Židé jsou „staršími sourozenci“ křesťanů, protože Bůh si je zamiloval jako první a hovořil nejprve s nimi. Skutečnost, že se Ježíš Kristus jako člověk stal příslušníkem židovského národa, nás spojuje. To, že v něm církev uznává Syna živého Boha, nás odděluje. V očekávání konečného příchodu Mesiáše jsme ale zajedno. [839-840]
​
KOMENTÁŘ
​Židovská víra je kořenem naší víry. Písmo svaté Židů, kterému my říkáme -> STARÝ ZÁKON, je první částí naší Bible. Židokřesťanský obraz člověka, jehož etika je určována Desaterem, tvoří základ západních demokracií. Je ostudné, že křesťané po celá staletí nechtěli uznávat toto úzké příbuzenství se židovstvím a že se svou špatnou argumentací až příliš často aktivně podíleli na smrtící nenávisti vůči Židům. Proto papež Jan Pavel II. při příležitosti svátého jubilejního roku 2000 výslovně poprosil Židy za odpuštění. Druhý vatikánský koncil jasně prohlašuje, že Židům jako národu nesmí být připisována kolektivní vina za Ježíšovu smrt na kříži. -» 96-97,335
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 839 – 840
„Lidé, kteří ještě nepřijali evangelium, jsou různými způsoby zaměřeni k Božímu lidu.“ Vztah církve k hebrejskému lidu. Církev, Boží lid Nové smlouvy, při zkoumání svého vlastního tajemství, odhaluje své pouto s Židy, kteří „jsou první, kteří poznali jméno Hospodina, našeho Boha“. Na rozdíl od jiných nekřesťanských náboženství židovská víra je již odpovědí na zjevení Boha ve Staré smlouvě. Právě Izraelité „byli přijati za syny, Bůh s nimi bydlel, uzavřel s nimi smlouvu, dal jim zákonodárství, bohoslužbu i zaslíbení. Jejich předkové jsou praotci (izraelského národa) a od nich podle lidské přirozenosti pochází i Kristus“ (Řím 9,4-5), protože „když Bůh někomu něco daruje nebo když někoho povolá, je to neodvolatelné“ (Řím 11,29).

Ostatně, když se uvažuje o budoucnosti, Boží lid Staré smlouvy a nový Boží lid, směřují k obdobným cílům: očekávání příchodu (nebo návratu) Mesiáše. Avšak toto očekávání je na jedné straně zaměřeno na návrat Mesiáše, který zemřel, vstal z mrtvých a byl uznán za Pána a Božího Syna, na druhé straně je zaměřeno na příchod Mesiáše, jehož rysy zůstávají matné, na konci časů: je to očekávání doprovázené dramatem neznalosti anebo zneuznání Ježíše Krista.

K plnému společenství katolické církve patří ten, kdo se v jednotě s PAPEŽEM a BISKUPY spojuje s Ježíšem Kristem vyznáním katolické víry a přijímáním SVÁTOSTÍ. [836-838]
​
KOMENTÁŘ
​Bůh chtěl jednu církev pro všechny. My křesťané jsme bohužel nezachovali věrnost Ježíšovu přání. Přesto jsme i nyní vzájemně spojeni vírou a jedním křtem.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 836 – 838
„Ke katolické jednotě Božího lidu … jsou povoláni všichni lidé. Různým způsobem k ní patří anebo jsou k ní zaměřeni jak věřící katolíci, tak ostatní věřící v Krista, tak konečně všichni lidé bez výjimky, kteří jsou Boží milostí povoláni ke spáse.“

„Do církevní společnosti jsou plně začleněni ti, kdo mají Kristova Ducha a přijímají celé její zřízení a všechny prostředky spásy v ní ustanovené, a v jejím viditelném organismu se spojují s Kristem — který ho řídí prostřednictvím papeže a biskupů — svazky vyznání víry, svátostí, církevního vedení a společenství. Kdo však nevytrvá v lásce, nedosáhne spásy, i kdyby byl začleněn do církve; zůstává sice v církvi ‘tělem’, ale ne ‘srdcem’.“

„Církev ví, že je z mnoha důvodů spojena s těmi, kteří jsou pokřtěni a nazývají se křesťany, avšak nevyznávají celou víru nebo nezachovávají jednotu společenství pod vedením Petrova nástupce.“ „Neboť ti, kdo věří v Krista a řádně přijali křest, jsou v určitém společenství s katolickou církví, i když ne dokonalém.“ S pravoslavnými církvemi je toto společenství tak hluboké, že „chybí jen málo k dosažené plnosti, která opravňuje ke společnému slavení Pánovy eucharistie“.

