Duch svátý mě otvírá Bohu; učí mě modlit se a pomáhá mi tu být pro druhé. [738-741]
​
KOMENTÁŘ
​ „Tichý host naší duše“ – tak nazývá Ducha svátého sv. Augustin. Kdo ho chce vnímat, musí se ztišit. Často v nás a s námi totiž promlouvá velice tichým hlasem, třeba hlasem našeho svědomí nebo jinými vnitřními i vnějšími podněty. Být „chrámem Ducha svátého“ znamená být tělem i duší k dispozici tomuto hostu, Bohu v nás. Naše tělo je tedy do jisté míry místem Božího přebývání. Čím více se otevřeme Duchu svátému, tím dokonaleji může být mistrem našeho života a tím spíše nás také zahrne CHARISMATY k budování církve. Tak v nás porostou „PLODY DUCHA SVÁTÉHO“. 290-291,295-297, 310-311,517
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 738 – 741
Tímto způsobem se poslání církve nepřidává k poslání Krista a Ducha svatého, ale je jeho svátostí: celým svým bytím a ve všech svých údech je poslána hlásat a dosvědčovat, zpřítomňovat a šířit tajemství společenství Nejsvětější Trojice (to bude předmětem následujícího článku): „My všichni, kteří jsme obdrželi jediného a téhož ducha, totiž Ducha svatého, jsme spojeni navzájem, ale i s Bohem. Neboť i když je nás jednotlivě mnoho a Kristus dává každému z nás, aby v něm přebýval Duch Otce i jeho Duch, je tento Duch jediný a nedělitelný. Sjednocuje ty, kteří jsou vzájemně odlišní … a působí, že všichni se jeví v něm samém jako jedna věc. Jako moc Kristova svatého lidství působí, že všichni, v nichž je přítomna, tvoří jedno tělo; tak jediný a nedílný Boží Duch, který přebývá ve všech, přivádí všechny k duchovní jednotě.“

Protože je Duch svatý Kristovým Pomazáním, je to sám Kristus, hlava Těla, kdo jej vylévá do svých údů, aby je živil, uzdravoval, aby organizoval jejich vzájemné působení, aby je oživoval, posílal vydávat svědectví a zapojoval je do své oběti Otci a do svých přímluv za celý svět. Kristus sděluje svého Ducha svatého a posvětitele údům svého Těla skrze svátosti církve (o tom bude pojednávat druhá část katechismu).

Tyto „divy Boží“, které církev nabízí věřícím ve svátostech, nesou své ovoce nového života v Kristu podle Ducha (o tom bude pojednávat třetí část katechismu).

„Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit“ (Řím 8,26). Duch svatý, tvůrce Božích děl, je učitelem modlitby (tím se bude zabývat čtvrtá část katechismu).

Duch svatý buduje a vede CÍRKEV. Připomíná jí její -» POSLÁNÍ. Povolává lidi do služby církve a obdarovává je k tomu potřebnými dary. Uvádí nás stále hlouběji do společenství s trojjediným Bohem. [733-741, 747]
​
KOMENTÁŘ
​I když se zdálo, že církev byla v průběhu svých dlouhých dějin občas „opuštěna všemi dobrými duchy“, navzdory všem lidským chybám a nedostatkům je v ní Duch svátý neustále činný. Už jenom její dvoutisíciletá existence a zástup svátých všech epoch a kultur viditelně dokazují Boží přítomnost v ní. Je to Duch svátý, kdo udržuje církev jako celek v pravdě a vede ji ke stále hlubšímu poznání Boha. Je to Duch svátý, kdo působí ve -> SVÁTOSTECH a kdo nám oživuje Písmo svaté. Ty, kteří se mu zcela otevřou, i dnes zahrnuje dary své milosti (->CHARISMATY). -» 203-206
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 734 – 741
Protože jsme mrtví nebo alespoň zranění hříchem, je prvním účinkem daru lásky odpuštění našich hříchů. Je to „společenství Ducha svatého“ (2 Kor 13,13), které v církvi navrací pokřtěným božskou podobu, kterou hříchem ztratili.

