Slovem AMEN na konci vyznání víry říkáme své bezvýhradné „ano“ ke všemu, co jsme vyznali, že věříme, a stáváme se tak svědky víry. Ten, kdo říká „amen“, radostně a svobodně přitakává Božímu působení ve stvoření a jeho spáse.
​
KOMENTÁŘ
​Hebrejské slovo „amen“ vychází ze skupiny slov, která označuje jak „víru“, tak i „pevnost, spolehlivost a věrnost“. „Ten, kdo říká omen, jako by stvrzoval podpisem“ (sv. Augustin). Toto neomezené „ano“ můžeme vyslovovat jedině díky tomu, že se nám Ježíš prokázal svou smrtí a zmrtvýchvstáním jako věrný a spolehlivý. On sám je vtělené lidské „ano“ ke všem Božím zaslíbením, a stejně tak je konečným Božím „ano“ k nám lidem.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 1061 – 1065
Vyznání víry, stejně jako poslední kniha Písma svatého, končí hebrejským slovem amen. Často je nalézáme na konci modliteb Nového zákona. Také církev končí své modlitby slovem amen.

V hebrejštině má „amen“ stejný kořen jako slovo „věřit“. Tento kořen vyjadřuje pevnost, spolehlivost, věrnost. Chápeme tedy, proč „amen“ může vyjadřovat jak věrnost Boha vůči nám, tak naši důvěru k němu.

U proroka Izaiáše nalézáme výraz „Bůh pravdy“, doslova „Bůh (slova) amen“, to je Bůh, který je věrný slibům: „Kdo se bude na zemi žehnat, bude se žehnat při věrném Bohu“ (Iz 65,16). Náš Pán užívá často výrazu „amen“, někdy zdvojené, aby podtrhl věrohodnost svého učení, svou autoritu založenou na Boží pravdě.

Závěrečné „amen“ v Krédu tedy přebírá a potvrzuje jeho úvodní slovo „věřím“. Věřit znamená říci „amen“ ke slovům, k příslibům, k Božím přikázáním, znamená naprosto důvěřovat tomu, který je „amen“ nekonečné lásky a dokonalé věrnosti. Každodenní křesťanský život bude tedy „amen“ k „věřím“ vyznání víry našeho křtu: „Vyznáním víry ať je pro tebe zrcadlem. Dívej se do něho, abys viděl, zda věříš všechno, o čem prohlašuješ, že to věříš. A denně se raduj ze své víry.“

Sám Ježíš Kristus je „amen“ (Zj 3,14). Je konečné „amen“ Otcovy lásky k nám; bere na sebe a přivádí k plnosti naše „amen“ Otci: „Všechna Boží zaslíbení našla v něm svoje ‘ano’. Proto skrze něho voláme ‘amen’ k Boží slávě“ (2 Kor 1,20): Skrze něho a s ním a v něm je tvoje všechna čest a sláva, Bože, Otče všemohoucí, v jednotě Ducha svatého, po všechny věky věků. AMEN!

Na konci času Bůh obnoví celý vesmír, tj. promění ho v „nové nebe a novou zemi“. Zlo už nebude mít moc a ztratí svou přitažlivost. Vykoupení budou hledět na Boha tváří v tvář – jako přátelé. Jejich touha po míru a po spravedlnosti bude naplněna. Blažené patření na Boha se stane pramenem jejich štěstí. Trojjediný Bůh bude přebývat v jejich středu a setře jim každou slzu z očí: už nebude smrt, zármutek, nářek ani trápení. [1042-1050, 1060]
​
KOMENTÁŘ
​
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 1042 – 1050
Na konci času dojde Boží království své plnosti. Po všeobecném soudu budou spravedliví navždy kralovat s Kristem, oslaveni na těle i na duchu, a i samotný vesmír bude obnoven: „Církev … bude dovršena teprve v nebeské slávě, až přijde čas, kdy bude všechno obnoveno. Pak bude s lidským pokolením dokonale v Kristu obnoven celý svět, který je těsně spojen s člověkem a jeho prostřednictvím dosahuje svého cíle.“

Tuto tajemnou obnovu, která přemění lidstvo i svět, nazývá Písmo svaté „novým nebem a novou zemí“ (2 Petr 3,13). Konečně se uskuteční Boží úmysl, „že sjednotí v Kristu vše, co je na nebi i na zemi“ (Ef 1,10).

