CÍRKEV je prostorem ve světě, ve kterém je dokonale přítomen Duch svátý. [797-801, 809]
​
KOMENTÁŘ
​Izrael uctíval Boha v jeruzalémském chrámě. Tento chrám už dnes neexistuje. Jeho úlohu převzala CÍRKEV, která není vázána jen na jediné určené místo. „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20). Církev oživuje Ježíšův Duch: přebývá ve slovech Písma svátého a v posvátných znameních – SVÁTOSTECH. Žije v srdcích věřících a promlouvá v jejich modlitbách. Vede je a obdarovává je svými dary (CHARISMATY) – prostými i zářivými. Ten, kdo se spolehne na Ducha svátého, může i dnes zakusit skutečné zázraky.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 797 – 801
„Co je náš duch, to jest naše duše, pro naše údy, totéž je Duch svatý pro Kristovy údy, pro Kristovo Tělo, jímž je církev.“ „Skutečnost, že všechny části Těla jsou spojeny jak mezi sebou, tak se svou nejvyšší hlavou, je třeba přičítat Kristovu Duchu jako skrytému zdroji, protože přebývá celý v hlavě, celý v Těle a celý v každém z jeho údů.“ Duch svatý dělá z církve „chrám živého Boha“ (2 Kor 6,16)- „Církvi byl svěřen ‘Boží dar’ … do ní bylo vloženo společenství s Kristem, to je Duch svatý, závdavek neporušitelnosti, utvrzení naší víry, žebřík, po němž vystupujeme k Bohu … Vždyť kde je církev, tam je také Duch Boží, a kde je Duch Boží, tam je církev a veškerá milost.“

Duch svatý je „počátek každé činnosti životné a opravdu spasitelné v každém z rozmanitých údů Těla“. Nejrůznějším způsobem působí při budování celého Těla v lásce: skrze Boží slovo, „které má moc vzdělávat“ (Sk 20,32); skrze křest, kterým vytváří Kristovo Tělo; skrze svátosti, které dávají růst údům Kristovým a uzdravují je; skrze milost danou apoštolům“, jež mezi těmito dary zaujímá první místo; skrze ctnosti, které uschopňují ke správnému jednání; a konečně skrze rozmanité zvláštní milosti (nazývané „charismata“), kterými se věřící stávají „schopnými a pohotovými přijímat různé práce či úkoly užitečné pro obnovu a další rozvoj církve“.

Charismata, ať mimořádná, nebo prostá a skromná, jsou milosti Ducha svatého, které přímo nebo nepřímo slouží užitku církve a jsou zaměřeny k jejímu budování, aby prospívaly lidem a potřebám světa.

Charismata má s vděčností přijímat nejen ten, kdo je dostává, nýbrž všichni členové církve. Charismata jsou totiž úchvatným bohatstvím milosti pro apoštolskou pohotovost a pro svatost celého Kristova Těla, pokud se ovšem jedná o dary, které opravdu pocházejí od Ducha svatého a jsou uplatňovány tak, že se plně shodují s ryzími podněty téhož Ducha, totiž s láskou, která je pravým měřítkem charismat.

A právě v tomto smyslu je vždy nutné charismata rozlišovat. Žádné charisma nezprošťuje povinnosti mít v ústě pastýře církve a podřizovat se jim; pastýřům církve „zvláště přísluší nezhášet oheň Ducha, ale všechno zkoumat a držet se toho, co je dobré,“ aby všechna charismata ve své rozmanitosti a vzájemném doplňování spolupracovala ke „společnému prospěchu“ (1 Kor 12,7).

KKC 809
Církev je chrámem Ducha svatého. Duch je jakoby duše mystického těla, zdroj jeho života, jednoty v různorodosti a bohatství jeho darů a charismat.