„Katolický“ (z řec. katholon) znamená orientovaný na celek. CÍRKEV je katolická, protože ji Kristus povolal k tomu, aby vyznávala celou víru, aby střežila a udílela všechny svátosti, aby všem zvěstovala radostnou novinu, a poslal ji ke všem národům. [830-831, 849-856]
​
KOMENTÁŘ
​
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 830 – 831
Slovo „katolická“ znamená „všeobecná“ ve smyslu „celosti“ nebo „úplnosti“. Církev je katolická ve dvojím smyslu: Je katolická, protože je v ní přítomen Kristus. „Tam, kde je Kristus Ježíš, tam je katolická církev.“ V ní je plnost Kristova Těla spojeného s jeho Hlavou, a to zahrnuje, že od něho dostává „plnost prostředků ke spáse“, jak to on chtěl: přímé a úplné vyznávání víry, úplný svátostný život a kněžství předávané svěcením v apoštolské posloupnosti. V tomto základním smyslu byla církev katolická v den letnic a bude jí vždycky až do dne druhého příchodu Páně (parusie).

Je katolická, protože dostala poslání od Krista pro všechny lidi: „Všichni lidé jsou voláni do nového Božího lidu. Proto i když tento lid zůstává jeden a jediný, má se šířit po celém světě a ve všech dobách, aby se splnil záměr našeho Boha, který na počátku stvořil jedinou lidskou přirozenost a rozhodl se své rozptýlené děti nakonec shromáždit vjedno … Tento celosvětový ráz, jímž se vyznačuje Boží lid, je dar samého Pána; dík jemu katolická církev účinně a trvale směřuje k tomu, aby celé lidstvo se všemi jeho hodnotami přivedla ke spojení s jeho hlavou, Kristem, v jednotě jeho Ducha.“

KKC 849 – 856
Misijní příkaz. „Církev byla poslána Bohem k národům světa, aby byla ‘všeobecnou svátostí spásy’. Proto se snaží, vedena nejvnitřnějšími požadavky své katolicity a poslušností k svému Zakladateli, hlásat evangelium všem lidem.“ „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“ (Mt 28,19-20).

Původ a cíl misie. Misionářský příkaz Pána má svůj původní pramen ve věčné lásce Nejsvětější Trojice“ „Putující církev je svou podstatou misionářská, protože odvozuje svůj původ z poslání Syna a z poslání Ducha svatého podle plánu Boha Otce.“ Konečným cílem misie není nic jiného, než aby se lidé podíleli na společenství, které existuje mezi Otcem a Synem v jejich Duchu lásky.

Proč misie? Církev odevždy odvozovala povinnost a čerpala sílu své misionářské horlivosti z Boží lásky ke všem lidem: „Kristova láska nás nutí …“ (2 Kor 5,14). Bůh opravdu „chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy“ (1 Tim 2,4). Bůh chce spásu všech skrze poznání pravdy. Spása se nachází v pravdě. Ti, kteří poslouchají hnutí Ducha pravdy, jsou již na cestě ke spáse; avšak církev, které byla svěřena tato pravda, musí jít vstříc jejich touze, aby jim ji přinesla. Právě proto, že církev věří ve všeobecný plán spásy, musí být misionářská.

Cesty misie. „Duch svatý je opravdu hlavní osobou pro celé poslání církve.“ Je to on, který vede církev po cestách misie. Tato je „pokračováním a dějinným rozvíjením poslání samého Krista, který byl poslán hlásat radostnou zvěst chudým. Proto církev musí jít pod vedením Ducha svatého stejnou cestou, jakou šel Kristus, totiž cestou chudoby, poslušnosti, služby a sebeobětování až k smrti, nad kterou Pán zvítězil svým zmrtvýchvstáním.“ Tak se stává „krev mučedníků semenem křesťanů“.