Duch svatý nám dává tedy „závdavek“ nebo „prvotiny“ našeho dědictví: sám život Nejsvětější Trojice, který spočívá v tom, že milujeme, jako nás miloval on. Tato láska je principem nového života v Kristu, umožněného tím, že jsme přijali „moc Ducha svatého“ (Sk 1,8).

A díky této síle Ducha mohou Boží děti přinášet plody. Ten, který nás naštípil na pravý vinný kmen, dá, že budeme přinášet „ovoce Ducha, [jímž] je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost“ (Gal 5,22-23). „Duch je naším životem“ (Gal 5,25): čím více se zřekneme sami sebe, tím více také jednáme podle Ducha. „Společenství s ním nás zduchovňuje, obdarovává, navrací do ráje, přivádí do království nebeského k synovskému přijetí, dává nám odvahu nazývat Boha Otcem a podílet se na milosti Kristově, nazývat se dětmi světla a mít účast na věčné slávě.“

Poslání Krista a Ducha svatého se naplňuje v církvi jako v Kristově těle a chrámu Ducha svatého. Toto společné poslání přidružuje nyní Kristovy následovníky k jeho společenství s Otcem v Duchu svatém: Duch připravuje lidi, předchází je svou milostí, aby je přitahoval ke Kristu. Zjevuje jim vzkříšeného Pána, připomíná jim jeho slovo, otevírá jim ducha k chápání jeho smrti a vzkříšení. Zpřítomňuje jim Kristovo tajemství, především v eucharistii, aby je smířil a uvedl do společenství s Bohem, aby přinášeli „hojné ovoce“.

Tímto způsobem se poslání církve nepřidává k poslání Krista a Ducha svatého, ale je jeho svátostí: celým svým bytím a ve všech svých údech je poslána hlásat a dosvědčovat, zpřítomňovat a šířit tajemství společenství Nejsvětější Trojice (to bude předmětem následujícího článku): „My všichni, kteří jsme obdrželi jediného a téhož ducha, totiž Ducha svatého, jsme spojeni navzájem, ale i s Bohem. Neboť i když je nás jednotlivě mnoho a Kristus dává každému z nás, aby v něm přebýval Duch Otce i jeho Duch, je tento Duch jediný a nedělitelný. Sjednocuje ty, kteří jsou vzájemně odlišní … a působí, že všichni se jeví v něm samém jako jedna věc. Jako moc Kristova svatého lidství působí, že všichni, v nichž je přítomna, tvoří jedno tělo; tak jediný a nedílný Boží Duch, který přebývá ve všech, přivádí všechny k duchovní jednotě.“

Protože je Duch svatý Kristovým Pomazáním, je to sám Kristus, hlava Těla, kdo jej vylévá do svých údů, aby je živil, uzdravoval, aby organizoval jejich vzájemné působení, aby je oživoval, posílal vydávat svědectví a zapojoval je do své oběti Otci a do svých přímluv za celý svět. Kristus sděluje svého Ducha svatého a posvětitele údům svého Těla skrze svátosti církve (o tom bude pojednávat druhá část katechismu).

Tyto „divy Boží“, které církev nabízí věřícím ve svátostech, nesou své ovoce nového života v Kristu podle Ducha (o tom bude pojednávat třetí část katechismu).

„Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit“ (Řím 8,26). Duch svatý, tvůrce Božích děl, je učitelem modlitby (tím se bude zabývat čtvrtá část katechismu).

KKC 747
Duch svatý, kterého Kristus, hlava, vylévá do svých údů, buduje, oživuje a posvěcuje církev, která je svátostí společenství Nejsvětější Trojice a lidí.

Padesát dní po svém zmrtvýchvstání seslal Pán z nebe na své učedníky Ducha svátého. Tím započal věk – CÍRKVE. [731-733]
​
KOMENTÁŘ
​Duch svátý proměnil o Letnicích ustrašené apoštoly v odvážné Kristovy svědky. Zakrátko nato přicházely za učedníky tisíce lidí, aby se daly pokřtít. Byla to hodina zrodu církve. Zázrak jazyků o -> LETNICÍCH ukazuje, že církev je tu od svého počátku pro všechny; je univerzální (lat. pojem pro řecký výraz katolická) a misijní. Oslovuje všechny lidi, překonává etnické a jazykové bariéry a především může být všem srozumitelná. Duch svatý je dnes jako dříve elixírem života církve
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 731 – 733
V den letnic (po skončení sedmi velikonočních týdnů) se naplňuje Kristova Veliká noc sesláním Ducha svatého: ten se projeví, je dán a sdělen jako božská osoba: Kristus Pán ze své plnosti štědře vylévá Ducha.