Ježíš Kristus miluje CÍRKEV, jako ženich miluje nevěstu. Navěky se s ní spojuje a dává za ni svůj život. [796 ]
​
KOMENTÁŘ
​Ten, kdo byl už někdy zamilovaný, tuší, co je láska. Ježíš ji zná a sám sebe nazývá ženichem, který se s vášnivou láskou uchází o svou nevěstu a touží s ní slavit svátek lásky. Jeho nevěsta – to jsme my, jeho CÍRKEV. Už ve STARÉM ZÁKONĚ je Boží láska k vyvolenému národu přirovnávána k lásce mezi mužem a ženou.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 796
Jednota Krista a církve, hlavy a údů, zahrnuje také rozlišení obou v osobním vztahu. Tento aspekt se často vyjadřuje obrazem ženicha a nevěsty. Téma Krista, ženicha církve, bylo připraveno proroky a hlásáno Janem Křtitelem. Sám Pán se definoval jako „ženich“ (Mk 2,19). Apoštol představuje církev a každého věřícího, úd jeho Těla, jako nevěstu „zasnoubenou“ Kristu Pánu, aby s ním byla jeden duch. Církev je neposkvrněnou snoubenkou neposkvrněného Beránka; kterou si Kristus zamiloval a vydal sám sebe za ni, „aby ji posvětil“ (Ef 5,26); spojil se s ní věčnou smlouvou a nepřestává se o ni starat jako o vlastní tělo. „To je tedy Kristus v celé plnosti, hlava i tělo, jediný utvořený z mnohých … Ať mluví hlava nebo údy, vždy to mluví Kristus: mluví jako hlava [ex persona capitis], mluví jako tělo [ex persona corporis]. Vždyť co je psáno? ‘… a ze dvou se stane jeden člověk. Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a církve’ (Ef 5,31-32). A sám Kristus v evangeliu: ‘Již nejsou dva, ale jeden’ (Mt 19,6). Vždyť jak dobře víte, ve skutečnosti to jsou dvě rozdílné osoby, ale pak v manželském spojení tvoří jednu … Vždyť jako hlava se nazývá „ženichem“, a jako tělo si říká „nevěsta.“

Zakladatelem tohoto lidu je Bůh Otec. Jeho vůdcem je Ježíš Kristus. Zdrojem jeho síly je Duch svátý. Vstupní branou k Božímu lidu je křest. Jeho důstojnost spočívá ve svobodě Božích dětí. Jeho zákonem je láska. Pokud tento lid zachovává věrnost Bohu a hledá nejprve Boží království, dokáže měnit svět. [781-786
​
KOMENTÁŘ
​Boží lid se nepodobá žádnému Lidskému společenství. Nepodřizuje se nikomu než Bohu samému. Má být jako sůl, která dává pokrmům chuť; jako kvas, který všechno prokvasí; jako světlo, které zahání temnotu. Ten, kdo patří k Božímu lidu, musí počítat s tím, že se dostane do otevřeného konfliktu s lidmi, kteří popírají Boží existenci a nedbají na Boží přikázání. Avšak ve svobodě Božích dětí se člověk nemusí bát ničeho, dokonce ani smrti.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 781 – 786
„V každé době a v každém národě je Bohu milý každý, kdo se ho bojí a jedná správně. Bůh si však nepřál posvětit a spasit lidi jednotlivě, s vyloučením jakéhokoli vzájemného vztahu, nýbrž chtěl z nich vytvořit lid, který by ho v pravdě uznával a svatě mu sloužil. Proto si vyvolil izraelský národ za svůj lid, uzavřel s ním smlouvu a postupně jej poučoval … Toto všechno však byla pouze příprava a předobraz nové a dokonalé úmluvy, která měla být uzavřena v Kristu … Tuto novou smlouvu uzavřel Kristus, totiž novou úmluvu ve své krvi, a povolal ze Židů i z pohanů lid, který by ne podle těla, nýbrž v Duchu vytvořil jednotu.“

