Ano. Víra je otevřená poznatkům a hypotézám přírodních věd.
KOMENTÁŘ
Přírodní vědy nemohou dogmaticky vyloučit, že ve stvoření probíhají cílené procesy; víra zase nemůže definovat, jak se tyto procesy v průběhu vývoje přírody konkrétně uskutečňují. Křesťan může přijmout evoluční teorii, pokud ovšem nepropadne mylnému přesvědčení evolucionismu, který se dívá na člověka jako na nahodilý výsledek biologických procesů.
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
—
34. Co by měl člověk dělat, když už jednou poznal Boha?
Když jsme poznali Boha, měli bychom ho postavit na první místo ve svém životě. Tím začíná nový život. Poznávacím znamením křesťana by měla být láska, dokonce i láska k nepřátelům. [222-227, 229]
KOMENTÁŘ
Poznávat Boha znamená si uvědomit: ten, který mě stvořil a který chtěl, abych byl; ten který drží v rukou svět a lidi, které mám rád; ten, který na mě toužebně čeká, který touží naplnit mě, vést mě k dokonalosti a navěky mě mít u sebe – ten je tady. Křesťané by měli přijmout Ježíšův životní způsob.
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
KKC 222-227
Věřit v jediného Boha a milovat ho celým svým bytím má pro náš život nedozírné následky. To znamená:
Poznávat velikost a velebnost Boha: „Hle, Bůh je veliký a my to nechápeme“ (Job 36,26). Právě proto je nutno „nejprve sloužit“ Bohu.
Žít v neustálém vzdávání díků: Je-li Bůh jediný, pak všechno, co jsme a co máme, pochází od něho: „Máš něco, co bys nedostal?“ (1 Kor 4,7). „Čím se odplatím Hospodinu za všechno, co mi prokázal?“ (Ž 116,12).
Poznávat jednotu a pravou důstojnost všech lidí: všichni byli „učiněni, aby byli obrazem a podobou Boha“ (Gn 1,26).
Správně užívat stvořených věcí: Víra v jediného Boha nás vede k tomu, abychom všechno, co není on, užívali natolik, nakolik nás to přibližuje k němu, a abychom se toho zříkali natolik, nakolik nás to od něho vzdaluje. Můj Pane a můj Bože, vezmi mi to, co mě od tebe vzdaluje. Můj Pane a můj Bože, dej mi to, co mě přivádí k tobě. Můj Pane a můj Bože, odpoutej mě od sebe sama, abych ti zcela patřil.
Důvěřovat Bohu za všech okolností, i v protivenstvích. Úchvatně to vyjadřuje jedna modlitba sv. Terezie od Ježíše: Ať tě nic nezneklidňuje, / ať ti nic nenahání strach. Všechno pomíjí. / Bůh se nemění. Trpělivostí se dosáhne všeho. / Kdo má Boha, tomu nic nechybí. / Bůh sám stačí.
KKC 229
Víra v Boha nás vede k tomu, abychom se k němu obraceli jako ke svému prvopočátku a ke svému poslednímu cíli a ničemu nedávali před ním přednost a ničím jej nenahrazovali.
33.Co znamená, že Bůh je láska?
Je-li Bůh láska, pak neexistuje nic stvořeného, co by nebylo udržováno a neseno jeho nekonečnou dobrotou. Bůh nejenom prohlašuje, že je láska, on to i dokazuje: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život“ (Jan 15,13). [218, 221]
KOMENTÁŘ
Žádné jiné náboženství neprohlašuje to, co křesťanství: „Bůh je láska“ (1 Jan 4,8.16). Víra se pevně drží tohoto tvrzení, přestože zkušenost utrpení a zla ve světě vede lidi k pochybnostem o tom, zda Bůh je skutečně láska. … To, že slova o Boží lásce nejsou prázdná, dokazuje Ježíš na kříži, když dává život za své přátele.
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
KKC 218
Izrael mohl během svých dějin objevit, že byl pouze jediný důvod, proč se mu Bůh zjevil a proč si ho vyvolil mezi všemi národy, aby mu patřil: Boží láska, kterou si Izrael ničím nezasloužil. A Izrael skrze proroky pochopil, že to bylo zase jen z lásky, když ho Bůh nikdy nepřestal zachraňovat a odpouštět mu jeho nevěrnost a jeho hříchy.
