Ježíš chtěl s námi sdílet normální život a posvětit tak náš obyčejný všední den.
​
KOMENTÁŘ
​Ježíš byl dítětem, které přijímalo od rodičů lásku a péči a také jejich výchovu. Tak rostl a „prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí“ (Lk 2,52); byl členem židovského venkovského společenství a účastnil se náboženských obřadů; vyučil se řemeslu a musel se v něm osvědčit prací svých rukou. Protože Bůh chtěl, aby se Ježíš narodil do Lidské rodiny a vyrůstal v ní, povýšil tím rodinu na místo Božího přebývání a učinil ji pravzorem společenství, které si navzájem pomáhá.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​

Ano. Ježíš „lidskýma rukama pracoval, lidskou myslí přemýšlel, lidskou vůlí jednal, lidským srdcem miloval“ (GS, 22).
​
KOMENTÁŘ
​K Ježíšovu úplnému lidství patří i to, že Ježíš měl duši a že se duševně rozvíjel. V jeho duši přebývala jeho lidská identita a jeho zvláštní sebeuvědomění. Ježíš věděl o své jednotě s nebeským Otcem v Duchu svátém, jímž se dal vést ve všech životních situacích.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​

Jelikož je Ježíš zjevením Boha, nepochopíme ho, pokud nebudeme brát vážně jeho neviditelné božství. [525-530,536]
​
KOMENTÁŘ
​V Ježíšově životě pozorujeme četné skutečnosti, které se mocně projevují, avšak které lze pochopit pouze jako tajemství. Mezi tato tajemství (-> MYSTÉRIUM) patří například Ježíšovo Boží synovství, vtělení, utrpení a zmrtvýchvstání.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 525-530
Ježíš se narodil v nuzné stáji, v chudé rodině; prvními svědky té události byli prostí pastýři. Právě v této chudobě se projevuje nebeská sláva. Církev neúnavně opěvuje slávu této noci: „Panna dnes dává život Věčnému a země poskytuje jeskyni Nedostupnému. Andělé a pastýři ho velebí a mudrci, vedení hvězdou, se mu přicházejí klanět. Ty ses pro nás narodilo, děťátko, věčný Bože!“

„Být jako děti“ ve vztahu k Bohu, to je podmínka pro vstup do království; proto je třeba se ponížit a stát se malým, ba víc: je třeba se „narodit znovu“ (Jan 3,7), narodit se z Boha, abychom se stali „Božími dětmi“ (Jan 1,12). Vánoční tajemství se v nás naplňuje, když „jsme dotvářeni v podobu Krista“. Vánoce jsou tajemstvím této „podivuhodné výměny“: „Podivuhodná záměna: Stvořitel člověka se stal jedním z nás a narodil se z panny; přijal účast na našem lidství a nám dal účast na svém božství.“

Ježíšova obřízka osmý den po jeho narození je znamením jeho začlenění do Abrahámova potomstva, do národa smlouvy, jeho podrobení se Zákonu, jeho oprávnění ke kultu Izraele, kterého se bude zúčastňovat celý život. Toto znamení je předobrazem „Kristovy obřízky“, jíž je křest.

Zjevení Páně (Epifanie) je vyjevením Ježíše jako Mesiáše Izraele, Božího Syna a Spasitele světa. Oslavuje spolu s Ježíšovým křtem v Jordánu a se svatbou v Káně i klanění, kterého se Ježíši dostává od „mudrců“, přicházejících z východu. V těchto „mudrcích“, kteří zastupují okolní pohanská náboženství, vidí evangelium prvotiny národů, které skrze vtělení přijímají radostnou zvěst o spáse. Příchod mudrců do Jeruzaléma, aby se poklonili židovskému králi, ukazuje, že v mesiášském světle Davidovy hvězdy hledají v Izraeli toho, který bude králem národů. Jejich příchod naznačuje, že pohané nemohou poznat Ježíše a klanět se mu jako Božímu Synu a Spasiteli světa, aniž se obrátí na Židy a aniž od nich přijmou mesiášské zaslíbení, jak je obsaženo ve Starém zákoně. Zjevení Páně (Epifanie) ukazuje, že „velké množství národů“ vstupuje „do rodiny patriarchů“ a získává tím důstojnost Izraele.