V tomto novém vesmíru, v nebeském Jeruzalémě, bude Bůh přebývat mezi lidmi. „Setře jim každou slzu z očí: nebude už smrt ani zármutek, nářek ani bolest už nebude, protože co dříve bylo, pominulo“ (Zj 21,4).

Co se týká člověka, bude v tomto dovršení konečně zcela uskutečněna jednota lidského pokolení, kterou chtěl Bůh již od stvoření, a ustanovil putující církev v dějinách „jakoby svátostí“ této jednoty. Ti, kteří budou spojeni s Kristem, vytvoří společenství vykoupených, „svaté město“ Boží (Zj 21,2), „choť Beránkovu“ (Zj 21,9). Toto společenství už nebude zraňováno hříchem, necudnostmi, sobectvím, které ničí nebo zraňují pozemské společenství lidí. Blažené patření, v němž se bude Bůh nevyčerpatelným způsobem otevírat vyvoleným, bude nevysychajícím pramenem věčného štěstí míru a vzájemného sdílení.

Pokud jde o vesmír, zjevení potvrzuje hluboké spojení osudu hmotného světa a člověka: „Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti … Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení … Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud. A není samo. I my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme … vykoupení našeho těla“ (Řím 8,19-23).

Také viditelný vesmír je tedy určen k tomu, aby byl přeměněn, „aby i sám svět, obnovený ve svém prvotním stavu, byl už bez jakékoliv překážky ve službách spravedlivých“ tím, že se bude podílet na jejich oslavení ve vzkříšeném Ježíši Kristu.

„Neznáme čas, kdy dospěje ke svému konci země a lidstvo, ani způsob přeměny vesmíru. Tento viditelný svět zohyzděný hříchem sice pomine, ale dostává se nám poučení, že Bůh připravuje nový příbytek, novou zemi, ve které přebývá spravedlnost a jejíž blaženost naplní a převýší všechny touhy lidského srdce po pokoji.“

„Očekávání nové země však nesmí oslabit, nýbrž spíše povzbudit úsilí o zvelebení této země, kde roste tělo nové lidské rodiny, která již může poskytnout jakýsi nástin nového věku. I když je třeba pečlivě rozlišovat pozemský pokrok od růstu Kristova království, má přesto tento pokrok pro Boží království veliký význam, pokud přispívá k lepšímu uspořádání lidské společnosti.“

„Neboť … všechny tyto dobré plody přírody i našeho přičinění, které jsme v Duchu Páně a podle jeho příkazu zde na zemi rozmnožili, potom opět nalezneme, avšak očištěné od každé skvrny, ozářené a přetvořené, až Kristus odevzdá Otci věčné a všeobecné království.“ Pak bude Bůh „všechno ve všem“ (1 Kor 15,28), ve věčném životě: „Skutečný a pravý život je Otec, který skrze Syna vylévá v Duchu svatém své dary na všechny, nevyjímaje žádného. A z jeho milosrdenství se i nám lidem dostalo nepomíjejícího zaslíbení věčného života.“

KKC 1060
Na konci časů dosáhne Boží království své plnosti. Pak budou spravedliví kralovat s Kristem na věky, oslaveni v těle i v duši, a i sám hmotný vesmír bude proměněn. Bůh pak bude „všechno ve všem“ (1 Kor 15,28), ve věčném životě.

Konečný nebo také poslední SOUD se uskuteční na konci času, až Pán Ježíš znovu přijde. „Ti, kdo konali dobro, budou vzkříšeni k životu, kdo páchali zlo, budou vzkříšeni k odsouzení“ (Jan 5,29). [1038-1041, 1058-1059]
​
KOMENTÁŘ
​Až se Pán Ježíš znovu vrátí ve slávě, ozáří nás veškeré jeho světlo. Pravda otevřeně vystoupí na denní světlo: naše myšlenky, skutky, náš vztah k Bohu a k lidem – už nic z toho nepůjde ukrýt. Poznáme konečný smysl stvoření, pochopíme podivuhodné Boží cesty k naší spáse a konečně dostaneme odpověď na otázku, jak to, že zlo mohlo mít tolik moci, když jediným skutečně mocným je Bůh. Poslední soud je zároveň naším soudem. Zde se rozhodne, jestli budeme vzkříšeni k věčnému životu, nebo navždy zůstaneme odděleni od Boha. Na ty, kteří si zvolili život, vloží Bůh ještě jednou svou stvořitelskou ruku. V novém těle (srov. 2 Kor 5,1) budou navždy žít k Boží slávě a budou ho chválit tělem i duší. -» 110-112, 157
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 1038 – 1041
Vzkříšení všech mrtvých, „spravedlivých i nespravedlivých“ (Sk 24,15), bude předcházet poslednímu soudu. Bude to „hodina, kdy všichni v hrobech uslyší … hlas [Syna člověka] a vyjdou: ti, kdo konali dobro, budou vzkříšeni k životu, kdo páchali zlo, budou vzkříšeni k odsouzení“ (Jan 5,28-29). Tehdy Kristus přijde „ve slávě a s ním všichni andělé … a budou před něj shromážděny všechny národy. A oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Ovce postaví po své pravici, kozly po levici … A ti půjdou do věčného trápení, spravedliví však do věčného života“ (Mt 25,31-33.46).

