V kratičkém prohlášení „Ježíš je Kristus“ je vyjádřen základ křesťanské víry: Ježíš, prostý syn tesaře z Nazareta, je vytouženým Mesiášem a Zachráncem. [436-440, 453]
​
KOMENTÁŘ
​Jak řecké slovo „Christos“, tak i hebrejský výraz „Mesiáš“ znamená „pomazaný“. V Izraeli byli pomazáni do svého úřadu králové, kněží a proroci. Podle Krista se nazýváme křesťané – tím vyjadřujeme naše vznešené povolání.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 436-440
Kristus pochází z řeckého překladu hebrejského výrazu „Mesiáš“, což znamená „pomazaný“. Stává se Ježíšovým vlastním jménem jen proto, že on dokonale plní božské poslání, které to jméno vyjadřuje. V Izraeli bývali totiž ve jménu Boha pomazáni ti, kteří mu byli zasvěceni k poslání, jež jim svěřil. Byli to králové, kněží a někdy i proroci. Takový měl být „par excellence“ případ Mesiáše, kterého měl Bůh poslat, aby nastolil s konečnou platností své království. Mesiáš měl být pomazán Duchem Hospodina na krále i kněze zároveň, ale také na proroka. Ježíš splnil mesiánskou naději Izraele ve své trojí funkci kněze, proroka a krále.

Anděl zvěstoval pastýřům Ježíšovo narození jako narození Mesiáše slíbeného Izraeli: „V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel – to je Kristus Pán“ (Lk 2,11). Od samého počátku je tím, „kterého Otec posvětil a poslal na svět“ (Jan 10,36), počatý jako „svatý“ v Mariině panenském lůně. Bůh vyzval Josefa, aby přijal Marii, „svou manželku“, která byla těhotná, „vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého“ (Mt 1,20), aby se tak Ježíš, „nazývaný Kristus“, narodil Josefově manželce jako potomek z Davidova mesiášského rodu (Mt 1,16).

Ježíšovo mesiášské posvěcení vyjevuje jeho božské poslání. „A to ostatně naznačuje samo jeho jméno, neboť Kristovým jménem se míní ten, který pomazal, ten, který byl pomazán, i samo pomazání, kterého se mu dostalo: ten, který pomazal, to je Otec; ten, který byl pomazán, to je Syn; a byl pomazán v Duchu, který je pomazání.“ Ježíšovo věčné mesiášské posvěcení se zjevilo v době jeho pozemského života, při křtu od Jana, když ho Bůh „pomazal Duchem svatým a mocí“ (Sk 10,38), „aby byl zjeven izraelskému národu“ (Jan 1,31) jako jeho Mesiáš. Jeho skutky i slova ho zjevují jako „svatého Božího“.

Mnozí židé i někteří pohané, kteří sdíleli jejich naději, uznali, že Ježíš má základní rysy mesiášského „Davidova syna“, kterého Bůh slíbil Izraeli. Ježíš přijal titul Mesiáše, na který měl právo, avšak ne bez výhrad, protože část jeho současníků jej chápala podle pojetí příliš lidského, v podstatě politického.

Ježíš přijal vyznání víry apoštola Petra, který ho uznával za Mesiáše, a sám pak oznamuje, že utrpení Syna člověka je už blízko. Tak odhalili vlastní obsah své mesiášské královské důstojnosti v transcendentní totožnosti Syna člověka, „který sestoupil z nebe“ (Jan 3,13), a zároveň ve svém vykupitelském poslání jako trpící služebník: „Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny“ (Mt 20,28). A proto se pravý smysl jeho královské důstojnosti ukazuje jen z výše kříže. Teprve po vzkříšení může Petr prohlásit jeho mesiášskou královskou důstojnost před Božím lidem: „Ať je úplně jasno celému izraelskému národu toto. Pánem a Mesiášem ustanovil Bůh právě toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali“ (Sk 2,36).

KKC 453
Jméno „Kristus“ znamená „Pomazaný“, „Mesiáš“. Ježíš je Kristus, neboť Bůh ho „pomazal Duchem svatým a mocí“ (Sk 10,38). On je ten, který měl přijít, je „nadějí Izraele“.