Obětování Ježíše v chrámě nám ho ukazuje jako prvorozence, který patří Pánu. V Simeonovi a Anně je celé očekávání Izraele, které přichází na setkání se svým Spasitelem (byzantská tradice tuto událost tak nazývá). Ježíš je tak uznán za dlouho očekávaného Mesiáše, za „světlo pohanů“ a „slávu Izraele“, ale také za „znamení, kterému se bude odporovat“. Meč bolesti, předpověděný Marii, ohlašuje tuto jinou, dokonalou a jedinečnou oběť na kříži, jež dá spásu, „kterou Bůh připravil přede všemi národy“.

Útěk do Egypta a zavraždění neviňátek ukazují, jak temnoty odporují světlu: „Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali“ (Jan 1,11). Celý Kristův život bude poznamenán pronásledováním. Ti, kteří jsou jeho, je sdílejí s ním. Jeho návrat z Egypta připomíná exodus a představuje Ježíše jako konečného osvoboditele.

KKC 536
Při křtu Ježíš přijal a zahájil své poslání trpícího služebníka. Dává se započítat mezi hříšníky; už je „Boží beránek, který snímá hříchy světa“ (Jan 1,29); už předjímá „křest“ své krvavé smrti. Již přichází, „aby zcela splnil Boží vůli“ (Mt 3,15); plně se podřizuje vůli svého Otce: přijímá z lásky křest smrti na odpuštění našich hříchů. Na toto přijetí odpovídá Otcův hlas, kterým projevuje celé své zalíbení ve svém Synu. Duch, kterého má Ježíš v plnosti od samého početí, nyní na něm spočine. Ježíš pak bude zdrojem Ducha pro všechno lidstvo. Při Ježíšově křtu „se otevřelo nebe“ (Mt 3,16), které kdysi uzavřel Adamův hřích, a vody jsou posvěceny sestoupením Ježíše a Ducha svatého jako předzvěst nového stvoření.

V Ježíši se Bůh stal skutečně jedním z nás a naším bratrem; a přece nikdy nepřestal být Bohem, a tím i naším Pánem. [464-467, 469]
​
KOMENTÁŘ
​CÍRKEV dlouho zápasila o to, jak vyjádřit vztah božské a lidské přirozenosti v Ježíši Kristu. Božství a lidství si navzájem nekonkurují v tom smyslu, že by Ježíš byl jen zčásti Bohem a zčásti člověkem. Ani božská a lidská stránka se v Ježíšovi navzájem nesmísily. Bůh v Ježíši nepřijal tělo jen zdánlivě (doketismus), nýbrž stal se skutečným člověkem. Božská přirozenost a lidská přirozenost rovněž nepředstavují dvě různé osoby (nestorianismus). Proti všem těmto mylným učením si církev uchovala víru, že Ježíš Kristus je v jedné osobě zároveň pravý Bůh a pravý člověk.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 464-467
Jedinečná a zcela zvláštní událost vtělení Božího Syna neznamená, že Ježíš Kristus je zčásti Bůh a zčásti člověk, ani že je v něm beztvárně smíšeno božství s lidstvím. Stal se opravdu pravým člověkem a zůstal přitom opravdu pravým Bohem, Ježíš Kristus je pravý Bůh a pravý člověk. Církev musela během prvních staletí hájit a objasňovat tuto pravdu víry proti bludům, které ji zkreslovaly.

První bludy spíše popíraly Kristovo pravé lidství než jeho božství (gnostický doketismus). Už od apoštolských dob křesťanská víra trvala na opravdovém vtělení Božího Syna, „který přišel v těle“. Avšak ve třetím století musela církev potvrdit proti Pavlovi ze Samosaty (na sněmu v Antiochii), že Ježíš Kristus je Boží Syn podle přirozenosti, a ne jen adoptivní. První ekumenický koncil v Niceji roku 325 vyznal ve svém krédu, že Boží Syn „je zrozený, ne stvořený, jedné podstaty [‘homoúsios’] s Otcem“, a odsoudil Aria, který zastával názor, že „Boží Syn vzešel z ničeho“ a že je „jiné podstaty než Otec.“