Před Kristem, který je pravda, bude s konečnou platností odhalena pravda o vztahu každého člověka k Bohu. Poslední soud jasně ukáže, až do nejmenších důsledků, dobro, které každý vykonal nebo opomenul vykonat během svého pozemského života: „Všechno zlo, které špatní lidé páchají, je zaznamenáno, aniž o tom vědí. V den, kdy Bůh nebude mlčet (Ž 50,3) … se obrátí k ničemníkům a řekne jim: ‘Já jsem umístil na zemi své chudé pro vás. Já, jejich hlava, jsem seděl na nebi po pravici svého Otce, ale na zemi mé údy mívaly hlad. Kdybyste obdarovali mé údy, váš dar by došel až k hlavě. Když jsem umístil své chudé na zemi, ustanovil jsem je vašimi poslíčky, aby donášeli vaše dobré skutky do mého pokladu: vy jste nic nevložili do mých rukou, proto také u mne nic nemáte.’“

Poslední soud nastane ve chvíli Kristova slavného návratu. Jen Otec zná jeho hodinu a den; on sám rozhodne, kdy má přijít. Skrze svého Syna Ježíše tehdy pronese své konečné slovo nad celými dějinami. Poznáme poslední smysl celého díla stvoření a celé ekonomie spásy a pochopíme obdivuhodné cesty, po kterých Boží prozřetelnost vedla každou věc k jejímu poslednímu cíli. Poslední soud ukáže, že Boží spravedlnost vítězí nad všemi nespravedlnostmi spáchanými jeho tvory a že Boží láska je silnější než smrt.

Poselství posledního soudu volá k obrácení, pokud Bůh ještě lidem dává „dobu příhodnou, den spásy“ (2 Kor 6,2. Vnuká svatou Boží bázeň. Podněcuje k úsilí o spravedlnost Božího království. Hlásá „blaženou naději“ (Tit 2,13) na návrat Pána, který „přijde v onen den, aby došel slávy ve svých věřících a aby na sebe soustředil obdiv u všech, kdo víru přijali (2 Sol 1,10).

KKC 1058 – 1059
Církev se modlí, aby se nikdo neztratil: „Pane, nedopusť, abych se kdy odloučil od tebe.“ Je-li pravda, že se nikdo sám nemůže spasit, je také pravda, že Bůh „chce, aby se všichni lidé zachránili“ (1 Tim 2,4), a že u něho „je možné všechno“ (Mt 19,26).

„Svatá římská církev věří a pevně vyznává, že v den posledního soudu se všichni lidé objeví se svými těly před Kristovým soudem, aby vydali počet ze svých skutků.“

Není to Bůh, kdo zatracuje člověka. Je to člověk sám, kdo odmítá milosrdnou Boží lásku a kdo se dobrovolně připravuje o (věčný) život tím, že se sám vylučuje ze společenství s Bohem. [1036-1037]
​
KOMENTÁŘ
​Bůh touží po společenství i s tím posledním hříšníkem; přeje si, aby se všichni obrátili a byli zachráněni. Avšak Bůh stvořil člověka svobodného a respektuje jeho rozhodnutí. Ani Bůh sám si nemůže lásku vynucovat. Jako milující je „bezmocný“, pokud si někdo místo nebe zvolí peklo.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 1036 – 1037
Výpovědi Písma svatého a nauka církve o pekle jsou výzvou k odpovědnosti, s níž má člověk užívat své svobody se zaměřením na svůj věčný osud. Současně jsou i naléhavou výzvou k obrácení: „Vejděte těsnou branou. Neboť prostorná je brána a široká cesta, která vede k záhubě, a mnoho je těch, kdo tamtudy vcházejí. Jak těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málo je těch, kdo ji najdou“ (Mt 7,13-14). „Protože však neznáme den ani hodinu, je třeba, jak nás napomíná Pán, stále bdít, abychom si po skončení svého jediného pozemského života zasloužili přijít s ním ke svatební hostině a přidružit se k požehnaným, a ne, aby nám bylo rozkázáno jako špatným a lenivým služebníkům odejít do věčného ohně, do vnější temnoty, kde ‘bude pláč a skřípění zubů’.“