Boží lid má tyto výrazné rysy, které jej jasně odlišují ode všech náboženských, národnostních, politických nebo kulturních seskupení v dějinách: — Je to Boží lid: Bůh nepatří jako vlastnictví žádnému národu. Ale on si z těch, kteří kdysi nebyli žádným národem získal národ: „rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý“ (1 Petr 2,9). — Člověk se stává členem tohoto lidu „zrozením shůry“, „z vody a Ducha“ (Jan 3,3-5), to jest vírou v Krista a křtem, ne tělesným narozením. — Hlavou tohoto lidu je Ježíš Kristus [Pomazaný, Mesiáš]: protože totéž pomazání, Duch svatý, stéká z hlavy na Tělo, je tento lid „mesiášským lidem“. — „Tomuto lidu přináleží důstojnost a svoboda Božích dětí, v jejichž srdci přebývá Duch svatý jako v chrámě.“ — „Jeho zákonem je nové přikázání milovat tak, jak nás miloval Kristus. To je „nový“ zákon Ducha svatého. — Jeho posláním je být solí země a světlem světa. Církev „je pro celé lidské pokolení naprosto bezpečným zárodkem jednoty, naděje a spásy“. — „Jeho cílem je Boží království, které zahájil sám Bůh na zemi a které se má dále šířit, dokud je také nedokoná on sám na konci času.“

Ježíš Kristus je ten, kterého Otec pomazal Duchem svatým a kterého ustanovil „knězem, prorokem a králem“. Celý Boží lid má na těchto třech Kristových funkcích účast a nese odpovědnost za poslání a službu, které z nich vyplývají.

Kdo vstoupil do Božího lidu vírou a křtem, stává se účastným jedinečného povolání tohoto lidu, jeho kněžského povolání: „Kristus Pán, velekněz vybraný z lidí, z nového lidu ‘udělal královský národ a kněze Boha, svého Otce’. Vždyť pokřtění jsou svým znovuzrozením a pomazáním od Ducha svatého posvěceni na duchovní chrám a na svaté kněžstvo.“

„Svatý Boží lid má účast také v Kristově prorockém poslání“, a to především pro nadpřirozený smysl víry, který má celý lid, laikové i hierarchie, když „neúchylně lne k ‘víře jednou provždy křesťanům svěřené“, prohlubuje její chápání a stává se Kristovým svědkem uprostřed tohoto světa.

Boží lid má konečně účast na Kristově královské funkci. Kristus vykonává svou královskou moc tím, že všechny lidi přitahuje k sobě svou smrtí a svým vzkříšením. Kristus, král a pán celého vesmíru, se stal služebníkem všech, protože „nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny“ (Mt 20,28). Pro křesťana „kralovat“ znamená „sloužit“ Kristu, především v „chudých a trpících“, v nichž církev „vidí obraz svého chudého a trpícího zakladatele“. Boží lid uskutečňuje svou „královskou důstojnost“ tím, že žije podle svého povolání sloužit s Kristem. „Všichni, kteří se znovuzrodili v Kristu, se skrze znamení kříže stávají králi: pomazáním Ducha svatého jsou posvěceni na kněze. Proto si všichni křesťané, kteří jsou duchovní a používají svého rozumu, mají uvědomit, že — pomineme-li zvláštní službu vlastní našemu úřadu — jsou členové tohoto královského rodu a že mají účast na kněžském úkolu. Což není královskou funkcí skutečnost, že duše ovládá své tělo a je podřízena Bohu? Což to není kněžská funkce, zasvětit Pánu čisté svědomí a obětovat mu na oltáři vlastního srdce neposkvrněné oběti naší zbožnosti?“