Při svém putování církev zakouší, „jak veliká vzdálenost dělí poselství, které přináší, od lidské slabosti těch, jimž bylo evangelium svěřeno“. Jen když bude bez ustání dělat „pokání a obnovu“ a „kráčet úzkou cestou kříže“, může Boží lid rozšířit Kristovo království. Vždyť „jako Kristus vykonal dílo vykoupení v chudobě a v pronásledování, tak je i církev povolána vydat se toutéž cestou, aby lidem zprostředkovala plody spásy.“

Církev skrze své vlastní poslání „jde spolu s celým lidstvem, sdílí s ním týž pozemský osud a je jakoby kvas a duše lidské společnosti, kterou má v Kristu obnovit a přetvořit v Boží rodinu“. Misionářské úsilí tedy vyžaduje trpělivost. Začíná hlásáním evangelia národům a skupinám, které ještě nevěří v Krista; pokračuje vytvářením křesťanských společenství, které „jsou znamením Boží přítomnosti ve světě“, a zakládáním místních církví; podněcuje proces inkulturace, aby se evangelium mohlo vtělit do kultur jednotlivých národů; přitom nezůstane ušetřena neúspěchů. „Pokud jde o lidi, skupiny a národy, církev jen postupně s nimi přichází do styku a proniká do nich a tak je přijímá do katolické plnosti.“

Církevní misie vyžaduje úsilí o jednotu křesťanů. Vždyť také „rozdělení křesťanů brání církvi uskutečnit plnost katolicity jí vlastní v těch synech, kteří jsou k ní sice křtem přidruženi, ale jsou odloučeni od plného společenství s ní. I pro církev samu se tak stává obtížnějším projevovat v životní skutečnosti plnost katolicity po všech stránkách“.

Misionářská činnost zahrnuje ohleduplný dialog s těmi, kteří ještě nepřijímají evangelium. Věřící mohou z tohoto dialogu vytěžit pro sebe prospěch tím, že se lépe naučí poznávat „cokoli z pravdy a milosti“ existující „vlivem tajemné Boží přítomnosti už u pohanských národů“. Jestliže totiž hlásají radostnou zvěst těm, kteří ji neznají, je to kvůli tomu, aby upevňovali, doplňovali a povznášeli pravdu a dobro, které Bůh rozšířil mezi lidmi a národy, a aby je očišťovali od omylu a zla „k Boží slávě, k zahanbení zlého ducha a ke štěstí člověka“.

CÍRKEV není svátá proto, že by byli svatí všichni její členové, ale proto, že svátý je Bůh, který v ní působí. Všichni členové církve jsou posvěceni křtem. [823-829]
​
KOMENTÁŘ
​Pokud dovolíme trojjedinému Bohu, aby se nás dotkl, rosteme v lásce, jsme posvěcováni a spaseni. Svatí jsou ti, kdo milují – ne snad proto, že by to nějak obzvlášť dobře uměli, ale proto, že se jich dotkl Bůh. Lásku, kterou od Boha přijali, pak vlastním originálním způsobem předávají dalším lidem. Když pak dojdou k Bohu, nadále posvěcují církev, protože „své nebe prožívají tak“, že nám jsou oporou na cestě ke SVATOSTI. -> 124
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 823 – 829
„Církev … je podle naší víry nezrušitelně svatá. Kristus totiž, Boží Syn — který je oslavován zároveň s Otcem i Duchem jako ‘jediný svatý’ — miloval církev jako svou snoubenku a obětoval se za ni, aby ji posvětil. Spojil ji se sebou jako své tělo a vrchovatě ji obdařil darem Ducha svatého k Boží slávě.“ Církev je tedy „svatý Boží lid“, a její členové jsou nazýváni „svatí“.

Církev, sjednocená s Kristem, je jím posvěcována; sama se skrze něho a v něm stává posvěcující. Všechna činnost církve směřuje „k posvěcení člověka a oslavě Boha v Kristu“ jako ke svému cíli. Jen v církvi je „plnost všech prostředků spásy“, v ní „Boží milostí dosahujeme svatosti“.