Bůh nikoho předem neurčuje, že půjde do pekla; to je následek svobodného odvrácení od Boha (smrtelný hřích), v němž se setrvává až do konce. V eucharistické bohoslužbě a v každodenních modlitbách věřících církev prosí o milosrdenství Boha, který „nechce, aby někdo zahynul, naopak chce, aby se všichni dali na pokání“ (2 Petr 3,9): „Přijmi tedy milostivě, Bože, oběť svých služebníků i celé své rodiny … Dej našim dnům svůj řád a mír. Vysvoboď nás od věčné záhuby a připočti k zástupu vyvolených.“

Peklo je stav věčného oddělení od Boha, absolutní nepřítomnost lásky. [1033-1037]
​
KOMENTÁŘ
​Ten, kdo vědomě a ze svobodné vůle zemře v těžkém hříchu, aniž by litoval, a kdo navždy odmítne milosrdnou, odpouštějící Boží lásku, sám se vylučuje ze společenství s Bohem a s blaženými. Nevíme, jestli se skutečně najde někdo, kdo by v okamžiku smrti pohlédl do tváře absolutní Lásce a stále ještě by dokázal říkat „ne“. Naše svoboda ovšem připouští takové rozhodnutí. Ježíš nás varuje, abychom se neuzavírali bídě jeho bratří a sester, jelikož by nás takové jednání mohlo od něho navždy odloučit. „Potom řekne i těm po levici: ‚Pryč ode mne, vy zlořečení… Cokoliv jste neudělali pro jednoho z těchto nejposlednějších, ani pro mne jste neudělali'“ (Mt 25,41.45).
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 1033 – 1037
Nemůžeme být spojeni s Bohem, jestliže se svobodně nerozhodneme milovat ho. Avšak nemůžeme milovat Boha, jestliže těžce hřešíme proti němu, proti svému bližnímu a proti sobě samým: „Kdo nemiluje, zůstává ve smrti. Každý, kdo nenávidí svého bratra, je vrah — a víte, že žádný vrah nemá v sobě trvalý a věčný život“ (1 Jan 3,14-15). Náš Pán nás upozorňuje, že budeme od něho odděleni, jestliže nepřispějeme na pomoc chudým a maličkým v jejich nouzi: jsou totiž jeho bratry. Zemřít ve smrtelném hříchu, aniž by byl smyt lítostí, a nepřijmout milosrdnou Boží lásku, to znamená zůstat navždy odděleni od Boha v důsledku našeho svobodného rozhodnutí. A tento stav konečného sebevyloučení ze společenství s Bohem a s blaženými je označován slovem „peklo“.

Ježíš často mluví o „pekle“, o „neuhasitelném ohni“, vyhrazeném tomu, kdo až do konce života odmítá uvěřit a obrátit se, tam mohou zahynout jak duše, tak tělo. Ježíš ohlašuje přísnými slovy, že „pošle své anděly, ti posbírají z jeho království … ty, kdo dělají nepravosti, a uvrhnou je do ohnivé pece“ (Mt 13,41-42), a že vynese rozsudek: „Pryč ode mne, vy zlořečení, do věčného ohně!“ (Mt 25,41).

Církev ve svém učení potvrzuje existenci pekla i jeho věčnost. Duše těch, kteří umírají ve stavu smrtelného hříchu, sestupují ihned po smrti do pekla, kde snášejí pekelné tresty, „věčný oheň“. Hlavním trestem pekla je věčné odloučení od Boha, neboť pouze v Bohu může mít člověk život a štěstí, pro které byl stvořen a po nichž touží.