CÍRKEV je více než instituce, protože je tajemstvím (MYSTÉRIUM), které je lidské a zároveň božské. [770-773, 779]
​
KOMENTÁŘ
​Opravdová Láska nezaslepuje, naopak dává prohlédnout. S pohledem na CÍRKEV je to stejné: vnějším pohledem vnímáme církev jako pouhou duchovní instituci, s jejími historickými událostmi, ale také omyly a dokonce zločiny – je to církev hříšníků. Tento pohled ale nejde dostatečně do hloubky. Ježíš totiž vyšel nám hříšníkům natolik vstříc, že svou církev nikdy neopouští, i kdybychom ho každodenně zrazovali. Toto nedílné spojení lidského a božského, hříchu a milosti, tvoří tajemství církve. V pohledu víry je proto církev nezrušitelně svátá. -» 132
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 770 – 773
Církev je v dějinách, ale zároveň je přesahuje. Pouze „očima víry“ lze v její viditelné skutečnosti zahlédnout zároveň duchovní skutečnost, nositelku božského života.

„Jediný prostředník Kristus ustanovil a bez přestání udržuje svou svatou církev, společenství víry, naděje a lásky zde na zemi, jako viditelný organismus a jejím prostřednictvím rozlévá pravdu a milost na všechny.“ Církev je zároveň — „společnost vybavená hierarchickými orgány i Kristovo tajemné tělo; — viditelné shromáždění i duchovní společenství; — pozemská církev i církev obdařená nebeskými dary.“ Tyto rozměry tvoří jedinou složenou skutečnost, srůstající z lidského a božského prvku“. Církev „je totiž zároveň lidská i božská, viditelná a přitom vybavená neviditelnými hodnotami, je horlivě činná i oddaná kontemplaci, je přítomna ve světě, a přece jím jen prochází. Tyto vlastnosti církve jsou ve vzájemném vztahu: to, co je v ní lidské, má být zaměřeno k božskému a jemu podřízeno, viditelné k neviditelnému, činnost ke kontemplaci a přítomné k budoucí vlasti, kterou hledáme.“ „Ó pokoro! Ó vznešenosti! Kedarský stane, Boží svatyně; pozemský příbytku, nebeský paláci; blátivá chatrči, královský dvore; smrtelné tělo, světelný chráme; smetí pro pyšné, ale nevěsto Kristova! Jsi snědá, ale krásná, jeruzalémská dcero: i když tě hyzdí námaha a bolest dlouhého vyhnanství, přesto tě krášlí nebeská krása.“

Kristus v církvi uskutečňuje a zjevuje své vlastní tajemství jako cíl Božího plánu: sjednotit v něm vše. Svatý Pavel nazývá snoubenecké spojení Krista s církví „velkým tajemstvím“ (Ef 5,32). Církev se sama stává tajemstvím, protože je spojena s Kristem jako se svým ženichem. Při kontemplaci jejího tajemství svatý Pavel píše: „Kristus je ve vás, naděje na věčnou spásu“ (Kol 1,27).

Takové společenství lidí s Bohem skrze lásku, která „nikdy nepřestává“ (1 Kor 13,8), je v církvi cílem, k němuž směřuje všechno, co je v ní svátostným prostředkem vázaným na tento pomíjivý svět. Struktura církve je zcela zaměřena na svatost Kristových údů. A svatost má cenu potud, pokud je zaměřena na veliké tajemství, v němž Snoubenka odpovídá darem lásky „na nevýslovný dar … Snoubence“. Maria nás předchází jako nevěsta bez poskvrny a vrásky „na cestě svatosti“, která je tajemstvím církve. Z toho důvodu „mariánská“ dimenze předchází dimenzi „petrovskou“.

KKC 779
Církev je zároveň viditelná i duchovní, hierarchická společnost i mystické tělo Kristovo. Je „jedna“, vytvořená z lidského a z božského prvku. Toto je její tajemství, které dokáže přijmout jen víra.