KKC 221
Avšak svatý Jan jde ještě dál, když tvrdí: „Bůh je láska“ (1 Jan 4,8.16). Samo bytí Boha je láska. Když pak v plnosti časů posílá svého jednorozeného Syna a Ducha lásky, zjevuje Bůh své nejhlubší tajemství; věčné sdílení lásky je on sám: Otec, Syn a Duch svatý, a určil nás k tomu, abychom se na něm podíleli.
32.Co znamená, že Bůh je pravda?
„Bůh je světlo, a tma v něm vůbec není“ (1 Jan 1,5). Jeho slovo je pravda (srov. Př 8,7; 2 Sam 7,28) a jeho zákon je pravda (srov. Žl 119,142). Ježíš se zaručuje vlastní osobou za Boží pravdu, když před Pilátem vyznává: „Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě“ (Jan 18,37). [214-217]
KOMENTÁŘ
To, že Bůh je pravda, víme na základě Ježíšovy absolutní věrohodnosti. On je „cesta, pravda a život“ (Jan 14,6). Každý, kdo se na něho spolehne, to může objevit a vyzkoušet. Kdyby Bůh nebyl „pravda“, nemohla by být víra „sestrou“ rozumu.
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
KKC 214-217
Bůh, „ten, který je“, se zjevil Izraeli jako ten, který je „nejvýš milosrdný a věrný“ (Ex 34,6). Tyto dva pojmy vyjadřují souhrnně bohatství Božího jména. Bůh ukazuje ve všech svých dílech svou laskavost, dobrotu, milost a svou lásku; ale také svou spolehlivost, stálost, věrnost a svou pravdu. „Slavit budu tvé jméno pro tvou dobrotu a tvou věrnost“ (Ž 138,2). On je pravda, protože „Bůh je světlo, a tma v něm vůbec není“ (1 Jan 1,5); on je „láska“, jak učí apoštol Jan (1 Jan 4,8).
„To hlavní v tvém slovu je pravda, každý soud tvé spravedlnosti je věčný“ (Ž 119,160, ekumenický překlad). „Ano, panovníku Hospodine, ty sám jsi Bůh, tvá slova jsou pravda“ (2 Sam 7,28); a proto se Boží přísliby vždycky uskutečňují. Bůh je pravda sama, jeho slova nemohou klamat. Právě proto se lze na ně spolehnout ve všem s plnou důvěrou v pravdivost a věrnost jeho slova. Hřích a pád člověka mají svůj původ ve lži pokušitele, který navedl k pochybnostem o Božím slově, jeho dobrotě a jeho věrnosti.
Boží pravda, to je jeho moudrost, kterou řídí celý řád stvoření a vládne nad světem. Bůh, který sám „učinil nebe i zemi“ (Ž 115,15), sám může též dát pravé poznání všech stvořených věcí ve vztahu k němu.
Bůh je pravdivý, také když zjevuje sám sebe: „V jeho ústech“ je „nauka pravdy“ (Mal 2,6). Když poslal svého Syna na svět, pak kvůli tomu, aby „vydal svědectví pravdě“ (Jan 18,37). „Víme také, že Boží Syn přišel a dal nám rozum, abychom poznávali pravého Boha“ (1 Jan 5,20).
31. Proč Bůh sám sebe nazývá jménem?
Bůh nazývá sám sebe jménem, protože si přeje být oslovován. [203-213, 230-231]
KOMENTÁŘ
Bůh si nepřeje zůstat inkognito. Nechce být uctíván jen jako jakési pocitové či tušené „vyšší bytí“. Bůh touží být poznáván a oslovován jako skutečný a jednající. V hořícím keři prozrazuje Mojžíšovi své svaté jméno: JHVH (Ex 3,14). Bůh tak svému lidu umožňuje, aby k němu volal, přesto však zůstává Bohem skrytým, přítomným Tajemstvím. Z úcty se Boží jméno v Izraeli nevyslovovalo (a nevyslovuje) a nahrazuje se čestným titulem Adonai (Pán). Právě tohoto slova užívá i Nový zákon, když vyznává a oslavuje Ježíše jako pravého Boha: „Ježíš je Pán!“ (Řím 10,9).
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
KKC 203-2013
Bůh se zjevil Izraeli, svému lidu, tím, že mu oznámil své jméno. Jméno vyjadřuje bytí, totožnost osoby a smysl jejího života. Bůh má jméno. Není nějakou bezejmennou silou. Sdělit své jméno znamená dát se druhým poznat a v jistém smyslu se jim vydat, stát se jim přístupným a dát jim možnost důvěrnějšího poznání a osobního oslovení.