V tento den je konečně plně zjevena Nejsvětější Trojice: Od toho dne je království, hlásané Kristem, otevřeno těm, kdo v něho věří: v pokoře těla a ve víře se již podílí na společenství Nejsvětější Trojice. Duch svatý svým příchodem, který nepřestává, uvádí svět do „posledních časů“, do doby církve, do již zděděného, ale ne ještě dovršeného království: „Spatřili jsme pravé Světlo, přijali jsme nebeského Ducha, našli jsme pravou víru: klaníme se nedílné Trojici, neboť ona nás spasila.“

„Bůh je láska“ (1 Jan 4,8.16) a láska je první dar, jsou v ní totiž zahrnuty všechny ostatní. Tato „Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5).

Maria byla naprosto otevřena Bohu (srov. Lk 1,38). Proto se mohla stát působením Ducha svátého „Matkou Boží“ – a jako Ježíšova matka se stala matkou všech křesťanů a dokonce matkou všech lidí. [721-726]
​
KOMENTÁŘ
​Maria umožnila Duchu svátému zázrak všech zázraků: Boží vtělení. Odpověděla Bohu svým ANO: „Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova!“ (Lk 1,38). Posilována Duchem svátým kráčela za Ježíšem v jeho úspěších i prohrách až pod kříž. Odtud ji Ježíš daroval za matku nám všem.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 721 – 726
Maria, přesvatá Boží Matka, vždy Panna, korunuje poslání Syna a Ducha v plnosti času. Poprvé v plánu spásy nachází Otec příbytek, protože mu jej Duch připravil; tak jeho Syn a jeho Duch mohou přebývat mezi lidmi. V tomto smyslu církevní tradice často vztahovala nejkrásnější texty o moudrosti k Marii. Maria je v liturgii opěvována a představována jako „trůn moudrosti“. V ní se začínají projevovat „divy Boží“, které Duch vykoná v Kristu a v církvi.

Duch svatý připravil Marii svou milostí. Bylo vhodné, aby byla „milosti plná“ matka toho, v němž „přebývá celá plnost božství“ (Kol 2,9). Z čisté milosti byla počata bez hříchu jako bytost nejpokornější a nejschopnější přijmout nevýslovný dar Všemohoucího. Anděl Gabriel ji právem zdraví jako „siónskou dceru“: „Raduj se“. A Maria se obrací svým chvalozpěvem k Otci v Duchu svatém, když v sobě nosí věčného Syna; je to díkůvzdání celého Božího lidu a tedy: církve.

V Marii Duch svatý uskutečňuje Otcův dobrotivý plán. Skrze Ducha svatého Panna počne a porodí Božího Syna. Její panenství se stává jedinečnou plodností mocí Ducha a víry.

V Marii Duch svatý ukazuje Otcova Syna, který se stal Synem Panny. Ona je hořícím keřem konečného Božího zjevení: naplněna Duchem svatým ukazuje Slovo v pokoře svého těla a dává je poznat chudým a prvním zástupcům národů.

Konečně, skrze Marii začíná Duch svatý uvádět do společenství s Kristem lidi, kteří jsou předmětem milosrdné Boží lásky. Jako první Krista vždycky přijmou pokorní: pastýři, mudrci, Simeon a Anna, novomanželé z Kány a první učedníci.

Na konci tohoto poslání Ducha se Maria stává „Ženou“, novou Evou, „matkou živých“, matkou „úplného Krista“. Proto je spolu s apoštoly, kteří „jednomyslně setrvávali v modlitbách“ (Sk 1,14), na úsvitu „posledních časů“, které Duch zahajuje ráno o letnicích zjevným vystoupením církve.

