Otec chtěl zjevit božskou slávu svého Syna už za jeho pozemského života. Kristovo proměnění mělo učedníkům později pomoci lépe pochopit jeho smrt a zmrtvýchvstání. [554-556, 568]
​
KOMENTÁŘ
​Tři evangelia podávají zprávu o tom, že Ježíš vystoupil na vrchol hory a tam začal před zraky učedníků zářit světlem (byl „proměněn“). Hlas nebeského Otce nazývá Ježíše „milovaným Synem“ kterého je zapotřebí poslouchat. Petr se chystal „stavět tři stany“ a nějak ten okamžik zadržet. Jenže Ježíš nastupuje cestu utrpení. Jeho učedníci k tomu jen měli načerpat posilu.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 554-556
Ode dne, v němž Petr vyznal, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boha živého, Mistr „začal svým učedníkům naznačovat, že bude muset jít do Jeruzaléma, mnoho trpět … že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen“ (Mt 16,21). Petr toto oznámení odmítá, ostatní to vůbec nechápou. A do této souvislosti zapadá tajemná epizoda Ježíšova proměnění na vysoké hoře před třemi svědky, které si vybral: Petrem, Jakubem a Janem. Ježíšova tvář i jeho šat zazáří oslnivým světlem, objevují se Mojžíš a Eliáš a mluví „o jeho smrti, kterou měl podstoupit v Jeruzalémě“ (Lk 9,31). Zastíní je oblak a hlas z nebe říká: „To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte“ (Lk 9,35

Ježíš na okamžik ukazuje svou božskou slávu a tím potvrzuje Petrovo vyznání. Zjevuje také, že k tomu, aby „vešel do své slávy“ (Lk 24,26), musí projít skrze kříž v Jeruzalémě. Mojžíš a Eliáš kdysi viděli Boží slávu na hoře; zákon a proroci ohlašovali Mesiášovo utrpení. Ježíšovo utrpení je skutečně Otcova vůle: Syn jedná jako Boží služebník. Oblak označuje přítomnost Ducha svatého: „Zjevila se celá Trojice: Otec v hlasu, Syn v člověku, Duch v zářivém oblaku“: „Proměnil ses na hoře a tvoji učedníci, pokud toho byli schopni, patřili na tvou slávu, Kriste, Bože, aby pochopili, až tě uvidí ukřižovaného, že tvé utrpení je dobrovolné, a aby hlásali světu, že ty jsi opravdu vyzařování Otce.“

Na prahu veřejného života: křest; na prahu velikonoc: proměnění. Ježíšovým křtem „bylo vyhlášeno tajemství našeho prvního znovuzrození“, náš křest; proměnění „je svátost druhého znovuzrození“, naše vzkříšení. A již nyní se podílíme na Pánově vzkříšení skrze Ducha svatého, který působí ve svátostech Kristova Těla. Proměnění nám dává předchuť Kristova slavného příchodu, který „přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené“ (Flp 3,21). Také nám však připomíná, že „do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme“ (Sk 14,22): „Petr to ještě nepochopil, když chtěl žít s Kristem na hoře. Toto štěstí ti, Petře, Kristus vyhradil až po smrti. Teď však ti sám říká: Sestup dolů, aby ses namáhal na zemi, abys sloužil na zemi, abys byl pohrdán, abys byl na zemi ukřižován. Život sestoupil, aby se nechal zabít; chléb sestoupil, aby pociťoval hlad; cesta sestoupila, aby zakoušela únavu pochodu; pramen sestoupil, aby měl žízeň — a ty nechceš trpět?“

KKC 568
Ježíšovo proměnění mělo upevnit víru apoštolů před počátkem utrpení: výstup na „vysokou horu“ připravuje výstup na Kalvárii. Kristus, hlava církve, ukazuje to, co obsahuje jeho Tělo a co vyzařuje ve svátostech: „naději na věčnou spásu“ (Kol 1,27).