CÍRKEV má ve všech národech světa dávat vzklíčit a růst Božímu království, které už započalo v Ježíši. [763-769,774-776, 780]
​
KOMENTÁŘ
​CÍRKEV slouží tomuto království. Není samoúčelná. Pokračuje v díle, které započal Ježíš. Měla by jednat pouze tak, jak jednal Ježíš. Nadále vykonává Ježíšova posvátná znamení (SVÁTOSTI). Šíří Ježíšova slova. Proto je církev přes všechnu svou slabost mocnou částí nebe na zemi.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 763 – 769
Je úkolem Syna uskutečnit Otcův plán spásy v plnosti časů; a to je také důvod jeho „poslání“. „Ježíš začal vytvářet svou církev, když začal hlásat radostnou zvěst, totiž příchod Božího království, které bylo slíbeno odpradávna v Písmě.“ Kristus zahájil nebeské království na zemi, aby splnil Otcovu vůli. Církev je „Kristovo království již dnes tajemně přítomné“.

„Toto království se jasně projevuje lidem v Kristových slovech, v jeho skutcích a v jeho přítomnosti.“ Přijmout Ježíšovo slovo znamená přijmout „samo Boží království“. Zárodek a počátek království je „malé stádce“ (Lk 12,32) těch, které Ježíš přišel shromáždit kolem sebe a jimž se on sám stal pastýřem. Oni vytvářejí opravdovou Ježíšovu rodinu. Ty, které tak kolem sebe shromáždil, učil novému způsobu chování, ale také, jak se mají modlit.

Pán Ježíš dal svému společenství strukturu, která bude trvat až do úplného dovršení království. Je to především volba Dvanácti s Petrem jako jejich hlavou. Tím, že zastupují dvanáct izraelských kmenů, jsou základními kameny nového Jeruzaléma. Skupina dvanácti, ale i ostatní učedníci se podílejí na Kristově poslání, na jeho moci, ale též na jeho osudu. Všemi těmito činy Kristus připravuje a buduje svou církev.

Avšak církev se zrodila hlavně z naprostého sebeobětování Krista za naši spásu; obětování, jež předjímal ustanovením eucharistie a uskutečnil na kříži. Začátek a růst církve „naznačuje krev a voda tryskající z otevřeného boku ukřižovaného Ježíše“; „neboť z boku Krista, zesnulého na kříži, vzešlo obdivuhodné tajemství celé církve“. Jako byla Eva utvořena ze žebra spícího Adama, tak se církev zrodila z probodeného srdce Krista, který zemřel na kříži.

„Když bylo dokončeno dílo, které dal Otec Synovi na zemi vykonat, byl v den letnic seslán Duch svatý, aby stále posvěcoval církev.“ Tehdy „církev veřejně vystoupila před zástupy, kázáním se začalo šířit evangelium mezi národy“. Protože církev je „povolání“ všech lidí ke spáse, je svou přirozeností misionářská, poslaná Kristem ke všem národům, aby z nich učinila učedníky.

Aby církev mohla své poslání uskutečnit, Duch svatý „ji vybavuje a řídí různými hierarchickými a charismatickými dary“. „Tak je církev vybavena dary svého zakladatele, věrně zachovává jeho příkazy lásky, pokory a sebezáporu a přijímá poslání hlásat království Kristovo a Boží a zakládat je u všech národů. Ona sama je zárodek a počátek tohoto království na zemi.“

„Církev … bude dovršena teprve v nebeské slávě“, ve chvíli Kristova slavného návratu. Až do onoho dne „církev se ubírá při svém putování mezi pronásledováními světa a útěchami Boha“. Zde na zemi se cítí ve vyhnanství, daleko od Pána; „touží po dovršeném království a všemi silami doufá a přeje si spojit se ve slávě se svým Králem“. Plné uskutečnění církve — a skrze ni i světa — ve slávě nenastane leč po mnoha zkouškách. Teprve tehdy „budou všichni spravedliví počínaje Adamem — ‘od spravedlivého Ábela až k poslednímu vyvolenému’ — shromážděni ve všeobecné církvi u Otce“.