Bůh se zjevoval svému lidu postupně a pod různými jmény; avšak zjevení Božího jména Mojžíšovi v „teofanii“ hořícího keře, na prahu exodu a smlouvy na Sinaji, se ukázalo jako základní zjevení Staré i Nové smlouvy.
Bůh volá Mojžíše ze středu keře, který hoří, ale není ohněm stravován, a říká mu: „Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův“ (Ex 3,6). Bůh je Bohem otců, ten, který povolal a vedl patriarchy na jejich putováních. Je to Bůh věrný a plný slitování, který se rozpomíná na ně i na své přísliby a přichází vysvobodit jejich potomky z otroctví. On je Bohem mimo prostor a čas, který toto může a chce a který kvůli tomuto plánu použije své všemohoucnosti. „JSEM, KTERÝ JSEM“ „Avšak Mojžíš Bohu namítl: ‘Hle, já přijdu k Izraelcům a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?’ Bůh řekl Mojžíšovi: ‘JSEM, KTERÝ JSEM!’ A pokračoval: ‘Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám.’ Bůh dále Mojžíšovi poručil: ‘Řekni Izraelcům toto: Posílá mě k vám Bůh vašich otců, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův. To je navěky mé jméno, jím si mě budou připomínat od pokolení do pokolení“ (Ex 3,13-15).
Tím, že Bůh zjevil své tajemné jméno JHVH, „Jsem, který je“ nebo „Jsem ten, který jsem“ nebo také „Jsem, který jsem“, říká, kdo je a jakým jménem má být nazýván. Toto božské jméno je tajemné, jako je tajemstvím sám Bůh. Je to zjevení jména a zároveň téměř odmítnutí jména; a právě tím toto označení vyjadřuje nejlépe Boha jako toho, který nekonečně převyšuje vše, co můžeme pochopit a vyslovit: je to „Bůh skrytý“ (Iz 45,15), jeho jméno je nevýslovné, a je to Bůh, který jde vstříc lidem.
Zjevením svého jména Bůh zároveň zjevuje svoji věrnost od věků do věků, platnou jak pro minulost („jsem Bůh tvého otce“, Ex 3,6), tak i pro budoucnost („já budu s tebou“, Ex 3,12). Bůh, který zjevuje své jméno jako „Já jsem“, se zjevuje jako Bůh, který je přítomen vždy zde, u svého lidu, aby ho spasil.
Tváří v tvář úchvatné a tajemné Boží přítomnosti člověk nahlíží, jak je nepatrný. Mojžíš si před hořícím keřem zouvá opánky a zakrývá si tvář před Boží svatostí. Před velebností třikrát svatého Boha Izaiáš zvolá: „Běda mně, je se mnou konec! Vždyť jsem člověk nečistých rtů“ (Iz 6,5). Když Petr vidí božská znamení, která Ježíš koná, zvolá: „Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!“ (Lk 5,8). Protože však Bůh je svatý, může odpustit člověku, který před ním uzná, že je hříšník: „Nebudu jednat podle žáru svého hněvu ? neboť jsem Bůh, a ne člověk, jsem Svatý uprostřed tebe“ (Oz 11,9). Také apoštol Jan říká: „Před ním uklidníme své svědomí, když by nám něco vyčítalo, neboť Bůh ví všechno dokonaleji a lépe než naše svědomí“ (1 Jan 3,19-20).
Izraelský lid nevyslovuje Boží jméno z úcty k jeho svatosti. Při čtení Písma svatého je zjevené jméno nahrazováno božským titulem „Pán“ („Adonai“, řecky „Kyrios“). Tímto titulem bude prohlášeno Ježíšovo božství: „Ježíš je Pán.“
Po hříchu Izraele, který se vzdálil od Boha, aby se klaněl zlatému teleti, Bůh vyslyší Mojžíšovy prosby a opět jde s nevěrným lidem a tak mu projevuje svou lásku. Mojžíšovi, který ho prosí, aby mu dovolil spatřit svou slávu, Bůh odpovídá: „Všechna má dobrota přejde před tebou a vyslovím před tebou svoje jméno Hospodin [JHVH]„ (Ex 33,18-19). A Hospodin přechází kolem Mojžíše a volá: „Hospodin, Hospodin [JHVH, JHVH], Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný“ (Ex 34,6). Mojžíš tehdy vyzná, že Hospodin je Bůh, který odpouští.
