt 19,12).
Když panny veřejně „vyjádřily posvátné předsevzetí důsledněji následovat Krista a byly od diecézního biskupa podle schváleného liturgického obřadu zasvěceny Bohu, mysticky se zasnoubily Kristu, Božímu Synu, a oddaly se službě církve“. Tímto slavnostním obřadem (Consecratio virginum) „se panna stává zasvěcenou osobou jako znamení přesažné lásky církve ke Kristu, eschatologického obrazu nebeské Nevěsty a budoucího života“.

Stav panen, který „k těmto způsobům zasvěceného života přistupuje“, určuje ženu, která žije ve světě (nebo řeholnici) k modlitbě, pokání, službě bratřím a apoštolské práci, podle stavu nebo příslušných darů, kterých se každé z nich dostalo. Zasvěcené panny se mohou sdružovat, aby věrněji zachovávaly své životní rozhodnutí.

Řeholní život vznikl na Východě v prvních křesťanských staletích a uskutečňoval se ve společnostech církví kanonicky zřízených; liší se od jiných forem zasvěceného života svým kultovním aspektem, veřejnými sliby zachovávat evangelijní rady, společným bratrským životem, svědectvím o Kristově spojení s církví.

Řeholní život pramení z tajemství církve. Je to dar, který církev dostává od svého Pána a který pak nabízí jako stálý životní stav věřícímu, jehož Bůh volá k životu podle evangelijních rad. Tak může církev jasně ukazovat Krista a zároveň se považovat za nevěstu Spasitele. Po řeholním životě se požaduje, aby ve svých rozmanitých formách vyjadřoval Boží lásku současným jazykem.

Všichni řeholníci, i ti, kteří byli vyňati z pravomoci místních ordinářů, jsou počítání mezi spolupracovníky diecézního biskupa v jeho pastýřském úřadě. Zakládání a misionářské rozšíření církve vyžaduje přítomnost řeholního života ve všech jeho formách už od počátků evangelizace. „Dějiny potvrzují velkou zásluhu řeholní rodiny při šíření víry a při formaci nové církve od starobylých mnišských institutů přes středověké řády až po kongregace současné doby.“

„Sekulární společnost je společnost zasvěceného života, v níž křesťané žijící ve světě usilují o dokonalou lásku a především zevnitř se snaží přispívat k posvěcování světa.“

Členové těchto společností se svým „životem dokonale a zcela oddaným [tomuto] posvěcování“, „účastní evangelizační služby církve“, „ve světě a ze světa“, v němž jejich přítomnost působí „jako kvas“. Jejich svědectví křesťanského života je zaměřeno na to, aby napomáhalo „k uspořádání světských věcí podle Boha“ a „k oživování světa silou evangelia“. Posvátnými závazky přijímají členové sekulárních společností za své evangelijní rady a podle svého „vlastního způsobu světského života“ pěstují vzájemné společenství a bratrství.
„Kromě společností zasvěceného života jsou společnosti apoštolského života, jejichž členové neskládají řeholní sliby a usilují o dosažení apoštolátního cíle vlastního společenství, vedou bratrský společný život podle vlastního způsobu života a zachováváním stanov směřují k dokonalosti lásky. V některých z těchto společností přijímají členové evangelijní rady prostřednictvím závazků určených stanovami.“

Zasvěcený člověk, zcela vydán Bohu, kterého nade vše miluje a kterému se odevzdal už křtem, se tak stává důvěrněji zasvěcen Boží službě a oddán dobru církve. Stavem zasvěcení se Bohu zjevuje církev Krista a ukazuje, jak podivuhodně v ní působí Duch svatý. Je tedy prvním posláním těch, kteří se hlásí k evangelijním radám, žít své zasvěcení. Členové společnosti zasvěceného života však od té chvíle, kdy „se oddali službě církvi, jsou povinni věnovat se podle povahy své společnosti zvláštním způsobem misijní činnosti“.

V církvi, která je jako svátost, to je znamení a nástroj Božího života, se zasvěcený život jeví jako zvláštní znamení tajemství vykoupení. Následovat a napodobovat Krista „více zblízka“, zjevovat „jasněji“ jeho sebezmaření znamená, že v srdci Kristově jsou „mnohem hlouběji“ blízko svým současníkům. Ti totiž, kteří jdou touto „úzkou“ cestou, povzbuzují vlastním příkladem své bratry a „vydávají … jasné a skvělé svědectví, že svět nemůže být přetvořen a Bohu zasvěcen bez ducha blahoslavenství“.