Už ve Starém zákoně naplňoval Bůh svým Duchem muže a ženy, takže pozvedali hlas, aby ohlašovali jeho vůli, promlouvali jeho jménem a připravovali národ na příchod Mesiáše. [683-688, 702-720]
​
KOMENTÁŘ
​Ve Starém zákoně si Bůh vyhledával muže a ženy, kteří byli ochotni dát se jím povolat k poslání utěšitelů, vůdců a karatelů svého lidu. Byl to Boží Duch, kdo promlouval ústy Izaiáše, Jeremiáše, Ezechiela a dalších proroků. Jan Křtitel, poslední z těchto proroků, příchod Mesiáše pouze nezasliboval, ale ještě za svého života se s ním osobně setkal a představil ho vyvolenému národu jako osvoboditele z moci hříchu.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 683 – 688
„Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: ‘Ježíš je Pán’“ (1 Kor 12,3). „Bůh poslal nám do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: ‘Abba, Otče!’“ (Gal 4,6). Toto poznání víry je možné pouze v Duchu svatém. Aby se člověk dostal do styku s Kristem, musí se ho nejprve dotknout Duch svatý. Přichází nám vstříc a vzbuzuje v nás víru. V síle našeho křtu, první svátosti víry, nám Duch svatý v církvi niterně a osobně předává život, který má svůj zdroj v Otci a který nám nabízí v Synu: „Křest nám uděluje milost nového zrození v Bohu Otci skrze jeho Syna v Duchu svatém. Vždyť ti, kteří mají Božího Ducha, jsou vedeni ke Slovu, to je k Synu; ale Syn je představuje Otci a Otec jim uděluje neporušitelnost. Proto bez Ducha není možné vidět Božího Syna, a bez Syna se nikdo nemůže přiblížit k Otci, protože poznání Otce, to je Syn a k poznání Božího Syna se dochází skrze Ducha svatého.“

Duch svatý je svou milostí první, kdo v nás probouzí naši víru a nový život, který spočívá v poznání Otce a toho, kterého poslal, Ježíše Krista. Nicméně ve zjevování osob Nejsvětější Trojice je poslední. Svatý Řehoř Naziánský, „Teolog“, vysvětluje tento postup pedagogikou Boží „shovívavosti“: „Starý zákon jasně hlásal Otce, matněji Syna. Nový ukázal Syna a dal zahlédnout božství Ducha. Nyní má mezi námi Duch domovské právo a dává nám, abychom jej viděli mnohem jasněji. Nebylo totiž prozíravé vyhlašovat otevřeně Syna, dříve než se vyznalo Otcovo božství, a přidává Ducha svatého jako další břemeno — lze-li tak říci — dříve než se vyznalo Synovo božství … Jen kráčím vpřed a postupováním ‘od slávy ke slávě’ se světlo Trojice zaleskne v zářivější jasnosti.“

Věřit v Ducha svatého tedy znamená vyznávat, že Duch svatý je jedna z osob Nejsvětější Trojice, téže podstaty s Otcem i Synem: „s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován“ (nicejsko–cařihradské vyznání víry). Proto též bylo třeba se zabývat božským tajemstvím Ducha svatého v trinitární „teologii“. Zde však nám půjde o Ducha svatého v božské „ekonomii“.

Duch svatý působí s Otcem i Synem od začátku až do splnění plánu naší spásy. Ale teprve v „posledních časech“, zahájených vykupitelským vtělením Syna, je Duch svatý zjevován a dáván, poznáván a přijímán jako osoba. Tím tento božský plán dovršený v Kristu, „prvorozeném“ a hlavě nového stvoření, nabude konkrétnosti vylitím Ducha: církev, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla, věčný život.

„Boží nitro nezná nikdo, jen Duch Boží“ (1 Kor 2,11). Avšak jeho Duch, který ho zjevuje, nám dává poznat jeho Slovo, jeho živé Slovo, ale sám sebe nevyslovuje. Ten, který „mluvil ústy proroků“, nám dává slyšet Otcovo Slovo, ale my jej neslyšíme. Poznáváme ho jen podle hnutí, kterým nám zjevuje Slovo a uschopňuje nás, abychom je vírou přijali. Duch pravdy, který nám odhaluje Krista, nemluví sám ze sebe. Takové sebezastínění, jež je vlastní jen Bohu, vysvětluje, proč „svět nemůže přijmout“ Ducha, „poněvadž ho nevidí, ani nezná“, kdežto ti, kdo věří v Krista, ho znají, protože s nimi „zůstává“.