Boží jméno „Jsem“ nebo „Jest“ vyjadřuje věrnost Boha, který navzdory nevěrnosti, spočívající v hříchu lidí, a navzdory trestu, který z ní vyplývá, „osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení“ (Ex 34,7). Bůh zjevuje, že je „nekonečně milosrdný“ (Ef 2,4), a půjde až tak daleko, že dá svého Syna. Ježíš, dávaje život, aby nás osvobodil od hříchu, zjeví, že i on má Boží jméno: „Až povýšíte Syna člověka, tehdy poznáte, že jsem to já“ (Jan 8,28).
Během staletí mohla víra Izraele rozvíjet a prohlubovat bohatství, které je obsaženo ve zjevení Božího jména. Bůh je jediný, mimo něho nejsou žádní jiní bohové. Přesahuje svět i dějiny. Nebe i země „jsou dílo tvých rukou; ona pominou, ty však zůstáváš, to vše zetlí jak oděv ? Ty však jsi týž a bez konce jsou tvá léta“ (Ž 102,26-28). U něho „není změna ani ztemnění“ (Jak 1,17). On je, „který je“ od věků a na věky, a proto zůstává vždy věrný sám sobě a svým příslibům.
Zjevení nevýslovného jména „Jsem, který jsem“ obsahuje tedy pravdu, že pouze Bůh je. V tomto smyslu chápal Boží jméno již překlad Septuaginty a v jejích stopách je tak chápala i tradice církve: Bůh je plnost bytí a veškeré dokonalosti, bez počátku a bez konce. Zatímco všichni tvorové vše, čím jsou a co mají, dostali, on sám je totožný se svým bytím a sám od sebe je vším, čím je.
KKC 230-231
Přestože se Bůh zjevuje, zůstává nevýslovným tajemstvím: „Kdybys ho pochopil, nebyl by to Bůh.“
Bůh naší víry se zjevil jako ten, který je; a dal se poznat jako „plný slitování a milostivý“ (Ex 34,6). Samo jeho bytí je pravda a láska.
30. Proč věříme pouze v jednoho Boha?
Věříme pouze v jednoho Boha, protože podle svědectví Písma svátého je Bůh jen jeden a také podle zákonů logiky může existovat jen jediný Bůh. [200-202, 228]
KOMENTÁŘ
Základní zkušenost Izraele s Bohem je následující: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný“ (Dt 6,4). Proroci opakovaně vyzývají, aby se lidé vzdali falešných božstev a aby se obrátili k jedinému Bohu: „Neboť já jsem Bůh, a nikdo jiný‘.“ (Iz 45,22).
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
KKC 200-202
Těmito slovy začíná nicejsko-cařihradské vyznání. Vyznání, že Bůh je jediný, má svůj kořen v božském zjevení Staré smlouvy a je neoddělitelné od víry v existenci Boží a je rovněž zcela základní. Bůh je jediný, existuje pouze jeden Bůh: „Křesťanská víra věří v jednoho Boha a vyznává, že je jediný přirozeností, podstatou a bytností.“
Bůh se zjevil Izraeli, svému vyvolenému (národu), jako jediný: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou“ (Dt 6,4-5). Ústy proroků Bůh volá Izrael a všechny národy, aby se obrátily k němu, jedinému: „Obraťte se ke mně a dejte se spasit, všechny končiny země! Neboť já jsem Bůh, a nikdo jiný! ? Řeknou: ‘Jen v Hospodinu je vítězství a síla.“ (Iz 45,22-24).
Sám Ježíš potvrzuje, že Bůh je „jediný Pán“ a že je třeba ho milovat celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou. Současně dává na srozuměnou, že on sám je „Pán“. Vyznávat, že „Ježíš je Pán“, je vlastní křesťanské víře. To však nijak neodporuje víře v jediného Boha. Věřit v Ducha svatého, „Pána a dárce života“, nevnáší do jediného Boha žádné rozdělení: „Pevně věříme a otevřeně vyznáváme, že je jen jeden pravý Bůh, nesmírný a neměnný, nepochopitelný, všemohoucí a nevýslovný, Otec, Syn a Duch svatý: tři osoby, avšak jediná bytnost, podstata či absolutně jednoduchá přirozenost.“
KKC 228
„Slyš, Izraeli! Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán“ (Mk 12,29; srov. Dt 6,4). „Svrchované Bytí musí být nezbytně jediné, nemá sobě rovného ? Není-li Bůh jediný, není to Bůh.“