Kristův příchod zůstává pro všechny zasvěcené počátkem a zaměřením jejich života, ať už je jejich svědectví veřejné, jako v řeholním stavu, anebo méně zjevné či dokonce tajné: „Boží lid nemá zde na zemi trvalý domov … řeholní stav … lépe ukazuje všem věřícím nebeské hodnoty přítomné už na tomto světě, lépe vydává svědectví o novém, věčném životě, který pro nás získal Kristus vykoupením, a lépe předem ohlašuje budoucí zmrtvýchvstání a slávu nebeského království.“

KKC 944 – 945
Bohu zasvěcený život je charakterizován veřejným slibem zachovávat evangelijní rady chudoby, čistoty a poslušnosti ve stálém životním stavu uznaném církví.

Ve stavu zasvěceného života se věřící, který byl určen pro Boha již křtem a Bohu, kterého nadevše miluje, se úplně odevzdal, mnohem niterněji zasvěcuje Boží službě a oddává dobru celé církve.

BISKUPOVÉ zodpovídají za svěřenou místní církev a spoluzodpovídají za celou CÍRKEV. Svou autoritu vykonávají ve vzájemném společenství pro blaho celé církve pod vedením PAPEŽE. [886-887, 893-896]
​
KOMENTÁŘ
​BISKUPOVÉ musí být v prvé řadě APOŠTOLY – věrnými svědky Ježíše, který každého z nich osobně povolal do své blízkosti a svěřil mu poslání. Biskupové tak přinášejí Krista ostatním lidem a vedou lidi ke Kristu. To konají, když hlásají Boží slovo, slaví SVÁTOSTI a řídí svěřenou místní CÍRKEV. Biskup jako nástupce apoštolů vykonává svůj úřad mocí apoštolského zmocnění, není tedy jen jakýsi papežův pověřenec či pomocník. Avšak ve svém jednání postupuje v souladu s PAPEŽEM a pod jeho vedením.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 886 – 887
„Jednotliví biskupové jsou … viditelným zdrojem a základem jednoty ve svých místních církví.“ Jako takoví „vykonávají svou pastýřskou správu nad částí Božího lidu, která jim byla svěřena“; a v tom jim pomáhají kněží a jáhnové. Ale poněvadž jsou členy biskupského sboru, každý z nich se podílí na péči o všechny církve, a vykonávají ji především tím, že „dobře řídí vlastní církev jako díl všeobecné církve“, a tak přispívá „k dobru celého tajemného Těla, které je také tělem církví“. Taková péče se bude zvláště týkat chudých, pronásledovaných pro víru, jakož i misionářů, kteří působí ve všech končinách země.

Místní církve, které jsou si blízké a mají stejnorodou kulturu, vytvářejí církevní provincie nebo větší celky nazývané patriarchy nebo oblasti. Biskupové těchto seskupení se mohou shromáždit na synodech nebo provinčních koncilech. Podobně i biskupské konference mohou dnes mnohostranně a plodně přispívat k tomu, aby „sborové smýšlení nacházelo výraz v konkrétní realizaci“.

KKC 893 – 896
Biskup „je správcem milosti nejvyššího kněžství, především v eucharistii, kterou obětuje nebo dává obětovat kněžími, svými spolupracovníky. Eucharistie je totiž středem života místní církve. Biskup a kněží posvěcují církev svou modlitbou a svou prací, službou slova a udílením svátostí. Posvěcují ji svým příkladem, tím, že si nepočínají pánovitě vůči těm, kteří jsou jim svěřeni, ale že jsou „svému stádci vzorem“ (1 Petr 5,3), aby tak „spolu se stádcem, které jim bylo svěřeno, došli do věčného života“.

„Biskupové řídí svěřené místní církve jako zástupci a vyslanci Kristovi radou, přesvědčováním a příkladem, ale i autoritou a posvátnou mocí.“ Tu však mají používat jen k tomu, aby budovali společenství v duchu služby, který je duchem jejich Mistra.

„Moc, kterou vykonávají osobně Kristovým jménem, je vlastní, řádná a bezprostřední, i když její vykonávání je nakonec řízeno nejvyšší církevní autoritou.“ Ale biskupové nesmějí být považováni za náměstky papeže; řádná a bezprostřední papežova autorita nad celou církví autoritu biskupů neruší, ale naopak ji potvrzuje a hájí. Tuto autoritu je nutno vykonávat s celou církví pod vedením papeže.

Dobrý Pastýř bude vzorem a „formou“ pastýřského úřadu biskupa. Biskup, vědom si vlastních slabostí, „je schopen cítit s nevědomými a bloudícími. Ať neodmítá vyslechnout své poddané, které má v péči, jako pravé syny … Věřící pak mají lnout k biskupovi jako církev k Ježíši Kristu a jako Ježíš Kristus k Otci.“ „Následujte všichni biskupa, jako Ježíš [následuje] Otce, a kněžstvo následujte jako apoštoly; co se týká jáhnů, mějte k nim úctu jak k Božímu zákonu. Ať nikdo nekoná nic, co se týká církve, bez biskupa.“

KKC 938 – 939
Biskupové, ustanovení skrze Ducha svatého, jsou nástupci apoštolů. „Jednotliví biskupové jsou viditelný zdroj a základ jednoty ve svých místních církvích.“

Biskupové za pomoci svých spolupracovníků kněží a jáhnů mají povinnost učit ryzí víře, slavit bohoslužby, především eucharistii, a vést svou církev jako praví pastýři. K jejich úřadu patří také starostlivost o všechny církve, a to s papežem a pod jeho vedením.