„Církev se totiž už na zemi vyznačuje opravdovou svatostí, třebaže nedokonalou.“ V jejích členech je dokonalá svatost teprve předmětem snažení. „Všechny věřící křesťany, vybavené v každém povolání a stavu tolika a tak velikými prostředky spásy, volá Pán — každého jeho vlastní cestou — k dokonalé svatosti, jako je dokonalý sám Otec.“

Láska je duší svatosti, k níž jsou všichni povoláni: „řídí všechny prostředky posvěcení, je jejich duší a dovádí je k cíli.“ „Pochopila jsem, že má–li církev tělo, složené z různých údů, nechybí jí ten nejpotřebnější, nejušlechtilejší. Pochopila jsem, že církev má srdce a že toto srdce hoří láskou. Pochopila jsem, že jenom láska udržuje údy církve v činnosti. Kdyby láska vyhasla, přestali by apoštolové hlásat evangelium, mučedníci by se zdráhali prolít svou krev … Pochopila jsem, že láska v sobě obsahuje všechna povolání, že láska je všechno, že objímá všechny doby a všechna místa … jedním slovem, že je věčná!“

„Kristus byl ‘svatý, nevinný, neposkvrněný’, nepoznal hřích a přišel jen usmířit hříchy lidu: v církvi však jsou i hříšníci; je zároveň svatá i stále potřebuje očišťování a jde trvale cestou pokání a obnovy.“ Všichni členové církve, včetně jejích služebníků, musí uznávat, že jsou hříšníci. Ve všech je ještě až do konce časů smíšen plevel hříchu s dobrým zrnem evangelia. Církev tedy shromažďuje hříšníky, dotčené Kristovou spásou a nacházející se stále na cestě k posvěcení: „Církev je svatá, i když má v sobě hříšníky, protože sama nemá jiný život než život milosti: její členové se posvěcují tím, že žijí z jejího života; jestliže se od jejího života odkloní, upadají do hříchů a zmatků, které znemožňují působení její svatosti. Z toho důvodu církev trpí a dělá pokání za tyto hříchy — má však moc uzdravit z nich své děti Kristovou krví a darem Ducha svatého.“

„Církev už došla v blahoslavené Panně k dokonalosti bez poskvrny a vrásky. Věřící se však stále ještě snaží přemáhat hřích a růst ve svatosti. Proto pozvedají oči k Marii“; v ní už je církev celá svatá.

Slovem i skutkem musíme poslouchat Ježíše, jehož výslovnou vůlí je, „aby všichni byli jedno“ (Jan 17,21).
​
KOMENTÁŘ
​Rozkoly jsou jako bolavé a zanícené rány na Ježíšově těle. Vedou k nenávisti, oslabují samotné věřící i věrohodnost křesťanů navenek. K tomu, aby skandál rozkolu zmizel ze světa, je zapotřebí obrácení všech zúčastněných, znalost vlastních kořenů víry a poctivé vypořádání se s přesvědčením druhých, ale především společné modlitby a společné služby křesťanů všem lidem. Ti, kdo nesou v církvi nějakou zodpovědnost, nesmí připustit, aby se přerušil dialog.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​

Všichni pokřtění patří do -» CÍRKVE Ježíše Krista. Proto se také pokřtění, kteří neprožívají plné společenství s katolickou církví, plným právem nazývají křesťany a jsou našimi sestrami a bratry.
​
KOMENTÁŘ
​K odštěpením od jediné Kristovy církve docházelo kvůli pokroucení Ježíšova učení, lidským chybám a kvůli nedostatku ochoty k usmíření na obou stranách. Dnešní křesťané nenesou žádnou vinu na historických církevních rozkolech. Duch svátý působí ke spáse lidí i v CÍRKVÍCH a CÍRKEVNÍCH SPOLEČENSTVÍCH oddělených od katolické církve. Všechny dary, které v nich nalezneme, jako je např. Písmo svaté, SVÁTOSTI, víra, naděje, láska a další CHARISMATA, mají svůj původ v Kristu.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​

Tak jako je jen jeden Kristus, může existovat jen jediné Kristovo tělo, jediná Kristova nevěsta, a tedy jen jediná CÍRKEV Ježíše Krista. On je hlava, církev je tělo. Jako se tělo skládá z mnoha částí, a přece tvoří jeden celek, tak i jedinou církev tvoří mnoho místních církví (diedézí). [811-816, 866, 870]
​
KOMENTÁŘ
​Ježíš založil církev na základě APOŠTOLŮ. Tento základ je podnes nosný. Víra apoštolů se v církvi předává z generace na generaci pod vedením Petrova úřadu. Ten „vykonává svou vůdčí úlohu v lásce“ (sv. Ignác Antiochijský). Rovněž SVÁTOSTI, které Ježíš svěřil kruhu apoštolů, bez ustání působí ve své původní síle.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 811 – 816
„To je jediná Kristova církev, kterou vyznáváme ve Vyznání víry jako jednu, svatou, katolickou a apoštolskou.“ Tyto čtyři znaky, nedílně navzájem spojené, označují podstatné rysy církve a jejího poslání. Církev je nemá sama od sebe; je to Kristus, který skrze Ducha svatého dává své církvi, aby byla jedna, svatá, katolická (všeobecná) a apoštolská; on ji také volá, aby uskutečnila každý z těchto charakteristických znaků.