Ježíš znamená v hebrejštině: „Bůh zachraňuje“. [430-435, 452]
​
KOMENTÁŘ
​Petr prohlašuje ve Skutcích apoštolů: „Neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy“ (Sk 4,12). Všichni misionáři přinášeli lidem v podstatě toto poselství.
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 430-435
Ježíš znamená v hebrejštině: „Bůh zachraňuje.“ Anděl Gabriel ho při zvěstování nazývá jeho vlastním jménem Ježíš; toto jméno vyjadřuje zároveň jeho totožnost i jeho poslání. Protože pouze Bůh může odpouštět hříchy, je to on, kdo v Ježíši, svém věčném Synu, který se stal člověkem, „spasit svůj lid od hříchů“ (Mt 1,21). Tak Bůh v Ježíši soustřeďuje celé své dílo spásy lidstva.

V dějinách spásy se Bůh nespokojil s tím, že osvobodil Izraele „z domu otroctví“ (Dt 5,6), že ho vyvedl z Egypta; spasí ho i z jeho hříchu; protože hřích je vždycky urážka Boha, pouze Bůh ji může odpustit. Proto Izrael, když si stále více uvědomuje všeobecnost hříchu, nebude moci hledat spásu jinak než ve vzývání jména Boha Vykupitele.

Ježíšovo jméno znamená, že jméno samého Boha je přítomno v osobě jeho Syna, který se stal člověkem kvůli všeobecnému a definitivnímu vykoupení z hříchů. Jen jméno Boží přináší spásu, a napříště ho mohou všichni vzývat, neboť vtělením se Bůh spojil se všemi lidmi, „neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy“ (Sk 4,12).

Jméno Boha Spasitele vzýval jen jednou za rok velekněz při smírných obřadech za hříchy Izraele, když pokropil krví oběti příkrov (tzv. slitovnici) ve svatyni. Příkrov byl místem Boží přítomnosti. Když svatý Pavel říká o Ježíšovi, že „Bůh ho ustanovil jako smírnou oběť v jeho krvi“ (Řím 3,25), chce tím tvrdit, že v jeho lidství „Bůh smířil svět se sebou pro Kristovy (zásluhy)“ (2 Kor 5,19).

Ježíšovo zmrtvýchvstání oslavuje jméno Boha Spasitele, neboť právě Ježíšovo jméno plně dokazuje svrchovanou moc „Jména nad každé jiné jméno“ (Flp 2,9). Zlí duchové se jeho jména bojí a Ježíšovi učedníci v jeho jménu konají zázraky; vždyť Otec jim dá všechno, oč ho prosí v Ježíšově jménu.

Ježíšovo jméno je středem křesťanské modlitby. Všechny liturgické modlitby končí formulí „per Dominum nostrum Jesum Christum?„ (skrze našeho Pána, Ježíše Krista ?). Modlitba „Zdrávas Maria“ vrcholí slovy „a požehnaný plod života tvého, Ježíš“. Modlitba srdce, obvyklá u východních křesťanů a nazývaná „Ježíšova modlitba“, říká: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným.“ Mnozí křesťané umírají s jediným slovem „Ježíš“ na rtech, jako svatá Jana z Arku.

KKC 452
Jméno „Ježíš“ znamená „Bůh zachraňuje“. Dítě narozené z Panny Marie je pojmenováno „Ježíš“, „on totiž spasí svůj lid od hříchů“ (Mt 1,21): „Neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy“ (Sk 4,12).

Bez evangelií bychom nevěděli, že Bůh z nekonečné lásky poslal nám lidem svého Syna. [422-429]
​
KOMENTÁŘ
​Zprávy o Ježíšově životě, smrti a vzkříšení jsou pro svět tou nejlepší zvěstí. Dosvědčují, že Žid Ježíš z Nazareta narozený v Betlémě je skutečně vtěleným „Synem živého Boha“ (Mt 16,16).
​
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE
​KKC 422-429
„Když se však naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, podrobeného Zákonu, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny“ (Gal 4,4-5). To je radostná zvěst o „Ježíši Kristu, Synu Božím“ (Mk 1,1). Bůh navštívil svůj lid, splnil zaslíbení daná Abrahámovi a jeho potomstvu; a překonal všechna očekávání: poslal nám svého milovaného Syna.