Princip demokracie zní: Veškerá moc vychází z lidu. V CÍRKVI však všechna moc vychází z Krista. Proto má církev hierarchickou strukturu. Avšak Kristus jí zároveň propůjčil i kolegiální strukturu. [874-879]
​
KOMENTÁŘ
​Hierarchický prvek v CÍRKVI se zakládá na tom, že v ní jedná sám Kristus skrze zasvěcené nositele úřadu. Ti proto mohou konat nebo udělovat to, co by nemohli konat nebo udělovat sami ze sebe, tedy na Ježíšově místě udělují SVÁTOSTI a s jeho zplnomocněním vyučují. Kolegiální prvek v církvi spočívá v tom, že Kristus svěřil ucelenou víru společenství dvanácti APOŠTOLŮ, jejichž následovníci řídí církev za předsednictví Petrova úřadu. Z hlediska kolegiátního rysu mají nezbytné místo v církvi koncily. Avšak i v jiných církevních grémiích, v synodách a radách, může rozmanitost obdarování a univerzalita světové církve přinášet své plody.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 874 – 879
Sám Kristus je původcem služby v církvi. On tuto službu ustanovil, dal jí pravomoc a poslání, zaměření a cíl: „K vedení a neustálému vzrůstu Božího lidu ustanovil Kristus Pán ve své církvi různé služby, které jsou určeny pro dobro celého Těla. Služebníci, kteří jsou vybaveni posvátnou mocí, slouží totiž svým bratřím, aby všichni, kteří patří do Božího lidu … dosáhli spásy.“

„Jak v něj mohou uvěřit, když o něm ještě neslyšeli? Jak o něm však mohou uslyšet bez hlasatele? Ale jak mohou hlásat, jestliže nebyli posláni?“ (Řím 10,14-15). Nikdo nemůže hlásat evangelium sám sobě, ani jednotlivec, ani společenství. „Víra je tedy z hlásání“ (Řím 10,17). Nikdo si nemůže sám dát zmocnění a poslání hlásat evangelium. Ten, koho Pán posílá, nemluví a nejedná ze své autority, nýbrž v síle autority Kristovy; nemluví ke společenství jako jeho člen, ale mluví k němu Kristovým jménem. Nikdo nemůže udělit sám sobě milost. Ta musí být dána a poskytnuta. To předpokládá, že existují služebníci milosti, které Kristus zplnomocnil a oprávnil. Od něho dostávají biskupové a kněží posláni a zmocnění [„posvátnou moc“] jednat „v osobě Krista, hlavy“, jáhni pak moc sloužit Božímu lidu v „diakonii“ liturgie, slova a lásky, ve společenství s biskupem a jeho sborem kněží. Tu službu, jejímž prostřednictvím ti, které Kristus poslal, vykonávají a dávají jako Boží dar to, co sami od sebe nemohou vykonat ani dát, církevní tradice nazývá „svátostí“. Církevní služba je udělována skrze zvláštní svátost.

Se svátostnou povahou takového církevního stavu je niterně spojen jeho služební charakter. Poněvadž služebníci zcela závisí na Kristu, který jim uděluje poslání i pravomoc, jsou opravdu „služebníci Krista“, podle příkladu toho, který pro nás dobrovolně na sebe vzal „přirozenost služebníka“ (Flp 2,7). Protože slova a milost, jejichž jsou služebníky, nepatří jim, nýbrž Kristu, a ten jim je svěřil pro druhé, stávají se dobrovolně služebníky všech.

Stejně tak je svátostné povaze církevní služby vlastní, že má kolegiální charakter. Vždyť Pán Ježíš hned na počátku své veřejné činnosti ustanovil Dvanáct, kteří „byli zárodky nového Izraele a zároveň počátkem posvátné hierarchie“. Byli společně vyvoleni a také jsou společně posláni; jejich bratrské spojení bude sloužit bratrskému společenství všech věřících a bude jakýmsi odleskem a svědectvím společenství božských osob. Proto každý biskup vykonává svou službu v rámci biskupského sboru, ve spojení s římským biskupem, nástupcem svatého Petra a hlavou sboru; kněží vykonávají svou službu v rámci diecézního kněžstva, pod vedením svého biskupa.
Konečně je vlastní posvátné povaze církevní služby to, že má osobní charakter. I když Kristovi služebníci působí ve společenství, přesto vždy jednají také osobně. Každý je osobně povolán: „Ty mě následuj!“ (Jan 21,22), aby byl ve společném poslání osobním svědkem, osobně odpovědným tomu, který uděluje poslání. Jedná „v jeho osobě“ a pro osoby: „Já tě křtím ve jménu Otce …“; „Já tě rozhřešuji …“