Ježíš okolo sebe soustředil velký okruh žáků, jak mužů, tak žen. Z tohoto kruhu vyvolil dvanáct mužů, které nazval APOŠTOLY (Lk 6,12-16). K poslední večeři pozval Ježíš pouze těchto dvanáct apoštolů a svěřil jim poslání: „To konejte na mou památku“ (Lk 22,19b). [551-553, 567]
​
KOMENTÁŘ
​APOŠTOLOVÉ se stali svědky Ježíšova zmrtvýchvstání a ručiteli jeho pravdivosti. Po Ježíšově smrti pokračovali v plnění jeho úkolu. Pro zachování své služby si vyvolili následovníky: BISKUPY. Nástupci apoštolů si podnes uvědomují toto zplnomocnění udělené Ježíšem: vedou, vyučují a konají bohoslužbu. Soudržnost apoštolů se stala základem jednoty CÍRKVE (APOŠTOLSKÁ POSLOUPNOST). Mezi Dvanácti vystupoval do popředí Petr, kterému Ježíš svěřil zvláštní autoritu: „A já ti říkám: Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou církev“ (Mt 16,18). Z Petrova mimořádného postavení mezi apoštoly vzešel úřad papeže. -» 137
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 551-553
Hned na počátku svého veřejného života si Ježíš vybírá dvanáct mužů, aby byli s ním a podíleli se na jeho poslání; dává jim podíl na své moci a posílá je „hlásat Boží království a uzdravovat“ (Lk 9,2). Zůstávají navždy spojeni s Kristovým královstvím a on pak skrze ně vede církev: „A já vám odkazuji královskou vládu, jako mně ji odkázal můj Otec, takže budete jíst a pít u mého stolu v mém království, sedět na trůně a soudit dvanáct izraelských kmenů“ (Lk 22,29-30).

Šimon Petr zaujímá ve sboru dvanácti první místo. Ježíš mu svěřil jedinečné poslání. Díky zjevení od Otce Petr vyznal: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého“ (Mt 16,16). Náš Pán mu tehdy řekl: „Ty jsi Petr — Skála — a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou“ (Mt 16,18). Kristus, „živý kámen“, zajišťuje své církvi, postavené na Petrovi, vítězství nad mocnostmi smrti. Petr pro víru, kterou vyznal, zůstane neotřesitelnou skálou církve. Jeho posláním bude střežit neporušenost této víry a posilovat v ní své bratry.

Ježíš udělil Petrovi zvláštní moc: „Tobě dám klíče od nebeského království: co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi“ (Mt 16,19). „Moc klíčů“ označuje autoritu, která vládne nad Božím domem, jímž je církev. Ježíš, „dobrý pastýř“ (Jan 10,11), potvrdil toto pověření po svém zmrtvýchvstání: „Pas moje ovce“ (Jan 21,15-17). Moc „svazovat a rozvazovat“ označuje pravomoc k rozhřešování hříchů, k pronášení soudů ve věcech nauky a k disciplinárním rozhodnutím v církvi. Ježíš udělil tuto pravomoc církvi skrze službu apoštolů, zvláště Petra, jemuž jedinému výslovně svěřil klíče království.

KKC 567
Nebeské království bylo na zemi zahájeno Kristem. „Toto království se jasně projevuje lidem v Kristových slovech, v jeho skutcích a v jeho přítomnosti.“ Církev je zárodek a počátek tohoto království, jehož klíče jsou svěřeny Petrovi.

Zázraky, které Ježíš konal, byly znameními nastupujícího Božího království. Byly projevem jeho lásky k lidem a potvrzovaly jeho poslání. [547-550]
​
KOMENTÁŘ
​Ježíšovy zázraky nebyly nějakým magickým varietním představením. Ježíše naplňovala moc Boží uzdravující lásky. Svými zázraky ukazoval, že je Mesiáš a že v něm začíná Boží království. Bylo tak možno zakoušet počátek nového světa: Ježíš tišil hlad (Jan 6,5-15), napravoval bezpráví (Lk 19,8), překonával nemoc a smrt (Mt 11,5). Vyháněl zlé duchy, a tak započal své vítězné tažení proti „vládcům tohoto světa“ (Jan 12,31; tím je míněn satan). A přece Ježíš neodstranil ze světa všechno trápení a zlo. Chtěl především osvobodit člověka z otroctví hříchu. Záleželo mu na víře člověka, proto ji posiloval zázraky. -» 241-242
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 547-550
Ježíš doprovází svá slova mnoha „mocnými činy, divy a znameními“ (Sk 2,22), které ukazují, že v něm je už království přítomno. Dosvědčují, že Ježíš je ohlašovaný Mesiáš.

Znamení, která Ježíš koná, svědčí o tom, že ho poslal Otec. Tato znamení vyzývají lidi, aby v něj uvěřili. Těm, kteří se k němu obracejí s vírou, uděluje to, oč prosí. A tak zázraky posilují víru v toho, který koná dílo svého Otce: dosvědčují, že on je Boží Syn. Mohou však být důvodem k pohoršení. Nesměřují k ukojení zvědavosti nebo touhy po něčem magickém. Navzdory jeho tak zřejmým zázrakům někteří Ježíše odmítají, ba dokonce ho obviňují, že to činí pomocí zlých duchů.