KKC 774 – 776
Řecké slovo „mystérion“ [tajemství] bylo přeloženo do latiny dvěma výrazy: „mysterium“ a „sacramentum“. V dalším výkladu výraz „sacramentum“ vyjadřuje přiléhavěji viditelné znamení skryté skutečnosti spásy, označené výrazem „mysterium“. V tomto smyslu je sám Kristus tajemstvím spásy: „Není jiného Božího tajemství než Kristus.“ Spasitelné dílo jeho svatého a posvěcujícího lidství je svátostí spásy, která se projevuje a působí ve svátostech církve (které východní církve také nazývají „svatá tajemství“). Sedm svátostí jsou znamení a nástroje, jimiž Duch svatý šíří milost Krista, který je hlavou církve, a ta je jeho tělem. Církev tedy vlastní a sděluje neviditelnou milost, jejímž je znamením. A v tomto analogickém smyslu je nazývána „svátostí“.

„Církev je totiž v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva.“ Být svátostí vnitřního spojení lidí s Bohem: to je první účel církve. Protože lidské společenství má své kořeny ve spojení s Bohem, je církev také svátostí jednoty lidského pokolení. Tato jednota v ní už začala, protože církev shromažďuje lidi „ze všech národů, kmenů a jazyků“ (Zj 7,9); zároveň je církev „znamením a nástrojem“ plného uskutečnění této jednoty, která má teprve nastat.

Jako svátost je církev Kristovým nástrojem. V jeho rukou je „nástrojem vykoupení všech“, „všeobecnou svátostí spásy“, skrze kterou Kristus „zjevuje a zároveň uskutečňuje tajemství Boží lásky vůči lidem“. „Je viditelným projektem Boží lásky pro lidstvo“, projektem, který chce, „aby celé lidstvo vytvořilo jeden Boží lid, srostlo v jedno Tělo Kristovo a bylo vybudováno v jeden chrám Ducha svatého“.

KKC 780
Církev je v tomto světě svátostí spásy, znamením a nástrojem společenství Boha a lidí.

Bůh chce CÍRKEV, protože nás nechce zachránit jako jednotlivce, nýbrž jako společenství. Přeje si, aby se celé lidstvo stalo jeho lidem. [758-781, 802-804]
​
KOMENTÁŘ
​Nikdo se nedostane do nebe nějakou asociální cestou. Ten, kdo myslí pouze na sebe a na spásu vlastní duše, žije asociálně. Něco takového není myslitelné ani v nebi ani na zemi. Bůh přece není asociální; není to osamělá a soběstačná bytost ale Trojice. Podle Božího modeluje také člověk orientován na vztahy, sdílení, účast a lásku. Neseme zodpovědnost jeden za druhého.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 758 – 761
Při zkoumání tajemství církve je třeba především uvažovat o jejím původu v plánu Nejsvětější Trojice a o jeho postupném uskutečňování v dějinách.

„Věčný Otec podle zcela svobodného a tajemného záměru své moudrosti a dobroty stvořil celý svět a rozhodl se povznést lidi k účasti na božském životě“, k němuž volá všechny lidi ve svém Synu. „Stanovil, že ty, kteří věří v Krista, svolá vjedno ve svaté církvi.“ Tato „Boží rodina“ se vytváří a postupně uskutečňuje během údobí lidských dějin podle Otcových úradků: církev byla totiž „už od počátku světa předobrazována a podivuhodně připravována v dějinách izraelského národa a ve Starém zákoně; když se naplnil čas, byla založena a stala se zjevnou vylitím Ducha; slavně bude dovršena na konci času“.