Proto je svátostná služba v církvi službou, která se vykonává ve jménu Krista. Má osobní charakter a kolegiální formou. To se potvrzuje jak ve vztazích mezi biskupským sborem a jeho hlavou, nástupcem svatého Petra, tak ve vztazích mezi pastorální odpovědností biskupa za svou místní církev a péčí celého biskupského sboru o všeobecnou církev.

LAICI jsou posláni, aby se ve společnosti zasazovali o růst Božího království mezi lidmi. [897-913,940-943]
​
KOMENTÁŘ
​LAIK není křesťanem druhé kategorie, protože má podíl na Kristově kněžském úřadě (všeobecné kněžství). Pečuje o to, aby lidé v jeho okolí (ve škole, při vzdělávání, v rodině a v povolání) poznávali evangelium a učili se milovat Krista. Svou vírou ovlivňuje společnost, ekonomiku a politiku. Podporuje život církve například tím, že přijímá službu ministranta nebo lektora, slouží jako vedoucí modlitební skupiny, pracuje v církevních sdruženích a radách (např. ve farní radě a ve správě církve). Právě mladí lidé by měli intenzivně zvažovat, na kterém místě je Bůh potřebuje.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 897 – 913
„Slovem laik se označují všichni věřící křesťané mimo členy stavu duchovenského a stavu řeholního, právně uznaného v církvi; tedy věřící křesťané, kteří — když byli křtem přivtěleni ke Kristu a učiněni Božím lidem, a tak se stali svým způsobem účastnými Kristova úřadu kněžského, prorockého a královského — vykonávají svým podílem poslání celého křesťanského lidu v církvi a ve světě.“

„Z vlastního povolání laiků vyplývá úkol hledat Boží království tím, že se zabývají časnými věcmi a upravují je podle Boha … Jim tedy zvlášť připadá úloha tak prozařovat a pořádat všechny časné záležitosti, s nimiž jsou v těsném styku, aby se vždycky dály a rozvíjely podle Krista a sloužily ke chvále Stvořitele a Vykupitele.“

Iniciativa křesťanských laiků je zvláště nutná, když je třeba objevit a navrhnout prostředky, jimiž by požadavky křesťanského učení a života pronikly do sociálních, politických a hospodářských skutečností. Tato iniciativa je běžným prvkem života církve: „Věřící, a ještě konkrétněji laici, stojí v přední linii života církve; jejich prostřednictvím je církev životním principem lidské společnosti. Proto musí mít zvláště oni stále hlubší vědomí, že nejen patří k církvi, ale že jsou církví, to jest společenstvím věřících na zemi pod vedením papeže jako společné hlavy a biskupů s ním spojených. Oni jsou církev.“

Laici, jako všichni věřící, dostávají od Boha křtem a biřmováním pověření k apoštolátu; proto mají povinnost a právo, jednotlivě nebo společně, ve sdruženích usilovat o to, aby všichni lidé na celé zemi poznali a přijali božské poselství spásy; tato povinnost je ještě naléhavější v případech, kdy mohou lidé jen jejich prostřednictvím slyšet evangelium a poznat Krista. Činnost laiků v církevních společenstvích je tak nutná, že bez nich apoštolát pastýřů ve většině případů nemůže dosáhnout svého plného účinku.

„Laici, zasvěcení Kristu a posvěcení Duchem svatým, jsou podivuhodně povoláni a vybaveni, aby se v nich rodily vždy hojnější plody Ducha. Všechny jejich skutky, modlitby a apoštolská činnost, manželský a rodinný život, každodenní práce, odpočinek duševní i tělesný, jsou–li konány v Duchu, ba i těžkosti života, jsou–li snášeny trpělivě, stávají se duchovními oběťmi Bohu milými skrze Ježíše Krista (srov. 1 Petr 2,5); jsou zbožně přinášeny Otci zároveň s obětí těla Páně při slavení eucharistie. Takto i laici zasvěcují Bohu svět, když všude jednají svatě jako ctitelé Boha.“

Zvláště rodiče se podílejí na službě posvěcování „svým manželským životem v křesťanském duchu a křesťanskou výchovou dětí“.