Jen vírou lze poznat, že tyto charakteristické rysy církve pramení z jejího božského původu. Nicméně jejich dějinné projevy jsou znameními, jež jasně mluví k lidskému rozumu. „Církev,“ připomíná 1. vatikánský koncil, „pro svou vynikající svatost … pro svou všeobecnou jednotu, neotřesitelnou stálost je sama sebou velkým a trvalým důvodem věrohodnosti a nezvratným důkazem svého božského poslání.“

Církev je jedna už pro svůj původ: „Nejvyšším vzorem a zdrojem tohoto tajemství je jednota v Trojici osob jednoho Boha, Otce a Syna v Duchu svatém.“ Církev je jedna, protože je dílem jednoho zakladatele: „Vtělený Syn … smířil totiž skrze svůj kříž všechny lidi s Bohem, obnovil jednotu všech v jednom lidu a v jednom těle.“ Církev je jedna svou duší: „Duch svatý, který sídlí ve věřících a naplňuje i řídí celou církev, vytváří ono podivuhodné společenství věřících a tak hluboce všechny v Kristu spojuje, že je zdrojem jednoty církve.“ Patří tedy k samotné podstatě církve, že je jedna: „Jak úžasné tajemství! Je jediný Otec ve vesmíru, jediný Logos vesmíru a také jediný Duch svatý, všude stejný; a také jediná panna, jež se stala matkou, a já ji rád nazývám církev.“

Nicméně již od počátku se tato „jedna“ církev představuje s velikou rozmanitostí, která pochází jak z různosti Božích darů, tak z různorodosti osob, které tyto dary dostávají. V jednotě Božího lidu se shromažďují rozmanité národy a kultury. Mezi členy církve existuje různost darů, funkcí, podmínek a způsobů života; „v církevním společenství existují místní církve, které si uchovávají vlastní tradice“. Velké bohatství takové rozmanitosti není na překážku jednotě církve. Přesto však hřích a tíže jeho následků stále ohrožují dar jednoty. I apoštol musí vyzývat „… horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení, spojeni poutem pokoje“ (Ef 4,3).

Jaká jsou pouta jednoty? Především „láska, neboť ona je svorník dokonalosti“ (Kol 3,14). Avšak jednotu církve v čase zajišťují také viditelná pouta společenství: — vyznávání jediné víry přijaté od apoštolů; — společné slavení bohoslužby, především svátostí; — apoštolská posloupnost skrze svátost kněžství, která udržuje bratrskou svornost Boží rodiny.

„Jediná Kristova církev …“ je ta, kterou „po svém zmrtvýchvstání náš Spasitel odevzdal Petrovi jako pastýři, jemu a ostatním apoštolům ji svěřil, aby ji šířili a řídili … Tato církev, ustavená a uspořádaná na zemi jako společnost, subsistuje (… uskutečňuje se) v katolické církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním.“ Dekret 2. vatikánského koncilu o ekumenismu objasňuje: „Jedině prostřednictvím katolické církve, která je všeobecným nástrojem spásy, je dosažitelná plnost všech prostředků spásy. Věříme totiž, že jedině apoštolskému sboru, jemuž stojí v čele Petr, svěřil Pán všechno bohatství Nového zákona, aby ustavil jedno Kristovo tělo na zemi, k němuž se potřebují plně přivtělit všichni, kdo už patří nějakým způsobem k Božímu lidu.“

KKC 866
Církev je jedna: má jednoho Pána, vyznává jednu víru, rodí se z jednoho křtu, tvoří jen jedno tělo, oživované jedním Duchem k jedné naději, jejímž naplněním budou překonávat všechna rozdělení.

KKC 870
„To je jediná Kristova církev, kterou vyznáváme ve vyznání víry jako jednu, svatou, katolickou (všeobecnou) a apoštolskou … subsistuje (… uskutečňuje se) v katolické církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním, i když i mimo její organismus je mnoho prvků posvěcení a pravdy.“