Nestoriánský blud viděl v Kristu lidskou osobu spojenou s božskou osobou Božího Syna. Proti tomu svatý Cyril z Alexandrie a třetí ekumenický koncil shromážděný v Efesu v roce 431 vyznal, že „Slovo tím, že se ve své osobě spojilo s tělem, oduševněným rozumovou duší, se stalo člověkem“. Kristovo lidství nemá jiný subjekt než božskou osobu Božího Syna, který je přijal za vlastní ve chvíli svého početí. Proto efeský koncil prohlásil v roce 431, že Maria se opravdu stala Boží matkou pro lidské početí Božího Syna ve svém lůně; „Matka Boží ? ne proto, že by Boží Slovo přijalo od ní svou božskou přirozenost, nýbrž proto, že z ní má svaté tělo, vybavené rozumovou duší, a poněvadž je s ním Slovo spojeno ve své osobě, říká se, že se Slovo narodilo podle těla.“

Monofyzité tvrdili, že lidská přirozenost jako taková přestala v Kristu existovat, když byla přijata božskou osobou Božího Syna. Proti tomuto bludu čtvrtý ekumenický koncil v Chalcedonu v roce 451 prohlásil: „Po vzoru svatých Otců jednomyslně učíme vyznávat jediného a téhož Syna, našeho Pána Ježíše Krista, stejně dokonalého v božství a dokonalého v lidství, pravého Boha a pravého člověka, složeného z rozumové duše a těla, soupodstatného s Otcem svým božstvím a soupodstatného s námi svým lidstvím, který ‘sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy se nedopustil hříchu’, zplozeného Otcem přede všemi věky co do božství, a v těchto posledních dnech pro nás a pro naši spásu zrozeného z Panny Marie, matky Boží, co do lidství. Jediného a téhož Krista, Pána, jednorozeného Syna, jehož musíme uznávat ve dvou přirozenostech, bez směšování, beze změny, bez rozdělení, bez odloučení. Spojením přirozeností nijak není potlačena jejich rozdílnost, ale spíše jsou vlastností každé uchovány a spojeny v jediné osobě a v jediné hypostazi.“

KKC 469
Církev takto vyznává, že Ježíš je neoddělitelně pravý Bůh a pravý člověk: je skutečně Božím Synem, který se stal člověkem, naším bratrem, aniž přestal být Bohem, naším Pánem: „Bůh se stal člověkem; nezměněný ve svém božství přijal naše lidství,“ zpívá římská liturgie. A liturgie sv. Jana Zlatoústého prohlašuje a zpívá: „Ó jednorozený Synu a Slovo Boha, ty, který jsi nesmrtelný, ráčil ses vtělit pro naši spásu v lůno svaté Boží Matky a vždy Panny Marie; ty, který ses bez proměny stal člověkem a byl jsi ukřižován, ó Kriste, Bože, ty, který jsi svou smrtí přemohl smrt, ty, který jsi Jeden ze svaté Trojice, oslavovaný s Otcem a Duchem svatým, spas nás!“

„On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe“ (nicejsko-cařihradské vyznání víry). [456-460]
​
KOMENTÁŘ
​Bůh přijal v Ježíši na sebe smrtelné lidské tělo, sdílel s námi náš pozemský úděl, trápení a smrt, ve všem se stal jedním z nás – s výjimkou hříchu.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 456-460
V nicejsko-cařihradském vyznání víry říkáme, že Syn Boží „pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe. Skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem.“

Slovo se stalo tělem, aby nás spasilo tím, že nás smíří s Bohem: Bůh si nás zamiloval „a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy“ (1 Jan 4,10). „Otec poslal svého Syna jako spasitele světa“ (1 Jan 4,14). Syn Boží „přišel, aby odstranil hříchy“ (1 Jan 3,5). „Naše přirozenost byla nemocná a potřebovala uzdravení; byla padlá, potřebovala pozvednutí, byla mrtvá, potřebovala vzkříšení. Přišli jsme o vlastnictví dobra, bylo nám je třeba vrátit. Nám, ponořeným do temnot, bylo třeba přinést světlo; byli jsme v zajetí, čekali jsme na zachránce; byli jsme vězňové, čekali jsme na pomoc; byli jsme otroci, čekali jsme na osvoboditele. Nebyly všechny tyto důvody závažné? Nebyly takové, aby pohnuly Boha sestoupit až do naší lidské přirozenosti, aby ji navštívil, když bylo lidstvo v tak žalostném a nešťastném stavu?“

Slovo se stalo tělem, abychom tak poznali Boží lásku: „V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom měli život skrze něho“ (1 Jan 4,9). „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3,16).