Mají–li laici potřebné schopnosti, mohou být přijati do stálé služby lektorů a akolytů. „Jestliže to vyžaduje potřeba církve v případě nedostatku služebníků, mohou i laici, ačkoliv nejsou lektory nebo akolyty, nahrazovat podle předpisů práva některé jejich úkoly, totiž zastávat službu slova, řídit liturgické modlitby, udílet křest a rozdávat svaté přijímání.“

„Kristus … vykonává svůj prorocký úřad nejen prostřednictvím hierarchie …, ale též prostřednictvím laiků; proto je ustanovuje svými svědky a vybavuje smyslem pro víru a milostí slova.“ „Vyučovat někoho, aby byl přiveden k víře, je úkolem každého kazatele a také každého věřícího.“

Laici plní své prorocké poslání také prostřednictvím evangelizace tím, že hlásají Krista „svědectvím života a slovem“. Toto šíření evangelia u laiků „dostává zvláštní ráz a zvláštní účinnost, protože se uskutečňuje v běžných světských podmínkách“: „Takový apoštolát však nezáleží pouze ve svědectví života. Pravý apoštol hledá příležitost hlásat Krista slovy buď nevěřícím … nebo věřícím.“

Při katechetické výchově, vyučování posvátným vědám, v hromadných sdělovacích prostředcích mohou také spolupracovat ti z věřících laiků, kteří k tomu mají schopnost a připraví se na to.

„Křesťané mají právo, dokonce někdy i povinnost podle svých znalostí, příslušnosti a postavení sdělit pastýřům církve své mínění o věcech týkajících se prospěchu církve, a při zachování neporušenosti víry a mravů a úcty vůči pastýřům, s ohledem na obecný prospěch a na důstojnost osob, mají právo s tímto míněním seznámit ostatní věřící.“

Kristus svou poslušností až k smrti udělil svým učedníkům dar královské svobody, „aby sebezáporem a svatým životem přemáhali v sobě vládu hříchu“. „Ten, kdo si podrobí vlastní tělo a ovládá svou duši, aniž zabředl do vášní, je pánem nad sebou: může být nazýván králem, protože je schopen ovládat vlastní osobu; je svobodný a nezávislý a nedá se spoutat otroctvím hříchu.“
„Laici mají, i spojenými silami, ozdravovat světské instituce a životní podmínky, svádějí-li ke hříchu, aby to vše bylo v souladu s požadavky spravedlnosti a spíše prospívalo, než škodilo ctnostnému životu. Tato činnost naplní mravními hodnotami kulturu i lidská díla.“

„Laikové se mohou cítit povoláni, anebo skutečně i povoláni jsou, ke spolupráci se svými pastýři ve službě církevnímu společenství. Usilují o jeho růst a životnost a přispívají k tomu nejrůznějšími službami, podle milostí a darů, kterých se jim od Pána dostalo.“

V církvi při výkonu řídící moci „mohou podle ustanovení práva spolupracovat křesťané laici“, a to svou přítomností na sněmech místních církví, na diecézních sněmech, v pastoračních radách; účastí na pastorační péči o nějakou farnost; spoluprací v ekonomických radách; účastí na církevních soudech.

Věřící se mají „naučit pečlivě rozlišovat práva a povinnosti, které jim patří pro jejich příslušnost k církvi, a ty, které jim přísluší jako členům lidské společnosti. Mají se snažit oboje uvést v soulad a být si přitom vědomi, že je má ve všech časných záležitostech vést křesťanské svědomí, protože žádná lidská činnost — ani světská — nemůže být vyňata z Boží vlády.“

„Tak je každý laik vlivem svých přijatých darů svědkem a zároveň živým nástrojem poslání církve v takové míře, v jaké jim ‘chtěl Kristus ty dary dát’ (Ef 4,7).

KKC 940 – 943
Protože je vlastní laickému stavu „žít uprostřed světa a světských záležitostí, jsou laici povoláni k tomu, aby rozehříváni křesťanským duchem působili apoštolsky ve světě jako kvas“.

Laici se podílejí na Kristově kněžství: stále více s ním spojeni rozvíjejí milost křtu a biřmování ve všech rozměrech osobního, rodinného, sociálního a církevního života a tak uskutečňují povolání ke svatosti, jež se týká všech pokřtěných.

Laici jsou díky svému prorockému poslání „povoláni k tomu, aby byli za všech okolností právě uprostřed lidské společnosti Kristovými svědky“.

Díky svému královskému poslání mají laici moc zvítězit v sobě samých i ve světě nad vládou hříchu sebezáporem a svatostí svého života.