Církev, živé společenství v apoštolské víře, kterou předává, je tedy místem našeho poznání Ducha svatého: — v Písmu, které inspiroval; — v tradici, jejímiž stále aktuálními svědky jsou církevní otcové; — v učitelském úřadu církve, který doprovází svou pomocí; — ve svátostné liturgii, v níž nás Duch svatý prostřednictvím jejích slov a symbolů uvádí do společenství s Kristem; — v modlitbě, v níž se za nás přimlouvá; — v charismatech a službách, jimiž je budována církev; — v projevech apoštolského a misionářského života; — ve svědectví svatých, v němž církev projevuje svou svatost a pokračuje v díle spásy.

KKC 708 – 714
Tato Boží pedagogika se ukazuje zvláště v daru Zákona. Zákon byl dán jako „vychovatel“ k tomu, aby vedl lid ke Kristu. Nicméně neschopnost Zákona spasit člověka, zbaveného božské „podoby“, a hlubší poznání hříchu, které z něho vyplývá, vzbuzují touhu po Duchu svatém. Dosvědčují to vzdechy žalmů.

Zákon, toto znamení zaslíbení a smlouvy, měl řídit srdce i instituce národa, který vzešel z víry Abraháma: „Budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi královstvím kněží, národem svatým“ (Ex 19,5-6). Avšak po Davidovi podlehne Izrael pokušení stát se královstvím jako ostatní národy. Království pak, jak bylo zaslíbeno Davidovi, bude dílem Ducha svatého a bude patřit chudým podle Ducha.

Nedbání Zákona a nevěrnost smlouvě vedou k smrti: přichází vyhnanství, zdánlivé zmaření zaslíbení, ve skutečnosti však tajemná věrnost Boha spasitele a počátek slíbené nápravy, ovšem podle Ducha. Bylo nutné, aby Boží lid prošel tímto očišťováním; vyhnanství již vnáší do Božího plánu stín kříže a „zbytek“ chudých, který se z něho vrací, je jedním z nejprůzračnějších předobrazů církve.

„Hle, já dělám věci nové“ (Iz 43,19). Začínají se rýsovat dvě prorocké linie: jedna se vztahuje na očekávání Mesiáše, druhá na ohlášení nového Ducha; obě směřují k malému „zbytku“ chudých, který v naději očekává „potěšení Izraele“ a „vykoupení Jeruzaléma“ (Lk 2,25.38). Už jsme viděli v předešlém, jak se na Ježíšovi vyplnila proroctví, jež se ho týkala. Zde se omezujeme na ta, v nichž vyniká více vztah mezi Mesiášem a jeho Duchem.

Rysy očekávaného Mesiáše začínají vyvstávat v kapitolách (sbírce proroctví) o Emmanuelovi, („Izaiáš, protože viděl slávu Krista“; Jan 12,41), zvláště v Iz 11,1-2: „Vyrazí ratolest z pahýlu Jesse, výhonek vypučí z jeho kořenů, spočine na něm duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumu, duch rady a síly, duch poznání a bázně před Hospodinem.“

Mesiášovy rysy jsou odhaleny především ve zpěvech o Hospodinovu Služebníku. Tyto zpěvy ohlašují smysl Ježíšova utrpení a ukazují tak způsob, jímž vylije Ducha svatého, aby oživil velké množství: ne zvnějšku, ale tím, že převezme naši „přirozenost služebníků“. Tím, že bere na sebe naši smrt, může nám předat svého Ducha života.

Proto Kristus zahajuje hlásání radostné zvěsti tím, že si přivlastňuje tento úryvek z Izaiáše(Lk 4,18-19): „Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně.“