„Svět byl stvořen vzhledem k církvi“, říkávali první křesťané. Bůh stvořil svět vzhledem k jeho účasti na svém božském životě; tato účast se uskutečňuje „svoláním“ lidí v Kristu, a toto „svolání“ je církev. Církev je cílem všech věcí; a tak i bolestné události, jako pád andělů a hřích člověka, byly Bohem dopuštěny jen jako příležitost a prostředek k tomu, aby rozvinul veškerou svoji moc a celou nezměrnost lásky, kterou chtěl darovat světu: „Jako je Boží vůle čin a tento čin se nazývá svět, tak jeho úmysl je spása člověka, a ta se nazývá církev.“

Svolání Božího lidu začíná ve chvíli, kdy hřích zničil společenství lidí s Bohem a společenství mezi lidmi. Svolání církve je, takřka, Boží reakce na chaos, který vyvolal hřích. Tato obnova jednoty se uskutečňuje skrytě v lůně všech národů: „V každém národě je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, co je správné“ (Sk 10,35).

KKC 802 – 804
Ježíš Kristus „vydal sám sebe za nás, vykoupil nás z každé špatnosti a očistil nás, abychom byli jeho vlastním lidem“ (Tit 2,14).

„Vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu“ (1 Petr 2,9).

Do Božího lidu se vstupuje vírou a křtem. „Všichni lidé jsou voláni do nového Božího lidu“, aby v Kristu „lidé utvořili jednu rodinu a jeden Boží lid“.

Řecký výraz pro CÍRKEV (latinsky „ekklesia“) znamená vyvolení. My všichni, kdo jsme byli pokřtěni a věříme v Boha, jsme vyvoleni Bohem. Společně tvoříme církev. Kristus je podle Pavlových slov hlavou církve. My jsme jejím tělem. [748-757]
​
KOMENTÁŘ
​Přijímáme-li SVÁTOSTI a nasloucháme-li Božímu slovu, pak žijeme ve společenství s Ježíšem a to je CÍRKEV. Úzké životní společenství všech věřících s Ježíšem líčí Písmo svaté v nových a nových obrazech: jednou hovoří o Božím lidu, podruhé o Kristově nevěstě; církev je nazývána matkou, Boží rodinou neboje přirovnávána ke svatební společnosti. Nikdy však není pouhou institucí, jenom nějakým „církevním úřadem“, který člověk může odsunout stranou. Mohou nás rozčilovat její chyby a nedostatky, ale nikdy se od ní nemůžeme distancovat, protože se Bůh pro ni neodvolatelně rozhodl a protože se od ní navzdory všem jejím hříchům neodvrátil. Církev je Boží přítomností mezi námi lidmi. Už proto bychom ji měli milovat.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 748 – 757
„Kristus je světlo národů. Proto tento posvátný sněm, shromážděný v Duchu svatém, má vřelou touhu hlásáním evangelia všemu stvoření osvítit všechny lidi jasem Kristova světla, které září na tváři církve.“ Těmito slovy začíná „Věroučná konstituce o církvi“ 2. vatikánského koncilu. Tím koncil ukazuje, že článek víry o církvi plně závisí na článcích týkajících se Ježíše Krista. Církev nemá jiného světla, než je světlo Kristovo. Podle oblíbeného přirovnání církevních otců se podobá měsíci, který pouze odráží sluneční světlo.

Článek o církvi také plně závisí na článku o Duchu svatém, který mu předchází. „Protože, když bylo vysvětleno, že Duch svatý je pramen a dárce veškeré svatosti, nyní vyznáváme, že je dárcem svatosti pro církev.“ Podle výroků Otců církev je místem, „kde kvete Duch“.

Věřit, že církev je „svatá“ a „katolická“ a že je „jedna“ a „apoštolská“ (jak dodává nicejsko–cařihradské vyznání víry) je neoddělitelné od víry v Boha Otce, Syna a Ducha svatého. V apoštolském vyznání víry říkáme, že vyznáváme „svatou církev“ (Credo … Ecclesiam), tedy nikoliv „in Ecclesiam“, ne „v církev“, abychom nesměšovali Boha a jeho díla a abychom jasně připisovali Boží dobrotě všechny dary, které vložil do své církve.