V církvi jsou laici a duchovní (-» klérus). Jako Boží děti mají tutéž důstojnost. Jsou pověřeni rovnocennými, i když rozdílnými úkoly. Posláním laiků je v celém světě budovat Boží království. S nimi působí zasvěcení nositelé úřadu (duchovní), jimž je svěřena služba řídit církev, vyučovat a posvěcovat. V obou stavech pak existují křesťané, kteří se zvláštním způsobem dávají Bohu k dispozici v čistotě, chudobě a poslušnosti (např. řeholníci). [871-876, 934, 935]
​
KOMENTÁŘ
​Úkolem každého křesťana je vydávat svědectví evangeliu vlastním životem. Bůh však vede každého člověka zvláštní cestou. Jedny posílá jako LAIKY, aby v rodině a v povolání budovali Boží království uprostřed světa. Ve křtu a v BIŘMOVÁNÍ jim k tomu uděluje potřebné dary Ducha svátého. Jiným svěřuje pastýřskou službu; mají vést, vyučovat a posvěcovat jeho lid. Na tento úkol si nikdo nemůže činit nárok zvláštního rozhodnutí; pověřit jím může jen Pán, který uděluje povolanému člověku ve svátosti kněžského svěcení pro tuto cestu svou božskou sílu. Takový člověk proto může jednat z Kristovy moci a může udělovat SVÁTOSTI. -» 259
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 871 – 876
„Křesťané jsou lidé, kteří byli křtem vtěleni do Krista, stali se Božím lidem, a z toho důvodu jsou účastni, každý svým způsobem, Kristova úřadu kněžského, prorockého a královského; podle svého vlastního postavení jsou povoláni k poslání, které svěřil Bůh církvi, aby je plnila ve světě.“

„Na základě znovuzrození v Kristu jsou si všichni křesťané skutečně rovni co do důstojnosti i činnosti. Na základě této rovnosti všichni spolupůsobí na rozvoji Těla Kristova, každý podle svého postavení a úkolů.“

I rozdíly, které Pán stanovil mezi údy svého těla, mají sloužit jednotě církve a jejímu poslání. „V církvi jsou totiž různé služby, ale jedno poslání. Apoštolům a jejich nástupcům svěřil Kristus úkol učit, posvěcovat a řídit jeho jménem a mocí. Avšak i laici, když se jim dostalo účasti na Kristově kněžském, prorockém a královském úřadě, plní v církvi i ve světě svůj podíl na poslání celého Božího lidu.“ Konečně jak z posvěcených služebníků, tak z laiků „pocházejí křesťané, kteří uskutečňováním evangelijních rad … se svým zvláštním způsobem zasvěcují Bohu a pomáhají církvi v jejím spásonosném poslání“.

Sám Kristus je původcem služby v církvi. On tuto službu ustanovil, dal jí pravomoc a poslání, zaměření a cíl: „K vedení a neustálému vzrůstu Božího lidu ustanovil Kristus Pán ve své církvi různé služby, které jsou určeny pro dobro celého Těla. Služebníci, kteří jsou vybaveni posvátnou mocí, slouží totiž svým bratřím, aby všichni, kteří patří do Božího lidu … dosáhli spásy.“

„Jak v něj mohou uvěřit, když o něm ještě neslyšeli? Jak o něm však mohou uslyšet bez hlasatele? Ale jak mohou hlásat, jestliže nebyli posláni?“ (Řím 10,14-15). Nikdo nemůže hlásat evangelium sám sobě, ani jednotlivec, ani společenství. „Víra je tedy z hlásání“ (Řím 10,17). Nikdo si nemůže sám dát zmocnění a poslání hlásat evangelium. Ten, koho Pán posílá, nemluví a nejedná ze své autority, nýbrž v síle autority Kristovy; nemluví ke společenství jako jeho člen, ale mluví k němu Kristovým jménem. Nikdo nemůže udělit sám sobě milost. Ta musí být dána a poskytnuta. To předpokládá, že existují služebníci milosti, které Kristus zplnomocnil a oprávnil. Od něho dostávají biskupové a kněží posláni a zmocnění [„posvátnou moc“] jednat „v osobě Krista, hlavy“, jáhni pak moc sloužit Božímu lidu v „diakonii“ liturgie, slova a lásky, ve společenství s biskupem a jeho sborem kněží. Tu službu, jejímž prostřednictvím ti, které Kristus poslal, vykonávají a dávají jako Boží dar to, co sami od sebe nemohou vykonat ani dát, církevní tradice nazývá „svátostí“. Církevní služba je udělována skrze zvláštní svátost.

Se svátostnou povahou takového církevního stavu je niterně spojen jeho služební charakter. Poněvadž služebníci zcela závisí na Kristu, který jim uděluje poslání i pravomoc, jsou opravdu „služebníci Krista“, podle příkladu toho, který pro nás dobrovolně na sebe vzal „přirozenost služebníka“ (Flp 2,7). Protože slova a milost, jejichž jsou služebníky, nepatří jim, nýbrž Kristu, a ten jim je svěřil pro druhé, stávají se dobrovolně služebníky všech.