Ježíš vykonal jasná mesiášská znamení tím, že osvobodil některé lidi od pozemského zla hladu, nespravedlnosti, nemoci a smrti; nicméně nepřišel odstranit všechna vezdejší zla, nýbrž osvobodit lidi od nejtěžšího otroctví, totiž od hříchu, který jim brání v jejich povolání Božích dětí a po lidské stránce je nejrůznějším způsobem zotročuje.

Příchod Božího království je porážkou satanova království: „Jestliže však vyháním zlé duchy s pomocí Ducha Božího, pak už k vám přišlo Boží království“ (Mt 12,28). Ježíšova vymítání (exorcismy) osvobozují lidi od nadvlády démonů. Předjímají Ježíšovo veliké vítězství nad „vládcem tohoto světa“. Boží království bude s konečnou platností nastoleno Kristovým křížem: „Regnavit a ligno Deus“ (Bůh vládne z kříže).

Ježíš konal skutečné zázraky, stejně jako později i apoštolově. Novozákonní autoři vycházejí ze skutečných událostí. [547-550]
​
KOMENTÁŘ
​Už nejstarší prameny přinášejí zprávy o celé řadě zázraků potvrzujících Ježíšova slova: „Jestliže však vyháním zlé duchy s pomocí Ducha Božího, pak už k vám přišlo Boží království“ (Mt 12,28). Zázraky se děly na veřejnosti. Tehdejší židovství však tyto mocné činy ani v nejmenším nepopíralo.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 547-550
Ježíš doprovází svá slova mnoha „mocnými činy, divy a znameními“ (Sk 2,22), které ukazují, že v něm je už království přítomno. Dosvědčují, že Ježíš je ohlašovaný Mesiáš.

Znamení, která Ježíš koná, svědčí o tom, že ho poslal Otec. Tato znamení vyzývají lidi, aby v něj uvěřili. Těm, kteří se k němu obracejí s vírou, uděluje to, oč prosí. A tak zázraky posilují víru v toho, který koná dílo svého Otce: dosvědčují, že on je Boží Syn. Mohou však být důvodem k pohoršení. Nesměřují k ukojení zvědavosti nebo touhy po něčem magickém. Navzdory jeho tak zřejmým zázrakům někteří Ježíše odmítají, ba dokonce ho obviňují, že to činí pomocí zlých duchů.

Ježíš vykonal jasná mesiášská znamení tím, že osvobodil některé lidi od pozemského zla hladu, nespravedlnosti, nemoci a smrti; nicméně nepřišel odstranit všechna vezdejší zla, nýbrž osvobodit lidi od nejtěžšího otroctví, totiž od hříchu, který jim brání v jejich povolání Božích dětí a po lidské stránce je nejrůznějším způsobem zotročuje.

Příchod Božího království je porážkou satanova království: „Jestliže však vyháním zlé duchy s pomocí Ducha Božího, pak už k vám přišlo Boží království“ (Mt 12,28). Ježíšova vymítání (exorcismy) osvobozují lidi od nadvlády démonů. Předjímají Ježíšovo veliké vítězství nad „vládcem tohoto světa“. Boží království bude s konečnou platností nastoleno Kristovým křížem: „Regnavit a ligno Deus“ (Bůh vládne z kříže).

Bůh chce, „aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy“ (1 Tim 2,4). „Boží království“ začíná u lidí, kteří Bohu dovolí, aby je proměnil. Podle Ježíšovy zkušenosti jsou to především chudí a maličcí. [541-546, 567]
​
KOMENTÁŘ
​Dokonce i lidé stojící mimo církev jsou fascinováni Ježíšem, jenž se obrací se svou láskou nejprve na ty, kteří jsou tak či onak společensky či sociálně vyloučeni. Ježíš v horském kázání upozorňuje, že především chudým a plačícím, obětem pronásledování a násilí a všem hledajícím jeho spravedlnost a pokoj se přednostně otvírá brána Božího království. Obzvlášť vítáni jsou hříšníci: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky“ (Mk 2,17).
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KC 541-546
„Když byl Jan (Křtitel) uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: ‘Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu.’“ (Mk 1,14-15). „Aby Kristus splnil Otcovu vůli, uvedl v život nebeské království na zemi.“ A Otcova vůle je „povznést lidi k účasti na božském životě“. Činí to tak, že shromažďuje lidi kolem svého Syna, Ježíše Krista. Toto shromáždění je církev, která na zemi představuje „klíčení a počátek“ Božího království.

