Ano. Víra je otevřená poznatkům a hypotézám přírodních věd.
​
KOMENTÁŘ
​Přírodní vědy nemohou dogmaticky vyloučit, že ve stvoření probíhají cílené procesy; víra zase nemůže definovat, jak se tyto procesy v průběhu vývoje přírody konkrétně uskutečňují. Křesťan může přijmout evoluční teorii, pokud ovšem nepropadne mylnému přesvědčení evolucionismu, který se dívá na člověka jako na nahodilý výsledek biologických procesů.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​—

Když jsme poznali Boha, měli bychom ho postavit na první místo ve svém životě. Tím začíná nový život. Poznávacím znamením křesťana by měla být láska, dokonce i láska k nepřátelům. [222-227, 229]
​
KOMENTÁŘ
​Poznávat Boha znamená si uvědomit: ten, který mě stvořil a který chtěl, abych byl; ten který drží v rukou svět a lidi, které mám rád; ten, který na mě toužebně čeká, který touží naplnit mě, vést mě k dokonalosti a navěky mě mít u sebe – ten je tady. Křesťané by měli přijmout Ježíšův životní způsob.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 222-227
Věřit v jediného Boha a milovat ho celým svým bytím má pro náš život nedozírné následky. To znamená:
Poznávat velikost a velebnost Boha: „Hle, Bůh je veliký a my to nechápeme“ (Job 36,26). Právě proto je nutno „nejprve sloužit“ Bohu.
Žít v neustálém vzdávání díků: Je-li Bůh jediný, pak všechno, co jsme a co máme, pochází od něho: „Máš něco, co bys nedostal?“ (1 Kor 4,7). „Čím se odplatím Hospodinu za všechno, co mi prokázal?“ (Ž 116,12).
Poznávat jednotu a pravou důstojnost všech lidí: všichni byli „učiněni, aby byli obrazem a podobou Boha“ (Gn 1,26).

Správně užívat stvořených věcí: Víra v jediného Boha nás vede k tomu, abychom všechno, co není on, užívali natolik, nakolik nás to přibližuje k němu, a abychom se toho zříkali natolik, nakolik nás to od něho vzdaluje. Můj Pane a můj Bože, vezmi mi to, co mě od tebe vzdaluje. Můj Pane a můj Bože, dej mi to, co mě přivádí k tobě. Můj Pane a můj Bože, odpoutej mě od sebe sama, abych ti zcela patřil.

Důvěřovat Bohu za všech okolností, i v protivenstvích. Úchvatně to vyjadřuje jedna modlitba sv. Terezie od Ježíše: Ať tě nic nezneklidňuje, / ať ti nic nenahání strach. Všechno pomíjí. / Bůh se nemění. Trpělivostí se dosáhne všeho. / Kdo má Boha, tomu nic nechybí. / Bůh sám stačí.

KKC 229
Víra v Boha nás vede k tomu, abychom se k němu obraceli jako ke svému prvopočátku a ke svému poslednímu cíli a ničemu nedávali před ním přednost a ničím jej nenahrazovali.

Je-li Bůh láska, pak neexistuje nic stvořeného, co by nebylo udržováno a neseno jeho nekonečnou dobrotou. Bůh nejenom prohlašuje, že je láska, on to i dokazuje: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život“ (Jan 15,13). [218, 221]
​
KOMENTÁŘ
​Žádné jiné náboženství neprohlašuje to, co křesťanství: „Bůh je láska“ (1 Jan 4,8.16). Víra se pevně drží tohoto tvrzení, přestože zkušenost utrpení a zla ve světě vede lidi k pochybnostem o tom, zda Bůh je skutečně láska. … To, že slova o Boží lásce nejsou prázdná, dokazuje Ježíš na kříži, když dává život za své přátele.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 218
Izrael mohl během svých dějin objevit, že byl pouze jediný důvod, proč se mu Bůh zjevil a proč si ho vyvolil mezi všemi národy, aby mu patřil: Boží láska, kterou si Izrael ničím nezasloužil. A Izrael skrze proroky pochopil, že to bylo zase jen z lásky, když ho Bůh nikdy nepřestal zachraňovat a odpouštět mu jeho nevěrnost a jeho hříchy.