Ježíše sestupuje Duch svátý jako holubice. Prvotní křesťané zakoušeli Ducha svátého jako blahodárné pomazání, jako živou vodu, jako vichřici nebo jako planoucí oheň. Ježíš sám pak mluví o Přímluvci, Utěšiteli, Učiteli a Duchu pravdy. Ve SVÁTOSTECH církve je Duch svátý udělován vkládáním rukou a mazáním olejem. [691- Na 693]
​
KOMENTÁŘ
​Konec potopy a začátek nového života na zemi ohlásila Noemovi holubice, když v zobáku přinesla čerstvý olivový list. Také pohanská antika považovala holubici za symbol lásky. Proto prvotní křesťané okamžitě chápali, proč Duch svátý, ztělesněná Boží láska, sestoupil na Ježíše v podobě holubice ve chvíli jeho křtu v Jordánu. Dnes je holubice po celém světě známá jako znamení míru a je jedním z největších symbolů usmíření lidstva s Bohem (srov. Gn 8,10-11).
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 691 – 693
„Duch svatý“, takové je vlastní jméno toho, kterému se klaníme a kterého oslavujeme s Otcem i Synem. Církev je přijala od Pána a vyznává je při křtu svých nových dětí. Výraz „duch“ překládá hebrejské slovo „ruah“, které původně znamená dech, vanutí, vánek. Právě Ježíš užívá vnímatelného obrazu větru, když chce přiblížit Nikodémovi přesažnou novost toho, který je osobně dechem Božím, božským Duchem. Jinak slova „duch“ a „svatý“ jsou božské přívlastky společné třem božským osobám. Ale spojením obou výrazů označuje Písmo, liturgie a teologická mluva nevýslovnou osobou Ducha svatého — bez možné záměny s ostatními případy užití výrazů „duch“ a „svatý“.

Když Ježíš ohlašuje a slibuje příchod Ducha svatého, nazývá ho „paraklétos“, doslova: „ten, který je přivolán“, „ad–vocatus“ (Jan 14,16.26; 15,26; 16,7). „Paraklétos“ se obvykle překládá „utěšitel“ nebo „přímluvce“, přičemž prvním přímluvcem je Ježíš. Sám Pán nazývá Ducha svatého „Duchem pravdy“.

Kromě jeho vlastního jména, které se nejvíce užívá ve Skutcích apoštolů a v epištolách, nalézáme u svatého Pavla pojmenování: Duch zaslíbení, duch adoptivního synovství, „Duch Kristův“ (Řím 8,9), „Duch Páně“ (2 Kor 3,17), „Duch Boží“ (Řím 8,9.14; 15,19; 1 Kor 6,11; 7,40), a u svatého Petra, „Duch slávy“ (1 Petr 4,14).

Ježíšovi nedokážeme porozumět bez Ducha svátého. V Ježíšově životě se tak jako nikde jinde projevovala přítomnost Božího Ducha, kterého nazýváme Duchem svátým. [689-691, 702-731]
​
KOMENTÁŘ
​Byl to Duch svátý, kdo povolal Ježíše k životu pod srdcem Panny Marie (srov. Mt 1,18), kdo ho veřejně prohlásil za svého milovaného Syna (srov. Lk 4,16-19), kdo ho vedl (srov. Mk 1,12) a kdo mu dával životní sílu až do konce (srov. Jan 19,30). Na kříži Ježíš vydechl svého Ducha. Po svém zmrtvýchvstání daroval učedníkům Ducha svátého (srov. Jan 20,20). Tak přešel Ježíšův Duch na celou církev: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás“ (Jan 20,21).
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 689 – 691
Ten, kterého Otec „poslal nám do srdce, Duch jeho Syna“ (Gal 4,6), je skutečně Bůh. Je jedné podstaty s Otcem a Synem, je od nich neoddělitelný, jak ve vnitřním životě Trojice, tak ve svém daru lásky světu. Když se však víra církve klaní svaté Trojici, dárkyni života, soupodstatné a nedílné, vyznává též různost osob. Když Otec posílá své Slovo, posílá vždycky svůj Dech: je to společné poslání, v němž se Syn a Duch svatý odlišují, ale jsou neoddělitelní. Objevuje se sice Kristus, viditelný obraz neviditelného Boha, ale je to Duch svatý, který ho zjevuje.

