Věřit v Ducha svátého znamená klanět se mu stejně jako Bohu Otci a Synu. Znamená to věřit, že Duch svatý přichází do našeho srdce, abychom jako Boží děti poznávali svého nebeského Otce. Pohnuti Duchem svátým můžeme měnit tvář země. [683-686]
​
KOMENTÁŘ
​Ježíš ještě před svou smrtí přislíbil učedníkům, že jim dá „jiného Přímluvce“ (Jan 14,16), až s nimi nebude. Když pak byl Duch svátý vylit na učedníky prvotní církve, zakusili, co tím měl Ježíš na mysli. Prožili hluboké bezpečí a radost ve víře a dostali různá CHARISMATA; takže mohli prorokovat, uzdravovat a konat zázraky. V církvi stále existují lidé, kteří jsou obdařeni těmito dary a prožívají stejné zkušenosti. -» 36-38,310-311
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 683 – 686
„Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: ‘Ježíš je Pán’“ (1 Kor 12,3). „Bůh poslal nám do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: ‘Abba, Otče!’“ (Gal 4,6). Toto poznání víry je možné pouze v Duchu svatém. Aby se člověk dostal do styku s Kristem, musí se ho nejprve dotknout Duch svatý. Přichází nám vstříc a vzbuzuje v nás víru. V síle našeho křtu, první svátosti víry, nám Duch svatý v církvi niterně a osobně předává život, který má svůj zdroj v Otci a který nám nabízí v Synu: „Křest nám uděluje milost nového zrození v Bohu Otci skrze jeho Syna v Duchu svatém. Vždyť ti, kteří mají Božího Ducha, jsou vedeni ke Slovu, to je k Synu; ale Syn je představuje Otci a Otec jim uděluje neporušitelnost. Proto bez Ducha není možné vidět Božího Syna, a bez Syna se nikdo nemůže přiblížit k Otci, protože poznání Otce, to je Syn a k poznání Božího Syna se dochází skrze Ducha svatého.“

Duch svatý je svou milostí první, kdo v nás probouzí naši víru a nový život, který spočívá v poznání Otce a toho, kterého poslal, Ježíše Krista. Nicméně ve zjevování osob Nejsvětější Trojice je poslední. Svatý Řehoř Naziánský, „Teolog“, vysvětluje tento postup pedagogikou Boží „shovívavosti“: „Starý zákon jasně hlásal Otce, matněji Syna. Nový ukázal Syna a dal zahlédnout božství Ducha. Nyní má mezi námi Duch domovské právo a dává nám, abychom jej viděli mnohem jasněji. Nebylo totiž prozíravé vyhlašovat otevřeně Syna, dříve než se vyznalo Otcovo božství, a přidává Ducha svatého jako další břemeno — lze-li tak říci — dříve než se vyznalo Synovo božství … Jen kráčím vpřed a postupováním ‘od slávy ke slávě’ se světlo Trojice zaleskne v zářivější jasnosti.“

Věřit v Ducha svatého tedy znamená vyznávat, že Duch svatý je jedna z osob Nejsvětější Trojice, téže podstaty s Otcem i Synem: „s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován“ (nicejsko–cařihradské vyznání víry). Proto též bylo třeba se zabývat božským tajemstvím Ducha svatého v trinitární „teologii“. Zde však nám půjde o Ducha svatého v božské „ekonomii“.

Duch svatý působí s Otcem i Synem od začátku až do splnění plánu naší spásy. Ale teprve v „posledních časech“, zahájených vykupitelským vtělením Syna, je Duch svatý zjevován a dáván, poznáván a přijímán jako osoba. Tím tento božský plán dovršený v Kristu, „prvorozeném“ a hlavě nového stvoření, nabude konkrétnosti vylitím Ducha: církev, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla, věčný život.