KKC 934
„Z Božího ustanovení jsou někteří z křesťanů posvátnými služebníky, které právo nazývá duchovní; ostatní se nazývají laikové. Z obou skupin věřících pocházejí křesťané, kteří uskutečňováním evangelijních rad … se zvláštním způsobem zasvěcují Bohu a pomáhají církvi v jejím spásonosném poslání.“
KKC 935
Kristus posílá své apoštoly a jejich nástupce, aby hlásali víru a zakládali jeho království. Dává jim účast na svém poslání. Dostávají od něho moc jednat v jeho osobě.

CÍRKEV se nazývá apoštolská, protože je založena na -» APOŠTOLECH, zachovává jejich tradici a je vedena jejich nástupci. [857-860, 869, 877]
​
KOMENTÁŘ
​Ježíš povolal apoštoly jako své nejbližší spolupracovníky. Byli jeho očitými svědky. Po svém zmrtvýchvstání se jim mnohokrát zjevil. Daroval jim Ducha svátého a rozeslal je jako své zplnomocněné vyslance do celého světa. V rodící se církvi byli zárukou jednoty. Své poslání a zplnomocnění předali vkládáním rukou svým nástupcům, biskupům. Tak se to děje podnes a tento postup se nazývá apoštolská posloupnost.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 857 – 860
Církev je apoštolská, protože je založena na apoštolech, a to v trojím smyslu: — byla a zůstává vybudována na „základě apoštolů“ (Ef 2,20), svědků, které s misijním posláním rozeslal sám Kristus; — s pomocí Ducha, který v ní přebývá, střeží a předává učení, cenný poklad, zdravá slova, která slyšela od apoštolů; — až do návratu Krista je i nadále poučována, posvěcována a vedena apoštoly, díky jejich nástupcům v pastorálním poslání: biskupskému sboru, „jenž má na pomoc kněze, spolu s Petrovým nástupcem a nejvyšším pastýřem církve“. „Ty … Pastýř věčný: svůj lid nikdy neopouštíš a skrze svaté apoštoly jej ustavičně chráníš; vždyť v pastýřích, kteří podle tvé vůle vedou tvou církev, je uprostřed nás tvůj Syn.“

Ježíš je poslán Otcem. Na začátku své veřejné činnosti „zavolal k sobě ty, které sám chtěl … A ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, protože je chtěl posílat kázat“ (Mk 3,13-14). Od té chvíle budou jeho „poslaní“ [to je význam řeckého termínu „apostoloi“]. V nich Ježíš pokračuje ve svém poslání: „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás“ (Jan 20,21). Jejich služba je tedy pokračováním jeho poslání: „Kdo vás přijímá, mne přijímá,“ říká Dvanácti (Mt 10,40).

Ježíš připojuje apoštoly k poslání, které dostal od Otce. Jako „Syn nemůže sám ze sebe konat nic“ (Jan 5,19.30), ale dostává všechno od Otce, který ho poslal, tak ti, které Ježíš posílá, nemohou bez něho dělat nic, od něho dostávají příkaz k misijnímu poslání a moc je vykonat. Kristovi apoštolové tedy vědí, že Bůh je učinil způsobilými „sloužit nové smlouvě“ (2 Kor 3,6), že je učinil „Božími služebníky“ (2 Kor 6,4), „Kristovými vyslanci“ (2 Kor 5,20), „Kristovými služebníky a správci Božích tajemství“ (1 Kor 4,1).

V poslání apoštolů je jeden nepřenosný prvek: být vyvolenými svědky Pánova vzkříšení a základy církve. V jejich poslání je však i jeden prvek trvalý. Kristus jim totiž slíbil, že s nimi zůstane až do skonání věků. „Božské poslání, které svěřil Kristus apoštolům, bude trvat až do konce světa, neboť evangelium, které mají předávat, je pro církev ve všech dobách zdrojem veškerého života. Proto se apoštolové v této hierarchicky uspořádané společnosti postarali o ustanovení svých nástupců.

KKC 869
Církev je apoštolská: je zbudována na pevných základech: na dvanácti Beránkových apoštolech; je nezničitelná; je neomylně uchovávána v pravdě; Kristus ji řídí prostřednictvím Petra a ostatních apoštolů, přítomných v jejich nástupcích, papeži a biskupském sboru.

KKC 877
Stejně tak je svátostné povaze církevní služby vlastní, že má kolegiální charakter. Vždyť Pán Ježíš hned na počátku své veřejné činnosti ustanovil Dvanáct, kteří „byli zárodky nového Izraele a zároveň počátkem posvátné hierarchie“. Byli společně vyvoleni a také jsou společně posláni; jejich bratrské spojení bude sloužit bratrskému společenství všech věřících a bude jakýmsi odleskem a svědectvím společenství božských osob. Proto každý biskup vykonává svou službu v rámci biskupského sboru, ve spojení s římským biskupem, nástupcem svatého Petra a hlavou sboru; kněží vykonávají svou službu v rámci diecézního kněžstva, pod vedením svého biskupa.