Slovo „církev“ (biblické pojmenování „ekklésia“, z řeckého „ek–kalein“ — „svolat“) znamená „svolání“, „shromáždění“. Označuje shromáždění lidu, obyčejně náboženského rázu. Výraz je často užíván v řeckém překladu Starého zákona, když označuje shromáždění vyvoleného národa, které se sešlo před Bohem, především shromáždění u Sinaje, kde Izrael dostal Zákon a kde byl Bohem ustaven jako jeho svatý lid. Tím, že se první společenství těch, kteří věřili v Krista, nazvalo „církev“, vyjádřilo, že se považuje za dědice onoho shromáždění. V církvi Bůh „shromažďuje“ svůj lid ze všech končin země. Výraz „kyriaké“, z něhož vzniklo angl. „church“, něm. „Kirche“ a české „církev“, znamená „ta, jež patří Pánu“.

V křesťanském slovníku výraz „církev“ označuje liturgické shromáždění, ale také místní společenství, nebo všeobecné společenství věřících. Ve skutečnosti jsou tyto tři významy nedílné. „Církev“ je lid, který Bůh shromažďuje z celého světa. Církev existuje v místních společenstvích a uskutečňuje se jako liturgické shromáždění, především eucharistické. Žije z Kristova slova a z jeho těla, a tak se sama stává Kristovým Tělem.

V Písmu svatém nacházíme velmi mnoho obrazů a přirovnání, která navzájem úzce souvisejí; v nich zjevení mluví o nevyzpytatelném tajemství církve. Obrazy ze Starého zákona jsou obměnami základní myšlenky, totiž myšlenky „Božího lidu“. V Novém zákoně nacházejí všechny tyto obrazy nový střed tím, že se Kristus stává „hlavou“ tohoto lidu, a tento lid je tedy jeho Tělem. Okolo tohoto středu se nakupily obrazy, „převzaté ze života pastýřského nebo zemědělského, ze stavby budov nebo také z rodinného života a ze zásnub.“

„Církev je ovčinec, jehož jedinými a nutnými dveřmi je Kristus. Je též stádo, o němž Bůh předpověděl, že bude sám jeho pastýřem; jeho ovce, i když je řídí lidští pastýři, stále vede a živí sám Kristus, dobrý pastýř a nejvyšší pastýř, který dal za ovce svůj život.“

„Církev je obdělávaná půda, Boží pole. Na tom poli roste prastará oliva, jejímž svatým kořenem byli patriarchové a v níž docházelo a dojde ke smíření Židů a pohanů. Nebeský hospodář pěstuje církev jako vybranou vinici. Pravý vinný kmen je kristus, jenž dává život a plodnost větvím, totiž nám, kteří prostřednictvím církve zůstáváme v něm a bez něhož nemůžeme nic dělat.“

„Často je církev nazývána také Boží stavbou. Sám Pán se přimlouvá ke kameni, který stavitelé odhodili, ale který se stal svorníkem. Na tomto základě budují církev apoštolové a z něho má církev svou pevnost a soudržnost. Tato stavba je označována různými názvy: Boží dům, ve kterém bydlí jeho rodina; Boží příbytek v Duchu, „Boží stan mezi lidmi“ (Zj 21,3); ale především svatý chrám, který svatí Otcové opěvují jako zpodobený v kamenných svatyních a který liturgie právem přirovnává ke svatému městu, novému Jeruzalému. Do této stavby jsme jako živé kameny zde na zemi vestavěni také my. Evangelista Jan nazírá toto svaté město, jak při obnově světa sestupuje z nebe od Boha, „vystrojeno jako nevěsta okrášlená pro svého ženicha“ (Zj 21,2).“

„Dále je církev nazývána též „Jeruzalém pocházející shora“ a „naše matka“ (Gal 4,26). Je popisována i jako neposkvrněná nevěsta neposkvrněného Beránka. Kristus „miloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil“ (Ef 5,25-26). Přidružil ji k sobě nezrušitelnou smlouvou a bez ustání jí dává jíst a přeje jí (srov. Ef 5,29).“