Kristus je středem tohoto shromáždění lidí v „Boží rodině“. Svolává je k sobě svým slovem, svými „znameními“, kterými se projevuje Boží království, rozesláním svých učedníků. Příchod svého království uskuteční Kristus především velkým tajemstvím velikonoc: svou smrtí na kříži a svým zmrtvýchvstáním. „A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě“ (Jan 12,32). „Všichni lidé jsou volání k této jednotě s Kristem.“

Všichni lidé jsou povoláni vstoupit do království. Toto mesiášské království bylo nejprve hlásáno izraelským synům a je určeno přijmout lidi ze všech národů. Kdo se tam chce dostat, musí přijmout Ježíšovo slovo: „Slovo Páně se přirovnává k semeni, které se zasévá na pole: kdo je poslouchají s vírou a přiřadí se ke Kristovu malému stádu, přijali už království. Semeno potom vlastní silou vzklíčí a roste až do doby žní.“

Království patří chudým a maličkým, totiž těm, kteří je přijali s pokorným srdcem. Ježíš je poslán, aby „přinesl chudým radostnou zvěst“ (Lk 4,18). Prohlašuje, že je jim blaze, neboť „jejich je nebeské království“ (Mt 5,3); Otci se zalíbilo zjevit „maličkým“ to, co zůstává skryto před moudrými a rozumnými. Ježíš sdílí život chudých, od jeslí až po kříž; zná hlad, žízeň a nedostatek. Ba dokonce se ztotožňuje s chudými všeho druhu a činorodou lásku k nim klade jako podmínku pro vstup do jeho království.

Ježíš zve hříšníky ke stolu království: „Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky“ (Mk 2,17). Vyzývá je k obrácení, bez něhož nelze vejít do království, ale slovem i skutkem jim ukazuje bezmezné milosrdenství svého Otce k nim a nesmírnou „radost v nebi nad jedním hříšníkem, který se obrátí“ (Lk 15,7). Nejvyšším důkazem této lásky bude Ježíšovo obětování vlastního života „na odpuštění hříchů“ (Mt 26,28).

Ježíš volá ke vstupu do království prostřednictvím podobenství, která jsou příznačným prvkem jeho učení. Jimi zve na královskou hostinu, ale také žádá radikální volbu: kdo chce získat království, musí „prodat“ všechno; slova nestačí, je třeba činů. Podobenství jsou pro člověka jako zrcadla: přijme slovo jako skalnatá půda nebo jako dobrá země? Co člověk udělá se svěřenými hřivnami? Skrytým jádrem podobenství je Ježíš a přítomnost království v tomto světě. Je třeba vstoupit do království, to je stát se Kristovým učedníkem, aby člověk „poznal tajemství nebeského království“ (Mt 13,11). Pro ty, „kdo jsou vně“, zůstává všechno hádankou.

KKC 567
Nebeské království bylo na zemi zahájeno Kristem. „Toto království se jasně projevuje lidem v Kristových slovech, v jeho skutcích a v jeho přítomnosti.“ Církev je zárodek a počátek tohoto království, jehož klíče jsou svěřeny Petrovi.

K Ježíšovu pravému lidství patří i to, že mohl být skutečně pokoušen. V Ježíši Kristu nemáme nějakého spasitele, který „by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými. Naopak! Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy se nedopustil hříchu“ (Žid 4,15). [538-540, 566]
​
KOMENTÁŘ
​
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 538-540
Evangelia mluví o čase Ježíšovy samoty na poušti ihned po křtu, který přijal od Jana: „Vyveden“ Duchem na poušť, zůstává tam Ježíš čtyřicet dní bez jídla; žije mezi dravou zvěří a andělé mu slouží. Na konci této doby ho satan třikrát pokouší tím, že podrobuje zkoušce jeho synovský vztah k Bohu. Ježíš odrazí tyto útoky, které jsou opakováním Adamova pokušení v ráji a pokušení Izraele na poušti, a ďábel se od něho vzdálí „až do určeného času“ (Lk 4,13).

Evangelisté nám odhalují spásonosný význam této tajemné události. Ježíš je nový Adam, který zůstal věrný, zatímco první Adam podlehl pokušení. Ježíš dokonale plní povolání Izraele: na rozdíl od těch, kteří v minulosti pokoušeli Boha na poušti během čtyřiceti let, Kristus se projevuje jako Boží služebník, naprosto poslušný božské vůle. Tak Ježíš vítězí nad ďáblem: „spoutal siláka“, aby mu vzal jeho kořist. Ježíšovo vítězství nad pokušením na poušti předjímá vítězství v utrpení, svrchovanou poslušnost jeho synovské lásky k Otci.