Církev respektuje všechno, co je na jiných NÁBOŽENSTVÍCH dobrého a pravdivého. Ctí a podporuje svobodu vyznání jako jedno ze základních lidských práv. Přesto si je vědoma toho, že Ježíš Kristus je jediným Spasitelem všech lidí. On jediný je „cesta, pravda a život“ (Jan 14,6). [841-845, 846-848]
​
KOMENTÁŘ
​Každý, kdo hledá Boha, je nám křesťanům blízký. Zvláštní stupeň „příbuzenství“ vnímáme k muslimům. Také islám, stejně jako židovství, patří k monoteistickým NÁBOŽENSTVÍM. Muslimové také uctívají Boha Stvořitele a uznávají Abraháma jako praotce své víry. Korán považuje Ježíše za velkého proroka, jeho Matku Marii za matku proroka. Církev učí, že lidé, kteří bez vlastního zavinění neznají Krista a jeho církev, ale upřímně hledají Boha a žijí podle hlasu svého svědomí, dosáhnou věčné spásy. Kdo však poznal, že Ježíš Kristus je „cesta, pravda a život“, a přece ho nechce následovat, nenalezne spásu jinou cestou.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 841 – 845
Vztahy církve k muslimům. „Plán spásy se však vztahuje i na ty, kteří uznávají Stvořitele, a mezi nimi především na muslimy, kteří prohlašují, že se drží víry Abrahámovy, a klaní se jako my Bohu jedinému, milosrdnému, který bude v poslední den lidi soudit.“

Pouto církve s nekřesťanskými náboženstvími je především společný původ a společný cíl lidského pokolení: „Všechny národy tvoří přece jedno společenství, mají jeden původ, protože Bůh dal všemu lidstvu přebývat na celém povrchu země. Mají také jeden poslední cíl, Boha. Jeho prozřetelnost, projevy jeho dobroty a spasitelné úmysly se vztahují na všechny lidi, dokud vyvolení nebudou sjednocení ve Svatém městě.“

Církev uznává, že v jiných náboženstvích je hledání ještě „v mlhavých stopách a obrazech“ neznámého, ale blízkého Boha, „vždyť všem dává život, dech a všechno … a chce, aby všichni lidé byli spaseni“. Proto církev všechno „dobré a pravdivé považuje za přípravu na evangelium, za dar od Boha, jenž osvěcuje každého člověka, aby nakonec měl život“.

Avšak lidé ve svém náboženském chování ukazují také své meze a chyby, které v nich znetvořují Boží obraz: „Často ovšem lidé, oklamaní Zlým, upadli do pošetilých myšlenek, zaměnili Boží pravdu za lež a sloužili raději tvorům než Stvořiteli, anebo žijí a umírají na tomto světě bez Boha a jsou vydáni napospas krajnímu zoufalství.“

Právě proto, aby znovu shromáždil všechny své děti, rozptýlené a zbloudilé kvůli hříchu, Otec chtěl svolat celé lidstvo v církvi svého Syna. Církev je místo, kde lidstvo má znovu najít jednotu a spásu. Je „usmířeným světlem“. Je lodí, která „s napjatými plachtami Pánova kříže pod vanutím Ducha svatého bezpečně pluje v tomto světě“; podle jiného obrazu, který rádi užívali církevní otcové, je Noemovou archou, která jediná zachraňuje před potopou.

KKC 846 – 848
Jak se má rozumět tomuto tvrzení, které často opakovali církevní otcové? Je–li formulováno kladně, znamená, že veškerá spása pochází od Krista–hlavy skrze církev, která je jeho tělem: „Posvátný sněm … na základě Písma svatého a tradice učí, že tato putující církev je nutná ke spáse. Neboť jedině Kristus je prostředník a cesta ke spáse a on se pro nás stává přítomným ve svém těle, církvi. On sám výslovným zdůrazněním nutnosti víry a křtu potvrdil zároveň i nutnost církve, do které lidé vstupují křtem jako branou. Proto by nemohli být spaseni ti lidé, kteří vědí, že Bůh prostřednictvím Ježíše Krista založil církev jako nezbytnou, a přesto by nechtěli do ní vstoupit anebo v ní vytrvat.“

Toto tvrzení se nevztahuje na ty, kteří bez vlastní viny neznají Krista a církev: „Věčné spásy mohou dosáhnout všichni, kdo bez vlastní viny neznají Kristovo evangelium a jeho církev, avšak s upřímným srdcem hledají Boha a snaží se pod vlivem milosti skutečně plnit jeho vůli, jak ji poznávají z hlasu svědomí.“

„Bůh si může cestami, které jsou známy jen jemu, přivést lidi, kteří bez vlastní viny neznají evangelium, k víře, bez níž se mu nelze líbit, přesto však připadá církvi povinnost a zároveň i svaté právo hlásat evangelium“ všem lidem.