Ježíš je Kristus, „pomazaný“, protože jeho pomazáním je Duch, a všechno, co se děje od vtělení, pramení z této hojnosti pomazání. A konečně, když je Kristus „oslaven“, může i on od Otce poslat Ducha těm, kdo v něho věří: předává jim svou slávu, to je Ducha svatého, který ho oslavuje. Společné poslání se bude od té doby rozvíjet v dětech osvojených Otcem v mystickém Těle jeho Syna: posláním Ducha osvojení bude sjednocovat je s Kristem a dávat jim život v Kristu: „Pojem pomazání napovídá … že mezi Synem a Duchem není žádná vzdálenost. Jako totiž mezi povrchem těla a olejem pomazání nezaznamenává ani rozum, ani počitek žádného prostředníka, tak je také styk Syna s Duchem bezprostřední; takže se ten, kdo vírou navazuje styk se Synem, musí nejprve dotknout oleje. Ve skutečnosti není žádná z osob bez Ducha svatého. Z toho důvodu vyznání víry, že Syn je Pán, se děje u těch, kteří je přijímají, v Duchu svatém. Duch svatý totiž přichází ze všech stran vstříc těm, kdo se přibližují s vírou.“

„Duch svatý“, takové je vlastní jméno toho, kterému se klaníme a kterého oslavujeme s Otcem i Synem. Církev je přijala od Pána a vyznává je při křtu svých nových dětí. Výraz „duch“ překládá hebrejské slovo „ruah“, které původně znamená dech, vanutí, vánek. Právě Ježíš užívá vnímatelného obrazu větru, když chce přiblížit Nikodémovi přesažnou novost toho, který je osobně dechem Božím, božským Duchem. Jinak slova „duch“ a „svatý“ jsou božské přívlastky společné třem božským osobám. Ale spojením obou výrazů označuje Písmo, liturgie a teologická mluva nevýslovnou osobou Ducha svatého — bez možné záměny s ostatními případy užití výrazů „duch“ a „svatý“.

KKC 702 – 707
Od počátku až do „naplnění času“ zůstává společné poslání Slova a Otcova Ducha skryté, ale působí. Boží Duch přitom připravuje dobu Mesiáše a oba, i když ještě nejsou plně zjeveni, jsou v ní již zaslíbeni, aby byli očekáváni a přijati, až se projeví. Proto když církev čte Starý zákon, zkoumá v něm, co nám chce říci o Kristu Duch, „jenž mluvil ústy proroků“. Výrazem „proroci“ míní víra církve v tomto případě všechny, které Duch svatý inspiroval v živém hlásání a při sepisování svatých knih jak Starého, tak Nového zákona. Židovská tradice rozlišuje Zákon (prvních pět knih nebo Pentateuch), Proroky (odpovídající našim dějepisným a prorockým knihám) a Spisy (především poučné a zvláště žalmy).

Boží Slovo a jeho Dech jsou na počátku bytí a života každého tvora: „Je vlastní Duchu svatému vládnout, posvěcovat a oživovat stvoření, protože on je Bůh soupodstatný s Otcem i Synem … Má moc nad životem, neboť jako Bůh uchovává stvoření v Otci skrze Syna.“

„Co se týká člověka, Bůh (to značí i Syn a Duch svatý) ho stvořil vlastníma rukama … a do utvořeného těla vepsal svou vlastní podobu, aby tak i to, co mělo být viditelné, neslo božskou podobu.“

Člověk, zohyzděný hříchem a smrtí, zůstává „k obrazu Božímu“, k obrazu Syna, ale je zbaven „Boží slávy“ a „podoby“. Zaslíbení dané Abrahámovi zahajuje dílo spásy, na jejímž konci sám Syn vezme na sebe „obraz“ a obnoví ho v jeho „podobě“ s Otcem tím, že mu vrátí slávu a Ducha, „který oživuje“.

Proti veškeré lidské naději Bůh slibuje Abrahámovi potomka jako plod víry a moci Ducha svatého. V něm budou požehnány všechny národy země. Tímto potomkem bude Kristus, v němž vylití Ducha svatého shromáždí v jedno „rozptýlené Boží děti“ (Jan 11,52). Přísahou se již Bůh zavazuje, že dá svého milovaného Syna a že dá „slíbeného Ducha svatého … na naše vykoupení, protože si nás Bůh získal jako svůj majetek“ (Ef 1,13-14).

Teofanie [zjevení Boha] osvětlují cestu zaslíbení, od patriarchů k Mojžíšovi a od Jozua až po vidění, která zahajují poslání velikých proroků. Křesťanská tradice vždycky uznávala, že v těchto teofaniích se dávalo vidět a slyšet Boží Slovo zjevené a současně „zahalené“ v oblaku Ducha svatého.