KKC 221
Avšak svatý Jan jde ještě dál, když tvrdí: „Bůh je láska“ (1 Jan 4,8.16). Samo bytí Boha je láska. Když pak v plnosti časů posílá svého jednorozeného Syna a Ducha lásky, zjevuje Bůh své nejhlubší tajemství; věčné sdílení lásky je on sám: Otec, Syn a Duch svatý, a určil nás k tomu, abychom se na něm podíleli.

„Bůh je světlo, a tma v něm vůbec není“ (1 Jan 1,5). Jeho slovo je pravda (srov. Př 8,7; 2 Sam 7,28) a jeho zákon je pravda (srov. Žl 119,142). Ježíš se zaručuje vlastní osobou za Boží pravdu, když před Pilátem vyznává: „Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě“ (Jan 18,37). [214-217]
​
KOMENTÁŘ
​To, že Bůh je pravda, víme na základě Ježíšovy absolutní věrohodnosti. On je „cesta, pravda a život“ (Jan 14,6). Každý, kdo se na něho spolehne, to může objevit a vyzkoušet. Kdyby Bůh nebyl „pravda“, nemohla by být víra „sestrou“ rozumu.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 214-217
Bůh, „ten, který je“, se zjevil Izraeli jako ten, který je „nejvýš milosrdný a věrný“ (Ex 34,6). Tyto dva pojmy vyjadřují souhrnně bohatství Božího jména. Bůh ukazuje ve všech svých dílech svou laskavost, dobrotu, milost a svou lásku; ale také svou spolehlivost, stálost, věrnost a svou pravdu. „Slavit budu tvé jméno pro tvou dobrotu a tvou věrnost“ (Ž 138,2). On je pravda, protože „Bůh je světlo, a tma v něm vůbec není“ (1 Jan 1,5); on je „láska“, jak učí apoštol Jan (1 Jan 4,8).

„To hlavní v tvém slovu je pravda, každý soud tvé spravedlnosti je věčný“ (Ž 119,160, ekumenický překlad). „Ano, panovníku Hospodine, ty sám jsi Bůh, tvá slova jsou pravda“ (2 Sam 7,28); a proto se Boží přísliby vždycky uskutečňují. Bůh je pravda sama, jeho slova nemohou klamat. Právě proto se lze na ně spolehnout ve všem s plnou důvěrou v pravdivost a věrnost jeho slova. Hřích a pád člověka mají svůj původ ve lži pokušitele, který navedl k pochybnostem o Božím slově, jeho dobrotě a jeho věrnosti.

Boží pravda, to je jeho moudrost, kterou řídí celý řád stvoření a vládne nad světem. Bůh, který sám „učinil nebe i zemi“ (Ž 115,15), sám může též dát pravé poznání všech stvořených věcí ve vztahu k němu.

Bůh je pravdivý, také když zjevuje sám sebe: „V jeho ústech“ je „nauka pravdy“ (Mal 2,6). Když poslal svého Syna na svět, pak kvůli tomu, aby „vydal svědectví pravdě“ (Jan 18,37). „Víme také, že Boží Syn přišel a dal nám rozum, abychom poznávali pravého Boha“ (1 Jan 5,20).

Bůh nazývá sám sebe jménem, protože si přeje být oslovován. [203-213, 230-231]
​
KOMENTÁŘ
​Bůh si nepřeje zůstat inkognito. Nechce být uctíván jen jako jakési pocitové či tušené „vyšší bytí“. Bůh touží být poznáván a oslovován jako skutečný a jednající. V hořícím keři prozrazuje Mojžíšovi své svaté jméno: JHVH (Ex 3,14). Bůh tak svému lidu umožňuje, aby k němu volal, přesto však zůstává Bohem skrytým, přítomným Tajemstvím. Z úcty se Boží jméno v Izraeli nevyslovovalo (a nevyslovuje) a nahrazuje se čestným titulem Adonai (Pán). Právě tohoto slova užívá i Nový zákon, když vyznává a oslavuje Ježíše jako pravého Boha: „Ježíš je Pán!“ (Řím 10,9).
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 203-2013
Bůh se zjevil Izraeli, svému lidu, tím, že mu oznámil své jméno. Jméno vyjadřuje bytí, totožnost osoby a smysl jejího života. Bůh má jméno. Není nějakou bezejmennou silou. Sdělit své jméno znamená dát se druhým poznat a v jistém smyslu se jim vydat, stát se jim přístupným a dát jim možnost důvěrnějšího poznání a osobního oslovení.