Ježíšovo pokušení ukazuje, jaké je mesiášské poslání Božího Syna v protikladu k tomu, jaké mu navrhuje satan a jaké by mu chtěli přikládat lidé. Proto Kristus zvítězil nad pokušitelem pro nás: „Náš velekněz není takový, že by nebyl schopen mít soucit s námi slabými. Naopak! Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy se nedopustil hříchu“ (Žid 4,15). Církev se každý rok připojuje k tajemství Ježíše na poušti čtyřicetidenní postní dobou.

KKC 566
Pokušení na poušti ukazuje Ježíše, pokorného Mesiáše, který vítězí nad satanem svým bezvýhradným souhlasem s plánem spásy, jak to chtěl Otec.

Pokřtít znamená ponořit. Svým křtem se Ježíš noří do hlubin hříchu celého lidstva. Tak ustanovil znamení. Aby nás spasil od našich hříchů, ponoří se jednoho dne do smrti, ale mocí svého Otce bude znovu vzkříšen k životu. [535-537, 565]
​
KOMENTÁŘ
​Hříšníci – vojáci, nevěstky, celníci – přicházeli zdaleka k prorockému křtiteli Janovi, protože toužili přijmout „křest pokání, aby jim byly odpuštěny hříchy“ (Lk 3,3). Ježíš tento křest nepotřeboval, protože byl bez hříchu. To, že se dal pokřtít, ukazuje na dvě skutečnosti: Ježíš na sebe bere naše hříchy. Křest chápe jako předzvěst svého utrpení a vzkříšení.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 535-537
Počátkem Ježíšova veřejného života je jeho křest od Jana v řece Jordánu. Jan hlásal „křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy“ (Lk 3,3). Přichází zástup hříšníků, celníků a vojáků, farizeů, saduceů a nevěstek a dávají se od něho pokřtít. „A tu se objeví Ježíš.“ Křtitel váhá, Ježíš naléhá: přijímá křest. Vtom Duch svatý v podobě holubice sestupuje na Ježíše a „hlas z nebe“ říká: „To je můj milovaný Syn.“ Tak se Ježíš ukázal („Epifanie“) jako Mesiáš Izraele a Boží Syn.

Při křtu Ježíš přijal a zahájil své poslání trpícího služebníka. Dává se započítat mezi hříšníky; už je „Boží beránek, který snímá hříchy světa“ (Jan 1,29); už předjímá „křest“ své krvavé smrti. Již přichází, „aby zcela splnil Boží vůli“ (Mt 3,15); plně se podřizuje vůli svého Otce: přijímá z lásky křest smrti na odpuštění našich hříchů. Na toto přijetí odpovídá Otcův hlas, kterým projevuje celé své zalíbení ve svém Synu. Duch, kterého má Ježíš v plnosti od samého početí, nyní na něm spočine. Ježíš pak bude zdrojem Ducha pro všechno lidstvo. Při Ježíšově křtu „se otevřelo nebe“ (Mt 3,16), které kdysi uzavřel Adamův hřích, a vody jsou posvěceny sestoupením Ježíše a Ducha svatého jako předzvěst nového stvoření.

Křtem je křesťan svátostně připodobněn Ježíši, který svým křtem předjímá svou smrt a své vzkříšení; křesťan má vstoupit do tohoto tajemství pokorného ponížení a pokání, má s Ježíšem sestoupit do vody, aby spolu s ním vystoupil a znovu se narodil z vody a z Ducha, aby se v Synu stal milovaným synem Otce a „žil novým životem“ (Řím 6,4). „Křtem sestupme do hrobu společně s Kristem, abychom mohli také spolu s ním vstát z mrtvých; sestupme s ním, abychom mohli spolu s ním vystoupit; vystupme s ním, abychom mohli být v něm oslaveni.“ „Všechno, co se událo v Kristu, nám dává pochopit, že po ponoření do vody na nás z výše sestupuje Duch svatý a že se stáváme Božími dětmi, protože si nás hlas Otce osvojil.“

KKC 565
Ježíš je od počátku svého veřejného života, ve chvíli svého křtu „služebníkem“, který je zcela zasvěcen vykupitelskému dílu, jež se naplní ve „křtu“ jeho utrpení.