Věříme a vyznáváme, že Ježíš z Nazareta, rodem Žid, narozený z izraelské dcery v Betlémě v době krále Heroda Velkého a císaře Augusta, povoláním tesař, který zemřel ukřižován v Jeruzalémě, pod místodržitelem Ponciem Pilátem, za vlády císaře Tiberia, je věčný Syn Boha, který se stal člověkem a „vyšel od Boha“ (Jan 13,3), „sestoupil z nebe“ (Jan 3,13; 6,33), přišel v těle; vždyť „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy ? Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí“ (Jan 1,14.16).

Pod vlivem milosti Ducha svatého a přitahováni Otcem věříme a vyznáváme o Ježíši: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha“ (Mt 16,16). Na skále této víry, kterou vyznal Petr, Kristus založil svou církev.

Předávání křesťanské víry je především hlásání Ježíše Krista s cílem přivést lidi k víře v něho. První učedníci byli od počátku naplněni vroucí touhou hlásat Krista: „Je přece nemožné, abychom nemluvili o tom, co jsme viděli a slyšeli“ (Sk 4,20). Vybízejí lidi všech dob, aby vstoupil do radosti jejich společenství s Kristem: „O tom, co bylo od počátku, co jsme slyšeli, vlastníma očima viděli, bedlivě pozorovali a čeho jsme se svýma rukama dotýkali, o Slovu života svědčíme a zvěstujeme vám. Život se zjevil, a my jsme (ho) viděli, Život věčný, který byl u Otce a zjevil se nám. Co jsme (tedy) viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste i vy měli s námi společenství. Naše společenství je totiž s Otcem a jeho Synem Ježíšem Kristem. Toto píšeme, aby naše radost byla úplná“ (1 Jan 1,1-4).

„Ve středu katecheze nacházíme v podstatě jedinou osobu: a to Ježíše z Nazareta, Otcova jednorozeného Syna ?, který pro nás trpěl a zemřel a nyní, zmrtvýchvstalý, žije navždy pro nás ? Katechizovat ? tedy znamená odhalovat v osobě Ježíše Krista celý Boží plán ? tj. snažit se pochopit smysl Kristových skutků a slov, znamení, jež vykonal.“ Cíl katecheze: „Uvést ? do společenství ? s Ježíšem Kristem: jen on nás může vést v Duchu svatém k Otcově lásce a jen on sám může dát, abychom se podíleli na životě Nejsvětější Trojice.“

„Při katechezi se učí o Kristu, vtěleném Slovu a Božím Synu, a všechno ostatní se vztahuje k němu; ? jen Kristus učí, zatímco každý druhý to činí jen v té míře, v jaké je jeho tlumočníkem tím, že umožňuje, aby Kristus učil jeho ústy ? Každý katecheta by měl na sebe vztahovat tajemná Ježíšova slova: ‘Moje učení není moje, ale toho, který mě poslal’ (Jan 7,16).“„Při katechezi se učí o Kristu, vtěleném Slovu a Božím Synu, a všechno ostatní se vztahuje k němu; ? jen Kristus učí, zatímco každý druhý to činí jen v té míře, v jaké je jeho tlumočníkem tím, že umožňuje, aby Kristus učil jeho ústy ? Každý katecheta by měl na sebe vztahovat tajemná Ježíšova slova: ‘Moje učení není moje, ale toho, který mě poslal’ (Jan 7,16).“

Ten, kdo je povolán „učit Krista“, má tedy usilovat především o ten zisk, jímž je „nesmírně cenné poznání Krista“; je třeba přijmout ztrátu všeho, „abych mohl získat Krista a byl s ním spojen“ a abych „poznal na sobě moc jeho zmrtvýchvstání a účast v jeho utrpení; a protože umřel on, i já mu chci být v tom podobný. Potom ? dosáhnu i vzkříšení z mrtvých“ (Flp 3,8-11).

Z tohoto láskyplného poznání Krista se rodí nezadržitelná touha hlásat, „evangelizovat“, přivádět druhé k tomu, aby řekli své „ano“ k víře v Ježíše Krista. Zároveň také člověk pociťuje potřebu stále lépe tuto víru poznávat. Proto uvedeme v pořadí podle vyznání víry hlavní Ježíšovy tituly: Kristus, Boží Syn, Pán (2. článek). Po nich pak vyznání víry prohlašuje hlavní tajemství Kristova života: jeho vtělení (3. článek), pak velikonoční tajemství (4. a 5. článek) a konečně tajemství jeho oslavení (6. a 7. článek).