Slovo se stalo tělem, aby bylo naším vzorem svatosti: „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě ?„ (Mt 11,29). „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne“ (Jan 14,6). A Otec na hoře Proměnění přikazuje: „Toho poslouchejte“ (Mk 9,7). On je totiž vzorem blahoslavenství a závazným pravidlem Nového zákona: „Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás“ (Jan 15,12). Tato láska v sobě zahrnuje, že člověk nabídne sebe sama v následování Ježíše.

Slovo se stalo tělem, abychom měli „účast na božské přirozenosti“ (2 Petr 1,4): „Vždyť to je důvod, proč se Slovo stalo člověkem a Boží Syn synem člověka: aby se člověk stal Božím Synem tím, že vstoupí do společenství se Slovem a dostane tak božské synovství.“ „Vždyť Boží Syn se stal člověkem, aby nás učinil Bohem.“ „Jednorozený Boží Syn, chtěje nás učinit účastnými svého božství, vzal na sebe naši přirozenost, aby, když se stal člověkem, z lidí učinil bohy.“

Vy mě nazýváte Mistrem a Pánem, a to právem: to skutečně jsem“ (Jan 13,13). [446-451, 455]
​
KOMENTÁŘ
​Prvotní křesťané hovořili o Ježíšovi jako o „Pánu“ s naprostou samozřejmostí a přitom si byli vědomi, že toto označení bylo ve STARÉM ZÁKONĚ vyhrazeno výlučně Bohu. Apoštol Tomáš vyznává: „Pán můj a Bůh můj!“ (Jan 20,28). Pro nás to znamená: Je-li Ježíš „Pán“, křesťan nesmí padnout na kolena před žádnou jinou mocí.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 446-451
V řeckém překladu starozákonních knih je nevýslovné jméno, jímž se Bůh zjevil Mojžíšovi, JHVH, přeloženo výrazem „Kyrios“ (Pán). Od té doby se výraz Hospodin (Pán)stává nejčastějším jménem přímo pro označení božství Boha Izraele. V tomto hutném smyslu užívá Nový zákon titulu „Pán“ jak pro Otce, tak – a to je novinka – i pro Ježíše, který je tím uznáván za Boha.

Sám Ježíš si tento titul zastřeně připisuje, když diskutuje s farizeji o smyslu 110. žalmu, ale i otevřeně, když se obrací ke svým apoštolům. Během Ježíšova veřejného života ukazovaly projevy jeho moci nad přírodou, nad nemocemi, nad zlými duchy, nad smrtí a hříchem jeho božskou svrchovanost.

V evangeliích se různé osoby velmi často obracejí na Ježíše oslovením „Pane“. Tento titul vyjadřuje úctu i důvěru těch, kteří přicházejí k Ježíšovi a očekávají od něho pomoc a uzdravení. Pod vlivem Ducha svatého toto oslovení znamená uznání Ježíšova božského tajemství. Při setkání se zmrtvýchvstalým Ježíšem se stává klaněním: „Pán můj a Bůh můj!“ (Jan 20,28). Dostává onen nádech lásky a náklonnosti, kterým se bude vyznačovat křesťanská tradice: „Pán je to!“ (Jan 21,7).

Tím, že první vyznání víry církve připisují Ježíšovi božský titul Pána, vyhlašují od samého počátku, že moc, čest a sláva, náležejí Bohu Otci, a že Otec tuto Ježíšovu svrchovanost ukázal tím, že ho vzkřísil z mrtvých a povýšil ho do své slávy.

Hned od počátku křesťanských dějin znamená vyhlášení Ježíšovy svrchovanosti také uznání, že člověk nesmí absolutně podřizovat svou osobní svobodu žádné pozemské moci, ale jedině Bohu Otci a Pánu Ježíši Kristu: císař není „Pán“. „Církev věří ? že klíč, střed a cíl celých lidských dějin je v jejím Pánu a Učiteli.“

Křesťanská modlitba je poznamenána titulem „Pán“, ať je to výzva k modlitbě: „Pán s vámi“, nebo závěr modlitby: „skrze našeho Pána, Ježíše Krista“, nebo také zvolání plné naděje a důvěry: „Maran atha“ (Pán přichází), či „Marana tha“ (Přijď, Pane!; 1 Kor 16,22), „Amen, přijď, Pane Ježíši!“ (Zj 22,20).