Bůh se zjevoval svému lidu postupně a pod různými jmény; avšak zjevení Božího jména Mojžíšovi v „teofanii“ hořícího keře, na prahu exodu a smlouvy na Sinaji, se ukázalo jako základní zjevení Staré i Nové smlouvy.

Bůh volá Mojžíše ze středu keře, který hoří, ale není ohněm stravován, a říká mu: „Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův“ (Ex 3,6). Bůh je Bohem otců, ten, který povolal a vedl patriarchy na jejich putováních. Je to Bůh věrný a plný slitování, který se rozpomíná na ně i na své přísliby a přichází vysvobodit jejich potomky z otroctví. On je Bohem mimo prostor a čas, který toto může a chce a který kvůli tomuto plánu použije své všemohoucnosti. „JSEM, KTERÝ JSEM“ „Avšak Mojžíš Bohu namítl: ‘Hle, já přijdu k Izraelcům a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?’ Bůh řekl Mojžíšovi: ‘JSEM, KTERÝ JSEM!’ A pokračoval: ‘Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám.’ Bůh dále Mojžíšovi poručil: ‘Řekni Izraelcům toto: Posílá mě k vám Bůh vašich otců, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův. To je navěky mé jméno, jím si mě budou připomínat od pokolení do pokolení“ (Ex 3,13-15).

Tím, že Bůh zjevil své tajemné jméno JHVH, „Jsem, který je“ nebo „Jsem ten, který jsem“ nebo také „Jsem, který jsem“, říká, kdo je a jakým jménem má být nazýván. Toto božské jméno je tajemné, jako je tajemstvím sám Bůh. Je to zjevení jména a zároveň téměř odmítnutí jména; a právě tím toto označení vyjadřuje nejlépe Boha jako toho, který nekonečně převyšuje vše, co můžeme pochopit a vyslovit: je to „Bůh skrytý“ (Iz 45,15), jeho jméno je nevýslovné, a je to Bůh, který jde vstříc lidem.

Zjevením svého jména Bůh zároveň zjevuje svoji věrnost od věků do věků, platnou jak pro minulost („jsem Bůh tvého otce“, Ex 3,6), tak i pro budoucnost („já budu s tebou“, Ex 3,12). Bůh, který zjevuje své jméno jako „Já jsem“, se zjevuje jako Bůh, který je přítomen vždy zde, u svého lidu, aby ho spasil.

Tváří v tvář úchvatné a tajemné Boží přítomnosti člověk nahlíží, jak je nepatrný. Mojžíš si před hořícím keřem zouvá opánky a zakrývá si tvář před Boží svatostí. Před velebností třikrát svatého Boha Izaiáš zvolá: „Běda mně, je se mnou konec! Vždyť jsem člověk nečistých rtů“ (Iz 6,5). Když Petr vidí božská znamení, která Ježíš koná, zvolá: „Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!“ (Lk 5,8). Protože však Bůh je svatý, může odpustit člověku, který před ním uzná, že je hříšník: „Nebudu jednat podle žáru svého hněvu ? neboť jsem Bůh, a ne člověk, jsem Svatý uprostřed tebe“ (Oz 11,9). Také apoštol Jan říká: „Před ním uklidníme své svědomí, když by nám něco vyčítalo, neboť Bůh ví všechno dokonaleji a lépe než naše svědomí“ (1 Jan 3,19-20).

Izraelský lid nevyslovuje Boží jméno z úcty k jeho svatosti. Při čtení Písma svatého je zjevené jméno nahrazováno božským titulem „Pán“ („Adonai“, řecky „Kyrios“). Tímto titulem bude prohlášeno Ježíšovo božství: „Ježíš je Pán.“

Po hříchu Izraele, který se vzdálil od Boha, aby se klaněl zlatému teleti, Bůh vyslyší Mojžíšovy prosby a opět jde s nevěrným lidem a tak mu projevuje svou lásku. Mojžíšovi, který ho prosí, aby mu dovolil spatřit svou slávu, Bůh odpovídá: „Všechna má dobrota přejde před tebou a vyslovím před tebou svoje jméno Hospodin [JHVH]„ (Ex 33,18-19). A Hospodin přechází kolem Mojžíše a volá: „Hospodin, Hospodin [JHVH, JHVH], Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný“ (Ex 34,6). Mojžíš tehdy vyzná, že Hospodin je Bůh, který odpouští.