Výpovědi Písma svatého a nauka církve o pekle jsou výzvou k odpovědnosti, s níž má člověk užívat své svobody se zaměřením na svůj věčný osud. Současně jsou i naléhavou výzvou k obrácení: „Vejděte těsnou branou. Neboť prostorná je brána a široká cesta, která vede k záhubě, a mnoho je těch, kdo tamtudy vcházejí. Jak těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málo je těch, kdo ji najdou“ (Mt 7,13-14). „Protože však neznáme den ani hodinu, je třeba, jak nás napomíná Pán, stále bdít, abychom si po skončení svého jediného pozemského života zasloužili přijít s ním ke svatební hostině a přidružit se k požehnaným, a ne, aby nám bylo rozkázáno jako špatným a lenivým služebníkům odejít do věčného ohně, do vnější temnoty, kde ‘bude pláč a skřípění zubů’.“

Bůh nikoho předem neurčuje, že půjde do pekla; to je následek svobodného odvrácení od Boha (smrtelný hřích), v němž se setrvává až do konce. V eucharistické bohoslužbě a v každodenních modlitbách věřících církev prosí o milosrdenství Boha, který „nechce, aby někdo zahynul, naopak chce, aby se všichni dali na pokání“ (2 Petr 3,9): „Přijmi tedy milostivě, Bože, oběť svých služebníků i celé své rodiny … Dej našim dnům svůj řád a mír. Vysvoboď nás od věčné záhuby a připočti k zástupu vyvolených.“

Ano, protože všichni pokřtění v Krista tvoří jediné společenství a jsou navzájem spojeni, mohou živí pomáhat duším zemřelých v očistci. [1032]
​
KOMENTÁŘ
​Když člověk zemře, už sám pro sebe nemůže nic udělat. Čas aktivního osvědčování seje u konce. Avšak my můžeme udělat něco pro zemřelé v očistci. Naše láska sahá až tam. Postem, modlitbou, konáním dobra, ale především slavením -> EUCHARISTIE můžeme zemřelým vyprosit milost. -» 146
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 1032
Toto učení se také opírá o modlitbu za zemřelé, o níž hovoří již Písmo svaté: „Proto dal [Juda Makabejský] přinést smírnou oběť za mrtvé, aby jim byly odpuštěny hříchy“ (2 Mak 12,46). Církev již od prvních dob uctívala památku zemřelých, přimlouvala se za ně a přinášela zvláště eucharistickou oběť, aby, očištěni, mohli dosáhnout blaženého patření na Boha. Církev také doporučuje almužny, odpustky a kající skutky za zemřelé: „Pojďme jim na pomoc a vzpomínejme na ně. Jestliže Jobovi synové byli očištěni obětí jejich otce, proč bychom měli pochybovat o tom, že naše obětní dary za mrtvé jim přinášejí nějakou útěchu? Neváhejme a pojďme na pomoc těm, kteří jsou mrtvi, a obětujme za ně své modlitby.“

Očistec, který si lidé často představují jako určité místo, je stavem. Kdo zemře v Boží milosti (tedy v pokoji s Bohem a s lidmi), avšak potřebuje ještě očistit, než se může zahledět na Boha tváří v tvář, prochází očistcem. [1030-1031]
​
KOMENTÁŘ
​Když Petr zradil Ježíše, Pán se obrátil a pohlédl na Petra a Petr vyšel a hořce se rozplakal“ – prožil pocit jako v očistci. Takový očistec čeká pravděpodobně většinu z nás v okamžiku naší smrti: Pán na nás s láskou pohlédne – a my pocítíme sžíravý stud a bolestnou lítost kvůli svému zlému nebo „pouze“ neláskyplnému jednání. Teprve po této očišťující bolesti budeme schopni se setkat v nezkalené nebeské radosti s jeho milujícím pohledem.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 1030 – 1031
Ti, kdo umírají v Boží milosti a přátelství, ale nejsou dokonale očištěni, i když jsou si jisti svou věčnou spásou, jsou po smrti podrobeni očišťování, aby dosáhli svatosti nutné ke vstupu do nebeské radosti.

Církev nazývá toto konečné očišťování vyvolených očistcem; to je něco úplně jiného než trest zavržených. Církev formulovala nauku víry o očistci zvláště na florentském a tridentském sněmu. Církevní tradice mluví, s odvoláním na některé texty Písma, o očistném ohni: „Co se týká některých lehkých hříchů, je třeba věřit, že před posledním soudem je očistný oheň; vždyť ten, který je pravda, říká, že jestliže se někdo rouhá Duchu svatému, nebude mu odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucím (Mt 12,32). Z tohoto tvrzení se odvozuje, že jisté viny mohou být odpuštěny v tomto věku, ale jiné v budoucím věku.“