KKC 455
Jméno „Pán“ znamená božskou svrchovanost. Vyznávat nebo vzývat Ježíše jako Pána znamená věřit v jeho božství. „Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: ‘Ježíš je Pán’“ (1 Kor 12,3).

Když Ježíš sám sebe označuje za „jednorozeného Božího Syna“ a když toto vyzná Petr a další, vysvětluje se tak, že jenom Ježíš je ze všech lidí na světě více než pouhý člověk. [441-445, 454]
​
KOMENTÁŘ
​Na mnoha místech -> Nového ZÁKONA (Jan 1,14.18; 1 Jan 4,9; Žid 11,7 aj.) se Ježíš nazývá „Synem“. Při křtu a při proměnění hlas z nebe nazývá Ježíše „milovaným Synem“. Ježíš otvírá před svými učedníky svůj jedinečný vztah k nebeskému Otci. Skutečnost, že Ježíš Kristus je opravdu Boží Syn, vychází plně najevo při zmrtvýchvstání.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 441-445
Boží Syn je ve Starém zákoně titul, který se dává andělům, vyvolenému národu, synům Izraele a jejich králům. V těchto případech znamená adoptivní synovství, jež vytváří mezi Bohem a jeho tvorem mimořádně důvěrné vztahy. Když je tedy slíbený Král-Mesiáš nazýván „Božím Synem“, nevyplývá z toho nutně, podle literárního smyslu oněch textů, že je víc než člověk. Ti, kdo takto označovali Ježíše jako izraelského Mesiáše, nechtěli asi říci nic víc.

Jiná věc je, když Petr vyznává, že Ježíš je „Mesiáš, Syn živého Boha“ (Mt 16,16), protože Ježíš mu odpovídá slavnostním způsobem: „Nezjevilo ti to tělo a krev, ale můj nebeský Otec“ (Mt 16,17). Podobně Pavel prohlásí o svém obrácení na cestě do Damašku: „Bůh, který si mě už v lůně mé matky vybral a svou milostí povolal a rozhodl, že mi zjeví svého Syna, abych oněm kázal radostnou zvěst všem pohanům ?„ (Gal 1,15-16). „A hned začal v synagogách hlásat Ježíše, že je to Boží Syn“ (Sk 9,20). Toto bude od samého počátku středem apoštolské víry, kterou prohlásil nejdříve Petr jako základ církve.

Jestliže Petr mohl uznat, že Mesiášovo božské synovství má transcendentní povahu, pak jen proto, že to sám Ježíš jasně naznačil. Před veleradou, na otázku svých žalobců: „Ty jsi tedy Boží Syn?“, Ježíš odpověděl: „Vy správně říkáte, já jsem“ (Lk 22,70). Už mnohem dříve se označil za „Syna“, který zná Otce, který se liší od služebníků, jež Bůh dříve posílal svému lidu, a který je vyšší než sami andělé. Odlišil své synovství od synovství svých učedníků tím, že nikdy neříkal „Otče náš“ (Mt 6,9); a zdůraznil toto rozlišení: „? k svému Otci a k vašemu Otci“ (Jan 20,17).

Evangelia zmiňují při dvou slavnostních okamžicích – při křtu a proměnění Krista – Otcův hlas, který označuje Ježíše za svého „milovaného Syna“. Ježíš se sám představuje jako „jednorozený Syn“ Boží (Jan 3,16) a tímto titulem potvrzuje svou věčnou preexistenci. Požaduje víru „ve jméno jednorozeného Syna Božího“ (Jan 3,18). Toto křesťanské vyznání se objevuje již ve zvolání setníka tváří v tvář Ježíši na kříži: „Tento člověk byl opravdu Syn Boží“ (Mk 15,39); jedině věřící člověk může vyjádřit ve světle velikonočního tajemství plný dosah titulu „Boží Syn“.

Teprve po zmrtvýchvstání se ukáže Ježíšovo božské synovství v moci jeho oslaveného lidství: „duchem svatosti se prokázal jako mocný Boží Syn tím, že vstal z mrtvých“ (Řím 1,4). Apoštolové budou moci vyznat: „Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy“ (Jan 1,14).

KKC 454
Jméno „Boží Syn“ znamená jedinečný a věčný vztah Ježíše Krista k Bohu, jeho Otci: on je Otcův jednorozený Syn a sám Bůh. Věřit, že Ježíš Kristus je Boží Syn, je nutné k tomu, aby člověk mohl být křesťanem.