Boží jméno „Jsem“ nebo „Jest“ vyjadřuje věrnost Boha, který navzdory nevěrnosti, spočívající v hříchu lidí, a navzdory trestu, který z ní vyplývá, „osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení“ (Ex 34,7). Bůh zjevuje, že je „nekonečně milosrdný“ (Ef 2,4), a půjde až tak daleko, že dá svého Syna. Ježíš, dávaje život, aby nás osvobodil od hříchu, zjeví, že i on má Boží jméno: „Až povýšíte Syna člověka, tehdy poznáte, že jsem to já“ (Jan 8,28).

Během staletí mohla víra Izraele rozvíjet a prohlubovat bohatství, které je obsaženo ve zjevení Božího jména. Bůh je jediný, mimo něho nejsou žádní jiní bohové. Přesahuje svět i dějiny. Nebe i země „jsou dílo tvých rukou; ona pominou, ty však zůstáváš, to vše zetlí jak oděv ? Ty však jsi týž a bez konce jsou tvá léta“ (Ž 102,26-28). U něho „není změna ani ztemnění“ (Jak 1,17). On je, „který je“ od věků a na věky, a proto zůstává vždy věrný sám sobě a svým příslibům.

Zjevení nevýslovného jména „Jsem, který jsem“ obsahuje tedy pravdu, že pouze Bůh je. V tomto smyslu chápal Boží jméno již překlad Septuaginty a v jejích stopách je tak chápala i tradice církve: Bůh je plnost bytí a veškeré dokonalosti, bez počátku a bez konce. Zatímco všichni tvorové vše, čím jsou a co mají, dostali, on sám je totožný se svým bytím a sám od sebe je vším, čím je.

KKC 230-231
Přestože se Bůh zjevuje, zůstává nevýslovným tajemstvím: „Kdybys ho pochopil, nebyl by to Bůh.“

Bůh naší víry se zjevil jako ten, který je; a dal se poznat jako „plný slitování a milostivý“ (Ex 34,6). Samo jeho bytí je pravda a láska.

Věříme pouze v jednoho Boha, protože podle svědectví Písma svátého je Bůh jen jeden a také podle zákonů logiky může existovat jen jediný Bůh. [200-202, 228]
​
KOMENTÁŘ
​Základní zkušenost Izraele s Bohem je následující: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný“ (Dt 6,4). Proroci opakovaně vyzývají, aby se lidé vzdali falešných božstev a aby se obrátili k jedinému Bohu: „Neboť já jsem Bůh, a nikdo jiný‘.“ (Iz 45,22).
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 200-202
Těmito slovy začíná nicejsko-cařihradské vyznání. Vyznání, že Bůh je jediný, má svůj kořen v božském zjevení Staré smlouvy a je neoddělitelné od víry v existenci Boží a je rovněž zcela základní. Bůh je jediný, existuje pouze jeden Bůh: „Křesťanská víra věří v jednoho Boha a vyznává, že je jediný přirozeností, podstatou a bytností.“

Bůh se zjevil Izraeli, svému vyvolenému (národu), jako jediný: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou“ (Dt 6,4-5). Ústy proroků Bůh volá Izrael a všechny národy, aby se obrátily k němu, jedinému: „Obraťte se ke mně a dejte se spasit, všechny končiny země! Neboť já jsem Bůh, a nikdo jiný! ? Řeknou: ‘Jen v Hospodinu je vítězství a síla.“ (Iz 45,22-24).

Sám Ježíš potvrzuje, že Bůh je „jediný Pán“ a že je třeba ho milovat celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou. Současně dává na srozuměnou, že on sám je „Pán“. Vyznávat, že „Ježíš je Pán“, je vlastní křesťanské víře. To však nijak neodporuje víře v jediného Boha. Věřit v Ducha svatého, „Pána a dárce života“, nevnáší do jediného Boha žádné rozdělení: „Pevně věříme a otevřeně vyznáváme, že je jen jeden pravý Bůh, nesmírný a neměnný, nepochopitelný, všemohoucí a nevýslovný, Otec, Syn a Duch svatý: tři osoby, avšak jediná bytnost, podstata či absolutně jednoduchá přirozenost.“

KKC 228
„Slyš, Izraeli! Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán“ (Mk 12,29; srov. Dt 6,4). „Svrchované Bytí musí být nezbytně jediné, nemá sobě rovného ? Není-li Bůh jediný, není to Bůh.“